ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2382.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 2382/2020-618
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně MAXiTRANS s. r. o. , se sídlem v Brně, Líšeň, Trnkova 657/90, PSČ 628 00, identifikační číslo osoby 27683656, zastoupené Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, proti žalované ZVU STROJÍRNY, a. s. , se sídlem v Hradci Králové, Kukleny, Kampelíkova 758/4, PSČ 500 04, identifikační číslo osoby 25267141, zastoupené JUDr. Tadeášem Petrem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 668/136d, o zaplacení částky 98 500 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 67/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2020, č. j. 47 Co 195/2019-591, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2020, č. j. 47 Co 195/2019-591, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V posuzované věci se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 98 500 EUR se zákonným úrokem z prodlení od 29. 1. 2013 do zaplacení jako zůstatku sjednané ceny za obstarání kombinované přepravy 8 kusů cylindrokónických tanků (dále jen „CKT“) a jejich příslušenství (zařízení pivovaru).
2. Žalovaná se bránila námitkou, že žalobkyni nárok na doplatek úplaty za obstarání přepravy ve výši 98 500 EUR nevznikl, protože nedodala 4 kusy CKT dle ujednaných podmínek na místo určení. Podpůrně namítla, že uplatněná pohledávka zanikla započtením vzájemné pohledávky na náhradu škody, která jí vznikla jednak ztrátou 4 kusů CKT během námořní přepravy, jednak dodatečně vynaloženými náklady na přepravu 4 kusů náhradních CKT.
3. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. 9 C 67/2014-498, v pořadí druhým v této věci, žalobu zamítl a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady soudního řízení ve výši 516 510 Kč. Učinil tak poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, č. j. 32 Cdo 5316/2016-388, zrušil předchozí rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2015, č. j. 9 C 67/2014-258, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 6. 2016, č. j. 47 Co 71/2016-356, a to z toho důvodu, že soudy nižších stupňů nerespektovaly jeho judikatorní závěry týkající se otázky, zda zasílatel dostál svým smluvním povinnostem, neboť nezkoumaly, zda žalobkyně jako zasílatel neporušila při obstarání námořní přepravy některou z povinností sjednaných v zasílatelské smlouvě, popřípadě povinnost sjednat způsob a podmínky přepravy s vynaložením odborné péče a způsobem odpovídajícím co nejlépe zájmům příkazce, které jí byly známy.
4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že společnost JSC „Georgian Beer Company“ objednala u žalované jako výrobce pivovarů dne 4. 5. 2012 dodávku 8 CKT s příslušenstvím v ceně 1 102 400 EUR a žalovaná požádala o obstarání přepravy žalobkyni. Na základě cenové nabídky žalobkyně ze dne 15. 10. 2012, obsahující varianty za 229 400 EUR a za 278 500 EUR, byla dne 7. 12. 2012 uzavřena písemná zasílatelská smlouva formálně datovaná dnem 19. 10. 2012, v níž se žalobkyně jako zasílatel zavázala pro žalovanou jak příkazce obstarat přepravu 8 CKT s příslušenstvím. Úplata za obstarání přepravy byla dohodnuta ve výši 229 500 EUR s tím, že žalovaná zaplatí tuto cenu přepravy, bude-li „předmět plnění dodán dle podmínek smlouvy“. Žalobkyně se zavázala zabezpečit naložení tanků na kamion v Hradci Králové a dodat tanky na adresu Vilage Saguramo, Gruzie. Žalovaná (zřejmě má být „žalobkyně“, poznámka Nejvyššího soudu) se zavázala při obstarání přepravy tanků postupovat s vynaložením odborné péče tak, aby sjednaný způsob a podmínky přepravy odpovídaly co nejlépe zájmům žalované, a v článku 3.1.7 smlouvy bylo dohodnuto, že „zasílatel odpovídá za škodu na převzaté zásilce, jež vznikla po převzetí, a to až do jejího předání příkazci nebo jím pověřené osoby“. Žalovaná na zálohách na úplatu za obstarání přepravy žalobkyni zaplatila částky 75 000 EUR a 40 000 EUR a žalobkyní požadovanou částku 98 500 EUR nezaplatila. V rámci obstarávání přepravy žalobkyně ujednala podmínky přepravy na moři tak, že „4 pivní tanky a 3 části příslušenství jsou naloženy na palubu na riziko naloďovatele, přičemž dopravce (rejdař) není odpovědný za ztrátu nebo škodu jakkoli vzniklou“. V průběhu námořní přepravy se dne 16. 12. 2012 uvolnila jistící lana a 4 CKT přepadly z paluby lodě do Černého moře, na místo určení v Gruzii tak byly doručeny pouze zbývající 4 CKT a příslušenství. Žalovaná z důvodu ztráty 4 CKT vyrobila a dodala společnosti JSC „Georgian Beer Company“ 4 náhradní tanky v tržní hodnotě 487 512 EUR a náklady na jejich dopravu činily 107 950 EUR. V únoru 2013 proběhlo v Praze obchodní jednání mezi zástupci žalobkyně a žalované, při němž žalovaná uplatnila vůči žalované (zřejmě má být „vůči žalobkyni“, poznámka Nejvyššího soudu) nárok na náhradu škody vzniklou v důsledku ztráty 4 CKT ve výši 487 512 EUR. Gruzínský odvolací soud v soudním sporu společnosti JSC „Georgian Beer Company“ a společnosti WHITEBOX, Ltd., zjistil jako příčinu ztráty nákladu uvolnění lan v průběhu plavby, odpovědnost dopravce (rejdaře) za ztrátu tanků shledána nebyla s odůvodněním, že škodu jakkoliv vzniklou smluvně převzal naloďovatel.
5. Soud prvního stupně posoudil vztah mezi účastníky podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.), jako vztah ze smlouvy zasílatelské. Zdůraznil, že úplata za obstarání přepravy byla sjednána s tím, že žalovaná ji zaplatí, bude-li předmět plnění dodán dle podmínek smlouvy, a protože takto bylo dodáno na místo určení cca 60 % nákladu, žalobkyni by náleželo za obstarání přepravy 60 % ze sjednané úplaty, tj. částka 137 700 EUR. Nedoplatek po odečtení zaplacených záloh by tedy činil 22 700 EUR. Soud však dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na tento doplatek zanikl započtením pohledávky žalované z titulu náhrady škody způsobené ztrátou 4 CKT (jejich pádem do moře). Zdůraznil, že článek 3.1.7 smlouvy založil objektivní odpovědnost žalobkyně za škodu na převzaté zásilce, tedy odpovědnost za škodlivý následek bez vazby na případné její protiprávní jednání. Argumentoval, že vlny na moři nelze považovat za něco nepředvídatelného, stejně jako to, že mořské vlny vyvolávají rázy, které způsobují uvolňování nákladu, a že k odvrácení ztráty tanků stačilo náklad na palubě v průběhu plavby pravidelně kontrolovat a lana utahovat, poukázal na to, že povinnost přepravovaný náklad pravidelně kontrolovat vyplývá i z kodexu bezpečného umístění nákladu a jeho zabezpečení, a usoudil, že smluvně vymezený liberační důvod (mimořádná a neodvratitelná událost mimo kontrolu smluvní strany) nebyl naplněn a žalobkyně na základě čl. 3.1.7 zasílatelské smlouvy odpovídá za škodu vyvolanou ztrátou 4 CKT. Námitku žalobkyně, že zásilku nepřevzala, odmítl s tím, že převzetí zásilky bylo s ohledem na její hmotnost a rozměry ve smlouvě sjednáno specificky.
6. Vedle toho soud prvního stupně odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 336/2004, a vyjádřil názor, že žalobkyně nesjednala podmínky přepravy tak, aby co nejlépe odpovídaly zájmům žalované, jestliže ujednala, že část nákladu bude naložena na palubu na riziko naloďovatele, přičemž dopravce (rejdař) není odpovědný za ztrátu nebo škodu jakkoliv vzniklou, a případnou náhradu škody nijak právně neošetřila. Mezi porušením povinnosti žalobkyně sjednat podmínky přepravy s odbornou péčí a vznikem škody je podle něho vztah příčiny a následku, neboť odpovědnost dopravce byla v neprospěch žalované smluvně vyloučena. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně při sjednávání podmínek přepravy věděla, že přeprava nákladu na Černém moři je riziková, škodu tedy i zavinila a odpovídá za ni též na základě subjektivního odpovědnostního principu.
7. Při posuzování výše škody vyšel soud prvního stupně z úvahy, že škoda je dána pouze účelně vynaloženými náklady na výrobu 4 náhradních CKT, není tedy totožná se sjednanou cenou, která zahrnuje i podnikatelský zisk žalované, který není škodou, neboť obchod byl dodatečně realizován a žalovaná tudíž plánový zisk dosáhla. Za situace, kdy žalovaná k započtení použila pouze částku 98 500 EUR, neshledal potřebu zkoumat prostřednictvím znaleckého posudku výši čistých výrobních nákladů, neboť nižší výrobní náklady než 98 500 EUR nelze rozumně předpokládat.
8. K námitce promlčení soud prvního stupně uvedl, že nárok žalované se sice promlčel uplynutím jednoho roku, když promlčecí lhůta začala plynout dne 28. 12. 2012, kdy byl příjemci doručen zbytek zásilky, avšak uzavřel na základě §388 odst. 2 písm. b) obch. zák., že jestli se vzájemné pohledávky setkaly v únoru 2013, byly obě způsobilé k započtení.
9. Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 98 500 EUR se zákonným úrokem z prodlení 7,05 % ročně od 29. 1. 2013 do zaplacení (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý a třetí výrok).
10. Odvolací soud se v prvé řadě neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že jelikož na místo určení bylo dodáno jen cca 60 % přepravovaného nákladu (4 CKT s příslušenstvím), náleží žalobkyni jen 60 % ze smluvní úplaty. Pro takový závěr není podle jeho mínění opora v zákoně a ke krácení nelze přistoupit ani na základě čl. 3.2.1 zasílatelské smlouvy, v němž se příkazce v kontextu smlouvy nesrozumitelně zavazuje „V případě, že předmět plnění byl dodán dle podmínek této Smlouvy zaplatit za předmět plnění Zasílateli dohodnutou cenu, dohodnutým způsobem a v dohodnutém termínu dle podmínek této Smlouvy“. Argumentoval, že „předmětem zasílatelské smlouvy podle §601 a násl. obch. zák. byl závazek žalobkyně obstarat přepravu zboží uzavřením či zprostředkováním jednotlivých smluv, což splnila. Nikoli dodání předmětu plnění, za což by měla dostat dohodnutou cenu“. Uzavřel proto k tomu, že nedoplatek úplaty za obstarání přepravy je důvodně požadován v celém rozsahu.
11. Ve vztahu k započtení odvolací soud konstatoval, že žalovaná v průběhu řízení proti dlužné úplatě započetla dvě pohledávky z titulu náhrady škody; u první kompenzační námitky škoda spočívala v hodnotě ztracených 4 CKT ve výši ceny, za kterou musela vyrobit náhradní CKT, u druhé kompenzační námitky spočívala škoda v nákladech vynaložených na přepravu těchto náhradních CKT.
12. Poté, co dokazování provedené soudem prvního stupně dílem zopakoval, dílem doplnil, dospěl odvolací soud stran prvního započtení k závěru, že ústní výzva k náhradě škody za ztracené 4 CKT při jednání stran počátkem roku 2013 (ani později) prokázána nebyla; dostatečně určitě specifikovaná pohledávka vůči žalobkyni byla žalovanou uplatněna teprve v průběhu řízení podáním ze dne 18. 3. 2015, nikoliv dříve; v odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 19. 5. 2014 žalovaná projevila toliko vůli směřující k započtení této pohledávky, kterou s výzvou k plnění nelze ztotožnit. Později již projev vůle k započtení neučinila.
13. Odvolací soud dovodil, že kompenzabilita pohledávek z obou kompenzačních námitek žalované se řídí právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013, citoval ustanovení §§340, 358 a 359 obch. zák. a odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, podle nichž úkon směřující k započtení pohledávky splatné na požádání věřitele nemá žádné právní účinky, jestliže jej věřitel učinil, aniž předtím vyzval dlužníka k zaplacení pohledávky, a podmínka splatnosti započítávané pohledávky není splněna, jestliže věřitel v jedné listině vyzve dlužníka k zaplacení pohledávky a zároveň v ní učiní projev započtení této pohledávky.
14. Stran prvního započtení dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná v odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 19. 5. 2014 započetla pohledávku na náhradu škody za ztracené CKT, která nebyla splatná a tedy k započtení způsobilá (§359 obch. zák.), neboť se stala splatnou až na výzvu k plnění a taková výzva byla uplatněna až podáním ze dne 18. 3. 2015. Projev vůle směřující k započtení této pohledávky v odůvodnění odporu s výzvou k plnění nelze ztotožnit. Odvolací soud konstatoval, že tedy ještě před tím, než žalovaná vůči žalobkyni uplatnila škodu za ztracenou část zásilky, došlo k promlčení případného práva vzniklého ze škody na dopravovaných věcech uplynutím jednoho roku podle §399 obch. zák. Poukázal rovněž na to, že podle výsledků dokazování žalovaná pohledávku z této škody uplatnila k započtení dříve (v odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu), než ji vůči žalované řádně uplatnila, proto zde podle jeho názoru nejsou splněny podmínky ustanovení §388 odst. 2 obch. zák., jež obsahuje dvě výjimky ze zákonem stanovených účinků promlčení pro právo na plnění.
15. Jinak je tomu podle názoru odvolacího soudu v případě druhého započtení. Tam žalovaná v podání ze dne 31. 3. 2015 uplatnila vůči žalobkyni pohledávku na náhradu škody a zároveň ji započetla, napravila to (však) v písemném závěrečném návrhu, v němž učinila úkon započtení této již splatné pohledávky znovu. Ani tuto kompenzační námitku však odvolací soudu neshledal důvodnou, proto v rozsahu této pohledávky nemohla pohledávka žalobkyně zaniknout. Odvolací soud totiž uzavřel, že jakkoliv byla jádrem sporu mezi účastnicemi otázka porušení některé ze smluvních či zákonných povinností žalobkyně, on především neshledal příčinnou souvislost mezi kterýmkoliv z tvrzených porušení povinností žalobkyně a škodlivým následkem, který v případě pohledávky žalované na náhradu jiné škody (uplatněné podáním ze dne 1. 4. 2015) měl spočívat v nákladech vynaložených za další přepravu na základě faktury ze dne 2. 11. 2014. Naznal totiž (odchylně od soudu prvního stupně), že z předložené faktury, včetně listin prokazujících její úhradu, nelze usoudit, že náklady za danou přepravu 4 CKT vynaložila žalovaná právě a jen v důsledku porušení povinnosti žalobkyně. Argumentoval, že pokud se měla tato přeprava týkat CKT dodaných jako náhradní za ztracené, pak ty měly být na základě „kontraktu č. P104/13 ze dne 26. 4. 2013“ na č. l. 55 spisu dodány již do 1. 12. 2013 a nadto ze žádného z ustanovení zmíněného kontraktu neplyne, že by mělo jít o náhradní dodávku ze strany žalované a nejedná se o kontrakt nový v rámci daného obchodního projektu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
16. Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podle jeho obsahu jen v měnícím výroku o věci samé, napadla žalovaná dovoláním, jež má za přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud buď odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo které v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny, či jsou Nejvyšším soudem rozhodovány rozdílně. Vedle toho bylo řízení zatíženo vadou, ke které je Nejvyšší soud povinen přihlédnout“.
17. Jako v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené předkládá dovolatelka otázky, zda
a) je kompenzabilita promlčené pohledávky, která je jinak výslovně připuštěna ustanovením §388 odst. 2 písm. a) obch. zák., dále podmíněna i předchozí splatností takové pohledávky;
b) brání promlčení pohledávky na náhradě škody jejímu následnému zesplatnění formou vznesení nároku poškozeným vůči škůdci;
c) způsobuje částečné nesplnění povinností obstarat přepravu zásilky automaticky nutnost aplikace pravidel dle §607 obch. zák. namísto ujednání v zasílatelské smlouvě o nároku zasílatele na smluvenou úplatu;
d) vzniká zasílateli nárok na úplatu i tehdy, když jeho částečné plnění nevedlo k výsledku, který by měl pro příkazce význam.
18. Odklon odvolacího soudu od judikatury dovolacího soudu spatřuje dovolatelka v tom, že
e) odvolací soud nedodržel závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozsudku ze dne 31. 10. 2018, č. j. 32 Cdo 5316/2016-388, neboť se nezabýval tím, čím se dle právního názoru Nejvyššího soudu zabývat měl, tj. otázkou rozsahu povinností žalobkyně jako námořního zasílatele;
f) v rozporu s judikaturou dovolacího soudu posoudil otázku délky promlčecí doby k uplatnění nároku dovolatelky na náhradu škody utrpěné kvůli ztrátě tanků, když nevzal v potaz skutečnost, že bezprostřední příčinou škody bylo mimo jiné počínání subjektu zajištujícího překládku zboží dovolatelky na palubu lodi, pročež by měla platit čtyřletá promlčecí doba;
g) shodně se soudem prvního stupně ignoroval argumentaci dovolatelky ohledně eventuálního „neuznání“ námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy, pravidly poctivého obchodního styku a zákazem zneužití práva, přestože za daných podmínek podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu bylo na místě námitku promlčení neuznat.
19. Vadu řízení dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud ji před „závazným posouzením do té doby v řízení prakticky neřešené otázky příčinné souvislosti mezi ztrátou tanků a vznikem škody v podobě nákladů na přepravu nově vyrobených náhradních tanků“ nepoučil podle §118a odst. 3 občanského soudního řádu.
20. Ve vztahu k otázce pod písm. a) dovolatelka dodává, že tato otázka v podstatě již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, byť v širším kontextu, a to opačně, než ji vyřešil odvolací soud. Nesouhlasí s jeho závěrem, že pohledávku ještě nesplatnou v žádném případě nelze jednostranně započíst proti pohledávce splatné, a jeho odkaz na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, má za nepřiléhavý, neboť se týkají pravidel započtení stanovených v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, zatímco na projednávanou věc dopadá speciální úprava obsažená v obchodním zákoníku. Pro svůj názor nalézá oporu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016, a v ustanovení §388 odst. 2 obch. zák.
21. K otázce pod písm. b) dovolatelka namítá, že případné promlčení její pohledávky na náhradu škody nemá pro její kompenzabilitu žádný význam. I zde se opírá o ustanovení §388 odst. 2 obch. zák. a prosazuje názor, že není–li promlčení pohledávky překážkou pro její jednostranné započtení, tím spíše nemůže být překážkou jejího zesplatnění.
22. Skrze otázku pod písm. c) dovolatelka brojí proti aplikaci §607 obch. zák. Argumentuje, že toto ustanovení se má použít jedině tehdy, nebyla-li úplata zasílatele smluvena, k čemuž v posuzovaném případě došlo. Ujednání článku 3.2.1 zasílatelské smlouvy má za dostatečně určité, srozumitelné a platné a vytýká odvolacímu soudu, že postupoval v rozporu s obecnou praxí, podle níž právní jednání má být prioritně posuzováno spíše jako platné, a namísto toho hledal cestu, jak smluvní ujednání obejít a aplikovat podpůrné zákonné ustanovení, což je s ohledem na zásadu autonomie vůle nepřípustné. Tvrdí, že autorem návrhu zasílatelské smlouvy byla žalobkyně, smlouva měla být vzhledem k §266 odst. 4 obch. zák. vyložena k její tíži. Prosazuje názor, že byla-li ujednána úplata za celé plnění, pak v případě plnění částečného náleží zasílateli smluvená úplata za část plnění v rozsahu, v jakém toto částečné plnění mělo pro dovolatelku význam a splnilo svůj účel. „Nerealizování části obstarávané přepravy nemohlo mít za následek úplné vyloučení smluvené úplaty a její nahrazení pravidly obsaženými v §607 obch. zák.“
23. Prostřednictvím otázky pod písm. d) dovolatelka prosazuje názor o odpovědnosti zasílatele za dodání zásilky na místo určení. Je přesvědčena, že ani ujednání ve smlouvě, ani §607 obch. zák. nezakládá nárok zasílatele na úplatu za obstarání přepravy, které fakticky nebylo realizováno. Podle jejího mínění je cílem obstarání přepravy dodání zásilky, nikoliv holé sjednání přepravy, a rozsah povinností zasílatele je širší, než jen uzavřít smlouvy s jednotlivými dopravci. Ve skutečnosti musí zasílatel pro zajištění přepravy udělat vše, co je v jeho silách, aby zásilka do místa určení dorazila. Má za to, že takový názor byl obsažen i v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu vydaném v této věci.
24. První z namítaných odklonů odvolacího soudu od judikatury dovolacího soudu [otázka pod písm. e)] dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud právní názor dovolacího soudu vyslovený v jeho kasačním rozhodnutí zcela ignoroval, zabýval se úplně jinými skutečnostmi, než které Nejvyšší soud pokládal za relevantní, a setrval na svém právním názoru, že povinnosti námořního zasílatele v podstatě končí tím, že uzavře přepravní smlouvy s dopravci. Dovolatelka vyjadřuje domněnku, že odvolací soud se zaměřil až v tomto stádiu řízení na otázku kompenzability jejích pohledávek proto, aby se posuzování složitých otázek nastolených Nejvyšším soudem vyhnul.
25. Druhý z odklonů od judikatury dovolacího soudu [otázka pod písm. f)] dovolatelka spatřuje v závěru, že její právo na náhradu škody vzniklé ztrátou CKT podléhá právní úpravě obsažené v §399 obch. zák. a promlčuje se tak ve lhůtě jednoho roku. Podle jejího názoru soudy nižších stupňů nevzaly v potaz, v jaké fázi přepravy vznikl problém, zdůrazňuje, že žalobkyně prostřednictvím mezizasílatele uzavřela smlouvu s tzv. stevedorem (společností zajišťující překládku přepravovaného zboží na palubu lodi) a že právě při překládání tanků došlo k řadě pochybení, která jsou sice přičitatelná žalobkyni, nicméně přímo se jich dopustil samotný stevedor, když naložení a upevnění tanků na palubě lodi provedl nesprávně, jak bylo potvrzeno v odborném posudku společnosti LGSA Marine, založeném ve spise. Má za to, že o odpovědnosti žalobkyně lze uvažovat také podle §584 odst. 2 a §609 obch. zák. a odkazuje na závěr přijatý Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1079/2010, podle něhož při posuzování otázky promlčení pohledávky poškozeného na náhradu škody není možno aplikovat ustanovení §399 obch. zák. v případě, kdy škodu způsobí subjekt zajištující překládku zboží.
26. Otázku pod písm. g) dovolatelka předkládá pro případ, že by měla být aplikována promlčecí doba podle §399 obch. zák. Vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval možností neuznání námitky promlčení uplatněné žalobkyní pro rozpor s dobrými mravy, zásadou poctivého obchodního styku a zákazem zneužití práva, čímž se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, z níž odkazuje příkladmo na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017. Předkládá tvrzení o jednání žalobkyně, z nichž dovozuje na své straně dobrou víru a na straně žalobkyně nepoctivé jednání spočívající v příslibech, že škoda bude v každém případě nahrazena, a v cíleném vyčkávání s uplatněním nároku na zaplacení úplaty za obstarání přepravy, a argumentuje, že chování žalobkyně by neměla být poskytnuta soudní ochrana.
27. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka shledává v tom, že ve vztahu k pohledávce na náhradu škody vzniklé přepravou náhradních CKT odvolací soud nesplnil svou poučovací povinnost, jež mu vyplývá z §213b ve spojení s §118a odst. 3 občanského soudního řádu. Odkazuje na závěry Nejvyššího soudu přijaté např. v jeho rozsudcích ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, a ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, podle nichž soud může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř.
28. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
29. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybňuje jeho přípustnost a důvodnost, dovolání má za účelové a namítá, že dovolatelka tvrdí skutečnosti, které neuplatnila před skončením dokazování v řízení před odvolacím soudem.
30. Žalobkyně tvrdí, že jednala na základě zasílatelského příkazu ze dne 17. 10. 2012, kterým se dovolatelka rozhodla pro levnější z nabídnutých variant námořní přepravy (jednou námořní lodí), a že činnosti spojené s říční a námořní dopravou obstarala u společnosti Seanergy, s. r. o., která zajistila nakládku lodě specializovanou společností SCHENKER ROMATRANS S. A., jež je na tyto služby řádně certifikována, a že správnost upevnění nákladu potvrdila jak tato společnost, tak kapitán lodi, přístav i supervizor, který také zkontroloval řádné upevnění zásilky na palubě lodi. Ačkoliv byl dovolatelce doporučen gruzínský advokát, aby uplatnil její nárok na náhradu škody z námořní přepravy, dovolatelka z neznámého důvodu přenechala vymáhání nároku na příjemci zásilky, žalobkyně neměla žádnou možnost do rozhodnutí dovolatelky zasáhnout.
31. V otázce kompenzability promlčené pohledávky se žalobkyně hlásí k právnímu posouzení odvolacího soudu. Dovolatelka podle jejího názoru opomíjí, že nejde pouze o splatnost tvrzené pohledávky, ale o samotný její vznik. Prosazuje názor, že nárok nemůže být započitatelný, neboť byl vznesen až po uplynutí promlčecích lhůt. Argumentuje, že odvolací soud nemohl přihlížet k poslednímu zápočtu dovolatelky v podání ze dne 21. 2. 2020, neboť by to odporovalo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1457/2020, protože jde o novou skutečnost, která po ukončení dokazování v odvolacím řízení nemůže být uplatněna. Prosazuje též názor, že vznikla-li pohledávka až po uplynutí promlčecí doby a vznesení námitky promlčení, vznikla již jako naturální obligace a nemohla být proto úspěšně použita v soudním řízení.
32. K dovolací argumentaci stran nároku na odměnu za obstarání přepravy žalobkyně namítá, že zasílatel neodpovídá za „naplnění významu výsledku pro příkazce“. Poukazuje na to, že v posuzovaném případě příjemce zásilky uplatňoval práva na náhradu škody proti námořnímu dopravci na základě konosamentu obdrženého od dovolatelky, v jehož důsledku byl vlastníkem zásilky. Pokud byl příjemce deklarován jako vlastník zásilky, pak měl odesílatel jako kupující obdržet od příjemce celou kupní cenu. Skutečnost, že na základě obchodních dohod mezi dovolatelkou a příjemcem byl sice příjemce deklarován jako poškozený z titulu ztráty části zásilky, ale nemusel za tuto část zásilky zaplatit, je pouze důsledek obchodní politiky dovolatelky. Namítá také, že zasílatelská smlouva je podle §601 obch. zák. smlouvou úplatnou, proto by bylo v rozporu s §263 odst. 2 obch. zák., kdyby soud připustil, že nárok na úplatu má zasílatel jen tehdy, když obstaraná přeprava měla pro příkazce očekávatelný význam, jinak by byla bezplatná.
33. Podle názoru žalobkyně se odvolací soud držel pokynů dovolacího soudu a na rozdíl od soudu prvního stupně skutečně zjišťoval, jaké byly pokyny dovolatelky jako příkazce k obstarávání přepravy. Vyjadřuje přesvědčení, že zasílatel nemá právo proti vůli příkazce obstarávat přepravu jiným způsobem, a pokud se příkazce rozhodne šetřit na přepravě a zvolí rizikovější variantu, zvyšuje rizikovost přepravy posouváním termínu nakládky a nerealizuje záměr „zbožově“ pojistit zásilky, pak důsledky nahodilé ztráty zásilky nespočívají v tvrzené nedostatečné odborné péči zasílatele, ale v nedostatku péče řádného hospodáře na straně příkazce.
34. Ohledně namítané absence poučení dovolatelky žalobkyně argumentuje, že s ohledem na koncentraci řízení dle §118b občanského soudního řádu není možné, aby dovolatelka po pěti letech doplňovala svá skutková tvrzení. Závěrem navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
III. Přípustnost dovolání
35. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a č. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
36. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) se dovolací soud zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
37. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
38. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
39. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětluje, že spatřuje-li dovolatel předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, jaká vzájemně rozdílná řešení dané právní otázky se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Signalizované otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně dovolatelka nikterak nevymezila, natož pak způsobem odpovídajícím judikatuře Nejvyššího soudu.
40. První z otázek, kterou dovolatelka předkládá pod písm. a) jako dosud neřešenou, resp. „v širším kontextu“ vyřešenou v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1630/2016, k závěru o přípustnosti dovolání vést nemůže. Je tu především zcela jasná, pochybnosti nevzbuzující dikce zákona, totiž ustanovení §359 obch. zák. stanovící, že proti pohledávce splatné nelze započíst pohledávku nesplatnou, ledaže jde o pohledávku vůči dlužníku, který není schopen plnit své peněžité závazky. Z toho vychází též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1630/2016, podle něhož „s ohledem na zákonem stanovený zákaz jednostranného započtení nesplatné pohledávky proti pohledávce splatné lze nesplatnou pohledávku, jejíž doba splatnosti nebyla sjednána dohodou nebo určena právním předpisem či rozhodnutím, jednostranně započítat jen proti pohledávce nesplatné; proti pohledávce splatné tak lze postupovat pouze tehdy, jde-li o pohledávku vůči dlužníku, který není schopen plnit své peněžité závazky“. Oproti mínění dovolatelky je tedy napadené rozhodnutí s jí označenou judikaturou v souladu. Její argumentace ustanovením §388 odst. 2 obch. zák. řešícím předpoklady, za nichž lze započíst pohledávku promlčenou, nikoliv nesplatnou, je zcela nepřípadná.
41. Na řešení otázky předložené pod písm. b) napadené rozhodnutí nezávisí. Byť je odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto ohledu poněkud matoucí (odvolací soud konstatoval, že ještě před tím, než žalovaná vůči žalobkyni uplatnila škodu za ztracenou část zásilky, došlo k promlčení případného práva vzniklého ze škody na dopravovaných věcech, aniž je zřejmé, zda a jaký této skutečnosti přikládá význam), není pochyb o tom, že závěr, podle něhož nejsou splněny podmínky ustanovení §388 odst. 2 obch. zák., dovozuje z poznatku, že žalovaná pohledávku z této škody uplatnila k započtení dříve, než řádnou výzvou k plnění přivodila její splatnost. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách).
42. Napadené rozhodnutí nezávisí ani na řešení otázek pod písmeny c) a d), neboť odvolací soud takové otázky neřešil. Obě tyto otázky vycházejí z premisy, že došlo pouze k částečnému splnění závazku žalobkyně, zatímco napadené rozhodnutí je založeno právě na závěru, že žalobkyně svůj závazek obstarat přepravu zboží uzavřením či zprostředkováním jednotlivých smluv splnila v celém rozsahu. Argumentace, kterou dovolatelka uplatnila k otázce pod písm. d), se ostatně podle obsahu vztahuje k otázce vymezené pod písm. e).
43. Co se týče otázek, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury dovolacího soudu, pak otázku pod písm. f) dovolatelka zakládá na skutkových tvrzeních, která nemají oporu ve skutkovém stavu věci zjištěném v řízení před soudy nižších stupňů (tj. že příčinou vzniku škody bylo pochybení žalobkyní zjednaného stevedora, který nesprávně upevnil tanky na palubě lodi). Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z vlastní, odlišné skutkové verze dovolatele. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. např. důvody rozsudku ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, uveřejněného pod číslem 60/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím spíše pak taková argumentace nemůže založit přípustnost dovolání.
44. Napadené rozhodnutí ostatně není založeno na závěru, že pohledávky dovolatelky na náhradu škody byly promlčeny, neboť primárním důvodem, proč odvolací soud nepřiznal uplatněným kompenzačním námitkám zamýšlený účinek, nebylo promlčení započítávaných pohledávek, nýbrž v případě první z nich absence splatnosti a v případě druhé její neexistence (popř. neprokázání její existence). I v tomto případě tak dovolatelka předkládá otázku, jejíž řešení není pro napadené rozhodnutí určující.
45. Z téhož důvodu napadené rozhodnutí nezávisí ani na řešení otázky pod písm. g).
46. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky rozsahu povinností zasílatele formulované pod písm. e), při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od závěrů obsažených v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 5316/2016, a ve starší judikatuře v něm citované.
47. V rámci argumentace k otázce pod písm. c) dovolatelka mimo jiné vytýká odvolacímu soudu, že při posouzení ujednání v článku 3.2.1 zasílatelské smlouvy postupoval v rozporu s obecnou praxí, podle níž právní jednání má být prioritně posuzováno spíše jako platné, a namísto toho hledal cestu, jak smluvní ujednání obejít a aplikovat podpůrné zákonné ustanovení, což je s ohledem na zásadu autonomie vůle nepřípustné. Tím je podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) uplatněn předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tvrzeném odklonu při řešení otázky hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe, přičemž tato praxe je v tomto případě označena dostatečně určitým slovním popisem (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, uveřejněný pod číslem 234/2014 Sbírky nálezů, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu]. Též pro řešení otázky přístupu k posouzení platnosti právního úkonu (jeho části) pro nesrozumitelnost shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným, neboť je třeba dovolatelce přisvědčit, že odvolací soud se při něm závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu neřídil.
IV. Důvodnost dovolání
48. Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by se měl od své ustálené rozhodovací praxe odklonit (řešit příslušné otázky hmotného práva jinak), je dovolání zároveň důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
49. V rozsudku sp. zn. 32 Cdo 5316/2016 Nejvyšší soud upozornil odvolací soud na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 336/2004, podle nichž je porušením povinnosti ze závazkového vztahu ve smyslu §602 odst. 1 a §603 odst. 1 obch. zák., jestliže zasílatel při zajištění přepravy nepostupoval s odbornou péčí, a to nejen při uzavírání smlouvy s dopravcem, ale i při zajišťování ostatních podmínek přepravy, jejichž součástí bylo upozornit příkazce na zjevnou nesprávnost, resp. neúplnost jeho pokynů k přepravě. Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí ztotožnil s názorem právní vědy, podle něhož v dnešním moderním pojetí profesní zasílatel neplní jen funkci obstaravatele přepravy, ale je schopen poskytnout širší odbornou pomoc. Takové postavení zasílatele se dostává do popředí především u mezinárodních přeprav zboží, které jsou organizačně i odborně velmi náročné a kde dopravce již nemůže vzhledem ke svému zaměření poskytnout přepravci odpovídající servis. Úkolem dopravce je zboží dopravit, úkolem zasílatele může pak být zajistit v přepravním řetězci pro svého příkazce vše potřebné k tomu, aby se zásilka dostala od odesílatele k příjemci bez jeho starostí.
50. Nejvyšší soud proto vytkl odvolacímu soudu, že se nevypořádal s otázkou, zda žalobkyně jako zasílatel neporušila při obstarání námořní přepravy některou z povinností sjednaných v zasílatelské smlouvě, popřípadě zda neporušila povinnost sjednat způsob a podmínky přepravy s vynaložením odborné péče a způsobem odpovídajícím co nejlépe zájmům příkazce, které jí byly známy, stanovenou v §603 odst. 1 obch. zák., a to přesto, že dovolatelka porušení konkrétních povinností zasílatele v příčinné souvislosti se ztrátou části zásilky výslovně tvrdila. Mimo jiné nevěnoval pozornost zjištění, které soud prvního stupně učinil o obsahu nákladního listu použité námořní lodi (o poznámce, že 4 CKT jsou naloženy na palubu na riziko naloďovatele, přičemž dopravce není odpovědný za ztrátu nebo škodu jakkoliv vzniklou), a nezabýval se s dostatečnou důsledností otázkou, zda skutečnost, že sjednaná loď nebyla vybavena potřebným náčiním pro upevnění zásilky, v důsledku čehož došlo ke ztrátě části zásilky v moři, lze přičítat dopravci nebo zasílateli.
51. Chtěl-li se odvolací soud v nyní napadeném rozhodnutí řešení těchto otázek vyhnout, jak mu přičítá dovolatelka, tak se mu to nezdařilo. Dovodil totiž při posouzení existence žalobou uplatněné pohledávky, že žalobkyně svůj závazek obstarat přepravu zboží splnila (bod 42 odůvodnění), aniž zkoumal, zda způsob a podmínky přepravy byly zasílatelem sjednány s vynaložením odborné péče a způsobem odpovídajícím co nejlépe zájmům příkazce, které byly zasílateli známy, popřípadě (v případě důvodnosti příslušné procesní argumentace žalobkyně) zda zasílatel splnil povinnost upozornit příkazce na zjevnou nesprávnost jeho pokynů k přepravě.
52. Posouzení existence žalobou uplatněné pohledávky se týká též druhý důvod, pro který bylo dovolání shledáno přípustným.
53. Základním principem, na němž je vystavěna úprava závazkového práva, je princip autonomie vůle vyjádřený v článku 2 odstavci 3 Listiny práv a svobod; pro soukromoprávní metodu úpravy je charakteristická tendence ponechat co nejširší prostor svobodné iniciativě jednotlivce a základním soukromoprávním nástrojem uspořádání záležitostí jednotlivce je proto smlouva. Ústavní soud ve své judikatuře, jejíž závěry se odrážejí též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, zdůrazňuje zásadní význam autonomie smluvních stran v soukromoprávních vztazích, poukazuje na společenskou a hospodářskou funkci soukromoprávní smlouvy a prosazuje nezbytnost důsledného respektování autonomní sféry jednotlivce a požadavek na minimalizaci zásahů ze strany veřejné moci (z rozhodnutí Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. I. ÚS 557/05, uveřejněný pod číslem 116/2007 tamtéž, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, důvody rozsudku ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 714/2001, uveřejněného pod číslem 1/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, a ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 352/2017). Jednotlivec má právo, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno. Porušení tohoto práva se orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem právních norem odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat (z rozhodnutí Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 113/04, uveřejněný pod číslem 63/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04, uveřejněný tamtéž pod číslem 70/2004, a nález ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 691/04, uveřejněný pod číslem 19/2005 téže Sbírky, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak např. důvody rozsudku ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, uveřejněného pod číslem 39/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
54. Z autonomie smluvních stran a z funkce soukromoprávní smlouvy pak ustálená judikatura dovozuje jako základní princip výkladu smlouvy prioritu výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný (srov. např. již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03, nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10, uveřejněný pod číslem 138/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, a ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010).
55. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena též v závěru, že posouzení právního úkonu (či jeho části) jako neplatného pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je opodstatněno pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nelze odstranit ani výkladem za použití interpretačních pravidel stanovených v §35 odst. 2, 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy též v §266 obch. zák. (srov. např. rozsudek ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1044/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 2, ročník 1998, pod číslem 2, důvody rozsudku ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, a důvody rozsudku ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 159/2011, uveřejněného pod číslem 54/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
56. Odvolací soud se ve zde souzené věci těmito zásadami neřídil. Usoudil, toliko s lakonickým, blíže nevysvětleným odkazem na kontext smlouvy, že ujednání v čl. 3.2.1 zasílatelské smlouvy je pro nesrozumitelnost neaplikovatelné (k otázce jeho platnosti se nevyjádřil), aniž vysvětlil, v čem nesrozumitelnost spatřuje, a aniž se ji pokusil odstranit výkladem. Takový přístup se s požadavkem na respektování autonomie neslučuje. Jeho právní posouzení je tak v otázce významu uvedeného ujednání neúplné a tudíž nesprávné.
57. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolatelka takovou vadu namítla a učinila tak důvodně.
58. Odvolací soud poté, co na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobou uplatněná pohledávka započtením první pohledávky dovolatelky nezanikla, se zabýval účinky započtení druhé pohledávky, tj. pohledávky z titulu nároku na náhradu škody představované náklady na dopravu náhradních CKT. Z odůvodnění jeho rozhodnutí není zcela spolehlivě seznatelné, zda toto započtení posoudil jako neúčinné na základě zjištění, že mezi kterýmkoliv z tvrzených porušení povinností žalobkyně a vynaložením těchto nákladů není příčinná souvislost (srov. dikci první věty bodu 54 odůvodnění a argumentaci obsahem „kontraktu č. P104/13 ze dne 26. 4. 2013), anebo na základě závěru, že dovolatelka stran příčinné souvislosti neunesla důkazní břemeno (srov. argument ve čtvrté větě téhož bodu, že z předložené faktury včetně listin prokazujících její úhradu nelze usoudit, zda náklady za danou dopravu 4 CKT vynaložila žalovaná právě a jen v důsledku porušení povinnosti žalované). Za těchto okolností nelze posoudit důvodnost námitky žalované, že měla být poučena dle §118a odst. 3 o. s. ř., a rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu pro nedostatečnou srozumitelnost nepřezkoumatelné.
59. Ať již tomu bylo tak či onak, odvolací soud nedostál zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která vyplývá z ustanovení §6 věty první o. s. ř. (podle něhož v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny) a která má i ve světle nálezové judikatury Ústavního soudu širší dosah, než ustanovení §118a o. s. ř., dopadající toliko na případy, v nichž účastníkem uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 4255). Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, dostupná na webových stránkách Ústavního soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, či rozsudek ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010). Právě k takové situaci došlo též ve zde souzené věci.
60. Dospěl-li tedy odvolací soud stran započtení první pohledávky dovolatelky k jinému právnímu posouzení, než soud prvního stupně, a měl-li za to, že podle skutkového stavu tvrzení dovolatelky o skutečnostech zakládajících vznik druhé ze započtených pohledávek neobstojí, měl se svým předběžným názorem dovolatelku seznámit, tak aby jí dal příležitost skutkově a právně argumentovat. Neučinil-li tak, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.
61. Z ustanovení §132 o. s. ř. vyplývá, že soud při hodnocení důkazů pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Tomuto pravidlu odvolací soud nedostál a též v tomto ohledu zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci, jestliže přehlédl, že opakovaná námitka započtení v podání dovolatelky ze dne 21. 2. 2020 na str. 9 (č. 1. 578 spisu) se zcela zjevně vztahuje nejen k pohledávce „na úhradu náhradní dopravy ve výši 107 950 EUR“, nýbrž rovněž k pohledávce (její části) „za ztrátu zásilky 4 CKT o hodnotě 487 512 EUR“.
62. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), a věc podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
63. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
64. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 12. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu