ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2245.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2245/2021-285
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Romana Fialy, ve věci posuzované M. B. , narozené XY, bytem XY, t.č. XY, zastoupené M. Ch., advokátem se sídlem XY, jako procesním opatrovníkem, a H. K., narozenou XY, bytem XY, jako hmotněprávní opatrovnicí, za účasti navrhovatelů V. B. , narozené XY, bytem XY, J. B. , narozeného XY, bytem XY, a M. B. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Petrem Lopatou, advokátem se sídlem v Plzni, Zbrojnická č. 229/1, o omezení svéprávnosti a jmenování opatrovníka, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 3 Nc 1015/2019, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. září 2020 č.j. 61 Co 183/2020-228, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 24. června 2020 č.j. 3 Nc 1015/2019-194 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-jih k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Návrhem sourozenců V., J. a M. B., doručeným soudu prvního stupně dne 25.3.2019 bylo zahájeno řízení o svéprávnosti a opatrovnictví jejich matky M. B.
Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 24.6.2020 č.j. 3 Nc 1015/2019-194 omezil posuzovanou ve svéprávnosti na dobu tří let tak, že „není schopna samostatně nakládat s finančními prostředky přesahujícími částku 10.000,- Kč měsíčně, spravovat své jmění přesahující hodnotu 10.000,- Kč a samostatně nakládat se svým majetkem přesahujícím hodnotu 10.000,- Kč, uzavírat smlouvy včetně smluv o poskytování sociálních služeb, není schopna obstarávat si své záležitosti jednáním na úřadech, není schopna pořizovat pro případ smrti, rozhodovat o své psychiatrické léčbě a poskytování zdravotních služeb v této oblasti, není schopna být volena“ (výrok I.); současně soud prvního stupně jmenoval posuzované opatrovnici H. K. s tím, že „opatrovnice je povinna zastupovat posuzovanou ve všech jejích záležitostech, ve kterých nemůže jednat samostatně“ (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení procesního opatrovníka posuzované, ostatních účastníků a státu (výroky III., IV. a V.). Soud prvního stupně z provedených důkazů (především ze znaleckého posudku a výpovědi znalkyně MUDr. Elišky Florianové, výpovědi svědkyně S., která byla ošetřující lékařkou posuzované od listopadu 2018 do března 2020, a výpovědi samotné posuzované) zjistil, že posuzovaná trpí duševní poruchou (paranoidní schizofrenií), která není jen přechodná a která omezuje posuzovanou ve schopnosti právně jednat. V důsledku tohoto psychotického onemocnění má posuzovaná tendence paranoidně zpracovávat jevy ze svého okolí, v období akutního stavu svého onemocnění může být megalomanická, nadnesená. I po současné dlouhodobější hospitalizaci v XY přetrvává u posuzované (i v zaléčeném stavu) nadále jistá paranoidita a nedostatečný náhled na onemocnění, což „bylo patrné i z vyjádření samotné posuzované v průběhu řízení, kdy opakovaně rozporovala svou diagnózu“. Tento nedostatečný (nulový) náhled na onemocnění doposud brání propuštění posuzované z prostředí psychiatrické nemocnice, neboť je zde „důvodná obava“, že posuzovaná nebude dodržovat předepsanou medikaci a dojde k dekompenzaci jejího zdravotního stavu, jak k tomu v minulosti již několikrát došlo. Vzhledem k tomu, že „k omezení svéprávnosti může dojít čistě v zájmu posuzované osoby a za účelem její ochrany“, přičemž „požadavek na tuto ochranu je intenzivnější právě v období, kdy je duševní porucha posuzované ve své akutní fázi a výrazněji tak narušuje její schopnost právě jednat“, soud prvního stupně omezil svéprávnost posuzované tak, že „posuzovaná není schopna samostatně nakládat s finančními prostředky přesahujícími částku 10.000,- Kč měsíčně a samostatně spravovat svoje jmění přesahující tuto hodnotu“. I když znalkyně dospěla k částce 5.000,- Kč měsíčně, „soud nemá pochyb o tom, že posuzovaná je schopna nakládat se svým běžným příjmem, ze kterého uspokojuje své běžné každodenní potřeby, posuzovaná je určitě schopna zabezpečit si běžné nákupy a běžný chod domácnosti a tomuto odpovídá částka 10.000,- Kč měsíčně“. V případě zásadnějších finančních transakcí a v případě nakládání s majetkem vyšší hodnoty by však podle názoru soudu prvního stupně „mohla být posuzované v důsledku duševní poruchy způsobena závažná újma a z tohoto důvodu ji v možnostech právního jednání v tomto rozsahu omezil“. Protože znalkyně MUDr. Florianová i svědkyně S. „dospěly k závěru, že posuzovaná není samostatně schopna zásadnějších právních jednání“, soud omezil posuzovanou i v možnosti uzavírat smlouvy, a to včetně smluv o poskytování sociálních služeb, a „s ohledem na charakter duševní nemoci, kdy běžné jevy z okolí a přijímané informace mohou být posuzovanou zpracovávány paranoidně“, „přistoupil soud k omezení svéprávnosti, i pokud jde o obstarávání vlastních záležitostí jednáním na úřadech či v případě pořízení pro případ smrti“. A konečně s ohledem na nedostatečný náhled u posuzované na její onemocnění „má soud za to, že za těchto okolností není schopna rozhodovat o své psychiatrické léčbě a poskytování zdravotních služeb v této oblasti“. Při výběru opatrovníka posuzované soud prvního stupně akcentoval, že „potomci posuzované nebyli vhodnými kandidáty pro výkon této funkce, a to s ohledem na soudní spory, které mezi nimi probíhají a jejich protichůdné zájmy“, a že ostatní příbuzní (sourozenci) tuto funkci odmítli a s posuzovanou se nestýkají. Za tohoto stavu jmenoval opatrovnicí posuzované (na její návrh) její přítelkyni H. K., která s výkonem opatrovnictví vyslovila souhlas a u níž nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by ji z výkonu této funkce vylučovaly.
K odvolání posuzované a navrhovatelů Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24.9.2020 č.j. 61 Co 183/2020-228 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že posuzovanou na dobu tří let omezil ve svéprávnosti tak, že „není způsobilá samostatně nakládat s finančními prostředky přesahující částku 10.000,- Kč měsíčně, spravovat své jmění přesahující hodnotu 10.000,- Kč měsíčně a samostatně nakládat se svým majetkem přesahujícím hodnotu 10.000,- Kč, činit právní jednání související s podáním žádosti, přijímání dávek důchodového a nemocenského zajištění, dávek státní sociální podpory, dávek systému hmotné nouze, rozhodovat o své psychiatrické léčbě a poskytování zdravotních služeb v této oblasti a činit pořízení pro případ smrti“; ve výrocích II. a V. tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování opětovným výslechem posuzované a k námitkám posuzované stran znaleckého posudku MUDr. Florianové uvedl, že tento posudek byl zpracován standardními metodami, znalkyně uvedla, z jakých podkladů a z jakých informací vychází, její posudek je vnitřně konzistentní a neobsahuje logické rozpory. Podle znalkyně tak posuzovaná trpí duševní poruchou, která není jen přechodného rázu, a to paranoidní schizofrenií, přičemž tato porucha není léčbou ovlivnitelná a prognóza je nepříznivá. Posuzovaná je zcela nekritická, náhled na chorobu jí chybí a otázkou je, zda bude dodržovat předepsanou medikaci. V případě, že by tomu tak nebylo, mohlo by dojít k dekompenzaci zdravotního stavu. Tento stav by nebyl dále stabilizovaný, posuzovaná by se o sebe již nemohla postarat a docházelo by u ní ke zkreslení vnímání reality a „hrozí pak újma v podstatě ve všech oblastech“. Posuzovaná paranoidně zpracovává veškeré události a brání se vůči sobě nepřátelskému okolí. Na slib posuzované, že bude dodržovat medikaci, se však spolehnout nelze právě s ohledem na chybějící náhled na onemocnění, kdy v případě nulového léčení je zde opět riziko relapsu onemocnění, k němuž došlo od roku 2018, kdy byla posuzovaná přijata do psychiatrické nemocnice. Znalkyně současně vysvětlila, proč v podstatě mezi lety 2003 – 2017 nedošlo k výrazným projevům onemocněním posuzované, neboť se stává, že dochází k určité spontánní remisi onemocnění, která přetrvává, neboť akutní fáze není tak masivní, aby posuzovanou výrazně omezovala. S ohledem na uvedené pak znalkyně učinila jednoznačný závěr o tom, v jakých oblastech a v jakém rozsahu je posuzovaná schopna činit právní jednání, a „své závěry obhájila i při svém výslechu před soudem prvního stupně“. Závěry znaleckého posudku pak podle názoru odvolacího soudu korespondují i s výslechem ošetřující lékařky J. S., která uvedla, že v současné době přetrvává u posuzované nedostatečný náhled na onemocnění a přetrvává i určitá obezřetnost v chování ve smyslu paranoidity. V případě, kdy by posuzovaná přestala užívat předepsané léky, došlo by u ní k psychotické dekompenzaci, tzn. že by se objevily bludy a halucinace; chybějící náhled posuzované na onemocnění je v této souvislosti rizikový. Námitku posuzované, že S. byla její ošetřující lékařkou pouze do března 2020 a měla být slyšena její současná ošetřující lékařka, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že „za situace, kdy posuzovaná netvrdí žádné konkrétní změny, ke kterým mělo v jejím zdravotním stavu dojít od března 2020, je možné vycházet ze závěrů, které učinila S.“. Vzhledem k tomu, že „sledovaným zájmem v tomto řízení je především ochrana člověka, o jehož svéprávnosti se jedná“, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že „největší nebezpečí hrozí posuzované v majetkové sféře“, přičemž podle jeho názoru soud prvního stupně „velice citlivě posoudil hranici, do které je posuzovaná schopna činit právní jednání, když oproti znalkyní navrhované hranici 5.000,- Kč, stanovil hranici 10.000,- Kč tak, aby mohla posuzovaná nakládat se svým měsíčním příjmem“. V případě obstarávání záležitostí jednáním na úřadech, pak odvolací soud blíže specifikoval tato jednání (která rovněž zasahují do majetkové sféry posuzované a mohla by jí v souvislosti s tím vzniknout závažná újma), jako právní jednání související s podáním žádosti na přijímání dávek důchodového a nemocenského pojištění, dávek státní sociální podpory, dávek systému hmotné nouze. Současně odvolací soud ponechal omezení svéprávnosti posuzované ve vztahu k psychiatrické léčbě, neboť v průběhu řízení bylo prokázáno, že posuzovaná nemá dostatečný náhled na svoji nemoc, a kdyby přestala brát léky, mohlo by dojít k výraznému zhoršení jejího zdravotního stavu a tím by si mohla způsobit závažnou újmu. V případě omezení v oblasti volebního práva odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal, že by v této oblasti mohla posuzované vzniknout nějaká újma, a rovněž podle mínění odvolacího soudu nelze posuzovanou omezit ve smyslu odvolacího návrhu navrhovatelů, tj. omezit ji v jednáních souvisejících s žádáním, přijímáním a vymáháním jakýchkoliv práv před soudy a ostatními orgány veřejné správy, včetně udělování plné moci pro zastupování své osoby, neboť – jak zdůraznil – „soud nemůže omezit petiční právo posuzované osoby“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná dovolání. Namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku předpokladů pro omezení svéprávnosti, otázku formálních a materiálních náležitostí znaleckého posudku, neprovedl všechny posuzovanou navržené důkazy a svůj rozsudek nedostatečně odůvodnil. Podle názoru dovolatelky odvolací soud nevzal v úvahu veškeré okolnosti, které jsou rozhodující pro stanovení rozsahu omezení svéprávnosti posuzované, a nijak se nevyjádřil k tomu, zda v projednávané věci nepřicházejí v úvahu jiná méně omezující opatření podle ustanovení §55 odst. 2 o.z. Současně rozsudek odvolacího soudu „zcela postrádá relevantní vysvětlení“, jaký konkrétní zájem a jakým způsobem je (plnou) svéprávností dovolatelky ohrožen. Podle názoru dovolatelky je závěr odvolacího soudu o tom, že posuzované v závislosti na možném zhoršení jejího zdravotního stavu v důsledku vysazení medikace hrozí „jakási blíže neurčená újma v majetkové sféře“, založen na pouhých nepodložených domněnkách, neboť znalkyně neuvedla jednoznačně, že posuzovaná medikaci brát nebude. Odvolací soud konkrétně neuvedl, v čem (spolu se soudem prvního stupně) shledává ohrožení zájmů dovolatelky, nebo v jakém konkrétním ohledu by její plná svéprávnost představovala nebezpečí pro ni nebo pro třetí osoby. Dovolatelka totiž až na ojedinělý incident s dcerou, který byl navíc učiněn na základě aspektů osobních a emočních (opak nebyl v řízení prokázán), nikoliv v souvislosti se zjištěnou duševní nemocí, jiné známky brachiální agrese nevykazovala. Zároveň je schopna si sama obstarávat základní potřeby pro svůj život. Má sice dluhy, ty ovšem vznikly v souvislosti s jejím nepodařeným podnikáním v minulosti, a proto rozhodně nejsou důvodem pro to, aby několik dlouhých let poté, co vznikly, byla tato skutečnost podkladem pro omezení dovolatelky ve svéprávnosti. To platí obzvláště za situace, kdy dovolatelka své dluhy aktivně řeší prostřednictvím oddlužení v insolvenčním řízení, které jí bylo povoleno. Podle přesvědčení posuzované tak v řízení existence hrozící či závažné újmy prokázána nebyla. Dovolatelka dále vytkla odvolacímu soudu, že „toliko paušálně převzal závěry vyslovené ve znaleckém posudku, aniž by tyto detailně posoudil a srozumitelně a přesvědčivě vysvětlil, proč (zcela) upřednostnil závěr znalkyně na úkor jiných v řízení provedených důkazů“. Tím „v řízení vznikl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením“, protože „duševní stav dovolatelky není – v kontextu výpovědi S. – takový, jak jej odvolací soud vykresluje ve svém rozhodnutí“. Navíc podle názoru dovolatelky je znalecký posudek MUDr. Elišky Floriánové „zatížen nepřesvědčivostí, a to z hlediska formálního i materiálního“. Znalecký posudek v jeho nynější podobě „nelze jakkoliv přezkoumat, nelze ověřit, zda MUDr. Eliškou Floriánovou použité metody byly správné a stejně tak ani nelze ověřit relevanci jejích závěrů, jež se v konečném důsledku promítly do odpovědí na položené otázky“. Kromě toho je „předmětný znalecký posudek založen na údajích z dokumentace, jejíž stáří přesahuje více než 10 let“. Dovolatelka se proto domnívá, že „samotné meritum znalecké činnosti je odvedeno natolik nekvalitně, že takto vyhotovený znalecký posudek nelze v soudním řízen použít jako důkazní prostředek a čerpat z něj jakékoliv informace“. Závěry znalkyně lze považovat za „pouhé domněnky“, jež nejsou objektivně podložené žádnými odpovídajícími skutečnostmi. Kromě toho dovolatelka namítala, že soudy neprovedly výslech tehdejšího ošetřujícího lékaře dovolatelky (S. byla její ošetřující lékařkou pouze do března 2020), neprovedly výslech sociální pracovnice XY M. A. a ani nenařídily vypracování doplňku znaleckého posudku či přímo revizní znalecký posudek, přestože to dovolatelka navrhovala již v řízení před soudem prvního stupně. Podle jejího názoru však výslech ošetřující lékařky měl být proveden, neboť tato jako člověk, který byl s dovolatelkou v každodenním kontaktu, mohl vnést do řízení zásadní informace, a to jak o zdravotním stavu dovolatelky, tak o tom, jak se dovolatelka na každodenní bázi chová vůči třetím osobám a zda, případně jak, je schopna si vyřizovat své záležitosti. To platí o pro zamítnutý výslech paní M. A., protože i tato sociální pracovnice byla ve velmi častém kontaktu s dovolatelkou a mohla tak jako svědek sdělit soudu podstatné informace o schopnosti dovolatelky vyřizovat si své záležitosti. Tím, že odvolací soud tyto výslechy neprovedl, „rezignoval na svoji povinnost vytvořit dostatečný skutkový základ pro právní posouzení a pro posouzení možnosti uložení subsidiárního opatření namísto omezení svéprávnosti“. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Posuzovaná v dovolání – mimo jiné – namítá, že znalecký posudek MUDr. Elišky Floriánové, ze kterého při svém rozhodování vycházely soudu obou stupňů, je „zatížen nepřesvědčivostí, a to z hlediska formálního i materiálního“, je „založen na údajích z dokumentace, jejíž stáří přesahuje více než 10 let“, „nelze jej jakkoliv přezkoumat“ a „samotné meritum znalecké činnosti je odvedeno natolik nekvalitně, že takto vyhotovený znalecký posudek nelze v soudním řízení použít jako důkazní prostředek a čerpat z něj jakékoliv informace“. Podle názoru dovolatelky je třeba závěry znalkyně považovat za „pouhé domněnky“, jež nejsou objektivně podložené žádnými odpovídajícími skutečnostmi a jsou v rozporu se zjištěními vyplývajícími ze svědecké výpovědi S. Uvedené výtky dovolatelky ve své podstatě představují jednak polemiku s odbornými závěry znalkyně o zdravotním (duševním) stavu posuzované, a jednak kritiku způsobu, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy. Těmito námitkami však posuzovaná uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. (nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem), a proto dovolání v této části trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
V otázce předpokladů pro vypracování revizního znaleckého posudku je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.4.2012 sp. zn. 21 Cdo 4562/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2012 sp. zn. 21 Cdo 2824/2011), podle níž zákon ponechává nařízení vypracování revizního znaleckého posudku na úvaze soudu, přičemž vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít (neodstraněné) pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku, anebo v případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky, neodstraní-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců. Jak vyplývá z obsahu spisu, v posuzované věci se o žádný z těchto případů nejedná.
V projednávané věci dále závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na vyřešení hmotněprávní otázky předpokladů pro omezení svéprávnosti člověka uvedených v ustanovení §55 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“). Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání posuzované je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §55 odst. 1 o.z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.
Podle ustanovení §55 odst. 2 o.z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.
Podle ustanovení §39 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.ř.s.) má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka.
Podle současné právní úpravy může k omezení svéprávnosti (dříve způsobilosti k právním úkonům) dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnosti se jedná. Na rozdíl od předešlé právní úpravy (obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013) tedy nemůže být důvodem pro omezení svéprávnosti pouze zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku, není-li omezení svéprávnosti zároveň v zájmu posuzovaného člověka. Rozhoduje-li soud o omezení svéprávnosti posuzované osoby, musí důsledně dbát, aby svéprávnost posuzované osoby nebyla omezena ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba. Soud vždy musí pečlivě zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení svéprávnosti musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její svéprávnosti, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná svéprávnost (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky (srov. ve vztahu k předešlé právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.11.2012 sp. zn. 30 Cdo 2865/2012 nebo za současné právní úpravy rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2020 sp. zn. 24 Cdo 1290/2020 a ze dne 25.5.2016 sp. zn. 30 Cdo 944/2016). Ke každému případu je nutno přistoupit individuálně, zohlednit jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Je proto potřeba zejména zjistit, kde, s kým člověk žije, jaký je jeho denní režim, které záležitosti je schopen si obstarat sám a se kterými má obtíže, jak se tyto obtíže projevují. Dále do jakých situací, jež mohou ohrozit jeho zájem, se dostává, zda má nějaké oblíbené činnosti, případně co mu způsobuje příkoří, jaká je jeho osobní, majetková situace, co tvoří zdroj jeho příjmu. Teprve tehdy, má-li soud o člověku úplný obraz, může správně zvolit rozsah omezení svéprávnosti. Přitom musí mít na zřeteli, že z rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka, musí být zřejmý hodnotící úsudek soudu, proč bylo nakonec přistoupeno k takovému omezení svéprávnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2014 sp. zn. 30 Cdo 4467/2014).
Z uvedeného vyplývá, že prvořadým úkolem soudu je posoudit, jaký rozsah omezení svéprávnosti je (aktuálně) v zájmu posuzovaného člověka, a zda by posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti v konkrétních životních situacích vskutku hrozila závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Zájem posuzovaného člověka i hrozbu závažné újmy soud vždy musí zkoumat podle okolností konkrétního případu. Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí být nikoliv jen hypotetické. Soud při posuzování, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti. Finální závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění o osobních poměrech posuzovaného (tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o své potřeby, jak hospodaří s finančními prostředky apod.), přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, které vypovídají o dosavadním způsobu života posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho přístupu k životu, respektive ke všem okolnostem, které mohou přispět k posouzení vhodnosti přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření než je omezení jeho svéprávnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2017 sp. zn. 30 Cdo 1287/2017).
Jak bylo naznačeno již výše, vysvětlení takové aplikační úvahy vedoucí k omezení svéprávnosti posuzovaného, či naopak vedoucí ke zvolení mírnějšího opatření, musí z odůvodnění písemného vyhotovení předmětného rozsudku vyplývat, neboť absence takové úvahy či zprostředkování jakési paušální mechanické úvahy bez smysluplného rozvinutí hledisek, z nichž rozhodující soud v dané věci vycházel, nejenže zakládá nepřezkoumatelnost takového soudního rozhodnutí, ale především jde na vrub správnosti právního posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pokud v aplikační úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, resp. zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, resp. doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu posuzovaného, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (k tomu srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2020 sp. zn. 24 Cdo 1290/2020).
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že posuzovaná trpí duševní poruchou – paranoidní schizofrenií, která není jen přechodného rázu, že tato porucha není léčbou ovlivnitelná a prognóza je nepříznivá. Posuzovaná je zcela nekritická, náhled na chorobu jí chybí a otázkou je, zda bude dodržovat předepsanou medikaci. V případě, že by tomu tak nebylo, mohlo by dojít k dekompenzaci zdravotního stavu a pak by se posuzovaná již o sebe nemohla postarat a docházelo by u ní ke zkreslení vnímání reality a „hrozí pak újma v podstatě ve všech oblastech“. Posuzovaná paranoidně zpracovává veškeré události a brání se vůči sobě nepřátelskému okolí. Na slib posuzované, že bude dodržovat medikaci, se však spolehnout nelze právě s ohledem na chybějící náhled na onemocnění. V případě nulového léčení je zde opět riziko relapsu onemocnění, k němuž došlo v roce 2018, kdy posuzovaná byla přijata do psychiatrické nemocnice (v níž se nacházela i v době vyhlášení napadeného rozsudku i v době podání dovolání) a absence náhledu na onemocnění je překážkou jejího propuštění. Uvedená zjištění odvolací soud učinil jednak ze znaleckého posudku a výslechu znalkyně MUDr. Elišky Florianové, a jednak z výpovědi svědkyně J. S., která byla v období od listopadu 2018 do března 2020 ošetřující lékařkou posuzované a jejíž výpověď podle názoru odvolacího soudu „koresponduje se závěry znaleckého posudku“.
Na základě uvedených skutkových zjištění a s ohledem na „jednoznačný závěr znalkyně o tom, v jakých oblastech a v jakém rozsahu je posuzovaná schopna činit právní jednání“, se pak odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „největší nebezpečí hrozí posuzované v majetkové sféře“, a stanovil „hranici, do které je posuzovaná schopna činit právní jednání“, ve výši 10.000,- Kč „tak, aby mohla posuzovaná nakládat se svým měsíčním příjmem“. Dále odvolací soud omezil posuzovanou ve schopnosti (způsobilosti) činit „právní jednání související s podáním žádosti na přijímání dávek důchodového a nemocenského pojištění, dávek státní sociální podpory, dávek systému hmotné nouze“, neboť podle jeho názoru i „takovéto jednání zasahuje do majetkové sféry posuzované, přičemž by jí mohla v souvislosti s tím vzniknout závažná újma“. A konečně ve shodě se soudem prvního stupně omezil svéprávnost posuzované v oblasti rozhodování o vlastní psychiatrické léčbě a poskytování zdravotních služeb v této oblasti, neboť – jak zdůraznil – „posuzovaná nemá dostatečný náhled na svoji nemoc, a případě, že by přestala brát léky, mohlo by dojít k výraznému zhoršení jejího zdravotního stavu, a tím by si mohla způsobit závažnou újmu“. Proč zbavil posuzovanou také způsobilosti pořizovat pro případ smrti, odvolací soud nijak neodůvodnil.
Takto strohý úsudek odvolací soudu o tom, proč bylo nakonec přistoupeno k takovému rozsahu omezení svéprávnosti posuzované, o jakém rozhodl v napadeném rozsudku, však nelze ve smyslu výše citované judikatury považovat za dostačující. Dovolací soud sice nepochybuje o tom, že chybějící náhled posuzované na onemocnění je z hlediska ochrany jejích zájmů i zájmů třetích osob rizikový a že duševní porucha zásadně ovlivňuje schopnost posuzované právně jednat, přesto však je třeba odvolacímu soudu vytknout, že nevzal v úvahu, že pouhá existence duševní poruchy – pokud soud nepřihlédne k zásadám, z nichž vychází výše zmíněná judikatura dovolacího soudu – není důvodem pro omezení svéprávnosti posuzované. V odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů zcela chybí úvaha o tom, z jakého důvodu nelze u posuzované aplikovat ustanovení §55 odst. 2 o. z., které umožňuje soudu přistoupit k mírnějším a pro posuzovanou méně omezujícím opatřením, a dále žádný ze soudů konkrétně neuvedl koho, resp. jaký zájem ohrožuje plná svéprávnost posuzované v jednotlivých oblastech, v nichž byla její svéprávnost omezena. Přitom právě užití mírnějšího a pro posuzovaného člověka méně omezujícího opatření by mělo být v praxi aplikováno ve všech případech, kdy bude zjevné, že takové opatření bude zcela dostačující z hlediska ochrany jeho zájmů; k posouzení nezbytnosti té které formy ingerence do práv posuzovaného je přitom zapotřebí, aby se soud v řízení procesně korektním způsobem soustředil odpovídající skutková zjištění, která kromě odborných závěrů učiněných soudním znalcem budou obsahovat soudu dostupné informace týkající se posuzovaného. V tomto směru nepochybně mohou mít význam i zjištění učiněná z výpovědi osob, které jsou schopny podat informace vypovídající o dosavadním způsobu života posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho schopnosti vyřizovat si osobní záležitosti, hospodařit se svými finančními prostředky apod. Takovou osobou v době rozhodování odvolacího soudu mohla být nejen tehdejší (co nejaktuálnější) ošetřující lékařka posuzované ze zdravotního ústavu (XY), kde byla posuzovaná dlouhodobě hospitalizována, ale i sociální pracovnice M. A. z téhož zdravotního ústavu, která – jak tvrdí dovolatelka – „byla s posuzovanou ve velmi častém kontaktu“ a „pomáhala posuzované s vyřizováním jejích základních potřeb (zajištění bydlení, financování dluhů, insolvenční řízení)“; výslech těchto osob, byť byl posuzovanou navržen, však žádný ze soudů neprovedl. Dovolací soud rovněž připomíná, že hrozbu závažné újmy v jednotlivých, v úvahu přicházejících životních situacích, které mohou v případě posuzované nastat, je třeba pečlivě zkoumat podle okolností projednávané věci; pouhé obecné konstatování o hrozbě závažné újmy v majetkové sféře posuzované – jak to učinil odvolací soud – nepostačuje. Tento náležitě hodnotící úsudek je přitom nutný pro posouzení, jaký rozsah omezení svéprávnosti posuzované je vskutku nezbytný.
Za tohoto stavu, kdy si odvolací soud (i soud prvního stupně) neobstaral všechny nezbytné skutkové podklady a v rozporu s ustanovením §55 odst. 2 o. z. nezvážil jakékoli mírnější alternativy, kterými by bylo ještě možno dosáhnout sledovaného cíle (ochrany zájmů posuzované, případně třetích osob), ani nezdůvodnil, proč situaci nelze řešit mírnějšími prostředky, a také konkrétně neuvedl koho, resp. jaký zájem ohrožuje plná svéprávnost posuzované v jednotlivých oblastech vymezených ve výroku napadeného rozsudku, nezbývá než konstatovat, že tak (prozatím) nebyly naplněny předpoklady pro rozhodnutí soudů obou stupňů o omezení svéprávnosti posuzované.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.)
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 12. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu