ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.3033.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 3033/2021-316
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně ČEK - STROJ s. r. o. se sídlem v Brně – Černovicích, Vinohradská č. 1115/74, IČO 64508102, zastoupené Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická č. 813/5, proti žalovanému J. L. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná č. 47/19, o 112 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 246/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. března 2021 č. j. 15 Co 129/2020-295, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2021 č. j. 15 Co 129/2020-295 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž řešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka – přestože uvádí, že „si je vědoma, že úkolem dovolacího soudu není a ani nesmí být přezkoumávání skutkových zjištění nalézacích soudů“ – svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku na náhradu škody založila na nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů, zpochybňuje-li věrohodnost svědků I. L. a P. L. (namítá-li, že „na svědeckých výpovědích jsou skutkové závěry postavené bez toho, aby je podporovaly jakékoliv důkazy, které nejsou výpovědí rodinných členů žalobce“, že „rodinná situace mezi svědky a žalovaným a pošramocené vztahy mezi žalovaným a jednatelem dovolatelky a také matkou žalovaného a jednatelem dovolatelky zakládají důvodné podezření, že výpovědi nemusí být nezaujaté“, a že „ve zrušeném mezitimním rozsudku prvostupňový soud vyhodnotil svědeckou výpověď matky žalovaného jako nedůvěryhodnou, nicméně v dalším prvostupňovém rozhodnutí již hodnocení věrohodnosti neprováděl a z její výpovědi vycházel“) a předestírá-li vlastní hodnocení důkazů a vlastní skutkové závěry (že „žalovaný namísto vrácení účetnictví pouze předal část prvotních účetních dokladů …, nicméně účetnictví dovolatelce nepředal“). Uvedené námitky neobsahují právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, ale směřují (ve vzájemných souvislostech) proti rozhodujícím skutkovým zjištěním odvolacího soudu, a přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládají.
Dovolatelka pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2125/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Není zpochybněním právního posouzení věci, jestliže dovolatelka předkládá vlastní skutkovou verzi vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů, a tedy z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, je Nejvyšší soud vázán. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011 sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2018).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. tedy nelze spojovat s – dovolatelkou předestřenou – otázkou, zda „je v případě, kdy jsou skutkové závěry založené téměř výhradně na svědeckých výpovědích rodinných příslušníků žalovaného s negativním vztahem k žalobci, možné uzavřít tyto skutkové závěry, aniž by byla hodnocena důvěryhodnost těchto svědků“, nýbrž až se situací, kdy by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy by z obsahu spisu bylo možno dovodit, že skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, jsou vadná a ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy v případě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 985/15 nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 ve Sbírce zákonů).
Ve vztahu k věrohodnosti svědků obecně platí, že zjistí-li soud okolnosti, které mohou ovlivnit svědkovu věrohodnost (příbuzenský poměr k účastníkům), neznamená to nezpůsobilost svědčit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. 25 Cdo 133/2011). Pro závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) resp. důkazní nezpůsobilosti výpovědi takového svědka musí existovat další relevantní skutkové okolnosti zjištěné v konkrétní projednávané věci, jako kupř. rozpory ve výpovědi svědka, jakož i rozpory mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, rozumová a duševní úroveň svědka, jeho chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky), jeho osobní (nikoli však obecně postulovaný) vztah k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1751/97, uveřejněný pod č. 18 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999). Teprve celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Jedná se přitom o výsledek dokazování, kdy podstatou tohoto procesu je hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., kdy soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci), které ovšem – jak již bylo uvedeno – nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
V posuzovaném případě soud prvního stupně (srov. bod 52 jeho rozsudku) i odvolací soud (srov. body 16 až 18 jeho rozsudku) přesvědčivě odůvodnily, z jakých důkazů vycházely a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily, odvolací soud přitom nepochybně bral v úvahu i „averzi“ svědků P. L., I. L. a E. K. „vůči jednateli žalobkyně“. Nelze též přehlédnout, že soud prvního stupně i ve svém předchozím rozhodnutí o věci vzal za prokázáno, že předávání účetních dokladů se uskutečnilo na třech schůzkách ve dnech 27. 2. 2012, 9. 3. 2012 a 13. 3. 2012, na rozdíl od svého druhého rozhodnutí však nevycházel ze skutečnosti, že žalovaný vedle archivace prvotních účetních dokladů účetnictví vedl též „v elektronické podobě“ v účetním programu Profesional, který měl „v notebooku používaném k … pracovním účelům“. Tato nová skutečnost pak byla tím rozhodujícím důvodem, proč soud prvního stupně ve svém druhém rozhodnutí dospěl k závěru, že žalovaný účetnictví žalobkyni řádně předal, neboť vzal za prokázáno, že jednateli žalovaného byl odevzdán i notebook, v němž žalovaný účetnictví žalobkyně vedl. Dovolací soud proto neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy by z obsahu spisu bylo možno dovodit, že skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, jsou vadná a ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy že by se jednalo o případ tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 12. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu