Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.12.2021, sp. zn. 30 Cdo 2116/2021 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2116.2021.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2116.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2116/2021-318 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně A., IČO XY, se sídlem XY, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované České republice – Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem v Praze 2, Škrétova 44/6, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 385, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 17/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2021, č. j. 21 Co 13/2021-270, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2021, č. j. 21 Co 13/2021-270, se ve výrocích II, III a IV zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 8. 2020, č. j. 22 C 17/2018-221, konstatoval, že „nezákonným rozhodnutím žalované ze dne 13. 11. 2012, č. j. had/4041/2012, došlo k zásahu do práva žalobkyně na ochranu její dobré pověsti a dobrého jména“ (výrok I). V části, kterou se žalobkyně domáhala konstatování, že „odůvodnění rozhodnutí žalované o zastavení řízení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 2012/487/had/All, č. j. RRTV/14553/2014-had, tisková zpráva žalované ze dne 30. 8. 2017 a zveřejňování informace o podání oznámení o podezření na spáchání trestného činu podvodu žalobkyní v zápise z jednání žalované ze dne 12. 6. 2012 jsou nesprávným úředním postupem, kterým došlo k zásahu do práva žalobkyně na ochranu její dobré pověsti a dobrého jména“, a dále požadovala zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta (výroky II a III). Současně soud prvního stupně žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok IV). 2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, jejímž prostřednictvím žalobkyně vznesla výše uvedené požadavky z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Ta jí měla být způsobena a) nezákonným rozhodnutím žalované ze dne 13. 11. 2012, č. j. had/4041/2012, jímž byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 1 800 000 Kč za klamavou reklamu (kromě konstatování zásahu do svého práva na ochranu dobrého jména a dobré pověsti žalobkyně z tohoto důvodu žádala též finanční zadostiučinění ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím), b) nesprávným úředním postupem spočívajícím ve zveřejnění zápisů o jednáních žalované ze dne 12. 6. 2012 a 13. 11. 2012 informujících o uložení zmíněné pokuty a o podání trestního oznámení na žalobkyni, kterážto informace se objevila též ve výroční zprávě za rok 2012 (spolu s konstatováním porušení svého práva na ochranu dobrého jména a pověsti žalobkyně žádala též zaplacení zadostiučinění ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím), a c) nesprávným úředním postupem, který žalobkyně spatřovala v odůvodnění rozhodnutí žalované ze dne 24. 10. 2017 a ve vydání tiskové zprávy ze dne 30. 8. 2017, v níž byla žalobkyně osočována z klamání a manipulace (kromě konstatování porušení svého práva na ochranu dobrého jména a pověsti žalobkyně v souvislosti s tímto jednáním žalované žalobkyně požadovala též zaplacení finančního zadostiučinění ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím). 3. V souladu se skutkovým závěrem, který soud prvního stupně po provedeném dokazování a na podkladě shodných tvrzení účastníků řízení učinil, žalovaná rozhodnutím ze dne 13. 11. 2012, č. j. had/4041/2012, uložila žalobkyni pokutu ve výši 1 800 000 Kč za klamavou reklamu na její potravinový přípravek Allivictus tinktura, v níž tomuto přípravku byly přisuzovány léčebné a preventivní účinky. O probíhajícím řízení i o jeho výsledku, stejně jako o podaném trestním oznámení na žalobkyni pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu, žalovaná informovala veřejnost prostřednictvím zápisů z jednání ze dne 12. 6. 2012 a 13. 11. 2012, jakož i prostřednictvím zprávy o své činnosti za rok 2012. Žaloba, kterou žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí žalované brojila, byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, č. j. 9 A 26/2013-73, zamítnuta, uložená pokuta však byla zároveň snížena na částku 800 000 Kč. Nejvyšší správní soud, jenž nejprve svým usnesením ze dne 15. 2. 2017, č. j. 2 As 5/2017-53, přiznal odkladný účinek kasační stížnosti, kterou žalobkyně rozsudek Městského soudu v Praze napadla (následkem čehož Celní úřad hl. m. Prahy usnesením ze dne 28. 2. 2017, č. j. 26701-13/2017-510000-11, zastavil řízení o posečkání s úhradou nedoplatku pokuty, kterou žalobkyně nezaplatila), tento rozsudek spolu s rozhodnutím žalované posléze zrušil, a to rozsudkem ze dne 14. 7. 2017, č. j. 2 As 5/2017-62. Žalovaná se poté v tiskové zprávě ze dne 30. 8. 2017 proti tomuto rozhodnutí ohradila a podrobila je kritice (samotnou žalobkyni však nikterak neosočila), načež v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 24. 10. 2017, č. j. RRTV/14553/2017, jímž správní řízení zastavila, uvedla, že je rozhodnutím Nejvyššího správního soudu vázána, byť jej nepovažuje za správné. Informace o uložení pokuty žalobkyni se dne XY objevila v deníku XY a v roce 2014 se stala též součástí diplomové práce K. H. Pověst a dobré jméno žalobkyně byly rozhodnutím žalované dočasně poškozeny, k čemuž přispěla i další dvě správní řízení se žalobkyní, jež probíhala souběžně. Zájem o produkt žalobkyně poklesl, přičemž důvěryhodnost žalobkyně utrpěla zejména u lékáren, s nimiž do té doby žalobkyně spolupracovala (v roce 2014 z tohoto důvodu žalobkyně ukončila spolupráci se sítí lékáren Dr. Max). Odmítavý postoj bank k poskytnutí úvěru pak u žalobkyně vedl k nedostatku finančních prostředků. O zmíněné pouhé dočasnosti zásahu do pověsti žalobkyně přitom dle soudu prvního stupně svědčí zjištění, že v roce 2018 již se žalobkyní opět spolupracovala řada známých sportovců, kteří její výrobek propagovali, a že žalobkyně má „poměrně rozsáhlou“ síť poboček. Požadavek, který žalobkyně vznesla podanou žalobou, předběžně uplatnila u žalované dne 25. 1. 2018. 4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace §7 odst. 1, §13 odst. 1 a §31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jenOdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobnímu požadavku lze vyhovět pouze zčásti. V posuzovaném případě žalovaná vydala dne 13. 11. 2012 rozhodnutí, které bylo následně zrušeno pro svou nezákonnost. Za nemajetkovou újmu, jež byla tímto rozhodnutím žalobkyni způsobena, tudíž odpovídá. V závislosti na intenzitě a závažnosti této újmy, jak ji žalobkyně po poučení dle §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu v řízení tvrdila a prokázala (a to mimo jiné výslechem svého jednatele M. D. a výslechem svědka T. H. – ředitele marketingu a obchodu žalobkyně), však soud prvního stupně uzavřel, že se jednalo pouze o újmu v „obecné rovině“, nadto o újmu dočasnou a vyvolanou i dalšími dvěma souběžně probíhajícími správními řízeními. Po zohlednění okolností, za nichž k této újmě došlo a které zahrnovaly též povahu uložené správní sankce a délku správního řízení, tak dle soudu prvního stupně žalobkyni z titulu zmíněné odpovědnosti žalované náleží pouze konstatování porušení jejího práva na ochranu dobrého jména a pověsti. Oproti tomu její požadavek na finanční plnění vážící se k uvedenému rozhodnutí opodstatněný není, a to tím spíše, dovodila-li žalobkyně jeho výši z hmotné škody a ušlého zisku, které s nezákonným rozhodnutím taktéž spojovala. Vyslovení konstatování porušení práva za současného přiznání finančního zadostiučinění, jak žalobkyně požaduje, nadto není dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu možné. Za neposkytnutí úvěru ze strany bank ani za uvedení informace o uložené pokutě v deníku XY a v diplomové práci pak žalovaná odpovědná není. 5. Další vznesené nároky plynoucí z tvrzeného nesprávného úředního postupu soud prvního stupně zhodnotil jako zcela nedůvodné, neboť žádná ze skutečností, z nichž byla odpovědnost žalované dovozována, nesprávný úřední postup nezakládá. V případě odůvodnění rozhodnutí žalované o zastavení řízení ze dne 24. 10. 2017 lze nadto uvažovat jen o možné odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí, podmínka zrušení tohoto rozhodnutí pro jeho nezákonnost zde však chybí. Tisková zpráva ze dne 30. 8. 2017 pak vyznívala kriticky ve vztahu k Nejvyššímu správnímu soudu a nikoliv vůči žalobkyni. Další zveřejnění informací o uložené pokutě, které žalobkyně rovněž požadovala odškodnit, pak nevybočilo z mezí upravených v §5 písm. r) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, nýbrž naplňovalo povinnost, jež pro žalovanou z tohoto ustanovení plyne. Kromě toho se žalobkyně mohla proti tvrzenému nezákonnému zásahu bránit žalobou ve správním soudnictví, což však neučinila. 6. K odvolání žalobkyně i žalované ve věci poté rozhodoval Městský soud v Praze, který v záhlaví označeným rozsudkem nejprve odmítl odvolání žalobkyně v části, v níž tento opravný prostředek směřoval proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě zčásti vyhověno (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a dále rozsudek soudu prvního stupně v tomtéž výroku k odvolání žalované změnil tak, že žalobu i ve vztahu ke konstatování porušení práva žalobkyně na ochranu její dobré pověsti a dobrého jména způsobeného nezákonným rozhodnutím žalované ze dne 13. 11. 2012, č. j. had/4041/2012, zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu). V zamítavých výrocích II a III odvolací soud předmětný rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a závěrečným výrokem svého rozsudku pak rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). 7. Odvolací soud, který odmítnutí části odvolání žalobkyně odůvodnil aplikací §218 písm. b) občanského soudního řádu, neboť žalobkyně není subjektivně oprávněna odvoláním napadnout výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo její žalobě zčásti vyhověno, předně označil skutkové závěry soudu prvního stupně za dostatečné, načež se ztotožnil s tím, že je daný případ třeba právně posoudit podle zákonné úpravy, z níž vyšel soud prvního stupně. Soud prvního stupně pak dle odvolacího soudu nepochybil, pokud rozhodnutí žalované ze dne 13. 11. 2012, č. j. had/4041/2012, vyhodnotil jako nezákonné ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk. O vzniku a intenzitě nemajetkové újmy, jež by byla tímto rozhodnutím žalobkyni způsobena, však žádné konkrétní zjištění prvostupňového soudu nesvědčí. Obecné tvrzení žalobkyně o tom, že došlo k zásahu do jejího práva na dobré jméno a pověst, nadto nepostačuje, neboť představuje pouze možnou příčinu vzniku újmy, nikoliv však újmu samotnou. Na rozdíl od soudu prvního stupně proto odvolací soud uzavřel, že žalobkyni zadostiučinění odvozované od předmětného nezákonného rozhodnutí nenáleží, a to ani ve formě konstatování porušení jejích práv. Dále odvolací soud k tomuto nároku dodal, že žalobkyně neprokázala ani příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem „konkrétní škody“ a že v posuzovaném případě by „odpovídající formou satisfakce byla omluva ze strany žalované, které se však žalobkyně nedomáhala“. 8. V části týkající se odškodnění vážícího se k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu je pak dle odvolacího soudu žaloba nepřípustná, neboť nelze současně požadovat konstatování porušení práva a přiznání finančního zadostiučinění. Kromě toho v jednání, které žalobkyně žalované vytýká, nelze spatřovat nesprávný úřední postup, nýbrž se jedná o úkony, jež žalovaná byla oprávněna učinit, a to bez ohledu na jejich obsah. Brojí-li pak žalobkyně proti obsahu těchto úkonů, může se domáhat odškodnění postupem podle §135 občanského zákoníku (případně podle §19b občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), nikoliv však žalobou podle OdpŠk. Se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná není odpovědna za zveřejnění informací týkajících se uložené pokuty v deníku E15 a v diplomové práci, se odvolací soud ztotožnil. II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které směřovalo proti výrokům o částečné změně rozsudku soudu prvního stupně a o jeho potvrzení, jakož i proti výroku o nákladech řízení (výroky II až IV). 10. Přípustnost podaného dovolání žalobkyně předně dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, a totiž zda aktivní medializace průběhu správního řízení správním orgánem, který řízení vede, zahrnující zpochybňování rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jež bylo v dané věci vydáno, a publikování nepravdivých a dehonestujících informací o žalobkyni a o podání trestního oznámení na ní, které však podáno nebylo, může představovat nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., nebo zda se jedná o jiné jednání, proti němuž se lze bránit pouze postupem podle obecné úpravy ochrany názvu právnické osoby podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Závěr odvolacího soudu o tom, že takovýto postup bez dalšího nesprávný úřední postup nepředstavuje, přitom žalobkyně považuje za chybný. 11. Odvolací soud se dle názoru žalobkyně dále odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při aplikaci §118a občanského soudního řádu, ve spojení s §213b téhož zákona, když nárok dovozovaný z tvrzeného nesprávného úředního postupu překvapivě zamítl toliko s odůvodněním, že se nejedná o nárok přiznatelný podle právní kvalifikace obsažené v žalobě, může však být přiznán podle jiného právního předpisu. 12. Od judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud měl odchýlit i tím, že dospěl k odlišným skutkovým zjištěním týkajícím se vzniku nemajetkové újmy vyvolané nezákonným rozhodnutím, než jaká učinil soud prvního stupně, a to bez toho, aby v souladu s §213 občanského soudního řádu zopakoval relevantní důkazy. Žalobkyně je přitom ve shodě se závěry soudu prvního stupně přesvědčena, že vznik tvrzené nemajetkové újmy související se zásahem do její kredibility, dobrého jména a obchodních aktivit tvrdila i prokázala, a to do té míry, jaká je vyžadována judikaturou Nejvyššího soudu představovanou jeho rozsudky ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 13. Odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu žalobkyně spatřovala rovněž v tom, jakým způsobem odvolací soud na posuzovanou věc aplikoval závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, uzavřel-li, že žaloba na konstatování porušení práva a současné přiznání finančního zadostiučinění je nepřípustná, namísto toho, aby v souladu s uvedeným rozhodnutím žalobkyni přiznal pouze jedno z požadovaných zadostiučinění. 14. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil, a to za současného zrušení příslušné části rozsudku soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 15. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně vyslovila pro jeho odmítnutí, popřípadě zamítnutí. Ztotožnila se přitom se závěrem odvolacího soudu, podle kterého žalobkyně řádně netvrdila ani neprokázala, že jí z důvodu nezákonného rozhodnutí nemajetková újma vznikla. S názorem žalobkyně, podle kterého vytýkaný postup žalované v řízení zakládal nesprávný úřední postup, pak žalovaná nesouhlasí. Zveřejnění tiskové zprávy ze dne 30. 8. 2017, v níž žalovaná považovala za nezbytné vyjádřit se k vydanému rozsudku Nejvyššího správního soudu, který též sama na svých internetových stránkách zveřejnila, totiž nesprávný úřední postup nenaplňuje, když vydávání tiskových zpráv s výkonem pravomoci v rámci působnosti žalované nesouvisí, neboť jde o plnění její informační povinnosti plynoucí z §5 písm. r) zákona č. 231/2001 Sb. Z téhož ustanovení přitom plyne i povinnost žalované zveřejňovat zápisy z jednání. Postup žalované vůči žalobkyni byl nadto plně v souladu s právem. Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu nevyužití §118a občanského soudního řádu (ve spojení s §213b téhož předpisu) upravujícího poučovací povinnost v případě možnosti domáhat se žalovaného nároku na jiném právním základě, neuvedla již, od jaké konkrétní ustálené judikatury Nejvyššího soudu se odvolacího soud tímto postupem odchýlil. Kromě toho využití tohoto ustanovení odvolacím soudem nebylo v daném případě namístě. Taktéž interpretace závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, jaká je patrná z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, je dle názoru žalované správná. Ostatně při řešení všech otázek, které žalobkyně v dovolání zformulovala, odvolací soud postupoval plně v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. III. Přípustnost dovolání 16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jeno. s. ř.“. 17. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Byť žalobkyně v případě některých otázek, jež v dovolání formulovala, přímo neuvedla spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterých se měl odvolací soud dle jejího názoru odchýlit, ve své argumentaci tuto judikaturu popsala způsobem, jenž ji dovolacímu soudu umožňuje jednoznačně identifikovat (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, nebo ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 2109/17). Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností tohoto dovolání. 18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 20. Nepřípustné je podané dovolání v části, která směřuje proti výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický). 21. Ve zbývajícím rozsahu je však podané dovolání přípustné. Při řešení otázky procesního práva vztahující se k závěru, zda žalobkyně unesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran vzniku nemajetkové újmy způsobené jí nezákonným rozhodnutím, se totiž odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. V případě nároků uplatněných z titulu nesprávného úředního postupu pak totéž platí i ve vztahu k otázkám procesního práva, zda lze žalobu znějící na přiznání zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu považovat za nepřípustnou proto, že toto zadostiučinění je požadováno jak ve formě konstatování porušení práva, tak i ve formě finanční, a zda lze její zamítnutí (bez dalšího) odůvodnit nesprávnou právní kvalifikací, jíž se žalobkyně ve vztahu ke vznesenému nároku dle odvolacího soudu dopustila. Přestože pak žalobkyni nelze přisvědčit v názoru, že by v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena otázka hmotného práva, zda publikování nepravdivých a dehonestujících informací o žalobkyni správním orgánem v souvislosti s vedeným správním řízením může představovat nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., rovněž i stran této otázky je dovolání přípustné, neboť i při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. IV. Důvodnost dovolání 22. Dovolání je důvodné. 23. Podle §7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. 24. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. 25. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). 26. Požaduje-li žalobkyně odškodnění nemajetkové újmy, jež jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím žalované ze dne 13. 11. 2012, č. j. had/4041/2012, o uložení pokuty, její primární procesní povinností bylo, aby vznik této nemajetkové újmy v řízení tvrdila, a to způsobem, z něhož bude zřejmé pojmenování a vysvětlení této újmy. Nepostačuje přitom, jak odvolací soud přiléhavě zmínil, pouhá obecná právní kvalifikace, že došlo k zásahu do práva žalobkyně na dobré jméno a pověst, neboť tento zásah představuje pouze možnou příčinu vzniku újmy, nikoliv však újmu samotnou. Nemajetková újma právnické osoby přitom může spočívat především v poškození dobrého jména obchodní společnosti, v nejistotě při rozhodování, v zásahu do řízení společnosti a podobně (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, a ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, a rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 4. 2000, ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku , stížnost č. 35382/97). 27. Ačkoliv odvolací soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalobkyně tuto svou procesní povinnost nesplnila, z obsahu spisu je patrné, že tomu tak není. Již v podané žalobě totiž uvedla, že do okamžiku vydání zmíněného rozhodnutí byla vnímána jako důvěryhodná a solidní společnost, poté, co toto rozhodnutí bylo vydáno však „v očích svých obchodních partnerů (zejména provozovatelé TV vysílání, poskytovatelé reklamního prostoru, provozovatelé lékáren a lékárenských řetězců) a široké veřejnosti“ utrpěla nejen pověst jejího produktu, ale i dobrá pověst a dobré jméno žalobkyně, přičemž dodala, že možnost podpory prodeje produktu formou televizní reklamy v původní formě byla vydaným rozhodnutím prakticky znemožněna, žalobkyně přišla o klíčový marketingový nástroj, byla donucena významně snížit stavy zaměstnanců, což se projevilo i v nedůvěře zaměstnanců ve vztahu k ní, jakož i v nedůvěře ze strany obchodních partnerů a financujících bank. Po poučení, kterého se žalobkyni dostalo od soudu prvního stupně na samém počátku prvního jednání ve věci konaného dne 23. 1. 2019, a které v protokole o tomto jednání sice bylo označeno jako poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., svým obsahem však odpovídalo výzvě k odstranění vad žaloby podle §43 odst. 1 o. s. ř., pak žalobkyně podáním ze dne 5. 2. 2019 konkretizovala částku, kterou z titulu zadostiučinění za tuto nemajetkovou újmu požaduje. Žalobkyně tudíž vznik nemajetkové újmy, jejíhož odškodnění se domáhá, v rámci svých tvrzení objasnila a identifikovala způsobem vyžadovaným zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu, pročež závěr odvolacího soudu o nesplnění této její procesní povinnosti se od uvedené judikatury odchyluje a není správný. 28. Stran otázky dopadající na závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nemajetkovou újmu odvozovanou od nezákonného rozhodnutí zároveň neprokázala, byť soud prvního stupně zkonstatoval opak, je namístě uvést, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.) a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění (§213 odst. 2 a 4 o. s. ř.). Jestliže tak učiní, pak i pro řízení před ním platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně (§211 o. s. ř.); z toho plyne, že i v řízení před odvolacím soudem má být zpravidla provedeno dokazování při jednání a účastníci mají právo se vyjádřit ke všem důkazům, a to bez ohledu na okolnost, zda byly provedeny procesním soudem, dožádaným soudem nebo prostřednictvím soudu prvního stupně. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí účastníků řízení a z výpovědí svědků. Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil zmíněné důkazy, které sám nezopakoval (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99). V takovém případě je třeba, aby odvolací soud důkazy výpovědí účastníků řízení a výpovědí svědků, které byly provedeny soudem prvního stupně, opakoval (s přihlédnutím k ustanovením §122 a 123 o. s. ř.), neboť při jejich hodnocení spolupůsobí kromě jejich ve spise zachyceného věcného obsahu i další skutečnosti (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost, jistota či kolísavost její výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.) – srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2002, ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, nebo ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 353/2013. 29. Jestliže měl odvolací soud, jak patrno z napadeného rozhodnutí, pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně týkajících se vzniku předmětné nemajetkové újmy, jež prvostupňový soud čerpal z výslechu jednatele žalobkyně M. D. a svědka T. H., měl tedy v souladu s uvedenými závěry tyto důkazy zopakovat a opatřit si tak pro posouzení věci odpovídající podklady, které by byly rovnocenné s těmi, z nichž vycházel soud prvního stupně. Protože však takto nepostupoval (jak plyne z obsahu protokolu z odvolacího jednání konaného dne 17. 3. 2021 na č. l. 286 spisu), nemůže být jeho závěr o neunesení důkazního břemene žalobkyní v souladu s ustanoveními §122, §123, §211 a §213 o. s. ř. Toto procesní pochybení pak kromě rozporu s uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu zakládá též vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci. 30. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu v posuzovaném případě zakládá vnitřní rozpornost odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, jež ve svém důsledku vede k jeho nesrozumitelnosti, a to do té míry, že tento nedostatek jeho odůvodnění byl zjevně žalobkyni na újmu při formulaci adekvátních dovolacích námitek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018). Odvolací soud totiž závěr o neexistenci nároku žalobkyně na odškodnění nemajetkové újmy spojované s nezákonným rozhodnutím odůvodnil rovněž lakonickým sdělením, že žalobkyně „neprokázala ani příčinnou souvislost mezi (nezákonným) rozhodnutím a vznikem konkrétní škody na její straně“, načež tento závěr (stejně jako předcházející závěr o neslnění povinnosti žalobkyně vznik nemajetkové újmy tvrdit a prokázat) popřel konstatováním, že odpovídající satisfakcí by pro ni byla omluva od žalované, jíž se však žalobkyně nedomáhala. Přitom i omluva je ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vnímána jako samostatný prostředek nápravy nemajetkové újmy způsobené státem v intencích zákona č. 82/1998 Sb., jak patrno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněného pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněného pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z rozsudku téhož soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3011/2018. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v §157 odst. 2 o. s. ř., je přitom jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Ani z tohoto pohledu tedy rozsudek odvolacího soud v dotčené části neobstojí, neboť jeho odůvodnění nepředstavuje spolehlivý pramen poznání úvah odvolacího soudu stran zjišťování skutkového stavu věci i jeho právního posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3312/2016). 31. Ohledně závěrů, které odvolací soud vyslovil na adresu nároků spojovaných s tvrzeným nesprávným úředním postupem žalované, je především namístě uvést, že v řízení o zadostiučinění nemajetkové újmy ve smyslu §31a OdpŠk vyplývá způsob vypořádání vztahu mezi účastníky přímo z právního předpisu a v tomto ohledu zákon omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v §31a odst. 2 OdpŠk, a to za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. Přitom platí, že vedle zadostiučinění formou konstatování porušení práva nelze současně poškozenému přiznat i zadostiučinění v penězích. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Přiznání peněžité částky proto konzumuje požadavek na konstatování porušení práva. Konstatování porušení práva v tom smyslu, že došlo k nezákonnému rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, je nutným předpokladem pro možnost přiznat poškozenému finanční náhradu, a proto je v odůvodnění rozhodnutí vždy, ať už explicitně či implicitně, obsaženo. Konstatování porušení práva ve výroku rozhodnutí je namístě v případě, že se jiná forma náhrady poškozenému nepřiznává, neboť je tím zároveň zdůrazněna hodnota této formy morálního zadostiučinění jako dostatečné a plnohodnotné náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Pokud je poškozené osobě přiznána finanční kompenzace náhrady nemajetkové újmy, jedná se z pohledu ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk o maximální možnou satisfakci, kterou lze poškozenému přiznat, a nutně takové rozhodnutí obsahuje ve svém odůvodnění i konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, nebo ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1307/2017). 32. Z uvedeného tedy vyplývá, že pokud se žalobkyně domáhá odškodnění utrpěné nemajetkové újmy současným konstatováním porušení jejího práva a přisouzením finanční kompenzace, nemůže být v obou částech svých žalobních žádání úspěšná. Nebrání to však závěru, že odpovídající kompenzací bude jen jedna z požadovaných forem odškodnění. Závěr odvolacího soudu, podle kterého je žaloba za uvedeného stavu ve vztahu k dotčenému nároku jako celek nepřípustná, tudíž nemá v §31a odst. 2 OdpŠk ani ve zmíněné judikatuře oporu, a nelze mu proto přisvědčit. 33. Nesprávný je rovněž závěr odvolacího soudu, podle kterého brojí-li žalobkyně proti obsahu informací, jež žalovaná zveřejnila, a proti obsahu odůvodnění jejího rozhodnutí ze dne 24. 10. 2017, nelze její žalobě vyhovět také proto, že se požadovaného odškodnění nedomáhá postupem podle §135 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, popřípadě podle §19b zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nýbrž tak činí podle zákona 82/1998 Sb. Žalobce totiž podle §79 odst. 1 o. s. ř. musí v žalobě uvést pouze takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Oproti tomu z uvedeného ustanovení i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu plyne, že žalobce není povinen v žalobě uvádět ustanovení zákona, jímž svůj nárok odůvodňuje, a právní kvalifikace nároku, pokud je v žalobě uvedena, není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, a ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, jenž byl publikován pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže tedy žalobní požadavek vychází z dostatečných (úplných a relevantních) skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popřípadě dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává (ani jednu z těchto variant napadený rozsudek odvolacího soudu nevyloučil, což současně znamená, že zde nebyl důvod aplikovat dovolatelkou nadbytečně zmiňovaný §118a o. s. ř.), je povinností soudu nárok posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv. 34. V návaznosti na tento chybný závěr odvolacího soudu však nelze současně nezmínit, že jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, nebo ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), tato praxe byla překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016). Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018, se přitom podává, že výkon státní moci může spočívat jak v rozhodování o právech a povinnostech určitých subjektů, tak v širším slova smyslu i v činnosti, při které se o právech a povinnostech dotčených osob nerozhoduje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, publikovaný pod číslem 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výkon státní moci může tedy spočívat i v tom, že stát bude informovat veřejnost o své činnosti (srov. Simon , P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 46). Výkonem státní moci ve smyslu §1 odst. 1 OdpŠk je totiž výkon jakékoliv veřejnoprávní pravomoci, kterou je státní orgán nadán, a výkon této pravomoci je třeba posuzovat jako úřední postup, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle §13 odst. 1 OdpŠk (viz též již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016). 35. Z toho je tedy zřejmé, že za správnou nelze považovat ani úvahu odvolacího soudu, podle které zveřejnění informací týkajících se žalobkyně, a to prostřednictvím tiskové zprávy, zápisu o jednání žalované či výroční zprávy o její činnosti, stejně jako uvedení údajně dehonestujících pasáží v odůvodnění rozhodnutí žalované ze dne 24. 10. 2017, nemůže, a to zcela bez ohledu na obsah těchto informací, odpovědnost žalované za tvrzenou nemajetkovou újmu vůbec založit. 36. Vzhledem k tomu, že právní posouzení věci odvolacím soudem je ve vztahu ke všem žalovaným nárokům z popsaných důvodů nesprávné, a nadto řízení bylo zatíženo procesní vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupoval Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části, jakož i v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. 37. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. 38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 12. 2021 JUDr. Pavel Simon předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/30/2021
Spisová značka:30 Cdo 2116/2021
ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2116.2021.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ]
Dotčené předpisy:§7 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.
§13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.
§31a předpisu č. 82/1998 Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Zveřejněno na webu:03/29/2022
Staženo pro jurilogie.cz:2022-05-21