ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1080.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1080/2021-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Romana Fialy ve věci posuzovaného V. V. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného J. Z., advokátem se sídlem v XY, jako procesním opatrovníkem, za účasti města Týnec nad Sázavou, se sídlem městského úřadu v Týnci nad Sázavou, K Náklí č. 404, a Z. R. , narozené dne XY, bytem v XY, o omezení svéprávnosti a jmenování opatrovníka, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 14 Nc 436/2019, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. září 2020 č. j. 24 Co 135/2020-115, takto:
I. Dovolání posuzovaného se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 20. 2. 2020 č. j. 14 Nc 436/2019-67 omezil posuzovaného ve svéprávnosti na dobu 5 let tak, že není způsobilý nakládat s majetkem, jehož cena přesahuje částku 100,- Kč týdně, právně jednat ve věci níže vymezených smluv, jednat s úřady; dále posuzovaný není způsobilý k rozhodování o přijetí a odmítnutí služeb, k pořízení závěti, uzavření nebo změně dědické smlouvy, k uzavření manželství, k popření nebo určení otcovství a udělení souhlasu s osvojením, není schopen osobního styku s dítětem (výrok I.), dále soud jmenoval posuzovanému opatrovníka Z. R. a vymezil rozsah jeho práv a povinností (výrok II), a nakonec rozhodl o nákladech řízení (výroky III., IV. a V.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že posuzovaný trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, a že v důsledku této choroby není schopen činit určitá právní jednání. Vzhledem k tomu, že se mezi blízkými „našla vhodná osoba v podobě sestry posuzovaného, která může vykonávat funkci opatrovníka“, soud tuto osobu „k návrhu všech zúčastněných stran“ jmenoval.
K odvolání posuzovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2020 č. j. 24 Co 135/2020-115 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. tak, že posuzovaný se na dobu 5 let omezuje ve svéprávnosti, jde-li o právní jednání týkající: se smluv o finanční službě, o výpůjčce, zápůjčce, daru, úvěru, smluv uzavíraných mimo obchodní prostory nebo distančním způsobem, přijímání a odmítání zdravotnických služeb, jimiž dochází k realizaci práv a povinností vyplývajících ze zdravotního, důchodového a nemocenského pojištění, na zajištění v hmotné nouzi a státní sociální podporu a jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a příspěvku na péči, a dále jde-li o jiná právní jednání, která se týkají nakládání se jměním, jehož hodnota přesahuje částku 100,- Kč; opatrovníkem posuzovaného odvolací soud jmenoval město Týnec nad Sázavou a rámcově vymezil jeho práva a povinnosti při výkonu opatrovnictví (výrok I.), závěrem rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud akcentoval, že osobní situaci posuzovaného, který trpí trvalou a neléčitelnou duševní chorobou (reziduální schizofrenií v kombinaci se závislostí na alkoholu), „nelze považovat za stabilizovanou“, že posuzovaný se chová vlivem duševní poruchy rizikově a že zde zásadně trvale není vytvořeno takové prostředí, které by bylo schopno minimalizovat rizika související s duševní poruchou posuzovaného. Protože posuzovaný nemá náhled na svůj zdravotní stav, a nepřicházejí tak v úvahu mírnější opatření, je třeba, zejména v oblasti majetkové, a jde-li o zajištění základních životních podmínek, svéprávnost posuzovaného omezit v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku a jmenovat posuzovanému opatrovníka. Při výběru opatrovníka odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že opatrovnici jmenovanou soudem prvního stupně (Z. R. - sestru posuzovaného) „nelze v tento okamžik považovat za zcela spolehlivou osobu ve vztahu ke správě jmění posuzovaného“, neboť jmenovaná byla v insolvenčním řízení hodnocena jako nespolehlivá ve vztahu k řešení svých osobních dluhů a v jejím jednání byl shledáván nepoctivý záměr. I když působila u odvolacího jednání jako osoba, která se chce upřímně co nejlépe podle svých schopností postarat o posuzovaného, je i z jejích vlastních vyjádření zřejmé, že situace v rodině je komplikovaná, ona sama dosud nebyla schopna přimět posuzovaného a zvláště jeho otce (s nímž posuzovaný žije ve společné domácnosti), aby změnili své chování a jednali ve prospěch posuzovaného. Sama navíc uvedla, že se otce bojí, a tak jsou zde jisté pochybnosti, zda by skutečně byla schopna takových právních jednání, při nichž může docházet i ke konfliktům s otcem. Vzhledem k uvedeným okolnostem odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že „v této aktuální situaci není sestra posuzovaného osobou vhodnou pro výkon funkce opatrovníka“. Touto vhodnou osobou není podle názoru odvolacího soudu ani otec posuzovaného, který „zcela selhává v péči o posuzovaného a podporuje ho v jeho způsobu života, který je v rozporu s potřebami, které vyžaduje zdravotní stav posuzovaného“ (otec není schopen přimět posuzovaného, aby bral léky, soudní znalkyní navrhované umístění posuzovaného do ústavního zařízení odmítá a vydává posuzovanému prostředky na koupi alkoholu, případně mu sám alkohol kupuje). Protože v okolí posuzovaného není žádná jiná vhodná osoba pro výkon této funkce, musel odvolací soud přistoupit ke jmenování veřejného opatrovníka, a to obce v místě bydliště posuzovaného.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný dovolání, které podle svého obsahu směřuje jen proti druhé části výroku I., jímž odvolací soud jmenoval opatrovníkem posuzovaného město Týnec nad Sázavou a rámcově vymezil jeho práva a povinnosti. Namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vhodnosti osoby opatrovníka pro posuzovaného, jestliže mu jmenoval veřejného opatrovníka, ačkoli existují vhodnější osoby s příbuzenským a blízkým vztahem k posuzovanému, jejichž zájmy nejsou v rozporu se zájmy posuzovaného, s opatrovnictvím souhlasí a posuzovaný k nim má důvěru. Dovolatel má za to, že v daném případě „nic nebránilo“ tomu, aby mu jako opatrovník byl jmenován jeho otec, který o něj dlouhodobě pečuje, se kterým má dobré vztahy, je na něho navyklý a má k němu důvěru. Ani skutečnost, že bylo zjištěno, že jeho otec nevykonává péči o dovolatele tak, jak vyžaduje jeho aktuální zdravotní stav, není podle názoru dovolatele důvodem, proč by soud nemohl otce ustanovit opatrovníkem a případně mu uložit, aby nadále péči o posuzovaného vykonával určitým způsobem. Soud má v tomto ohledu nástroje, jak vykonávat kontrolu opatrovníka v rámci soudního dohledu. Pro případ, že by soudy vyhodnotily otce jako nevhodného opatrovníka, dovolatel navrhoval, aby mu opatrovníkem byla jmenována jeho sestra, ke které má důvěru, je s ní v kontaktu, a která má zkušenosti v oblasti péče o postižené osoby. Podle jeho názoru odvolacím soudem akcentovaná skutečnost, že jeho sestra má ekonomické problémy (je ve stavu předlužení) a ztratila důvěru insolvenčního soudu, sama o sobě neznamená, že by jeho sestra nemohla vůči jeho osobě vykonávat funkci opatrovníka (včetně správy jeho majetku) pod dohledem soudu, když zákon mj. ukládá opatrovníkovi pravidelné předkládání vyúčtování. Dovolatel závěrem zdůraznil, že nemá jinou blízkou osobu, ke které by měl důvěru, a že vůči veřejnému opatrovníkovi si podobný vztah důvěry není schopen vytvořit, a ani si nedokáže představit, že veřejný opatrovník bude jednat v jeho zájmu a individuálně přistupovat k jeho potřebám. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, a že právní otázka způsobilosti (resp. vhodnosti) osoby k opatrovnictví doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl k závěru, že dovolání posuzovaného je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §62 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) v rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka. Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi.
Podle ustanovení §465 odst. 1 o. z. soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Soud jmenuje opatrovníka zejména tomu, koho ve svéprávnosti omezil, tomu, o kom není známo, kde pobývá, neznámému člověku zúčastněnému při určitém právním jednání nebo tomu, jehož zdravotní stav mu působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv.
Podle ustanovení §466 odst. 1 o. z. k povinnostem opatrovníka náleží udržovat s opatrovancem vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelné spojení, projevovat o opatrovance skutečný zájem, jakož i dbát o jeho zdravotní stav a starat se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy.
Podle ustanovení §471 odst. 2 o. z. soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že osobě, jejíž svéprávnost je omezena (takovou osobou je i posuzovaný v projednávané věci), je nutno vždy jmenovat opatrovníka. Je přitom mimo pochybnost, že výběr opatrovníka je pro opatrovance naprosto zásadní. Opatrovník je totiž povinen udržovat s opatrovancem pravidelné spojení (vhodným způsobem v potřebném rozsahu), projevovat o něj skutečný zájem, dbát o jeho zdravotní stav, starat se o naplnění jeho práv a chránit jeho zájmy (srov. §466 odst. 1 o. z.). Zákon proto stanoví pro soud závazná pravidla pro výběr opatrovníka, v jejichž rámci upřednostňuje vůli opatrovance tím, že v první řadě uvádí jako možného opatrovníka osobu, kterou navrhne opatrovanec. Navrženou osobou opatrovníka je soud vázán potud, že tuto osobu nejmenuje opatrovníkem pouze tehdy, není-li to možné. O případ, kdy není možné, aby soud jmenoval opatrovníkem osobu navrženou opatrovancem, se bude především jednat v situaci, kdy opatrovanec není reálně schopen volby opatrovníka, či v situacích, kdy by sama osoba opatrovníka nebyla natolik svéprávná, aby byla schopna úlohu opatrovníka vykonávat, případně by se jednalo o osobou neznámou, či osobu, která s výkonem funkce nesouhlasí. Obecně totiž platí, že opatrovník musí být sám plně způsobilý k právním jednáním, jeho zájmy nesmí být v rozporu se zájmy opatrovance a (s výjimkou veřejného opatrovníka – srov. §471 odst. 3 o. z.) musí se svou funkcí souhlasit.
Dovolateli lze přisvědčit potud, že osoba opatrovníka navržená posuzovaným na prvním místě – jeho otec V. V., který je současně i jeho příbuzným a posuzovaný má k němu důvěru, tyto základní předpoklady pro výkon funkce opatrovníka (způsobilost k právním úkonům, soulad zájmů, souhlas s opatrovnictvím) splňuje a zároveň ani nelze pochybovat o jeho dlouhodobém a vážném zájmu o posuzovaného. Uvedené přitom platí i pro sestru posuzovaného Z. R., kterou posuzovaný navrhuje „pro případ, že by soudy vyhodnotily jeho otce jako nevhodného opatrovníka“. Při výběru opatrovníka však musí soud zvážit i další hlediska tak, aby – jak poukazem na „odbornou literaturu“ a „rozhodovací praxi dovolacího soudu“ zdůrazňuje i sám dovolatel – jmenovaný opatrovník skýtal záruky, že se své funkce zhostí v souladu s účelem opatrovnictví (§457 o. z.) a že zajistí všestrannou a efektivní ochranu zájmů opatrovance a naplňování jeho práv (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.5.2011 sp. zn. 21 Cdo 3871/2010, jehož závěry o způsobilosti osoby k opatrovnictví jsou plně aplikovatelné i v poměrech právní úpravy obsažené v o.z.). Vzhledem k obsahu povinností opatrovníka (plynoucích zejména z ustanovení §466 odst. 1 o.z.) je přitom zjevné, že do rámce „všestranné a efektivní ochrany zájmů opatrovance a naplňování jeho práv“ jednoznačně patří i zajištění řádné péče o zdravotní stav opatrovance v souladu s lékařskými doporučeními a také zajištění správy majetku opatrovance s péčí řádného hospodáře. Proto dalšími hledisky, k nimž musí soud při výběru opatrovníka přihlížet, mohou být podle okolností konkrétního případu nejen osobní poměry navržené osoby, její věk, zdravotní stav, situace, v níž se tato osoba nachází, její vztah k opatrovanci apod., ale v neposlední řadě také veškeré další skutečnosti, které mohou vypovídat o důvěryhodnosti (spolehlivosti) navržené osoby z hlediska její schopnosti řádné správy opatrovancova majetku, včetně její schopnosti náležitě dbát o zdravotní stav opatrovance. Jsou-li přitom některá hlediska pro posouzení způsobilosti (resp. vhodnosti) navržené osoby k opatrovnictví v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam. V této kvalitě musí soud zvažovat nastíněná hlediska, i kdyby po vyloučení navržených osob přicházel – tak jako v projednávané věci – v úvahu již jen veřejný opatrovník, ke kterému si posuzovaný „nedokáže představit vztah důvěry“.
V daném případě se podávají z obsahu spisu skutečnosti, které nepochybně mají vliv na posouzení způsobilosti k opatrovnictví jak u otce posuzovaného, tak u jeho sestry. Odvolací soud důvodně akcentoval, že posuzovaný, který trpí trvalou a neléčitelnou duševní chorobou (reziduální schizofrenií v kombinaci se závislostí na alkoholu), nemá za pomoci otce V. V., s nímž žije ve společné domácnosti, vytvořeno „takové prostředí, které by bylo schopno minimalizovat rizika související s duševní poruchou posuzovaného“, neboť otec „zcela selhává v péči o posuzovaného a podporuje ho v jeho způsobu života, který je v rozporu s potřebami, které vyžaduje zdravotní stav posuzovaného“ (otec není schopen přimět posuzovaného, aby bral léky, soudní znalkyní navrhované umístění posuzovaného do ústavního zařízení odmítá a vydává posuzovanému prostředky na koupi alkoholu, případně mu sám alkohol kupuje). Tato skutečnost, že – jak připouští sám dovolatel - „jeho otec nevykonává péči o dovolatele tak, jak vyžaduje jeho aktuální zdravotní stav“, v dané věci jednoznačně svou závažností převažuje nad ostatními hledisky, která z otce podle názoru dovolatele činí osobu vhodnou k opatrovnictví posuzovaného (především vztah důvěry a „dobré vztahy“ mezi otcem a posuzovaným). Byť tedy dovolací soud naprosto chápe důvody, proč si posuzovaný přeje za opatrovníka především svého otce, jeho dosavadní neschopnost zajistit řádnou péči o zdravotní stav posuzovaného, neumožňuje učinit závěr, že by otec posuzovaného byl schopen (byl způsobilý) zajistit všestrannou a efektivní ochranu práv a oprávněných zájmů opatrovance (posuzovaného).
Rovněž při posuzování způsobilosti sestry posuzovaného Z. R. k opatrovnictví odvolací soud důvodně přihlédl k tomu, že jmenovaná sama uvedla, že, ač se jí osobní poměry posuzovaného „nelíbí“, dosud nebyla schopna přimět posuzovaného a zvláště jeho otce, aby změnili své chování a jednali ve prospěch posuzovaného. A jestliže navíc připustila, že se „otce bojí“ (a že se ho „de facto bojí celá rodina“), sdílí dovolací soud názor odvolacího soudu, že za tohoto stavu „jsou zde jisté pochybnosti, zda by (sestra posuzovaného) skutečně byla schopna takových právních jednání, při nichž může docházet i ke konfliktům s otcem“. Kromě toho nelze přehlédnout ani další odvolacím soudem akcentovanou skutečnost, že Z. R. byla v insolvenčním řízení hodnocena jako nespolehlivá ve vztahu k řešení svých osobních dluhů a v jejím jednání byl shledáván nepoctivý záměr, a že proto ji „nelze v tento okamžik považovat za zcela spolehlivou osobu ve vztahu ke správě jmění posuzovaného“. Vzhledem k uvedeným skutečnostem, které významným způsobem vyvolávají pochybnosti o schopnosti jmenované zajistit všestrannou a efektivní ochranu práv a oprávněných zájmů posuzovaného, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že „v této aktuální situaci není sestra posuzovaného osobou vhodnou pro výkon funkce opatrovníka“.
Protože rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním napadené části, v níž bylo rozhodnuto o jmenování města Týnec nad Sázavou opatrovníkem posuzovaného a byl rámcově vymezen rozsah jeho práv a povinností, věcně správný, a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání posuzovaného podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl. Dovolací soud přitom ve smyslu ustanovení §243f odst. 4 o.s.ř. rozhodl usnesením, neboť dovolání směřovalo proti části výroku, v níž bylo rozhodnuto o opatrovnictví posuzovaného, jež má z pohledu formy povahu usnesení (srov. §25 odst. 1 z.ř.s., §167 odst. 1 a §211 o.s.ř.), kterou neztrácí ani v případě, že je přičleněna k rozhodnutí o svéprávnosti, u něhož je stanovena forma rozsudku (srov. §40 odst. 1 z.ř.s.).
S ohledem na ustanovení §23 z. ř. s. ve spojení s ustanovením §243b o. s. ř. nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu