ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2193.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 2193/2020-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně ČD Cargo, a.s. , se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, Jankovcova 1569/2c, PSČ 170 00, IČO 28196678, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, PSČ 120 00, proti žalované PKP CARGO INTERNATIONAL a.s. , se sídlem v Ostravě, Muglinov, Betonářská 580/14, PSČ 712 00, IČO 47675977, zastoupené Mgr. Tomášem Kravčíkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, PSČ 710 00, o zaplacení částky 403 516 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 130 C 41/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2019, č. j. 15 Co 187/2019-288, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 59 193 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Kravčíka, advokáta, se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, PSČ 710 00.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 2. 2019, č. j. 130 C 41/2015-232, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 403 516 EUR se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II) a o náhradě nákladů řízení ve vztahu k České republice (tak, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě 100 % nákladů řízení, jejichž výše bude určena samostatným rozhodnutím – výrok pod bodem III).
Uvedenou částku požadovala žalobkyně na základě tvrzení, že s žalovanou uzavřela písemnou smlouvu (dále jen „smlouva“) účinnou pro období od 1. 7. 2012 do 31. 3. 2014, jejíž součástí měl být závazek žalované k úhradě ceny za poskytnutí kapacity přepravy pro případ, že této ve stanoveném období nevyužije, a to ve výši 2 EUR za každou neodvezenou tunu zásilek do celkového stanoveného minimálního rozsahu 350 000 tun oproti skutečně využitému rozsahu přepravy. Žalovaná však minimální sjednaný objem přepravy zásilek nerealizovala a přes výzvu žalobkyně dlužnou částku neuhradila.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v řízení nebyla prokázána skutková verze tvrzená žalobkyní, konkrétně uzavření písemné smlouvy, jejíž součástí měl být shora uvedený závazek žalované k úhradě ve výši 2 EUR za každou neodvezenou tunu.
Pokud žalobkyně navrhovala, aby soud žalobou uplatněný nárok posoudil jako náhradu škody způsobenou tím, že žalovaná žalobkyni včas neinformovala o tom, že nevyužije minimální sjednanou přepravní kapacitu, soud prvního stupně konstatoval, že soud nevzal za prokázáno uzavření písemné smlouvy s žalobkyní tvrzeným obsahem, nemohlo být tudíž ani prokázáno porušení prevenční povinnosti informovat žalobkyni o nevyužití minimální sjednané přepravní kapacity.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, č. j. 15 Co 187/2019-288, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III potvrdil (výrok pod bodem I), změnil výrok pod bodem II o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák“).
Odvolací soud dovodil, že předmětnou smlouvu je třeba považovat za tzv. rámcovou smlouvu, kterou strany upravují vzájemná práva a povinnosti pro své obchodování, v této věci práva a povinnosti pro případ objednání železničních přeprav ze strany žalované u žalobkyně (formou nákladního listu). Odvolací soud uvedl, že význam rámcové smlouvy spočívá v tom, že strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejím prostřednictvím základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejím základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v realizační smlouvě ujednáno jinak (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 936/2012).
Konstatoval, že smluvní ujednání o zaplacení částky 2 EUR za každou neodvezenou tunu zásilek obsažené v článku III.3.2 (bylo-li by v řízení prokázáno, že se strany vskutku na tomto konkrétním obsahu dohodly) je po právní stránce ujednáním o smluvní pokutě podle §544 obč. zák., které je ustanovením kogentním a v jehož odstavci 2 je stanovena obligatorně (pod sankcí absolutní neplatnosti) písemná forma, jejíž existenci se však žalobkyni nepodařilo prokázat. Nejde o ujednání o ceně za rezervovanou kapacitu objemu přepravy, jak tvrdila žalobkyně.
Proto soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Odvolací soud k námitce žalobkyně, že soud prvního stupně mohl věc posoudit i jako nárok na náhradu škody, uvedl, že pokud žalobkyně svůj nárok skutkově vymezila tak, že se žalované částky domáhá jako sjednané ceny podle uzavřené smlouvy, je soud vázán tímto vymezením skutku a nemůže přisoudit kvantitativně požadované plnění z titulu jiného skutku, s výjimkou změny žaloby. I když žalobkyně při jednání u soudu prvního stupně předestřela názor, že vztah je možno posoudit i podle ustanovení o náhradě škody a uvedla, že žalobkyni „mohla“ vzniknout faktická škoda i ušlý zisk, neboť se žalovaná chovala tak, jako by byla smlouvou vázána, avšak měla porušit prevenční povinnost podle §415 obč. zák. tím, že neavizovala v dostatečném předstihnu žalobkyni, že nevyužije sjednanou kapacitu přepravy, pak takto vymezená tvrzení prezentují zcela odlišný skutek, než který vylíčila žalobkyně v žalobě (a to jak co do totožnosti příčiny, tak i následku) a který učinila předmětem řízení. Takto vymezený odlišný skutek totiž vyžaduje zjišťování zcela odlišného okruhu rozhodných skutečností z hlediska hypotézy právní normy, než skutek, který žalobkyně vylíčila v žalobě, a který tak učinila předmětem řízení a na němž setrvala, a proto soud prvního stupně správně nerozhodoval o změně žaloby, neboť žalobkyně neprojevila procesním úkonem vůli ke změně žaloby, jen se domáhala odlišného právního posouzení skutku, který v žalobě vymezila a na němž setrvala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání. Dovolání podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci, protože podle jejího názoru jsou závěry odvolacího soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího a Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí pak závisí na vyřešení otázky procesního práva a v návaznosti na to otázky hmotného práva, když procesní otázka co do totožnosti skutku vycházejícího z žalobní narace a jeho možného posouzení v podobě náhrady škody, byla soudem odvolacím, jakož i předtím soudem prvního stupně vyřešena nesprávně, a to v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Touto otázkou pak je, „zda je možné posuzovat nárok na zaplacení částky v uplatněné výši místo nároku na úhradu smluvní pokuty jako nárok na náhradu škody, když vychází ze skutkových a prokázaných tvrzení, že žalobce a žalovaný sjednali minimální rozsah nákladní přepravy 350 000 tun, který žalovaný nedodržel a tím pádem pro případ neprokázání ujednání o smluvní pokutě porušil ujednání o minimálním rozsahu přepravy, pro který dosáhl snížené ceny za její provedení, a jedná se v takovém případě o totožný skutek, se stejnými skutkovými otázkami pro posouzení nároku při zachování stejných účastníků vztahu“.
Rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolatelka za rozporné např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 19/2011, stejně jako s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16.
Žalobkyně se domnívá, že nároky vyplývající z titulu uzavřené smlouvy, bezdůvodného obohacení a náhrady škody vycházejí ze stejné události, tj. ze stejného/totožného skutku, proto i nárok na úhradu smluvní pokuty, která je „paušalizovanou“ náhradou škody, je nepochybně možné posoudit při totožnosti skutku tvrzeného v podobě sjednaného minimálního rozsahu přepravy, který nebyl dodržen. Pro případ, že by soud nepovažoval ujednání o smluvní pokutě pro zapřenou písemnou formu žalovanou za platné, formulovala žalobkyně před „vydáním rozhodnutí“ příslušná skutková tvrzení v plném rozsahu a následně tato vyhodnotila právně i jako nárok na náhradu škody. Dovolatelka nesouhlasí s výše citovaným odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, když má za to, že je v rozporu s obsahem spisu, resp. s tím, že žalobkyní vymezený skutek, jakož i příčina a následek, byl zachován.
Dovolatelka rovněž namítla, že jí nebylo soudem prvního stupně ani soudem odvolacím poskytnuto poučení podle §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)., čímž bylo řízení zatíženo „vadou v podobě nepřezkoumatelnosti“.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání žalobkyně ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Dovolání žalobkyně považuje za nepřípustné, rozhodnutí odvolacího soudu je podle jejího názoru naopak věcně i procesně správné. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl nebo zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Nejvyšší soud v prvé řadě podotýká, že žalobkyně při formulaci své otázky, o níž opírá přípustnost svého dovolání, vychází z toho, že v řízení byla prokázána její tvrzení o tom, že účastnice sjednaly minimální rozsah nákladní přepravy 350 000 tun, který žalovaná nedodržela a pro který žalovaná dosáhla snížené ceny za provedení předmětné přepravy. Takový skutkový závěr však odvolací soud neučinil. Námitky dovolatelky založené na zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu a na vlastních skutkových závěrech, které odvolací soud neučinil, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018).
Vytkla-li pak dovolatelka odvolacímu soudu, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu neposuzoval její nárok rovněž z titulu náhrady škody, když měla za to, že tvrzení žalobkyně, resp. zjištěný skutkový stav takové posouzení umožňoval, jsou její námitky neopodstatněné. Kromě toho, že své argumenty opírala o soudy nezjištěné skutečnosti (jak uvedeno výše), přípustnost dovolání nezakládá její tvrzení, že jí uplatňované nároky (nejprve) z titulu smluvního ujednání, následně z titulu smluvní pokuty a konečně i z titulu náhrady škody vychází ze shodných skutkových okolností a že jí v řízení tvrzené skutečnosti pro posouzení nároku ze smluvní pokuty jsou dostačující právě též z hlediska posouzení nároku z titulu náhrady škody. Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že nároky na plnění odvozené od smluvních ujednání mají svůj vlastní skutkový základ odlišný od nároků na náhradu škody, vychází z jiného skutkového děje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4349/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 435/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1292/2020).
V rozsudku ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, jímž Nejvyšší soud rozhodoval poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2741/2014, Ústavní soud nálezem ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2551/16, zrušil, dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
„Občanský soudní řád pojmy "skutek" a "totožnost skutku" nevymezuje. Definice skutku se v tzv. řízení sporném odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností (srov. §79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout (jejich absence způsobuje vadu žaloby, pro kterou nelze v řízení pokračovat). Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. "z kupní smlouvy", "ze smlouvy o dílo", apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Aby bylo možno ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle hmotného práva alespoň připouštět. Totožnost skutku (v poměru žaloby a rozhodnutí o ní) je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97)…“
„Vycházeje z těchto závěrů dovolací soud ve své rozhodovací praxi například uzavřel, že totožnost skutkového základu žaloby není dána, byla-li peněžitá částka požadována v jednom řízení z důvodu nesplnění závazku dlužníka poskytnout peněžité plnění na základě vinkulace, v dalším řízení pak jako náhrada za tvrzenou ztrátu (nedobytnost) pohledávky, kterou měl dlužník způsobit neplatností vinkulace pojistného plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2503/2011), nebo uplatnil-li žalobce nárok na peněžité plnění vyplývající ze smluvních ujednání o smluvní pokutě a soud poté, co ujednání o smluvní pokutě shledal neplatným, přiznal žalobci takto uplatněnou částku z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou porušením Úmluvy CMR (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 435/2012). Totožnost skutkového základu žaloby nebyla Nejvyšším soudem shledána ani v případě, požadoval-li žalobce zaplacení peněžité částky nejprve s tvrzením, že mu na její zaplacení vznikl nárok na základě (a ke dni) odstoupení od leasingové smlouvy, a následně změnil svá skutková tvrzení tak, že se domáhá zaplacení druhé až šestnácté leasingové splátky na základě platné leasingové smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2083/2019).
Ve vztahu mezi nároky na plnění odvozenými od smluvních ujednání na straně jedné a nároky na náhradu škody na straně druhé pak Nejvyšší soud konstatoval, že nárok na náhradu škody je založen na jiném skutkovém stavu odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty, než nárok na smluvní plnění; vychází z jiného skutkového děje – tvrzení porušení právní povinnosti, vzniku a výše škody, příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006)…“
„Ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy), jehož nepominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 690/01). S tím úzce souvisí i problematika vymezení předmětu řízení jako objektu soudní ochrany, o němž se má soud ve svém rozhodnutí meritorně vyslovit. Od samého zahájení civilního sporného řízení musí být jasné, o čem soud jedná a rozhoduje, či jinak řečeno, jakému konkrétnímu právu nebo oprávněnému zájmu (§1 o. s. ř.) má svým rozhodnutím poskytnout soudní ochranu. Vymezení předmětu řízení přitom plní důležitou úlohu nejen v případě posuzování účinků právní moci, tj. nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí, ale i v řadě dalších hledisek, jako jsou posouzení věcné a místní příslušnosti soudu, objektivní kumulace nároků, překážky litispendence, změny žaloby, spojení věcí a některých dalších. Ve všech těchto ohledech musí být postup orgánu veřejné moci pro účastníky předvídatelný, čehož je dosahováno mimo jiné tím, že vymezení předmětu řízení je dáno takovými znaky, které jsou objektivně seznatelné. Takovým požadavkům vyhovuje – v poměrech civilního řízení sporného – vymezení předmětu řízení žalobcem v žalobě, případně v jiných dispozičních úkonech stran.
Principu právní jistoty by naopak odporovalo, měl-li by být předmět civilního sporného řízení vymezován rovněž na základě skutečností, které v žalobě uvedeny nebyly, byť by to bylo z důvodu, že o nich žalobce nevěděl, nebo nemohl vědět, jak naznačuje Ústavní soud v rozhodované věci, pokud jde o protiprávní jednání žalovaného (srov. bod 39 odůvodnění cit. zrušovacího nálezu). Ve svých důsledcích by to znamenalo, že vymezení předmětu řízení, a tím například i posouzení rozsahu účinků právní moci rozhodnutí, by bylo závislé na tom, zda žalobce za trvání řízení o určité skutečnosti věděl, či nikoliv. V důsledku toho by se ovšem rozhodování soudů, jakož i posuzování účinků rozhodnutí stalo pro účastníky značně nepředvídatelným. Je proto třeba trvat na tom, že předmět řízení vymezuje žalobce objektivně tím, že vylíčí právně významné rozhodující skutečnosti a uvede žalobní návrh (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000)…“
„Naproti tomu ve sporném civilním řízení by takto široké pojetí skutkového základu sporu odporovalo principu autonomie vůle, neboť by zahrnovalo i takové skutečnosti či následky, o kterých žalobce jako dominus litis – jistě z dobrých důvodů – nechtěl, aby bylo rozhodováno. Je třeba si uvědomit, že široké pojetí skutkového základu žaloby, zahrnující rovněž skutečnosti, které žalobce v řízení nepřednesl, může žalobci v případě neúspěchu žaloby bránit v uplatnění jiného jeho nároku, který vychází z částečně shodných skutkových okolností, resp. "se v zásadě odvíjí od stejné události", jak uvádí Ústavní soud. Tak pravomocné zamítnutí žaloby na plnění ze smlouvy by v případě širokého pojetí skutkového základu žaloby, jež dává ve svém kasačním rozhodnutí k úvaze Ústavní soud, zároveň představovalo překážku věci rozhodnuté pro žalobu o náhradu škody vycházející z (alespoň částečně) stejné události. Nebezpečí akcentované Ústavním soudem, že totiž úzké pojetí totožnosti skutku zastávané judikaturou Nejvyššího soudu může vést naopak k tomu, že žalobci může být dvakrát přiznána stejná částka, lze účinně čelit, jak ukazuje například rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se samostatnosti plnění ze směnky a plnění ze smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud si je vědom své judikatury, která vyslovuje, že je-li podle názoru soudu nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobců na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zde je ovšem třeba zdůraznit, že – na rozdíl od uplatnění nároku na náhradu škody založeném na nových skutkových tvrzeních o porušení právní povinnosti, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi škodou a porušením právní povinnosti – žalobce v takovém případě do řízení z vlastní vůle nevnáší ani nedoplňuje žádné nové skutečnosti, nýbrž v řízení ze strany soudu dochází k odchylné právní kvalifikaci žalobcem dříve již přednesených skutečností, a to zcela v souladu se zásadou iura novit curia. Zároveň je vhodné doplnit, že za této situace (plnění ze smlouvy x vydání bezdůvodného obohacení), v právní teorii označované jako tzv. ideální konkurence nároků, se i renomovaná zahraniční literatura vyslovuje pro závěr o totožnosti skutkového základu žaloby (srov. Rechberger, W.H., Simotta, D.-A. Grundriss des österreichischen Zivilprozessrechts. Erkenntnisverfahren. 9. vydání. Manz : Wien, 2017, str. 237)…“
„Z ústavněprávního hlediska je významná rovněž zásada rovnosti účastníků řízení, vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud opakovaně judikoval, že zásada rovnosti účastníků řízení je součástí práva na spravedlivý proces v širším slova smyslu, přičemž touto zásadou rozumí "rovnost zbraní, resp. rovnost příležitostí". To znamená, že každé procesní straně by měla být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Podobně podle Evropského soudu pro lidská práva se rovností zbraní rozumí požadavek, aby každá ze stran řízení mohla obhajovat svou věc za podmínek, které ji, z pohledu řízení jako celku, podstatným způsobem neznevýhodňují vzhledem k protistraně. Cílem zásady rovnosti zbraní je pak dosažení "spravedlivé rovnováhy" mezi stranami sporu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10).
Nejvyšší soud je přesvědčen, že takové pojetí předmětu řízení, které považuje identitu skutku za zachovanou i v případě, kdy žalobce v průběhu řízení uvede nové skutečnosti, na základě kterých namísto původního plnění ze smlouvy požaduje náhradu škody, neodpovídá ani "spravedlivé rovnováze" mezi stranami. Tím, že žalobce v průběhu řízení přednese nové skutečnosti, nutí žalovaného, aby opětovně připravoval svou procesní obranu a k takto nově uplatněným skutečnostem se vyjadřoval. Před nárůstem nákladů řízení a rizikem neúspěchu ve věci v důsledku provedené změny skutkového základu žaloby může být žalovaný v platné právní úpravě chráněn pouze rozhodnutím soudu o (ne)připuštění změny žaloby podle §95 o. s. ř. Jestliže by žalovaný byl připraven i o tuto ochranu, jeho procesní postavení by to významně znevýhodnilo.
Z komparativního hlediska pak Nejvyšší soud doplňuje, že rovněž rakouská soudní praxe, jako praxe právního řádu státu nám historicky blízkého, vychází ze stanoviska, že pouhá změna právní kvalifikace uplatněného nároku při nezměněných skutkových tvrzeních žalobce nepředstavuje změnu žaloby (srov. usnesení rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 7 Ob 8/10t). Dojde-li však ke změně právní kvalifikace uplatněného nároku na základě změny či doplnění rozhodujících skutkových tvrzení ze strany žalobce, je třeba to považovat za změnu žaloby (srov. judikaturu uváděnou v díle Konecny, A. Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen. 3. sv./1. část. 3. vydání. Manz : Wien, 2017, str. 332-333)…“
„Nejvyšší soud poté, co – vázán nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16 – zhodnotil výše uvedené ústavněprávní aspekty věci, neshledává důvod odchýlit se (§20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) od své ustálené judikatury, podle které nárok na náhradu škody je založen na jiném skutkovém stavu odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty, než nárok na smluvní plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006).“
V nyní posuzovaném případě žalobkyně, ač v dovolání uvedla, že porušení povinnosti žalované spatřuje v nevyužití sjednané minimální přepravní kapacity, v řízení před soudy v souvislosti s požadavkem na posouzení nároku z titulu náhrady škody tvrdila porušení tzv. prevenční povinnosti žalované spočívající v tom, že žalovaná neavizovala žalobkyni v dostatečném předstihu, že nevyužije sjednanou kapacitu. Jinými slovy tvrdila porušení jiné povinnosti než uvedené v žalobě (nevyužití sjednané přepravní kapacity vs. včasné neoznámení o nevyužití této kapacity). Současně tvrzení o tom, že si strany pro případ nevyužití (údajně) sjednané minimální přepravní kapacity ujednaly doplatek v konkrétní výši za každou nevyužitou jednotku sjednané kapacity, nepředstavuje tvrzení o vzniku konkrétní škody vzniklé v důsledku porušení povinnosti žalované. Jedním ze základních rozdílů mezi náhradou škody a smluvní pokutou je, že v případě sporu, jehož předmětem je nárok z titulu smluvní pokuty, je nutnost tvrdit a prokazovat, že došlo k porušení konkrétní smluvní povinnosti a že pro případ porušení této povinnosti bylo mezi stranami platně ujednáno právo na smluvní pokutu, zatímco v případě nároku z titulu náhrady škody je třeba tvrdit a prokazovat nejen to, že došlo k porušení určité (nejen smluvní) povinnosti, ale současně, že v důsledku porušení této povinnosti vznikla žalobkyni konkrétní škoda (ať už skutečná nebo ve formě ušlého zisku).
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Rovněž dovolatelkou namítaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu není způsobilá založit přípustnost jejího dovolání a dovolací soud se jí nemohl zabývat, neboť jde o vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná vada řízení však přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Ačkoliv žalobkyně výslovně směřuje své dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, v souvislosti s výroky pod body II a III neformuluje žádné námitky. V této souvislosti je však třeba dále poznamenat, že se jedná o výroky o náhradě nákladů řízení, proti nimž není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání přípustné.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 6. 2021
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu