ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.826.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 826/2021-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně L. Z. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Martinem Jebavým, advokátem se sídlem v Praze 6, Navrátilova č. 675/3 , proti žalované BIM Textil-Service s. r. o., se sídlem v Praze 9, Ve Žlíbku č. 1800/77, IČO 24816311, zastoupené Mgr. Irenou Havránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Podkovářská č. 800/6 , o 555.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 287/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. června 2020, č. j. 67 C 287/2015-176 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2020, č. j. 62 Co 329/2020-193, takto:
I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. června 2020, č. j. 67 C 287/2015-176, se zastavuje .
II. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2020, č. j. 62 Co 329/2020-193, se odmítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Jebavého, advokáta se sídlem v Praze 6, Navrátilova č. 675/3 .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 67 C 287/2015-176, zavázal žalovanou k zaplacení částky 555 000 Kč s příslušenstvím v rozsudku specifikovaným (výrok I.) a dále k zaplacení náhrady nákladů řízení ve výši 201 210 Kč k rukám právního zástupce Mgr. Martina Jebavého (výrok II.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 11. 2020, č. j. 62 Co 329/2020-193, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil jen tak, že „náklady řízení před soudem I. stupně činí 195 640 Kč“, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II.) a zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 21 680 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Jebavého (výrok III.).
Obě tato rozhodnutí napadla žalovaná dovoláním, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení o této části podaného dovolání podle §243b a §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 47/2006).
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2020, č. j. 62 Co 329/2020-193, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak.
Dovolatelka v kontextu shora uvedeného rozboru nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Předestírá-li dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Obsahem dovolání není nic jiného, než zpochybňování skutkového stavu, zjištěného soudy nižších stupňů. Dovolatelka především namítá, že „v červnu 2012 došlo k oboustranné dohodě mezi žalobkyní a žalovanou o snížení mzdy žalobkyně, že dodatek k pracovní smlouvě o této změně byl účastníky podepsán, a poté žalobkyně zpracovávala mzdu až do doby skončení pracovního poměru v souladu s tímto ujednáním“, že „skutečnost, že by žalobkyni měla být vyplácena mzda v rozporu s předpisy, žalobkyně sdělila žalované až po skončení pracovního poměru“, že „posouzení soudů, že k uzavření dodatku údajně nedošlo, že na tuto skutečnost měla žalobkyně žalovanou upozornit, je postavené pouze na jednom emailu ze srpna 2012“, že „nemůže obstát tvrzení žalobkyně, že se bála o práci, není pravdou, že by žalobkyně neměla dostat odstupné, všem zaměstnancům, co odešli, bylo odstupné vyplaceno“, že „z výslechu J. R. vyplynulo, že od počátku roku 2012 se podepisovaly dodatky ke smlouvám, včetně dodatku žalobkyně“, že „žalobkyně neupozornila při předání mzdové agendy na skutečnost, že by jí byla vyplácena nižší mzda, než ta, co byla mezi účastníky sjednána, z výslechu paní Z. vyplynulo, že mzdová agenda byly předána v pořádku“, že „s ohledem na skutečnost, že email ze dne 4. 8. 2018 a 5. 8. 2018 je jediným důkazem žalobkyně o tom, že údajně nesouhlasila se snížením mzdy, navrhovala opakovaně žalovaná, aby tento email byl předložen v původní elektronické podobě k ověření jeho pravosti, návrh byl však soudem zamítnut“, a že „žalobkyně si v rozporu s ustanoveními zákoníku práce proplácela nevyčerpanou dovolenou, namísto toho, aby ji čerpala, a dále si neoprávněně vyplácela odměny“. Pakliže je však dovolací přezkum ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se námitkami žalované řádně zabývaly, v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vycházely a které důkazy z hlediska pravidel pro jejich hodnocení neobstály (srov. body 9. a následující odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. body 13., 16. a následující odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud v postupu soudů zjevný rozpor s ustanovením §132 o. s. ř. neshledal.
Poslední námitky, že „jednání žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy“ a že „žalobkyně porušila snad všechny právní předpisy při plnění svých pracovních povinností“, postrádají jakýkoliv věcný argumentační podklad, a jako takové přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. založit nemohou.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 12. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu