ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.551.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 551/2021-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně A. W., narozené dne XY, bytem v XY, za účasti P. W., narozeného dne XY, bytem v XY, jako vedlejšího účastníka na straně žalující, obou zastoupených Mgr. Jiřím Kaniou, advokátem se sídlem v Opavě, Sadová 171, proti žalované Generali Česká pojišťovna, a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 16, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 700 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 311/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2020, č. j. 70 Co 27/2020-320, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 24. 10. 2019, č. j. 30 C 311/2013-265, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 700 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení jak mezi účastníky (výrok II.), tak vůči státu (výrok III.). Právně relevantní zjištění, ke kterému dospěl poté, co podle §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), provedl výklad obsahu pojistné smlouvy č. 6458770710, o pojištění budov a souvisejících staveb, účastníky uzavřené dne 16. 2. 2004 (dále jen „pojistná smlouva“), spočívalo v tom, že vůle účastníků byla taková, že rozsah pojištění se nevztahoval na hospodářskou budovu v XY, ve které došlo za trvání pojištění dne 22. 11. 2012 k žalobkyní nezaviněné pojistné události (požáru). Proto žalobkyně nemá nárok na zaplacení pojistného ve výši 700 000 Kč s příslušenstvím.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2020, č. j. 70 Co 27/2020-320, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., ve výroku III. jej změnil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Závěr o skutkovém stavu, zejména zjištění o rozsahu pojištění, a to s prohloubenou argumentací, akceptoval jako správný, což vedlo i k akceptaci právního posouzení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezila tak, že nesprávné právní posouzení odvolacího soudu spočívá v tom, že vůbec přistoupil k výkladu obsahu pojistné smlouvy (neměla za to, že by byly dány pochybnosti o obsahu tohoto právního úkonu; rozsah pojištění byl sjednán jednoznačně a zcela určitě tak, že se vztahoval na celý „rodinný dům“, tj. včetně jeho hospodářské části), in eventum byla interpretační pravidla nesprávně aplikována. Odvolací soud se dle žalobkyně měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1074/2003, ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1757/2006, a ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) , přistoupil-li k zjišťování obsahu pojistné smlouvy výkladem tohoto právního úkonu; od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008, neboť měl „striktně posuzovat užitou formulaci žalovanou, a to v režimu právní ochrany spotřebitele“. Dále obsáhle argumentovala proti samotnému výsledku provedeného výkladu s tím, že hodnocení důkazů je v rozporu s pravidly logického myšlení, a proto je dovolací soud může přezkoumat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 465/2003). Konečně odvolacímu soudu vytkla, že nerozhodl ani částečně v její prospěch, byť požár způsobil škody i v části rodinného domu, kterou využívala k bydlení, „v důsledku čehož nerozhodl o celém nároku žalobkyně.“ Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná má dovolání za nepřípustné, neboť žalobkyně ve skutečnosti napadá skutkovou rovinu rozsudku odvolacího soudu, a proto navrhuje, aby bylo odmítnuto. Nad to předestřela argumentaci podporující správnost, zejména skutkového závěr rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)], po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem a ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Prosazuje-li žalobkyně, že v poměrech posuzované věci k výkladu nemělo být přistoupeno pro absenci pochybností vyžadujících výklad právního úkonu, přehlíží ustálené judikaturní závěry Nejvyššího soudu, podle kterých jsou pochybnosti vyžadující výklad právního úkonu dány nejen objektivně, v případě jeho nikoliv zcela jednoznačného jazykového vyjádření, ale také v situaci, kdy výklad právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2404/2015, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014).
Přistoupit k výkladu obsahu pojistné smlouvy bylo v posuzované věci namístě již z důvodu, že každá ze stran tohoto sporu (pojistné smlouvy) vykládala rozsah pojištění, potažmo pojem „rodinný dům“ v řízení jinak. Nebránil tomu ani žalobkyní prosazovaný nedostatek podmínky pro přihlédnutí k vůli stran pojistné smlouvy, který měl spočívat v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Jazykové vyjádření vykládaného pojmu „rodinný dům“ není v rozporu se zjištěnou skutečnou vůlí smluvních stran, které jej ztotožnily pouze s obytnou části budovy. Proto se odvolací soud neodchýlil od výše dovolatelkou zmíněné ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Výtky, které dovolatelka směřuje proti samotnému výsledku provedeného výkladu, tedy skutkovému zjištění, že vůle smluvních stran pojistné smlouvy byla taková, že rozsah pojištění se nevztahoval na hospodářskou budovu, jsou z hlediska přípustnosti dovolání irelevantní, protože se týkají obsahu smlouvy a zjišťuje-li soud obsah smlouvy, popřípadě jiného právního úkonu, jde o skutkové zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. C 812 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5744/2015).
Od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (dále srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4229/2015, nebo ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016, případně nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16); proto nelze považovat za přiléhavý odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 465/2003, který se upíná k právní úpravě dovolání účinné do 30. 9. 2008.
Vyjádřeno ještě jinak, dokazování je věcí soudu prvního stupně, příp. odvolacího soudu, do něhož dovolacímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů, která pojmově vylučuje spravedlivost soudního řízení ve smyslu §1 o. s. ř., resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, a ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3158/2010), tedy nejedná-li se o výjimečný případ, kdy se skutková otázka promítá do práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod).
V posuzované věci ovšem o takovou situaci nejde, protože odvolací soud vyšel zejména ze svědecké výpovědi L. F., kterou, na rozdíl od žalobkyně a žalovaného, považoval za věrohodnou, a logicky zdůvodnil proč, s čímž souzní zjištění z jiných zhodnocených důkazů, a je zřejmé, že skutkový závěr odvolacího soudu nepostrádá racionální (logickou) oporu v provedeném dokazování. Hodnocení důkazů odvolacím soudem není v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry a nenese znaky libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nebo stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16).
Aplikací výkladových pravidel odvolací soud zjistil obsah pojistné smlouvy. Výkladem byly pochybnosti o jejím významu odstraněny, a proto se výkladové pravidlo vyplývající z §55 odst. 3 obč. zák. neuplatní. Dovolací soud nemá, a to i s ohledem na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie vykládající požadavek transparentnosti smluvních ujednání, jak vyplývá z čl. 5 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, a oprava Úř. věst. 2016, L 303, s. 26), pochyby o nezbytnosti přihlédnout ke všem zjištěným skutkovým okolnostem (obdobně k tomu viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 6. 2021 BNP Paribas Personal Finance SA v. VE, C-609/19, ECLI:EU:C:2021:469, body 45 a 46, a citovaná judikatura), tedy i průběhu kontraktačního procesu. Ohledně toho odvolací soud zjistil, že žalobkyni byl rozsah pojištění (význam vykládaného pojmu) vysvětlen, pročež žalovaná dostála požadavku transparentnosti ujednání umožňující žalobkyni jako spotřebitelce posoudit důsledky tohoto ujednání (k tomu srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 3. 3. 2020, Gómez dle Moral Guasch, C-125/18, EU:C:2020:138, bod 51 a citovaná judikatura). Odvolací soud se tudíž od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008, neodchýlil (a ani odchýlit nemohl).
Žalobkyně dále namítá, že odvolací soud nerozhodl ani částečně v její prospěch, byť požár způsobil škody i v části rodinného domu, kterou využívala k bydlení, „v důsledku čehož nerozhodl o celém nároku žalobkyně.“
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Řádné vymezení předpokladů přípustnosti je nezbytnou náležitostí dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3535/2016) a současně podmínkou jeho projednatelnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016).
Vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nezbytně předpokládá zformulování otázky hmotného nebo procesního práva (na jejímž řešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu) a uvedení okolností, z nichž by bylo možné usuzovat, o který ze čtyř v úvahu připadajících předpokladů přípustnosti v posuzované věci jde (má jít), tedy zda: 1) při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) jde o otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Žalobkyně těmto požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání nedostála. Otázku ve vztahu k posledně zmíněné námitce nezformulovala a taková otázka prima facie nevyplývá ani z obsahu dovolání. Nezabývala se ani vztahem k judikatuře dovolacího soudu. Pouze poukázala na nesprávnou část právního posouzení odvolacího soudu.
Shodně k vymezení přípustnosti dovolání, jakož i toho, že vymezení právní otázky nelze zaměňovat s důvodem dovolání, přistupuje též judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1729/21, a sp. zn. IV. ÚS 1817/21).
Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zdůraznil, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání, přičemž pro poměry posuzované věci je z citovaného stanoviska klíčové, že odmítnutí dovolání pro nenaplnění zákonem stanovených náležitostí nemůže být považováno za přepjatě formalistické.
Závěrem Nejvyšší soud dodává, že proti prvnímu výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti druhému výroku téhož rozsudku, není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dílem jako nepřípustné, dílem jako vadné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 12. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu