ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2310.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 2310/2020-1023
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce R. P. se sídlem XY, identifikační číslo XY, zastoupený Mgr. Davidem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 135/68 proti žalované O2 Czech Republic a. s. , se sídlem v Praze 4, Michle, Za Brumlovkou 266/2, PSČ 140 22, identifikační číslo 60193336, zastoupená JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o zaplacení částky 2 023 799 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 100/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2019, č. j. 72 Co 302/2019-939, takto:
I. Řízení se přerušuje na dobu do rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o odpovědi na předběžné otázky uvedené pod bodem II. výroku.
II. Nejvyšší soud žádá Soudní dvůr Evropské Unie na základě článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie o odpověď na následující předběžné otázky:
Je třeba výraz „provize, o které obchodní zástupce přichází“, ve smyslu článku 17 odst. 2 písm. a) druhé odrážky Směrnice Rady ze dne 18. prosince 1986 o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců, vykládat tak, že takovými provizemi jsou též provize za uzavírání smluv, které by obchodní zástupce uzavřel, kdyby obchodní zastoupení trvalo, s těmi zákazníky, které pro zastoupeného získal nebo s nimiž významně rozšířil obchod?
Pokud ano, za jakých podmínek platí tento závěr i ohledně tzv. jednorázových provizí za uzavření smlouvy?
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a dosavadní řízení před českými soudy
1) Žalobce se ve zde souzené věci domáhal z titulu nároku na odškodnění obchodního zástupce, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 2 023 799 Kč s úrokem z prodlení.
2) Obvodní soud v Praze 4 v pořadí prvním rozsudkem ze dne 14. 9. 2015, č. j. 60 C 10/2014-232, nejprve žalobě částečně vyhověl, Městský soud v Praze jako soud odvolací však usnesením ze dne 16. 3. 2016, č. j. 72 Co 52/2016-296, toto rozhodnutí k odvolání žalované zrušil z důvodu nedostatku skutkových zjištění a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3) Obvodní soud v Praze 4 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, č. j. 60 C 100/2014-816, žalobu zamítl.
4) Soudy nižších stupňů byl zjištěn tento skutkový stav věci:
Mezi žalobcem a právní předchůdkyní žalované (dále též jen „žalovaná“) byla dne 1. 1. 1998 uzavřena smlouva o obchodním zastoupení, jejímž předmětem byly podmínky obchodního zastoupení, nabídka a prodej telekomunikačních služeb poskytovaných žalovanou v systému NMT 450 a GSM, dodávky a prodej mobilních telefonů, jejich příslušenství a případně dalších produktů a péče o účastníky. Ke dni 31. 3. 2010 došlo z důvodu výpovědi žalované k zániku právního vztahu mezi účastníky.
Podle smlouvy o obchodním zastoupení náležely žalobci jednorázové odměny za všechny jednotlivé smlouvy, které uzavřel pro žalovanou. Žalobce sice v roce 2006 a 2007 získával pro žalovanou nové zákazníky, případně se stávajícími zákazníky uzavíral další smlouvy např. na jiný produkt nebo s nimi prodlužoval smlouvy, avšak ty ani při zohlednění délky tarifního závazku v maximálním rozsahu, která v daných letech činila nejdéle 30 měsíců, nepřesáhly datum 31. 3. 2010, kdy došlo k ukončení smluvního vztahu mezi účastníky. Pokud jde o období let 2008 a 2009, zde přesáhlo datum 31. 3. 2010 celkem 431 závazků, přičemž z tohoto počtu bylo nových smluv 155, změny závazků pak představovaly číslo 276. Žalobce tedy prokázal, že pro žalovanou získal nové zákazníky a také rozvíjel obchod se zákazníky stávajícími. Za tuto svoji činnost pak dostal žalobce od žalované řádně zaplaceno.
5) Soud prvního stupně uvedl, že bylo na žalobci, aby uvedl jasně a určitě, jaké výhody žalovaná z takovýchto obchodů má, což neučinil. Proto dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by žalovaná měla ze zákazníků získaných žalobcem i po ukončení spolupráce podstatné výhody. S ohledem na tuto skutečnost se tak již podrobněji nezabýval dalším předpokladem pro výplatu odškodnění, a to tím, zda je spravedlivé. Z těchto důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl.
6) K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
7) Odvolací soud zdůraznil, že provize za zprostředkování obchodů žalobcem byly sjednány jako jednorázové a všechny byly žalobci řádně vyplaceny, a vyjádřil názor, že žalobcova argumentace provizemi, na které by hypoteticky získal nárok uzavíráním dalších obchodů, ať už se stávajícími či s novými zákazníky, neodůvodňuje nárok na odškodnění ve smyslu §669 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). Žalobce sice získal nové zákazníky a také rozvíjel obchod se zákazníky stávajícími, ze kterých mohla mít žalovaná výhody i po ukončení smlouvy o obchodním zastoupení, za tyto obchody však žalobci zaplatila provize podle smlouvy o obchodním zastoupení, placení odškodnění by tedy nebylo spravedlivé ve smyslu §669 odst. 1 písm. b) obch. zák., a již z tohoto důvodu je na místě zamítnutí žaloby.
8) Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
9) Dovolatel předkládá dovolacímu soudu otázku, kterou odvolací soud sice řešil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, nicméně dle přesvědčení dovolatele má být tato otázka řešena jinak. Dovolatel nesouhlasí s právním závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož ztracené provize ve smyslu §669 odst. 1 písm. b) obch. zák. jsou provize, které by zástupce „jinak z již uskutečněných obchodů dostával“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011, ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.3359.2011.1, ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 534/2012, ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.534.2012.1, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1531/2015, ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1531.2015.1, jakož další navazující rozhodnutí). Dovolatel naopak prosazuje závěr, že ztracené provize jsou provize, které by obchodní zástupce hypoteticky získal, tj. ztratil, z obchodů, které měl zastoupený po ukončení obchodního zastoupení s těmi zákazníky, které obchodní zástupce získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod.
II.
Použitelné vnitrostátní právo
Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013:
§669
(1) Obchodní zástupce má v případě ukončení smlouvy právo na odškodnění, jestliže
a) zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, a
b) placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky; tyto okolnosti zahrnují také použití nebo nepoužití konkurenční doložky ve smyslu §672a.
III.
Použitelné právo Evropské unie
10) Směrnice Rady ze dne 18. prosince 1986 o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců (dále též jen „směrnice“):
Článek 17
(1) Členské státy přijmou opatření nezbytná, aby obchodní zástupce po zániku smlouvy získal odškodnění podle odstavce 2 nebo náhradu škody podle odstavce 3.
(2)
a. Obchodní zástupce má nárok na odškodnění, jestliže
- zmocniteli přivedl nové zákazníky nebo podstatně zvýšil objem obchodu se stávajícími zákazníky a zmocnitel má i nadále podstatné výhody z obchodu s těmito zákazníky, a
- zaplacení této odměny je spravedlivé s ohledem na všechny okolnosti, zejména na provize, o které obchodní zástupce přichází a které vyplývají z obchodu s těmito zákazníky. Členské státy mohou stanovit, že mezi tyto okolnosti náleží rovněž použití či vyloučení konkurenční doložky ve smyslu článku 20;
IV.
Odůvodnění:předložené otázky
11) Účelem směrnice je harmonizovat právo členských států, co se týče právních vztahů mezi stranami smlouvy o obchodním zastoupení. Jejím cílem je tak zejména ochrana obchodních zástupců v jejich vztazích se zmocniteli a stanovení za tímto účelem zejména pravidel upravujících, v jejích v článcích 13 až 20, uzavření a zánik smlouvy o zastoupení (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 23. 3 2006, Honyvem Informazioni Commerciali, C-465/04, ECLI:EU:C:2006:199, body 18 a 19, či též rozsudek Soudního dvora EU ze dne 26. 3. 2009, Turgay Semen, C-348/07, ECLI:EU:C:2009:195, bod 14). S ohledem na tuto skutečnost pak ustálená rozhodovací praxe Soudního dvora EU dovozuje, že vyloučen je jakýkoli výklad čl. 17 směrnice, který by se mohl ukázat jako výklad v neprospěch obchodního zástupce (srov. i s dalšími odkazy rozsudek Soudního dvora EU ze dne 19. 4. 2018, Conseils et mise en relations [CMR] SARL, C‑645/16, ECLI:EU:C:2018:262, bod 35).
12) Právní úprava Česká republiky stojí na systému odškodnění, neboť transponovala řešení stanovené v čl. 17 odst. 2 směrnice. Tento systém je zakotven přitom mimo jiné též v platné a účinné úpravě Spolkové republiky Německo (viz již citovaný rozsudek Turgay Semen C-348/07, bod 16).
13) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011, vyjádřil (byť jen coby obiter dictum ) názor, že má-li jít o provize, které obchodní zástupce ukončením smlouvy o obchodním zastoupení ztrácí, pak musí jít o takové provize, které by jinak (tj. v případě, že by obchodní zastoupení nadále trvalo) z již uskutečněných, tj. z jím uzavřených či významně rozvinutých obchodů dostával. K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudcích ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 534/2012, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1531/2015, jakož i v dalších rozhodnutích, čímž byla vytvořena ustálená rozhodovací praxe.
14) Opačný trend lze přitom vysledovat v německé judikatuře a literatuře, kde se prosadil názor, že provize, které obchodní zástupce ztrácí, jsou provize za uzavírání smluv, které by obchodní zástupce jinak při hypotetickém trvání obchodního zastoupení získal z budoucích obchodů mezi zastoupeným a zákazníky, které pro zastoupeného získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod (srov. s odkazy na judikaturu Spolkového soudního dvora Busche in OETKER, Hartmut a kol. Kommentar zum Handelsgesetzbuch (HGB). 4. Aufl. München: C. H. Beck, 2021, HGB §89b, marg. č. 22; Ströbl in Müchener Kommentar zum HGB 5 Aufl., 2021, HGB §89b, marg. č. 104; z judikatury např. rozhodnutí Spolkového soudního dvora ze dne 13. 5. 1957, sp. zn. II ZR 19/57, uveřejněné též v časopise Neue Juristische Wochenschrift 1957, 1028). Tento závěr ostatně pramení z textace §89b odst. 1 bod č. 2 německého obchodního zákoníku před novelou z roku 2009, kde se výslovně hovořilo o obchodech v budoucnu uzavřených.
15) Z německé judikatury a odborné literatury se podává, že v případě jednorázových provizí ( Einmalprovisionen ) obchodní zástupce žádné provize neztrácí. Tak např. Zemský soud v Mnichově ve svém rozhodnutí ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 10 HK O 3966/10, dospívá k závěru, že v případě jednorázových provizí za sjednávání kabelového připojení zákazníkům nejde o provize, které obchodní zástupce ztrácí. Zemský soud přitom k závěru dospívá právě z povahy jednorázové provize: „sjednáním jednorázové provize mají být nevýhody obchodního zástupce, které jsou obvykle spojené s ukončením smlouvy o obchodním zastoupení, kompenzovány.“ Podobný závěr vyslovil též Vrchní zemský soud v Kolíně v rozhodnutí ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 19 U 109/14, dostupný též v informačním systému Beck-online.de pod zkratkou BeckRS 2015, 19345 (srov. zejm. marginální čísla 44, 45), ač výslovně zdůraznil, že i přes absenci ztracených provizí může být přiznán nárok na odškodnění. Podobně v německé komentářové literatuře se uvádí: „Jsou-li poskytnuty jednorázové provize, pak chyběla v každém případě dle dosavadních názorů [tj. názorů před novelou §89b německého obchodního zákoníku v roce 2009 na popud rozsudku Turgay Semen C-348/07] ztráta provizí tehdy, pokud výhledově nebylo se zákazníky získanými obchodním zástupcem možné očekávat žádné další obchody. Tento problém se převážně vyskytuje u dlouhodobých smluv, jejichž zprostředkování je jednou provždy honorováno provizí při uzavření smlouvy.“ (viz i s dalšími odkazy na ostatní literaturu EMDE, Raimond. Vertriebsrecht : §§84 - 92c HGB. Handelsvertreterrecht –Vertragshändlerrecht – Franchiserecht . 3. neu bearbeitete und erw. Aufl. Berlin: De Gruyter, 2014, HGB §89b, marg. č. 228).
16) S ohledem na judikaturu a literaturu uvedenou v předcházejících bodech, která je v rozporu s již ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, tak existuje nesporná pochybnost ohledně výkladu čl. 17 odst. 2 písm. a) druhé odrážky směrnice, kterou je oprávněn jako zákonný soudce podle čl. 47 odst. 2 Listiny základních práv a svobod Evropské unie, stejně jako podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod České republiky, jimiž je Nejvyšší soud vázán, řešit toliko Soudní dvůr Evropského unie.
17) Jelikož je výklad čl. 17 odst. 2 písm. a) druhé odrážky směrnice nezbytný pro rozhodnutí o nároku obchodního zástupce na odškodnění v projednávané věci, Nejvyšší soud je soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva ve smyslu článku 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské Unie (dále jen „SFEU“), a současně není naplněna žádná z výjimek, za kterých se nemusí obrátit na Soudní dvůr s předběžnou otázkou týkající se výkladu [výklad daného výrazu užitého v čl. 17 odst. 2 písm. a) druhé odrážky směrnice nelze považovat za acte clair či acte éclairé – viz rozsudek Soudního dvora ve věci CILFIT, C-283/81], je Nejvyšší soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie postupem podle článku 267 SFEU.
V.
Přerušení řízení
18) S ohledem na položení předběžných otázek Nejvyšší soud podle §109 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů přerušil řízení o dovolání až do rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o odpovědi na předběžné otázky uvedené pod bodem II. výroku.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu