ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.1886.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 1886/2020-333
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky MOTORFIN, s. r. o. "v likvidaci" , se sídlem v Ostravě, Nemocniční 2902/13, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 25846299, zastoupené Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem, se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, PSČ 709 00, za účasti LUKROM, spol. s r. o. , se sídlem v Lípě 81, PSČ 763 11, identifikační číslo osoby 18188281, o zaplacení 207.495 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Nc 2010/2012, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2019, č. j. 8 Cmo 113/2019-303, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Navrhovatelka je povinna zaplatit společnosti LUKROM, spol. s r. o. na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 6. 2018, č. j. 42 Nc 2010/2012-229, zamítl „žalobu“ o zaplacení 207.495 Kč s úrokem ve výši 10 % ročně od 6. 3. 2008 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení od 6. 3. 2008 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatelky v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně zaplacení částky 207.495 Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok), ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně zbývající části výroku I. a ve výroku II., rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
[1] Proti rozsudku odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku v části, v níž byl potvrzen výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně, a proti třetímu výroku, odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako objektivně nepřípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
[3] Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění návrhu na zahájení řízení (resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1286/2018, či ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3363/2018).
[5] Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013, a judikaturu v nich citovanou).
[6] Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěrech, podle nichž dovolatelce nárok na úrok z prodlení ani nárok na úrok podle §183m odst. 2 ve spojení s §502 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném od 1. 4. 2008 do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), nevznikl, neboť:
1) Právo „na přiměřené protiplnění vzniká ke dni přechodu vlastnického práva k účastnickým cenným papírům (též akciím) minoritních akcionářů na hlavního akcionáře a právo na zaplacení přiměřeného protiplnění vzniká předáním listinných cenných papírů společnosti, příp. dle jejích instrukcí třetí osobě. Nejsou-li příslušné akcie prohlášeny za neplatné, nemá tato skutečnost vliv na žádné z uvedených práv, stejně tak jako nemá vliv na tato práva zánik emitenta těchto cenných papírů“.
2) Společnost LUKROM, spol. s r. o. v „přiměřených lhůtách jednala vůči navrhovatelce ve snaze protiplnění poskytnout (vyplatit) a pro pasivitu (nečinnost, resp. neposkytnutí součinnosti) navrhovatelky se s poskytnutím (výplatou) protiplnění nemohla dostat do prodlení (viz §183l odst. 5 a §370 obch. zák.)“.
3) Na projednávanou věc „se aplikuje §183m odst. 2 obch. zák., ve znění účinném do 31. 3. 2008, jež právo minoritního akcionáře na úrok dle §502 obch. zák. neobsahuje“.
4) „Požadavek navrhovatelky na příslušenství v podobě úroků z prodlení je jednoznačně nemravný a představuje zneužití práva … I v případě, že by navrhovatelkou takto uplatněný nárok byl shledán po právu, nemohla by mu být soudem poskytnuta ochrana … Stejný závěr by platil i o požadovaném úroku dle §502 obch. zák., byl-li by shledán oprávněným.“
[7] Poslední závěr odvolacího soudu, jenž obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro zamítnutí návrhu, dovolatelka nenapadá a dovolacímu přezkumu jej neotevírá. Věcný přezkum posouzení právních otázek předestřených v dovolání proto výsledek sporu ovlivnit nemůže (nemůže vést k rozhodnutí, jež by bylo pro dovolatelku příznivější), a dovolání je tak nepřípustné jako celek.
[8] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 6. 2021
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu