ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.2797.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 2797/2020-463
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně GRAFIGTO s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Moskevská 697/72, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 27204537, proti žalovanému Golf Club Praha, z. s. , se sídlem v Praze 5, Goldscheiderova 318, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 47611952, zastoupenému Mgr. Petrem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, náměstí I. P. Pavlova 1785/3, PSČ 120 00, o ochranu autorského práva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 128/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2020, č. j. 3 Co 48/2019-419, ve znění usnesení ze dne 21. 5. 2020, č. j. 3 Co 48/2019-443, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 1. 2019, č. j. 34 C 128/2010-403, zamítl žalobu, aby se žalovaný zdržel užití designových a grafických prvků dle grafického manuálu žalobkyně (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 37.500 Kč (výrok II.), zamítl žalobu o zaplacení 67.500 Kč s příslušenstvím (výrok III.), zamítl žalobu o zaplacení 15.200 Kč s příslušenstvím (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.).
[2] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, č. j. 34 C 128/2010-259, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2017, č. j. 5 Co 42/2016-306, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[3] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 37.500 Kč s úrokem z prodlení z částky 75.000 Kč ve výši
10,5 % ročně za dobu od 5. 1. 2008 do 30. 6.2008,
10,75 % ročně za dobu od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008,
9,25 % ročně za dobu od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009,
8,5 % ročně za dobu od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009,
8 % ročně za dobu od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010 a
7,75 % ročně za dobu od 1. 7. 2010 do zaplacení,
jinak je ve výroku III. potvrdil v rozsahu, v němž soud prvního stupně zamítl úrok z prodlení z částky 105.000 Kč za dobu od 8. 11. 2007 do 4. 1. 2008, a ve zbytku tohoto výroku, jakož i ve výrocích I., IV. a V., je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §238 odst. 1 písm. c) a §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
[5] Učinil tak proto, že dovoláním napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o samostatných nárocích žalobkyně majících odlišný skutkový základ a nepřevyšujících 50.000 Kč.
[6] I po novele občanského soudního řádu provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. platí, že za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je sice třeba považovat výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, a na něj navazující judikaturu).
[7] Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 209/2003, ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 532/2011, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2671/2012, a ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněné pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3187/18).
[8] V daném případě dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé jednak v části, jíž odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 37.500 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a jednak v části, jíž odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni požadovaný zákonný úrok z prodlení z částky 37.500 Kč přiznané žalobkyni výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně. Jelikož ani jedna z těchto částek (nároků se samostatným skutkovým základem), které tvoří předmět dovolacího řízení, nepřevyšuje zákonný limit 50.000 Kč (u přiznané jistiny ve výši 37.500 Kč se k příslušenství pohledávky nepřihlíží a příslušenství pohledávky ve výši 37.500 Kč přiznané výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně tvořící samostatný předmět odvolacího řízení nedosahuje ani v pětinásobku výše ročního plnění ve smyslu §238 odst. 2 o. s. ř. požadovaného zákonného limitu) a jelikož ve věci nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah, je přípustnost dovolání vyloučena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3484/2019, uveřejněný pod číslem 4/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 537/2020).
[9] Přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení poskytnuté účastníkům odvolacím soudem v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí o tom, že dovolání je přípustné (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1624/2013, a nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07, uveřejněný pod číslem 210/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
[10] Protože bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání, nerozhodoval (srov. obdobně důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1785/17).
[11] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2021
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu