ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.157.2019.1
KSBR 54 INS 5352/2018
71 ICm 1351/2019
sp. zn. 29 ICdo 157/2019-100
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce České republiky – Ministerstva pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, PSČ 110 15, proti žalované Mgr. Ivaně Rychnovské , se sídlem Brně, Vranovská 45/1, PSČ 614 00, jako insolvenční správkyni dlužníka Jihomoravské akciové, a. s., zastoupené Mgr. Leonou Hartman, advokátkou, se sídlem v Brně, Vranovská 45/1, PSČ 614 00, o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 71 ICm 1351/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Jihomoravské akciové, a. s. , se sídlem v Brně, Durďákova 1786/5, PSČ 613 00, identifikační číslo osoby 26969220, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 54 INS 5352/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. října 2019, č. j. 71 ICm 1351/2019, 13 VSOL 946/2019-77 (KSBR 54 INS 5352/2018), takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalované.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 9. července 2019, č. j. 71 ICm 1351/2019, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj) domáhal vůči žalované (insolvenční správkyni dlužníka Jihomoravské akciové, a. s.) vyloučení pozemku parcelní č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, v katastrálním území XY, obec XY, jehož součástí je stavba č. p. XY – bytový dům, obec XY, část obce XY, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště XY (dále též jen „sporný pozemek“ a „sporný bytový dům“) z majetkové podstaty dlužníka (výrok I.); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
2. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. října 2019, č. j. 71 ICm 1351/2019, 13 VSOL 946/2019-77 (KSBR 54 INS 5352/2018), k odvolání žalobce potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku o věci samé (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
3. Odvolací soud (poté, co zčásti zopakoval dokazování provedené insolvenčním soudem) vyšel zejména z toho, že:
[1] Rozhodnutím žalobce (jako poskytovatele dotace) ze dne 11. června 2012, č. j. 22532/2012-84, ve znění rozhodnutí ze dne 30. května 2013, č. j. 19077/2013-84, a ze dne 4. března 2014, č. j. 8727/2014-84/1, byla dlužníkovi (jako příjemci dotace) poskytnuta ze státního rozpočtu dle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), dotace ve výši 4.900.000 Kč, a to v programu 11751 – „Podpora rozvoje bydlení“, podpora výstavby bytových domů (dále jen „rozhodnutí o poskytnutí účelové dotace“).
[2] Podpisem na rozhodnutí o poskytnutí účelové dotace se dlužník zavázal dodržovat veškeré podmínky vyplývající ze znění textu podprogramu „Podpora výstavby podporovaných bytů pro rok 2012“ (dále jen „podmínky programu“). Z nich se (mimo jiné) podává, že podmínkou pro použití dotace a nakládání s podporovanými byty je, že příjemce dotace neprovede změnu užívání podporovaného bytu k jiným účelům než k bydlení a podporovaný byt bude užíván právem nájmu osobami z cílové skupiny po dobu 20 let ode dne, kdy byla stavba dotovaného bytu dokončena a schopna užívání, nebo v případě pořízení bytu ode dne zápisu vkladu do katastru nemovitostí (čl. VII. písm. d/ podmínek programu). Příjemce dotace se dále zavázal, že nepřevede bez souhlasu poskytovatele dotace vlastnické ani spoluvlastnické právo k podporovanému bytu, případně k bytovému domu, ve kterém vznikly podporované byty, na jinou osobu po dobu 20 let ode dne, kdy byla stavba dotovaných bytů dokončena a schopna užívání, nebo v případě pořízení bytu ode dne zápisu vkladu do katastru nemovitostí (čl. VII. písm. e/ podmínek programu). K podporovaným bytům pořízeným z dotace bude zřízeno zástavní právo ve prospěch ministerstva (čl. VII. písm. f/ podmínek programu).
[3] Poskytnutou účelovou dotaci ve výši 4.900.000 Kč dlužník použil k výstavbě bytového domu s devíti nájemními byty na sporném pozemku, přičemž vlastníkem tohoto pozemku je dlužník.
[4] Usnesením ze dne 4. prosince 2018, č. j. KSBR 39 INS 5352/2018-A-29, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a ustanovil insolvenční správkyní žalovanou.
[5] Dne 18. prosince 2018 zapsala insolvenční správkyně do soupisu majetkové podstaty dlužníka sporný pozemek (jehož součástí je též sporný bytový dům), o čemž vyrozuměla žalobce dne 24. dubna 2019.
4. Na takto ustaveném základě odvolací soud (ve shodě s insolvenčním soudem) uzavřel, že žaloba, kterou se žalobce domáhal vyloučení sporného pozemku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, není důvodná.
5. Přitom zdůraznil, že důvod, pro který by neměl být sporný pozemek zahrnut do soupisu majetkové podstaty dlužníka, spatřoval žalobce ve skutečnosti, že jde o majetek, se kterým lze ve smyslu §208 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), naložit podle zvláštního právního předpisu pouze způsobem, k němuž byl určen. Dlužníku byla na výstavbu bytového domu poskytnuta dotace ze státního rozpočtu, přičemž dlužník se zavázal dodržovat veškeré podmínky programu, včetně podmínek týkajících se užívání jednotlivých bytů osobami z cílové skupiny po vymezenou dobu a dalšího nakládání s bytovým domem. Podle odvolacího soudu však výše uvedené skutečnosti nejsou důvodem pro vyloučení sporného pozemku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka.
6. Jen z toho, že stát schválil určitý program financování s jeho účastí (§12 rozpočtových pravidel), na jehož základě žalobce rozhodl o poskytnutí dotace dlužníkovi rozhodnutím, ve kterém uvedl účel, na který je poskytovaná částka určena, a podmínky, které musí příjemce dotace splnit (§14 odst. 4 písm. d/ a g/ rozpočtových pravidel), nelze podle odvolacího soudu dovozovat, že způsob nakládání s majetkem pořízeným za poskytnutou dotaci (v daném případě s bytovým domem) je upraven zvláštním právním předpisem ve smyslu §208 insolvenčního zákona. Způsob nakládání s majetkem (užívání ke stanovenému účelu a dispozice s ním) je určen rozhodnutím žalobce jako správního orgánu, tedy individuálním správním aktem, vydaným podle §14 odst. 4 rozpočtových pravidel. Toto ustanovení však žádná pravidla pro způsob nakládání s majetkem pořízeným za poskytnutou dotaci nestanoví a taková pravidla nelze dovozovat ani z ustanovení §44 odst. 1 písm. j) a §44a odst. 3 rozpočtových pravidel, upravujících sankce za nesplnění podmínek stanovených rozhodnutím o poskytnutí dotace. Výluku obdobnou té, kterou stanoví §37a odst. 6 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), rozpočtová pravidla neupravují.
7. Závěr, že sporný pozemek nepatří do majetkové podstaty dlužníka, nelze dovodit ani z jiného právního předpisu (např. z vyhlášky č. 40/2001 Sb., o účasti státního rozpočtu na financování programů reprodukce majetku, nebo ze zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích).
8. Pojem „účelová dotace“ použitý v ustanovení §208 insolvenčního zákona je podle přesvědčení odvolacího soudu třeba vykládat restriktivně, tedy tak, že jde pouze o státem poskytnuté finanční prostředky, nikoli o majetek za ně pořízený.
9. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
10. Podle dovolatele jde o právní otázku, zda majetek pořízený za poskytnutou finanční dotaci podle rozpočtových pravidel, jehož způsob nakládání je omezen individuálním správním aktem vydaným na základě tohoto zákona, je ve smyslu §208 insolvenčního zákona majetkem, se kterým lze podle zvláštního právního předpisu naložit pouze způsobem, k němuž byl určen a jako takový je proto vyloučen z majetkové podstaty dlužníka.
11. Dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, podle kterého účelová dotace poskytnutá podle rozpočtových pravidel je majetkem, se kterým lze podle zvláštního právního předpisu naložit pouze způsobem, k němuž byl určen (jak má na mysli §208 insolvenčního zákona), přičemž „zvláštním právním předpisem“ jsou právě rozpočtová pravidla, byť tento zákon úpravu konkrétních pravidel nakládání s účelovou dotací nestanoví a předpokládá vydání individuálního správního aktu. Stejný princip pak musí dle názoru dovolatele platit i u majetku pořízeného za poskytnutou účelovou dotaci.
12. V poměrech dané věci byla státní dotace poskytnuta za účelem vzniku bytů sloužících k poskytnutí sociálního bydlení pro osoby, které mají ztížený přístup k bydlení v důsledku jejich zvláštních potřeb. Za tímto účelem byly také nastaveny podmínky nakládání s těmito byty, které se dlužník zavázal dodržovat. V případě zahrnutí předmětných bytů (resp. pozemku, jehož jsou součástí) do majetkové podstaty dlužníka a jejich zpeněžení dojde podle dovolatele ke zmaření účelu dotace, když stanovené podmínky jejího čerpání nebudou ze strany nového nabyvatele dodržovány.
13. Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že z majetkové podstaty dlužníka se sporný pozemek vylučuje, případně aby napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
14. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc závěry napadeného rozhodnutí za věcně správné. Výklad ustanovení §208 insolvenčního zákona prováděný žalobcem považuje za nepřiměřeně extenzivní a odporující zásadám insolvenčního řízení.
15. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
16. Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, dosud v daných souvislostech dovolacím soudem beze zbytku nezodpovězené.
17. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají; Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky vymezené dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
18. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
20. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:
Podle §208 insolvenčního zákona, nestanoví-li tento zákon jinak, do majetkové podstaty nepatří též majetek, se kterým lze podle zvláštního právního předpisu naložit pouze způsobem, k němuž byl určen, zejména účelové dotace a návratné výpomoci ze státního rozpočtu, z Národního fondu, z rozpočtu územního samosprávního celku nebo státního fondu, finanční rezervy vytvářené podle zvláštních právních předpisů [například §31 odst. 6 a §37a zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů], majetek České národní banky, který byl na základě zvláštních dohod svěřen do správy jiné osobě, zboží propuštěné celním úřadem k dočasnému použití a majetek státu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem (zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení §225 insolvenčního zákona osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odstavec 1). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu (odstavec 2). Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl (odstavec 3). Od počátku běhu lhůty k podání žaloby podle odstavce 2 až do jejího skončení a po dobu řízení o podané žalobě až do jeho pravomocného skončení nesmí insolvenční správce zpeněžit majetek, který je předmětem žaloby, ani s ním jinak nakládat, ledaže tím odvrací újmu tomuto majetku bezprostředně hrozící nebo jestliže tak po podání žaloby činí se souhlasem žalobce. Ustanovení §217 tím není dotčeno (odstavec 4). Před pravomocným skončením řízení o žalobě lze ke zpeněžení nebo jinému nakládání s majetkem podle odstavce 4 přistoupit, jestliže tak z důvodů hodných zvláštního zřetele určil insolvenční soud ve výroku rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, řízení o ní zastavil nebo ji odmítl. Z výtěžku zpeněžení nebo jiného nakládání s takovým majetkem mohou být věřitelé uspokojeni až po pravomocném skončení řízení o žalobě. (odstavec 5). Byla-li zpeněžena věc, která neměla být pojata do soupisu, má její vlastník právo na vydání výtěžku zpeněžení; jeho právo na náhradu škody tím není dotčeno (odstavec 6).
Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka a později nedoznala změn.
21. Nejvyšší soud předesílá, že ohledně předpokladů, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle ustanovení §225 odst. 1 insolvenčního zákona (excindační žalobě), je judikatura dovolacího soudu ustálena v závěrech, podle nichž k těmto předpokladům patří, že:
[1] Označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty dlužníka.
[2] Vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis. Legitimace k podání vylučovací žaloby je dána již tím, že věc byla insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty.
[3] Žalovaným je insolvenční správce.
[4] V době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky konkursu a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen).
[5] Osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí.
[6] Poslední z uvedených předpokladů může být podle insolvenční úpravy (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání nově) nahrazen (jinak naplněn) též tím, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že „tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“. Vylučovací žaloba je přitom i v insolvenčních poměrech svou povahou žalobou určovací, naléhavý právní zájem se však u tohoto typu žalob neprokazuje (nezkoumá se), neboť plyne přímo z dikce §225 odst. 1 insolvenčního zákona. Žalobce, který se žalobou podle §225 odst. 1 insolvenčního zákona domáhá vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka s odůvodněním, že označený majetek neměl být do soupisu zařazen proto, že je tu jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, je k podání vylučovací žaloby aktivně věcně legitimován jen tehdy, zasahuje-li soupis majetku do jeho právní sféry (jeho právní sféry se týká „jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“).
K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněný pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
22. V projednávané věci dovolatel spatřoval důvod, pro který neměl být sporný pozemek (jehož součástí je bytový dům) zahrnut do soupisu majetkové podstaty dlužníka, ve skutečnosti, že jde o majetek podléhající zvláštnímu režimu, který nepatří do majetkové podstaty dle §208 insolvenčního zákona.
23. Výkladem ustanovení §208 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 76/2017. V něm formuloval následující závěry:
[1] Jedním z cílů a základních principů insolvenčního řízení je co nejvyšší (a v zásadě poměrné) uspokojení věřitelů dlužníka (§1 a §5 písm. a/ insolvenčního zákona), s čímž koresponduje i úprava insolvenčního zákona ohledně rozsahu majetkové podstaty (§205 a §206 insolvenčního zákona), jež je pojímána velmi široce a je vedena snahou o co nejmenší výluky z jejího obsahu, aby bylo možné zpeněžit maximum z dlužníkova majetku a věřitelé byli co nejvíce uspokojeni. Výjimky z tohoto pravidla je pak třeba vykládat restriktivně (potud Nejvyšší soud odkázal též na rozsudek ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 77/2014, a tam uvedený rozsáhlý přehled judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu).
[2] Jednou z těchto výjimek je i úprava §208 insolvenčního zákona, jež vylučuje majetek, se kterým lze podle zvláštního právního předpisu naložit pouze způsobem, k němuž byl určen. K tomu je následně uveden demonstrativní výčet, který obsahuje příklady vztahující se pouze k veřejnému majetku, zejména majetku státu a územních samosprávných celků, a také reflektuje specifickou úpravu nakládání se zbožím ve zvláštním celním režimu dočasného užití, jež míří na zboží, které není zbožím Společenství ve smyslu článku 4 bodů 7., 8. a 16. písm. f/ a článků 137 až 144 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, jež bylo účinné v době přijetí insolvenčního zákona.
[3] Důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu, její zvláštní část vztahující se k §207 a §208, zní takto: „při úpravě majetku, který nepatří do podstaty, jsou rozlišeny případy, kdy určité hodnoty do podstaty nepatří jako ty, jež nejsou (za žádných podmínek) postižitelné výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§207 návrhu), od případů, kdy určitý majetek nenáleží do majetkové podstaty pro své účelové určení (§208). Tím jsou kryty i případy, ohledně nichž bylo navrhováno omezení osobní působnosti zákona v §6 (jde např. o majetek státu spravovaný příspěvkovými organizacemi). Další rozšíření majetku, který nepatří do podstaty (např. o majetek zabavený při výkonu rozhodnutí nebo exekuci) však není na místě, protože by tím neúměrně klesala možnost uspokojení věřitelů.“
[4] Inspiračním předobrazem úpravy vtělená v §208 insolvenčního zákona zjevně byla jednak úprava obsažená v §310 o. s. ř. (jež určuje, že: „Předpisy vylučující nebo omezující použití pohledávek z účtu u peněžního ústavu k jinému než stanovenému účelu nejsou dotčeny ustanoveními o přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu.“). K výkladu tohoto ustanovení srov. literatuře např. dílo: Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 2389-2390, nebo dílo Drápal, L., Kurka, V.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení. 1. vydání. Praha, Linde Praha a. s., 2004, str. 438-440, a v judikatuře usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 1198/96, uveřejněné pod číslem 13/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. 20 Cdo 3454/2008. V poměrech českého úpadkového práva v době před 1. lednem 2008 (kdy vstoupil v účinnost insolvenční zákon) sloužila ke stejnému účelu jako §208 insolvenčního zákona úprava obsažená [pro poměry upravené zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“)] v §33 odst. 3 ZKV (jež určovalo, že: „K úhradě pohledávek konkursních věřitelů nelze použít prostředky, s nimiž je možné podle zvláštního zákona naložit jen stanoveným způsobem. Správce podstaty naloží se souhlasem soudu s těmito prostředky v souladu s jejich účelovým určením.“). Srov. k tomu v literatuře např. dílo Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1998, str. 179.
24. V poměrech dané věci Nejvyšší soud – vycházeje z výše reprodukovaných judikatorních závěrů – nemá (ve shodě se soudy nižších stupňů) žádné pochybnosti o tom, že bytový dům, k jehož výstavbě dlužník použil žalobcem poskytnutou účelovou dotaci (resp. sporný pozemek, jehož je bytový dům součástí), nelze považovat za majetek, s nímž by mělo být ve smyslu ustanovení §208 insolvenčního zákona nakládáno pouze způsobem, k němuž byl určen. Při restriktivním a teleologickém výkladu je zřejmé, že takovým majetkem by (při splnění zákonných podmínek) mohla být pouze samotná poskytnutá účelová dotace, nikoli majetek, na jehož pořízení (resp. zhodnocení) byla dotace určena.
25. Měla-li by být žalobci vrácena dotace proto, že její příjemce (dlužník) nedodržel podmínky, při jejichž splnění by se poskytnutá dotace stala nenávratnou, šlo by jen o to, aby finanční prostředky byly odčerpány z majetkové sféry dlužníka (srov. v této souvislosti též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 3/2016, uveřejněného pod číslem 69/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani v situaci, kdy dlužník poskytnutou dotaci (poskytnuté peněžní prostředky) již spotřeboval (použil k určenému účelu), pak ovšem nemůže žalobci (bez dalšího) vzniknout právo na vydání věci, k jejímuž pořízení (zhodnocení) byla dotace určena. Jinak řečeno, to, že dlužník měl naložit s poskytnutou dotací (poskytnutými peněžními prostředky) stanoveným způsobem, ještě z dlužníkovy věci, jíž se dotace týkala, nečiní majetek, který by neměl být zahrnut do majetkové podstaty dlužníka. K takovému majetku žalobce nemá (jen proto, že k pořízení či zhodnocení tohoto majetku byla použita dotace, kterou žalobcem poskytl dlužníku) žádné právo, jež by vylučovalo jeho zařazení do soupisu, ani zde není jiný důvod, pro který by nemělo k zahrnutí majetku do majetkové podstaty dojít.
26. Právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že sporný pozemek není majetkem vyloučeným z majetkové podstaty dle §208 insolvenčního zákona) je tudíž správné.
27. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
28. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §163 insolvenčního zákona, §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto, čímž žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 11. prosince 2019), která podle §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 3.100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalované částku 4.114 Kč.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 12. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu