ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.120.2021.1
MSPH 76 INS XY
176 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 120/2021-231
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Helenou Myškovou v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Lucie Kovářové , se sídlem v Praze 2, Korunní 969/33, PSČ 120 00, jako insolvenční správkyně dlužníka D.P. Technology s. r. o., zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Korunní 969/33, PSČ 120 00, proti žalovanému J. D. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Danielem Keprtou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Dlouhá 53/6, PSČ 702 00, o určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 176 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka D.P. Technology s. r. o. , se sídlem v Praze 10, náměstí Přátelství 1518/2, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 62304151, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2021, č. j. 176 ICm XY, 103 VSPH XY (MSPH 76 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 28. listopadu 2019, č. j. 176 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že kupní smlouva ze dne 8. října 2014, na základě které dlužník (D.P. Technology s. r. o.) převedl na žalovaného (J. D.) vlastnické právo k označeným nemovitostem a označené rozestavěné stavbě, je vůči věřitelům dlužníka neúčinná (bod I. výroku), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni (JUDr. Ing. Lucii Kovářové, jako insolvenční správkyni dlužníka) na náhradě nákladů řízení částku 36 150,50 Kč (bod II. výroku) a státu na soudním poplatku částku 2 000 Kč (bod III. výroku).
2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč (druhý výrok).
3. Výslovně proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení [dovolací důvod dle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)]. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
4. K přípustnosti dovolání uvádí, že ji „opírá o ust. §237 o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, a procesního práva, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“.
5. Žalobkyně ve vyjádření namítá, že dovolatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné.
6. Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
7. V dané věci mohla být přípustnost dovolání založena jen při splnění některého z předpokladů uvedených v §237 o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (jak to dovolatel učinil v části IV. dovolání). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“) [která jsou, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže, dostupná též na webových stránkách Nejvyššího soudu], jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
9. Výše citované ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Toto vymezení z něj musí být seznatelné, může však být vyjádřeno v kterékoli jeho části, a to případně i na více místech (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. listopadu 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, uveřejněný pod číslem 198/2015 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, uveřejněný pod číslem 45/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Rovněž není nezbytné, aby v dovolání byla ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu specifikována uvedením spisové značky konkrétního rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, uveřejněný pod číslem 234/2015 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
10. Ve světle uvedených závěrů Nejvyšší soud podrobně zkoumal obsah dovolání (jeho část V. a VI.). V části V. dovolání dovolatel uvádí, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (v nesprávném výkladu §240 odst. 1 a §241 odst. 1 insolvenčního zákona).
11. V části VI. dovolání pak dovolatel odůvodňuje jeho závěr, podle něhož kupní smlouva je právním jednáním bezvadným, nenaplňujícím skutkovou podstatu §240 odst. 1 insolvenčního zákona. Vysvětluje, že v daném případě nebylo sjednáno bezúplatné plnění ani plnění za neobvyklou či podstatně nižší cenu.
12. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013). Má-li přípustnost dovolání spočívat v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí dovolatel označit judikatorní závěry, od nichž by se měl dovolací soud odklonit (srov. k tomu např. R 4/2014 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Mělo-li by být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, muselo by být z obsahu dovolání patrné, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. též důvody R 4/2014). Takové údaje se ovšem z dovolání nepodávají.
13. Podle Nejvyššího soudu nelze identifikovat vymezení přípustnosti ani z dovolatelem označené judikatury (jde o tři rozhodnutí Nejvyššího soudu, která ve svém rozsudku citoval odvolací soud). Dovolatel rozebírá obsah rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozbor zakončuje poznámkou, že „soudy obou stupňů závěry dovolacího soudu zjednodušily, aniž by se blíže zabývaly skutkovými okolnostmi a odůvodněním rozhodnutí Nejvyššího soudu“. Dále dovolatel shrnuje závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, a konstatuje, že rozhodnutí vychází z poměrů zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a tyto závěry nelze „automaticky a nekriticky přijmout i v režimu insolvenčního zákona, kdy je otázka neúčinnosti pojímána rozdílněji“; nato však dovolatel vzápětí uvádí, že „výše zmíněný extrémně zobecňující závěr korigoval“ Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V situaci, kdy dovolatel (jakkoli) nekonkretizuje právní otázku, kterou měl odvolací soud posoudit nesprávně, nelze ani z uvedeného dovodit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
14. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první a §243f odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
16. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 12. 2021
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu