ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.714.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 714/2021-393
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) L. B. , narozeného XY, bytem v XY, a b) L. B. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupených JUDr. Ivo Danielowitzem, advokátem se sídlem v Táboře, Smetanova 664, proti žalované I. H. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Vladimírem Štolem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 189/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, ze dne 20. října 2020, č. j. 15 Co 57/2020-353, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám zástupce Mgr. Vladimíra Štola do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci – spoluvlastníci každý id. ½ pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v obci a k. ú. XY, se domáhali povolení služebnosti nezbytné cesty ve prospěch vlastníků tohoto pozemku přes pozemek žalované parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY.
Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 12. 2019, č. j. 9 C 189/2018, zřídil služebnost nezbytné cesty podle §1029 odst. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrálního pracoviště XY na LV č. XY pro obec a katastrální území XY, spočívající v průjezdu silničních motorových vozidel o hmotnosti do 3,5 tuny za účelem jejich opravy a údržby v pracovnách dnech od 6:00 hodin do 18:00 hodin a v sobotu od 7:00 hodin do 13:00 hodin, a to po části pozemku parc. č. XY zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště XY na LV č. XY pro obec a katastrální území XY, vymezené geometrickým plánem Geodetické kanceláře Dvořáček s.r.o. číslo 5644-550/2018, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I), zřídil služebnost nezbytné cesty ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, zapsaného na v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrálního pracoviště XY na LV č. XY pro obec a katastrální území XY, spočívající v průchodu po části pozemku parc. č. XY zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřad pro Jihočeský kraj, katastrálního pracoviště XY na LV č. XY pro obec a katastrální území XY, vymezené geometrickým plánem Geodetické kanceláře Dvořáček s.r.o. číslo 5644-550/2018, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok II), uložil žalobcům, aby zaplatili žalované společně a nerozdílně částku 250 000 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 10. 2019, č. j. 15 Co 57/2020-353, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že ve výrocích I a II uvedený pozemek p. č. XY je zaspán na listu vlastnictví č. XY (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“) spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na řešení otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné, tvrzené důvody přípustnosti dovolání nejsou dány.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“)].
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2017).
I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7484).
Ke tvrzenému rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3117/2019:
V tomto rozsudku se uvádí: „Dále je nezbytné, aby výrok rozsudku o povolení nezbytné cesty kromě oprávnění žalobců ze zřizované služebnosti nezbytné cesty obsahoval i odpovídající povinnost žalovaného takové oprávnění strpět, aby případné porušení takové povinnosti mohlo být podkladem pro výkon rozhodnutí nebo pro jeho exekuci a aby absence uložené povinnosti nezakládaly pochybnost o vykonatelnosti rozhodnutí“. Dovolatelé vytýkají, že výrok napadeného rozhodnutí neobsahuje povinnost žalované výkon jejího práva strpět.
Citovanou větu však nelze vytrhnout z kontextu rozhodnutí, ve kterém jde o vydání konstitutivního rozhodnutí o povolení nezbytné cesty; ta je povolena až k okamžiku, kdy rozhodnutí nebude právní moci, a teprve v tento okamžik může být právo žalobce porušeno a může mu být poskytnuta ochrana, a to v dalším řízení. Jestliže je nezbytná cesta povolena jako služebnost, aniž by v rozhodnutí byla uvedena povinnost žalované strany cestu trpět, nejde o rozpor s hmotným ani s procesním právem; taková povinnost totiž vyplývá z §1257 odst. 1 o. z. V případě, že ji vlastník zatíženého pozemku poruší, může oprávněný žádat soud podle okolností o posesorní (držební) ochranu, stejně jako o ochranu podle §1259 o. z., a to i v případě, že v rozhodnutí o povolení nezbytné cesty není taková povinnost výslovně zmíněna. Stanovení povinnosti žalované trpět výkon práva žalobců by se do jejich právního postavení nijak nepromítlo, rozhodnutí obstojí i bez něj.
Z uvedeného se podává, že tu rozpor se zmíněným rozhodnutím není dán; nezbytná cesta byla řádně povolena a žalobcům náleží v případě porušení jejich práva žalobní ochrana. Namítaná skutečnost tak nemůže založit přípustnost dovolání.
K rozsahu nezbytné cesty a jejímu časovému vymezení:
V takto označené části dovolání formulují žalobci právní otázku, kterou dovolací soud dosud neřešil, takto: „Otázka zní, zda rozsah nezbytné cesty spočívající v právu průjezdu lze vyjádřit alternativně při multifunkčním stavebně technickém určení budovy, tedy jak za účelem podnikání, tak za účelem realizace vlastnických práv – nikoli pro účely podnikání“.
Dovolacímu soudu není zřejmé, jak se řešení této – nepříliš jasně formulované - otázky mělo promítnout do rozhodnutí soudu, resp. proč se domnívají, že soudy vyloučily možnost „rozsah nezbytné cesty spočívající v právu průjezdu vyjádřit alternativně při multifunkčním stavebně technickém určení budovy“. Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vyšel z toho, že žalobci používají svou nemovitost jednak k podnikání, jednak k ukládání osobních věcí. Podle výsledku dokazování a tvrzení žalobců nemovitost k ukládání věcí užívali minimálně, šlo o věci jako kola, lyže apod. (viz bod 14 rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně konstatoval, že tyto věci mohou žalobci vyzvednout i bez použití automobilu; jde o skutkové zjištění, nepodléhající dovolacímu přezkumu. Proto jim zřídil časově neomezené právo průchodu. Samozřejmě mohl zřídit i právo průjezdu za účelem dispozice s těmito věcmi, ovšem základní podmínkou pro úvahu o takovém postupu by bylo skutkové zjištění, že takový přístup k nemovitosti žalobců je nutný pro jejich řádné užívání i pokud jde o uložení jejich věcí nesloužících k podnikání. Protože takové skutkové zjištění soudy neučinily, nebyl splněn základní předpoklad k tomu, aby o právu průjezdu za zmíněným účelem vůbec uvažovaly. Uvedená otázka tak nemůže založit přípustnost dovolání.
Pokud žalobci tvrdí, že v řízení prokázali, že v domě též bydlí, odkazuje se na to, co k této otázce uvedl odvolací soud pod bodem 14; se závěry odvolacího soudu tam uvedenými ostatně žalobci nepolemizují.
Vydání ovladače sekčních vrat:
Dovolatelé polemizují se závěrem odvolacího soudu, že je nadbytečné, aby žalované byla uložena povinnost vydat jim ovladač sekčních vrat, která uzavírají průjezd, jestliže služebnost průjezdu motorových vozidel je vymezena konkrétním časovým úsekem, ve kterém je průjezd umožněn, a žalobci mají neomezené právo průchodu, které realizují dvířky v sekčních vratech. Důvod odmítnutí požadavku žalobců disponovat funkčními ovladači sekčních vrat považují za zjevně nepřiměřený. Poukazují na možné poruchy v otevírání vrat, na potencionální nutnost vjezdu vozidel integrovaného záchranného systému, a uzavírají: „Otázka zní, za jakých podmínek lze jednostranně či za pomoci časového spínače uzavřít nezbytnou cestu pro průjezd silničních motorových vozidel a zda oprávněný ze služebnosti nezbytné cesty má v takovém případě právo, v rámci prevenční povinnosti, držet a v mimořádných případech i použít prostředky určené k ovládání mechanických zábran omezujících užívání nezbytné cesty mimo soudem stanovený časový rámec“.
Jde tu o dvě právní otázky, které dovolatelé považují na judikatorně neřešené; ani jedna z nich však přípustnost dovolání založit nemůže.
K otázce „za jakých podmínek lze jednostranně či za pomoci časového spínače uzavřít nezbytnou cestu pro průjezd silničních motorových vozidel“: Na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a proto nemůže založit přípustnost dovolání. Žalobci mají právo ve vymezeném časovém rozpětí užívat cestu k průjezdu motorovými vozidly, a z rozhodnutí soudů v této věci nevyplývá právo žalované v této době jim průjezd znemožnit. Uzavře-li žalovaná průjezd po stanovené době, nijak se tím nedotýká práva nezbytné cesty. Pokud by se tak stalo v době, kdy žalobcům právo průjezdu svědčí, mohli by se domáhat podle okolností věci a splnění zákonných podmínek ochrany jak posesorní (držební), tak i petitorní žalobou, ev. požadovat náhradu škody. V řízení o povolení nezbytné cesty však nelze předjímat eventuální budoucí porušení povinnosti žalované, resp. technické závady.
K „mimořádným případům“:
K této problematice se dovolací soud již opakovaně vyjádřil. „Ke zřízení nezbytné cesty nepostačuje nutnost umožnit vjezd záchranné službě, hasičům a policii. Složky integrovaného záchranného systému, kterými jsou Hasičský záchranný sbor České republiky, jednotky požární ochrany zařazené do plošného pokrytí kraje jednotkami požární ochrany, zdravotnická záchranná služba a Policie České republiky (§4 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů), mají v nezbytných případech zajištěn příjezd přes cizí pozemky na základě zákona (např. §27 zákona č. 239/2000 Sb., §19 a násl. zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů)“ – viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1995/2013. Jde o přístup ve veřejném zájmu a na základě veřejného práva, jehož uplatňování je nezávislé na právu soukromém (§1 odst. 1 o. z.).
K „vymezení času a dnům pracovního volna“:
Dovolatelé uvádějí: „Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu I. stupně časově ohraničit právo průjezdu silničních motorových vozidel o hmotnosti do 3,5 tuny za účelem jejich opravy a údržby v pracovních dnech od 6.00 hodin do 18.00 hodin a v sobotu od 7.00 hodin do 13.00 hodin. Soudy nižších stupňů ale neřešily, jak postupovat ve dnech, kdy časově ohraničené právo připadá na státem uznané svátky nebo na dny pracovního volna… Nejvyšší soud ČR otázku časového ohraničení práva nezbytné cesty dosud neřešil.
Otázka zní, jaké podmínky platí při kolizi časově ohraničeného práva nezbytné cesty a státem uznaných svátků či dnů pracovního volna“.
Také s touto námitkou přicházejí žalobci až v dovolání, ač ji mohli uplatnit již v odvolání; její řešení tak nemůže založit přípustnost dovolání.
Navíc není zřejmé, jak by se zrušení rozhodnutí pro tuto údajnou vadu mohlo příznivě odrazit na jejich právním postavení. Právo průjezdu mohou podle rozhodnutí užívat každý pracovní den, a také ve vymezených hodinách v sobotu, bez ohledu na to, zda v sobotu je i státem uznaný svátek či jiný svátek (viz zákon č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu). K tomu lze poznamenat, že bylo možné uvažovat i o omezení i užívání průjezdu v sobotu, která je státním či jiným v zákoně uvedeným svátkem; pokud k tomu nedošlo, jde to k tíži žalované, žalobcům nedostatek takového omezení nezpůsobil újmu; proto nejsou ohledně této otázky k podání dovolání subjektivně legitimováni (viz k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 196/2004, a řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 6. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu