ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.664.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 664/2021-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce J. H. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná č. 678/9, proti žalovanému České poště, s. p. se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 909/4, IČO 47114983, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 25/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2020, č. j. 23 Co 221/2020-95, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, č. j. 23 Co 221/2020-95, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho právní závěr o tom, že v případě postupu zaměstnavatele ve vztahu k žalobci byl naplněn výpovědní důvod podle §52 písm. c) zákoníku práce a že nadbytečnost žalobce v důsledku organizační změny účinné od 1. 11. 2018 byla v příčinné souvislosti s řádně přijatou organizační změnou, když v důsledku přijaté první organizační změny (s účinností od 1. 7. 2018) vykonával žalobce z titulu vedoucího sekce Korporátního marketingu pravomoc pouze ve vztahu k odboru Postfila, (smyslem této organizační změny bylo sjednocení všech marketingových pozic do samostatné divize a došlo tedy k přesunu částí kompetencí žalobce do jiných odborů), a v důsledku druhé organizační změny (účinné od 1. 11. 2018), jejímž smyslem bylo dosáhnout především finančních úspor, došlo ke zrušení sekce Korporátního marketingu, tím i k odpadnutí vedení této sekce a žalobce se stal nadbytečným] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Ke splnění předpokladů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, srov. Při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněného pod č. 11/2004 v časopisu Soudní judikatura, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2617/2014, a v nich vyslovený právní závěr, že zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, to platí i tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná, že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat, že rozvázání pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost zaměstnance není podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců a že k němu může dojít i při zvyšování počtu zaměstnanců, neboť zákon zaměstnavatelům umožňuje, aby regulovali nejen počet svých zaměstnanců, ale i jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001); k otázce příčinné souvislosti mezi organizační změnou u zaměstnavatele spočívající ve zrušení pracovního místa zaměstnance a nadbytečností zaměstnance srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1628/2017, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2385/2013, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, který byl uveřejněn pod č. 24/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nichž plyne, že bylo-li zaměstnavatelem (příslušným orgánem) přijato rozhodnutí o organizační změně, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatou organizační změnou.
V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a předestírá-li opačné skutkové závěry „že zaměstnavatel v rámci prvního kroku organizační změny vyvedl téměř veškerou žalobcovu pracovní náplň na jiné nově vytvořené místo, toto místo mezi prvním a druhým krokem organizační změny obsadil jinou osobou, a následně ve druhém kroku byla zastávaná pozice žalobcem jako nadbytečná zrušena“, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, že „takto úzce provázané organizační změny musí být chápány jako organizační změna jediná“, že „organizační změna nadbytečnost žalobce tímto postupem uměle vytvořila“, „proto organizační změna ve skutečnosti v části týkající se žalobce nebyla přijata, neboť nesledovala zákonem aprobované cíle, není tedy splněna podmínka nadbytečnosti a výpověď daná žalobci je neplatná“), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatele, že „odvolací soud nepřipustil jako zakázanou novotu provedení důkazu nahrávkami rozhovorů svědka V. s žalobcem“, „když z nahrávky vyplývá, že pozice zastávaná žalobcem původně a nově zřizovaná pozice vedoucího odboru Marketingové komunikace jsou v zásadě totožné a počítalo se s tím, že ji obsadí žalobce“, ale mohla by představovat tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. Odvolací soud nadto správně dovodil, že takové doplnění dokazování v odvolacím řízení je nepřípustné, neboť k tomu nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení §205a písm. a) až f) o. s. ř. [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný pod č. 175/2003 v časopise Soudní judikatura, a v něm vyjádřený názor, že nejde ve smyslu ustanovení §205a písm. c) o. s. ř. o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů].
Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud při řešení otázky neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce odchýlil od judikatury dovolacího soudu (přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003), přikládá – poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – skutkovým zjištěním jiný význam než odvolací soud a zároveň přehlíží, že soudy v jím uváděné věci aplikovaly stejné obecné závěry, avšak vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci. Ani tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
K podání ze dne 29. 4. 2021, které bylo doručeno Nejvyššímu soudu téhož dne, nelze přihlížet, neboť dovolání jím bylo doplněno až po uplynutí zákonné lhůty (§240 odst. 1 o. s. ř.).
Rozsudek odvolacího soudu byl napaden „v celém rozsahu“ (tedy i v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení); dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle nějž není dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu