ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3399.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 3399/2020-512
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci nezletilého AAAAA (pseudonym), narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného kolizním opatrovníkem Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, se sídlem v Brně, Šilingrovo náměstí 3/4, syna matky A. C. , narozené dne XY, bytem XY, v řízení o zvýšení výživného zastoupené JUDr. Václavem Chaloupkou, bytem v Praze 5, Neústupného 1840/6, a otce M. P. , narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Blankou Schneiderovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Kytlická 780/12, o změnu výchovy, úpravu styku a zvýšení výživného, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 30 P 379/2014, 14 P a Nc 37/2018, 14 P a Nc 126/2018, 14 P a Nc 127/2018, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2019, č. j. 32 Co 341/2019-466, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným soudu dne 9. 7. 2018 se otec domáhal změny úpravy poměrů nezletilého AAAAA (dále též jen „nezletilý“), o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 23. 4. 2014, č. j. 30 Nc 1044/2013-117, kterým byla schválena dohoda rodičů i pro dobu po rozvodu, a sice tak že nezletilý bude svěřen do jeho péče, matce bude stanoveno výživné a upraven její styk s nezletilým.
Návrhem doručeným soudu dne 24. 7. 2018 se matka domáhala zvýšení výživného pro nezletilého.
Okresní soud Praha – východ usnesením ze dne 31. 5. 2019, č. j. 30 P 379/2014-412, prohlásil svoji mezinárodní nepříslušnost a řízení zastavil jednak ve věci návrhu otce na změnu úpravy poměrů nezletilého (výrok I.), jednak ve věci návrhu otce na úpravu styku matky s nezletilým (výrok II.) a jednak ve věci návrhu matky na zvýšení výživného (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV. a V.).
K odvolání otce Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 12. 2019, č. j. 32 Co 341/2019-466, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II., IV. a V. (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu podal otec dovolání. Dle dovolatele se odvolací soud při řešení otázky procesního práva týkající se obvyklého bydliště nezletilého odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011, ze kterého citoval, že obvyklé bydliště „odpovídá místu, které vykazuje určitou integraci dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Za tímto účelem musí být přihlédnuto zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě“, čímž současně vymezil přípustnost dovolání. Uvedl, že nesprávnost právního posouzení spočívá v tom, že „soudy obou stupňů při svém rozhodování nevzaly tyto aspekty v potaz a nerespektovaly tak soudní judikaturu Nejvyššího soudu ČR, když dospěly k závěru, že ke dni podání návrhu otce bylo obvyklé bydliště AAAAA v SRN, ač shora uvedené podmínky, jak je dále uvedeno, splněny nebyly.“ Nesprávnost právního posouzení dále zdůvodnil tím, že nezletilý, který pobýval po dobu 2 let před podáním návrhu otce na Ukrajině, kde rovněž absolvoval školní docházku, má státní příslušnost České republiky, neměl k rozhodnému okamžiku jak odpovídající jazykové znalosti němčiny, pročež byl z 3. třídy přeřazen do 2. třídy, tak rodinné a sociální vazby, které si ve Spolkové republice Německo ani nemohl vytvořit. Zvláště zdůraznil, že pobyt nezletilého na Ukrajině nebyl dočasný, když ani matkou tvrzený účel jeho tamního pobytu (rekonstrukce domu a nepřijetí do školy ve Spolkové republice Německo) není pravdivý. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Opatrovník nezletilého se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o obvyklém bydlišti nezletilého, přičemž poukázal na to, že skutečnost, že nezletilý krátce po podání návrhu otce začal navštěvovat německou základní školu, svědčí o matkou tvrzené dočasnosti jeho pobytu na Ukrajině, což lze i přes jeho délku – vzhledem ke konkrétním okolnostem posuzované věci, kdy v mezidobí matka připravovala podmínky pro návrat nezletilého (adekvátní bydlení a umístění do základní školy) – akceptovat. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou, otcem nezletilého, zastoupeným advokátkou, ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Obvyklé bydliště dítěte na území jiného členského státu, než ve kterém má proběhnout řízení, zakládá mezinárodní prvek ve smyslu článku 81 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie, a proto bylo namístě, aby se odvolací soud zabýval tím, zda se na posuzovanou věc vztahuje Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen „nařízení Brusel II bis“, nebo jen „nařízení“).
Podle čl. 2 bodu 7 nařízení „rodičovskou zodpovědností“ se rozumějí veškerá práva a povinnosti fyzické nebo právnické osoby týkající se dítěte nebo jmění dítěte, která jsou jí svěřena rozhodnutím, právními předpisy nebo právně závaznou dohodou. Tento pojem zahrnuje především právo péče o dítě a právo na styk s dítětem.
Podle čl. 8 odst. 1 nařízení jsou soudy členského státu příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu.
Podle bodu 12 úvodních ustanovení nařízení pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená tímto nařízením jsou formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost. To znamená, že příslušným by měl být především soud členského státu, ve kterém má dítě své obvyklé bydliště, s výjimkou určitých případů změny bydliště dítěte, nebo soud určený dohodou nositelů rodičovské zodpovědnosti.
Úprava poměrů nezletilého (svěření do péče rodiče a určení styku s rodičem; o zvýšení výživného odvolací soud již nerozhodoval) spadá pod pojem rodičovské zodpovědnosti podle čl. 2 bod 7 nařízení, které je v posuzované věci nezbytné aplikovat, a protože rodiče se neshodli, zda k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné soudy České republiky, nebo soudy Spolkové republiky Německo, bylo nezbytné zabývat se hraničním určovatelem zakládajícím obecnou příslušnost soudu v řízeních o rodičovské zodpovědnosti k dítěti (čl. 8, čl. 2 bod 7 nařízení), tedy tím, kde mělo dítě obvyklé bydliště.
Dovolací soud může přisvědčit závěru soudů obou stupňů, že rozhodujícím okamžikem pro určení mezinárodní příslušnosti soudu je okamžik zahájení řízení, a tedy skutečnosti významné ve vztahu k obvyklému bydlišti musí být posuzovány k tomuto datu. Je tomu tak proto, že článek 16 nařízení počítá s rozdílnou procesní úpravou v jednotlivých členských státech. Protože právní řád České republiky odvíjí okamžik zahájení řízení od podání návrhu u soudu (srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 3088), je v souladu s čl. 8 nařízení třeba posuzovat skutečnosti rozhodné pro posouzení místa obvyklého bydliště dítěte k okamžiku podání návrhu na zahájení řízení u soudu (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2374/2012), tedy v posuzované věci ke dni 9. 7. 2018.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011, na které žalobce poukazuje, předně vyložil, že obvyklý pobyt (bydliště) ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení představuje místo, v němž má osoba těžiště svého života. Přichází-li v úvahu určení obvyklého pobytu (bydliště) na území více států Evropské unie, je úkolem soudu, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, určit poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státu k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě. Kritéria pro rozlišení významnosti jednotlivých ukazatelů jsou uvedena v judikatuře Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“), přičemž poměr, který může posléze vyznít ve prospěch některého z členských států přicházejících v úvahu, může být určen až s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Právě důraz na zkoumání konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě vystihuje povahu „obvyklého bydliště“ [příhodnější – než „obvyklé bydliště“ dle překladu v Úředním věstníku – by proto byl výraz „obvyklý pobyt“, neboť lépe vystihuje autonomní povahu tohoto ukazatele, na rozdíl od vnitrostátním právem užívaným a zažitým termínem „bydliště“, u něhož se předpokládá úmysl se na určitém místě trvale zdržovat (srov. např. jiné jazykové verze, anglický habitual residence, německý gewöhnliches Aufenthalt, francouzský résidence habituelle, či slovenský obvyklý pobyt)].
Zdůrazňuje-li citované rozhodnutí Nejvyššího soudu požadavek na autonomní výklad obvyklého pobytu podle čl. 8 odst. 1 nařízení zajišťovaný Soudním dvorem prostřednictvím řízení o předběžné otázce, pak je třeba zmínit, že Soudní dvůr se k výkladu „obvyklého pobytu“ podrobně vyjádřil v rozhodnutí ze dne 9. 10. 2014, ve věci C-376/14 PPU, C. proti M., kde uvedl, že jde-li o pojem „obvyklé bydliště“, pak nařízení neobsahuje žádnou definici tohoto pojmu, a dospěl k závěru, že jeho smysl a dosah musí být určeny zejména s ohledem na cíl vyplývající z bodu 12 odůvodnění nařízení, podle něhož jsou pravidla pro určení příslušnosti, která stanoví, formulována s ohledem na nejlepší zájem dítěte, a zejména na blízkost (rozsudky A, EU:C:2009:225, body 31 a 35, jakož i Mercredi, EU:C:2010:829, body 44 a 46). V těchto rozsudcích Soudní dvůr rovněž rozhodl, že obvyklé bydliště dítěte musí vnitrostátní soud určit s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě (rozsudky A, EU:C:2009:225, body 37 a 44, jakož i Mercredi, EU:C:2010:829, body 47 a 56). Uvedené znamená, že kromě fyzické přítomnosti dítěte v členském státě musí i z dalších skutečností vyplývat, že tato přítomnost nemá v žádném případě pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že bydliště dítěte odpovídá místu, které vykazuje určitou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí (rozsudky A, EU:C:2009:225, body 38 a 44, jakož i Mercredi, EU:C:2010:829, body 47, 49 a 56). Soudní dvůr upřesnil, že za tím účelem je třeba přihlédnout zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě (rozsudky A, EU:C:2009:225, body 39 a 44, jakož i Mercredi, EU:C:2010:829, body 48, 49 a 56). Konstatoval rovněž, že záměr rodičů či jednoho z nich usadit se s dítětem v jiném členském státě vyjádřený pomocí určitých hmatatelných opatření, jako je koupě či nájem bytu v tomto členském státě, může být indicií pro přemístění obvyklého bydliště dítěte (viz rozsudky A, EU:C:2009:225, body 40 a 44, jakož i Mercredi, EU:C:2010:829, bod 50). Kromě toho v bodech 51 až 56 rozsudku Mercredi (EU:C:2010:829) Soudní dvůr uvedl, že délka pobytu může představovat pouze indicii v rámci posouzení všech konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě, a upřesnil, které skutečnosti je třeba zejména zohlednit, je-li dítě malé (srov. body 50–53 rozsudku ve věci C-376/14 PPU, C. proti M.).
Důraz na jedinečnost každého případu dovolatel upozaďuje a činí tak, což je z hlediska přípustnosti dovolání zásadní, napadením skutkových zjištění odvolacího soudu rezultujících v závěr o dočasnosti pobytu nezletilého na Ukrajině. Vyjádřeno jinak, z obsahu dovolání, a sice té jeho části, která obsahuje dovolací argumentaci (důvody) stranící tomu, že obvyklé bydliště nezletilého bylo na Ukrajině, a nikoliv ve Spolkové republice Německo, je zřejmé, že byť nesprávnost právního posouzení vymezil (i) tak, že soudy „nevzaly tyto aspekty v potaz“, nejde o situaci, kdy by dovolatel primárně nezpochybňoval správnost skutkových zjištění [a tvrdil další (jiné) skutečnosti, které na rozdíl od soudů nižších stupňů považuje za rozhodné z hlediska právních norem, které je dle jeho názoru v dané věci třeba aplikovat; (k nezbytnosti odlišení srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 481/19)]. Naopak. Dovolatel s poukazem na časovou souslednost, která má zejména vyvrátit věrohodnost matky nezletilého, zpochybňuje skutkový závěr o dočasnosti pobytu nezletilého na Ukrajině, a s ohledem na jím provedené hodnocení důkazů předestírá svou vlastní skutkovou verzi, na jejímž základě pak namítá nesprávnost právního posouzení.
Přitom od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (dále srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4229/2015, nebo ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016, případně nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).
Proces dokazování i proces hodnocení důkazů je věcí soudu prvního stupně, příp. odvolacího soudu, do něhož dovolacímu soudu nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů, která pojmově vylučuje spravedlivost soudního řízení ve smyslu ustanovení §1 o. s. ř., resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, a ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3158/2010), tedy nejedná-li se o výjimečný případ, kdy se skutková otázka promítá do práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), o což v posuzované věci nejde; ostatně to dovolatel ani netvrdí.
Nejvyšší soud v těchto případech opakovaně vysvětluje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a proto dovolání žalobce není přípustné (§237 o. s. ř.).
Kromě toho lze dodat, že přihlédl-li odvolací soud k tomu, že na základě dohody rodičů bylo obvyklé bydliště nezletilého přemístěno do Spolkové republiky Německo, a – stručně vyjádřeno – pobyt nezletilého na Ukrajině, jehož účelem bylo umožnit matce připravit podmínky pro návrat nezletilého, byl dočasný (z čehož dovolací soud vychází), což jsou specifika příznačná pro posuzovanou věc, pak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011, ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4909/2014, nebo ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2850/2016), která respektuje výše shrnuté závěry zformulované a odůvodněné Soudním dvorem při výkladu čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis, neodchýlil.
Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání otce přípustným, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu