ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.821.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 821/2021-284
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Romana Fialy, v právní věci navrhovatelky J. S. , narozené dne XY, trvale bytem v XY, zastoupené doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze, Prvního Pluku č. 206/7, proti otci S. S. , narozenému dne XY, trvale bytem v XY, zastoupenému JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská č. 742/6, a nezletilé nepojmenované AAAAA (pseudonym) , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Městskou částí Praha 5, se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října č. 1381/4, jako kolizním opatrovníkem, o popření otcovství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 44 Nc 4005/2018, o dovolání otce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020, č. j. 13 Co 284/2020-251, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání otce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, č. j. 13 Co 284/2020-251, není podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: „o. s. ř.“), přípustné, neboť závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo určeno, že odpůrce otcem nepojmenované AAAAA není. Soud prvního stupně vycházel zejména ze skutečnosti, že nezletilá se narodila dne XY, přičemž bylo prokázáno, že od září 2015 se navrhovatelka intimně stýká s P. Š., se kterým žije od 15. 1. 2016 ve společné domácnosti. Dále soud prvního stupně vzal v potaz výsledky prenatálního testu otcovství z mateřské krve navrhovatelky, ze kterého bylo zjištěno, že P. Š. není vyloučen jako pravděpodobný otec plodu a pravděpodobnost jeho otcovství je 99,9%. Ke stejnému závěru došla soudem ustanovená znalkyně RNDr. Zuzana Sieglová, Ph.D., která na základě analýzy DNA navrhovatelky a P. Š. určila pravděpodobnost otcovství P. Š.na 99,9999978%. Soud prvního stupně na základě těchto důkazů dospěl v souladu s ustanoveními §§776, 785 a 789 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, k závěru, že bylo postaveno najisto, že odpůrce nemůže být otcem nezletilé, a proto vyhověl žalobnímu návrhu.
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně předcházejícího řízení, a dospěl k názoru, že odvolání není důvodné. Zjistil, že dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu, a lze na jeho základě učinit jednoznačný závěr, že otcem nezletilé je P. Š., a není jím tedy odpůrce. Krom dvou (výše zmíněných) testů byly tyto skutečnosti dále prokázány zejména výpovědí navrhovatelky a jejího současného partnera, že se v době rozhodné pro početí nezletilé intimně stýkali, zatímco s odpůrcem navrhovatelka tento druh kontaktu neudržovala. Námitku odpůrce , že soud měl provést test otcovství u něj, vyhodnotil odvolací soud jako lichou, neboť z protokolu o jednání konaného dne 13. 9. 2019 vyplývá, že odpůrce výslovně uvedl, že není ochoten se testu DNA podrobit, považuje ho za zásah do osobní integrity, ničeho se nedopustil a nebyl navrhovatelce nevěrný (č.l. 154).
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal odpůrce (otec) dovolání. V jeho rámci předesílá obdobné argumenty, které použil v odvolacím řízení. Opět namítá, že mu nebyl proveden test otcovství, s tím, že když odpůrce odmítl test DNA podstoupit, měl soud postupovat v souladu s ustanovením §127 o. s. ř., a ustanovit znalce i přes jeho nesouhlas. V tomto duchu dále uvádí, že odvolací soud měl v souladu s ustanovením §213 odst. 4 o. s. ř. doplnit dokazování o odpůrcem navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, neboť se to dle jeho názoru ukazovalo jako potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Také znovu opakuje námitky vůči uložené povinnosti hradit náklady státu.
Nejvyšší soud uvádí, že názor dovolatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je lichý. Ostatně ani dovolatel neuvádí, se kterou předchozí judikaturou dovolacího soudu by se měl názor odvolacího soudu rozcházet. Dovolatelem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, se týká hodnocení důkazů v charakterově zcela odlišném případu, a pro hodnocenou záležitost je použitelné jen velmi okrajově. Nutno podotknout, že ani s tímto rozhodnutím však není napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, když odvolací soud vycházel z souhrnu důkazů, ze kterých lze zcela bezpečně dospět k závěru o otcovství k nezletilé.
Nad rámec pak dovolací soud uvádí, že kasační zásah dovolacího soudu umožňující dovolateli, aby se podrobil testu DNA, s jehož provedením již dříve vyslovil nesouhlas, je v kontextu učiněných skutkových zjištění nadbytečný. Český právní řád realizuje právo dítěte znát své rodiče podle čl. 7 Úmluvy o právech dítěte mimo jiné právní konstrukcí, že otcem dítěte (skutečně) je muž, který s matkou souložil v době rozhodné pro početí dítěte (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 2693/15, bod 12.). Za stavu, kdy matka tvrdí, že tento základní zákonný předpoklad pro určení otcovství muže není dán a manžel matky, kterého za otce dítěte zákon toliko považuje (na základě tzv. první domněnky otcovství) prokázání této skutečnosti brání, je možné pravdu o pokrevním příbuzenství nezletilé zjistit i jinak, např. provedeným znaleckým posudkem, který s pravděpodobností hraničící s jistotou za biologického otce dítěte označil jiného muže.
Dovolací soud uzavírá, že uplatněnou dovolací argumentací (dovolací důvod a vymezený předpoklad přípustnosti dovolání) se dovolateli přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nepodařilo založit.
Dovolání pak není přípustné ani v části týkající se výroku napadaného rozhodnutí o nákladech řízení [viz ustanovení §238 odst. 1, písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání odpůrce dle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu