ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.1909.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 1909/2019-848
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce “I.P. - 95, s. r. o.“ , se sídlem v Ostravě, Těšínská 202/225, PSČ 716 00, identifikační číslo osoby 64085694, zastoupeného JUDr. Filipem Chytrým, advokátem, se sídlem v Praze 5, Malátova 633/12, PSČ 150 00, proti žalovaným 1/ ORLEN Unipetrol RPA s. r. o. , se sídlem v Litvínově, Záluží 1, PSČ 436 70, identifikační číslo osoby 27597075, zastoupenému JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2, PSČ 110 00, 2/ I. O. , narozenému XY, bytem XY, 3/ W. O. , narozenému XY, bytem XY, 4/ P. J. C. , narozenému XY, bytem XY, 5/ R. S. , narozenému XY, bytem XY, druhý až pátý žalovaný zastoupeni JUDr. Pavlem Švábem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 2127/13, PSČ 120 00, 6/ Flaga s. r. o. , se sídlem v Hustopečích, Nádražní 564/47, PSČ 693 01, identifikační číslo osoby 47917091, 7/ H. B. , narozenému XY, bytem XY, a 8/ J. W. , narozenému XY, bytem XY, šestý až osmý žalovaný zastoupeni JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem, se sídlem v Praze, Musílkova 1311/5e, PSČ 150 00, o zaplacení částky 1 788 558 707,53 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 66/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. prosince 2018, č. j. 56 Co 176/2018-795, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 919 648,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
III. Žalobce je povinen zaplatit druhému, třetímu, čtvrtému a pátému žalovanému k rukám společným a nerozdílným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 942 076,28 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
IV. Žalobce je povinen zaplatit šestému, sedmému a osmému žalovanému k rukám společným a nerozdílným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 206 647,96 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 9. února 2018, č. j. 30 C 66/2010-717, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. srpna 2018, č. j. 30 C 66/2010-776, Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu, jíž se žalobce (“I.P.-95, s. r. o.“) domáhal po prvním žalovaném (dříve UNIPETROL RPA, s. r. o., nyní ORLEN Unipetrol RPA s. r. o.) a šestém žalovaném (Flaga s. r. o.) společně a nerozdílně zaplacení částky 1 788 558 707,53 Kč, s tím, aby v rozsahu, v němž žalovaní tuto povinnost nesplní, byli k úhradě zavázáni druhý až pátý žalovaný a sedmý až osmý žalovaný [I. O., W. O., P. J. C., R. S., H. B. a J. W.] (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body II. až V. výroku).
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a V. výroku (první výrok), změnil jej v bodech II. až IV. výroku co do částek nákladů řízení přiznaných jednotlivým žalovaným (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
3. Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Dne 15. července 2010 došla soudu prvního stupně žaloba, jíž se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení 7 dílčích nároků v celkové částce 1 778 558 707,53 Kč z titulu náhrady škody a újmy způsobené podáním bezdůvodného insolvenčního návrhu.
[2] Dne 15. října 2010 uzavřel žalobce jako postupitel s kyperskou společností NESTARMO TRADING LIMITED (dále jen „společnost NT“) jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, jíž za úplatu v částce 100 000 000 Kč postoupil pohledávky vůči prvnímu a šestému žalovanému v celkové výši 1 741 768 087,88 Kč. Postoupení se týkalo 6 dílčích pohledávek uplatněných v tomto řízení, s výjimkou jedné dílčí pohledávky z titulu újmy na dobré pověsti žalobce v částce 46 790 619,65 Kč. Vstup společnosti NT do řízení namísto žalobce nebyl připuštěn proto, že postup dle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), představuje v daném případě zneužití práva na úkor žalovaných; srov. usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. ledna 2016, č. j. 30 C 66/2010-529, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. dubna 2016, č. j. 56 Co 165/2016-574, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2017, sp. zn. 25 Cdo 4291/2016, a usnesením Ústavního soudu ze dne 5. prosince 2017, sp. zn. IV. ÚS 3146/17.
[3] Insolvenčním návrhem podaným 24. listopadu 2009 se první žalovaný domáhal zjištění úpadku žalobce; v insolvenčním návrhu tvrdil svou pohledávku za dlužníkem (žalobcem) v částce 3 363 643 Kč z rámcové kupní smlouvy o dodávkách pohonných hmot č. 568/2008 ze dne 18. září 2008. Šestý žalovaný přistoupil do insolvenčního řízení dlužníka jako druhý insolvenční navrhovatel a tvrdil své pohledávky za dlužníkem v částkách 362 942 Kč, 220 679 Kč a 24 326 Kč s příslušenstvím.
[4] Usnesením ze dne 14. dubna 2010, č. j. KSOS 22 INS 8280/2009-A-32, Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“) insolvenční návrh zamítl (šlo o druhé rozhodnutí ve věci). Toto usnesení potvrdil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. června 2010, sen. zn. 3 VSOL 202/2010. Podle odvolacího soudu byly pohledávky insolvenčních navrhovatelů sporné a k jejich doložení by bylo nutné vést dokazování, stejně jako k existenci započítávané pohledávky dlužníka. Pro nedoložení aktivní věcné legitimace k podání insolvenčního návrhu již nebyla zkoumána platební (ne)schopnost dlužníka.
[5] Dne 24. listopadu 2009 podal první žalovaný návrh na vydání směnečného platebního rozkazu proti žalobci pro pohledávku v částce 3 469 198,60 Kč s příslušenstvím. Dne 21. prosince 2009 vydal Krajský soud v Ostravě směnečný platební rozkaz, který rozsudkem ze dne 25. října 2011 ponechal v platnosti; odvolací soud potvrdil toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 28. ledna 2014 v podstatné části. Totožnou pohledávku uplatnil první žalovaný v „nově probíhajícím“ insolvenčním řízení na majetek žalobce, v němž ji popřel insolvenční správce. Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 26 ICm 2695/2012-45 (správně jde o rozsudek ze dne 15. srpna 2014, č. j. 36 ICm 2695/2012-46), vyhověl incidenční žalobě, podle které měl první žalovaný za žalobcem 7 dílčích pohledávek v celkové výši 3 363 643 Kč se splatností v období od 5. srpna do 27. srpna 2009 a do data „uplatnění v insolvenčním řízení z titulu prodlení další částku 1 603 373,24 Kč“.
[6] Rozsudkem ze dne 18. srpna 2011, č. j. 41 Cm 31/2011-18, Krajský soud v Ostravě vyhověl žalobě podané šestým žalovaným proti nynějšímu žalobci o zaplacení částky 362 942 Kč s příslušenstvím. Úrok z prodlení byl přiznán za období od 11. března 2009 a od 21. května 2009 do zaplacení. Rozsudek nabyl právní moci 16. března 2012.
[7] Usnesením ze dne 20. června 2012, č. j. KSOS 36 INS 8493/2012-A-11, insolvenční soud zjistil úpadek žalobce a usnesením ze dne 13. září 2012, č. j. KSOS 36 INS 8493/2012-B-7, prohlásil konkurs na jeho majetek. Pokračování v (tomto) přerušeném řízení navrhl žalobce a druhý až pátý žalovaní.
4. Odvolací soud především dospěl k závěru, že postoupením pohledávky ve výši 1 741 768 087,88 Kč na společnost NT pozbyl žalobce aktivní legitimaci k vymáhání této pohledávky v nalézacím řízení.
5. Co do nároku uplatněného žalobcem v částce 46 790 619,65 Kč odvolací soud – cituje §147 odst. 1 až 4, §143 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. ledna 2008 do 31. října 2012, a odkazuje na závěry Nejvyššího soudu v usnesení sp. zn. 29 Cdo 4150/2013 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014), sp. zn. 29 Cdo 5640/2015 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2017), sen. zn. 29 NSČR 15/2010 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012, uveřejněné pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 10/2013“) – ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že věřitelský insolvenční návrh podaný proti žalobci nebyl šikanózní a první a šestý žalovaný nenesou odpovědnost za jeho zamítnutí. Oba se své odpovědnosti za tvrzenou škodu zprostili, neboť bylo prokázáno, že v době zahájení insolvenčního řízení měli splatné pohledávky za žalobcem (byť exekuční tituly byly vydány až následně). Pro „nedostatek odpovědnosti“ prvního a šestého žalovaného není možné činit odpovědnými ani jejich statutární zástupce (zbývající žalované).
6. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce „v celém rozsahu“ dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu. Jako neřešenou předkládá dovolatel otázku, zda při posuzování náhrady škody dle §147 odst. 2 insolvenčního zákona je vždy důvodem vyvinění skutečnost, že věřitel měl v době podání insolvenčního návrhu splatnou pohledávku za dlužníkem, nebo náhrada škody není vyloučena v případě, kdy dlužník nebyl v úpadku anebo insolvenční navrhovatel měl vědomost o spornosti pohledávek. K problematice vyřešené v rozporu s rozhodovací praxí dovolatel (byť právní otázku výslovně neformuluje) poukazuje na označenou judikaturu Ústavního soudu, týkající se práva na spravedlivý proces a tvrdí, že nepřipuštěním procesního nástupnictví soudy znemožnily dovolateli a společnosti NT uplatnit jejich práva.
8. Dovolatel snáší argumenty ve prospěch názoru, že insolvenční návrh podaný prvním žalovaným musel být zamítnut nejen z důvodu spornosti jeho pohledávky, ale také z důvodu existence okolností vylučujících úpadek. Dovolatel nebyl v úpadku, pouze nebyl ochoten pohledávky prvního a šestého žalovaného hradit a v době podání insolvenčního návrhu disponoval dostatečným majetkem. Pouhá existence pohledávky nemůže žalované zprostit odpovědnosti za zjevně šikanózní insolvenční návrh. Podle dovolatele se měl první žalovaný domáhat svého nároku v nalézacím řízení, nikoli v řízení insolvenčním. Musel si být vědom spornosti své pohledávky, tedy i nemožnosti uspět s insolvenčním návrhem.
9. Dále dovolatel tvrdí, že odvolací soud hodnotil důkazy jinak než soud prvního stupně, aniž by je zopakoval. Namítá, že závěr odvolacího soudu (podle něhož dovolatel netvrdil a neprokázal existenci majetku postačujícího k uspokojení pohledávek prvního a šestého žalovaného) nemá oporu v provedeném dokazování.
10. První žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné. Argumentuje tak, že nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání, když na dovolatelem formulovaných otázkách napadené rozhodnutí nespočívá a ve zbytku je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nadto dovolatel zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu a předkládá dovolacímu soudu zcela nová a v řízení dosud neuplatněná skutková zjištění.
11. Druhý až pátý žalovaný se ztotožňují se závěry odvolacího soudu a navrhují dovolání odmítnout, případně zamítnout.
12. Šestý až osmý žalovaný považují závěry odvolacího soudu za souladné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a navrhují dovolání odmítnout.
13. Rozhodné znění zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
14. Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům (proti části prvního výroku, jíž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v bodu V. výroku o nákladech řízení, dále proti druhému výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v bodech II. až IV. výroku o nákladech řízení, a třetímu výroku o nákladech odvolacího řízení) odmítl jako objektivně nepřípustné (§243c odst. 1 a §238 odst. 1 písm. h/ o s. ř.).
15. Ve zbývajícím rozsahu (proti prvnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé) Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
16. K náhradě škody ve výši 1 741 768 087,88 Kč.
17. Dospěl-li odvolací soud k závěru, podle něhož postoupením pohledávky z titulu náhrady škody ve výši 1 741 768 087,88 Kč pozbyl žalobce v rozsahu této částky aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění v tomto řízení, je jeho závěr v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že nezbytnou podmínkou úspěšnosti žaloby je, aby byla dána věcná legitimace na straně žalobce i žalovaného. Věcnou legitimací se v občanském soudním řízení rozumí oprávnění účastníků vyplývající z hmotného práva. Věcnou legitimaci má ten z účastníků řízení, který je nositelem hmotného práva, o něž v řízení jde, jinak řečeno, kterému svědčí stav z hmotného práva (právo nebo povinnost), o něž v řízení jde; nedostatek věcné legitimace je důvodem k zamítnutí žaloby. K tomu srov. např. již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. října 1982, sp. zn. 3 Cz 73/82, uveřejněný ve Sborníku IV. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1986, str. 719 – 720, důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2001, sp. zn. 21 Cdo 763/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 1651/2009, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 4/2016.
18. Námitky dovolatele ústící v závěr o splnění podmínek vstupu společnosti NL do řízení se míjejí s důvody, na nichž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem. Na řešení otázky procesního nástupnictví napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud vyšel z toho, že návrh žalobce na procesní nástupnictví podle §107a o. s. ř. soud prvního stupně pravomocně zamítl (ve spojení s potvrzujícím usnesením odvolacího soudu) a žalobce potud neuspěl ani s dovoláním a ústavní stížností.
19. Nad rámec výše řečeného lze uvést, že žaloba byla zamítnuta ve zbývajícím rozsahu z důvodu neprokázání porušení právní povinnosti žalovaných jako jednoho z předpokladů náhrady škody. Přitom dovolatelem uplatněný nárok na náhradu škody ve výši 1 741 768 087,88 Kč i na přiměřené zadostiučinění (jinou újmu) ve výši 46 790 619,65 Kč vychází z téhož skutkového základu.
20. Námitkou, že mu soudy svým postupem upřely právo na přístup k soudu a právo na spravedlivý proces, vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu řízení dle §229 odst. 3 o. s. ř. Zmatečnostní vady řízení však jako způsobilý dovolací důvod výslovně vylučuje ustanovení §241a odst. 1 věty druhé o. s. ř., takže pro jejich projednání nelze připustit dovolání.
21. K náhradě jiné újmy ve výši 46 790 619,65 Kč.
22. V řešení otázek týkajících se výkladu §147 insolvenčního zákona je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (shrnutou například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 5745/2015), jež je ustálena v závěrech, podle nichž:
[1] Ustanovení §147 odst. 1 insolvenčního zákona koncipuje odpovědnost věřitele (insolvenčního navrhovatele) za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu pro případ, že řízení o insolvenčním návrhu bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut jeho „vinou“. Týž předpoklad „viny“ věřitele (insolvenčního navrhovatele) plyne z ustanovení §147 odst. 2 insolvenčního zákona při zamítnutí insolvenčního návrhu (prostřednictvím odkazu na odstavec 1). V případech uvedených v §147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona jde [i bez výslovného zdůraznění „viny“ věřitele (insolvenčního navrhovatele) v §147 odst. 1 insolvenčního zákona] o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu založenou na presumpci zavinění (srov. §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2011“) a R 10/2013.
[2] Dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel má ve smyslu ustanovení §147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu také vůči insolvenčnímu navrhovateli, jehož insolvenční návrh zamítl insolvenční soud jen proto, že nedoložil svou splatnou pohledávku proti dlužníku (§105 insolvenčního zákona). Insolvenční navrhovatel, jehož odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu je dovozována jen proto, že coby důvod zamítnutí insolvenčního návrhu v insolvenčním řízení vyšlo najevo, že sporné skutečnosti týkající se jeho pohledávky nebude možno osvědčit pouze listinami a provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů, by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o pohledávce, se této odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že v době zamítnutí insolvenčního návrhu jeho splatná pohledávka proti dlužníku po právu existovala (viz opět R 10/2013).
[3] Prokáže-li se v nalézacím řízení, že věřitel (insolvenční navrhovatel) měl vůči (insolvenčnímu) dlužníku pohledávku po lhůtě splatnosti v době zahájení insolvenčního řízení i v době, kdy byl insolvenční návrh zamítnut pro nedoložení této pohledávky insolvenčním navrhovatelem, pak se tím staví najisto, že to byl právě (insolvenční) dlužník, který nesplnil povinnost splnit dluh (pohledávku uhradit řádně a včas) a jehož obrana v insolvenčním řízení (že insolvenční navrhovatel vůči němu nemá pohledávku po lhůtě splatnosti) tím byla vyvrácena. Srov. rozsudek ze dne 24. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 1962/2013, uveřejněný pod číslem 22/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[4] Ratio legis úpravy obsažené v insolvenčním zákoně tkví právě v tom, že je-li dlužník v úpadku, nemá pro věřitele, kteří dosud nemají vykonatelnou pohledávku, valného smyslu opatřovat si exekuční titul, jenž nepovede k plnému uspokojení jejich pohledávky. Úsudek, že ke zjištění dlužníkova úpadku ve formě platební neschopnosti plně postačuje doložená existence 2 věřitelů s pohledávkami po lhůtě splatnosti, jejichž úhrady není dlužník schopen, plyne z dikce §3 insolvenčního zákona i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k tomuto ustanovení. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, uveřejněné pod číslem 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2011, uveřejněné pod číslem 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sen. zn. 29 NSČR 52/2011, uveřejněné ve zvláštním čísle časopisu Soudní judikatura I., ročník 2012 (Judikatura konkursní a insolvenční), pod číslem 23.
23. V poměrech dané věci, kdy důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu prvního a šestého žalovaného bylo nedoložení jejich pohledávek (neboť v insolvenčním řízení vyšlo najevo, že sporné skutečnosti týkající se jejich pohledávek nebude možno osvědčit pouze listinami a provedením věcně opodstatněných důkazů by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o pohledávce) a kdy odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu, na kterou by měl žalobce (coby dlužník) ve smyslu §147 insolvenčního zákona právo, se první a šestý žalovaný zprostili, když v nalézacím řízení prokázali, že v době zahájení insolvenčního řízení i v době zamítnutí insolvenčního návrhu, po právu existovaly jejich splatné pohledávky proti dlužníku, rozhodnutí odvolacího soudu nijak nevybočuje z citovaných závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
24. Zbývá dodat, že dovolací námitky, podle nichž a/ skutková zjištění v bodě 30. napadeného rozhodnutí nemají oporu v provedeném dokazování; b/ skutková zjištění, že žalobce se nachází v úpadku, učinil odvolací soud bez řádného dokazování, nevystihují způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.)
25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají u všech žalovaných, vzhledem k jejich zastoupení advokátem, z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) z tarifní hodnoty 1 788 558 707,53 Kč, která podle §7 bodu 7., §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, činí částku 759 740 Kč, dále z náhrady hotových výdajů advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Náklady dovolacího řízení prvního žalovaného činí celkem 919 648,40 Kč. U žalovaných označených ve třetím výroku jde o částku 735 519,07 Kč za každou zastupovanou osobu (za čtyři zastupované osoby o částku 2 942 076,28 Kč) a u žalovaných označených ve čtvrtém výroku jde o částku 735 549,32 Kč za každou zastupovanou osobu (za tři zastupované osoby o částku 2 206 647,96 Kč), když v případě žalovaných zastoupených společně jedním advokátem je odměna snížena o 20 % dle §12 odst. 4 advokátního tarifu a náleží jim vždy toliko jediná náhrada paušálních výdajů za jeden společný úkon (dělená v poměru podle počtu takto zastoupených osob; k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu