ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2337.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2337/2021-386
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. H. , nar. XY, bytem v XY, Slovenská republika, zastoupeného doc. JUDr. Bc. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 82/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, č. j. 39 Co 20/2021-360, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, č. j. 39 Co 20/2021-360, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 10. 2020, č. j. 22 C 82/2020-310, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a ohledně další částky 100 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II). Dále soud prvního stupně žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok III).
2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobce, který se domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nezákonným usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Hradec Králové, o zahájení jeho trestního stíhání vydaným dne 17. 8. 2015, č. j. OKFK-2463-286/TČ-2014-252300.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil po provedeném dokazování, jakož i na podkladě shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud uvedl, že výše zmíněným usnesením orgánu Policie České republiky bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (souvisejícího s jeho podílem na podnikatelských aktivitách v oblasti solárních elektráren). Žalobce toto usnesení napadl neúspěšnou stížností, načež v přípravném řízení odmítl k věci vypovídat, čímž orgánům činným v trestním řízení ztížil možnost zmapovat skutkový děj vztahující se k prošetřované trestné činnosti. Dne 30. 5. 2018 na něj byla podána obžaloba ke Krajskému soudu v Brně, když původní obžaloba podaná již dne 15. 3. 2017 byla vzata zpět. Při hlavním líčení konaném u zmíněného soudu dne 25. 2. 2019 již žalobce vypovídal, přičemž do spisu současně založil znalecký posudek z oboru písmoznalectví, podle jehož závěru žalobce nepodepsal dokument, ze kterého jeho obžaloba vycházela (jednalo se o dokument adresovaný Energetickému regulačnímu úřadu, v němž bylo ve snaze o získání licence pro fotovoltaickou elektrárnu zamlčeno, že tato elektrárna není dokončena). Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 52 T 4/2017, který dne 28. 5. 2019 nabyl právní moci, byl žalobce podle §226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, obžaloby zproštěn, a to na rozdíl od dalšího ze spoluobžalovaných, který byl jeho spolupracovníkem. V důsledku popsaného trestního stíhání, které bylo co do rozsahu prováděného dokazování složité a trvalo cca 3 roky a 9 měsíců, přičemž žalobci v jeho průběhu hrozil trest odnětí svobody v délce 5 až 10 let, žalobce utrpěl újmu v osobním životě, když bylo poškozeno jeho dobré jméno, čest i důstojnost, neboť jeho okolí bylo o jeho trestním stíhání informováno a hlavního líčení ve věci se zúčastnil větší počet lidí z řad veřejnosti. Do té doby bezúhonný žalobce měl obavy o svou budoucnost i o budoucnost své rodiny, hůře prožíval probíhající manželskou krizi (jejíž příčina však s jeho trestním stíháním nesouvisela), byl nucen se věnovat svému trestnímu stíhání na úkor společného podnikání (jímž se proto museli více zabývat jeho obchodní partneři, kteří však žalobci stále důvěřovali, a společné podnikání tak ve výsledku neutrpělo), i na úkor rodiny a sportu, přičemž trpěl stresem, nespavostí, podrážděností, nedostatkem soustředění, změnami nálad, vyčerpáním a pocitem beznaděje.
4. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jež soud prvního stupně v rozsudku citoval, a dále z tímto soudem zmíněné judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, dospěl soud prvního stupně předně k závěru, že existence nezákonného rozhodnutí představovaného usnesením orgánu Policie České republiky ze dne 17. 8. 2015, č. j. OKFK-2463-286/TČ-2014-252300, o zahájení žalobcova trestního stíhání, zakládá odpovědnost žalované za nemajetkovou újmu, kterou toto rozhodnutí u žalobce způsobilo. Povaha trestní věci, délka trestního řízení, jemuž byl žalobce vystaven, zjištěné následky trestního řízení v jeho osobnostní sféře i okolnosti, za nichž u něj k nemajetkové újmě došlo, přitom vedly soud prvního stupně k závěru, že žalobci přísluší zadostiučinění v penězích, tj. k závěru, který je, jak tento soud uvedl, podporován i výsledky srovnání s obdobnými případy řešenými Městským soudem v Praze pod sp. zn. 29 Co 323/2013, sp. zn. 91 Co 22/2016 a sp. zn. 55 Co 296/2015, nebo Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 71 Co 301/2011 či Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 95/2013. Přiměřená výše tohoto zadostiučinění, jež s uvedenými skutečnostmi koresponduje, přitom dle soudu prvního stupně odpovídá částce 100 000 Kč.
5. K odvolání žalobce i žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé změnil tak, že i ve vztahu k částce 100 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, přičemž v zamítavém výroku II o věci samé tento rozsudek současně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná, odchýlil se však od jeho právního závěru, v souladu s nímž žalobci v souvislosti s nemajetkovou újmou, jež mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím o zahájení jeho trestního stíhání, náleží přiměřené zadostiučinění. Žalobce si totiž své trestní stíhání způsobil sám svým procesním chováním, pročež mu právo na požadované odškodnění vůči žalované nenáleží. Tento závěr odvolací soud dovodil na základě aplikace §12 OdpŠk, neboť žalobce ve fázi přípravného řízení odmítl k věci vypovídat, byť si byl (nebo měl být) vědom skutečností, které mohly ovlivnit průběh celého trestního řízení, a to od jeho počátku. Navzdory své vědomosti o probíhajícím trestním stíhání tak neposkytl potřebnou součinnost, jež by mohla vést k prokázání jeho neviny dříve, než při hlavním líčení před soudem. Tato jeho zvolená strategie obhajoby však nemůže být přičítána k tíži žalované.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které směřovalo do obou jeho výroků.
8. Přípustnost podaného dovolání žalobce dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tato otázka, kterou odvolací soud současně nesprávně právně posoudil, se týká okolností, za nichž jsou splněny podmínky pro závěr, že si poškozená osoba zavinila své trestní stíhání, a v důsledku toho jí proto právo na náhradu vzniklé újmy nenáleží. Při řešení uvedené otázky se totiž odvolací soud odchýlil zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4858/2015, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 517/2014, ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2/2007, a ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 539/2002.
9. V této souvislosti žalobce zdůraznil mimořádnost a význam ústavně garantovaného práva na obhajobu v trestním řízení, jež v sobě zahrnuje i právo odepřít zcela nebo zčásti svou výpověď a právo na vlastní strategii obhajoby s tím, že výkladem, jaký v posuzované věci zaujal odvolací soud, by tato práva mohla být výrazně zasažena. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu sice dovodila, že právo na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání nemá ten, kdo si své trestní stíhání zavinil, přičemž toto zavinění může být spatřováno i ve využití práva nevypovídat, může se tak ale stát pouze v takových případech, kdy obviněná osoba mohla svým aktivním jednáním svému trestnímu stíhání předejít, avšak bez legitimních důvodů tak neučinila. Samotné odepření výpovědi tedy pro uvedený závěr nepostačuje, nejsou-li zde přítomny i další zmíněné okolnosti a nebylo-li prokázáno, že postoj obviněného měl na průběh či zahájení trestního stíhání konkrétní vliv, tj. že by bez tohoto jeho jednání k zahájení (pokračování) trestního stíhání nedošlo. Aplikaci §12 OdpŠk je přitom dle žalobcova názoru nutné omezit pouze na ty nejkrajnější případy, ve kterých by se poskytnutí odškodnění skutečně jevilo rozporným s principy spravedlnosti. Taková situace však v posuzovaném případě nenastala, když se žalobce po celou dobu svého trestního stíhání snažil příslušné orgány přesvědčit o své nevině, o čemž svědčí jak jeho vyjádření v přípravném řízení, které odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zmínil, tak i jeho stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. K jeho zproštění obžaloby pak přispěly nejen jeho výpověď při hlavním líčení a předložený znalecký posudek, ale i další provedené důkazy, které Krajský soud v Brně uvedl ve svém rozsudku. O existenci notářského zápisu, který měl být hlavním důkazem svědčícím proti němu, se nadto žalobce dozvěděl až z trestního spisu, načež pohotově inicioval vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Přestože žalobce nebyl ze zákona povinen se sám vyvinit, činil všechno pro to, aby jeho nevina byla prokázána. Skutečnost, že po právní moci zprošťujícího rozsudku státní zástupce svým návrhem žádal obnovu řízení, a to s poukazem na možnou výpověď dalšího svědka, nadto svědčí o tom, že význam žalobcem doložených skutečností nebyl takový, aby na jejich základě bylo jeho trestní stíhání zastaveno, či dokonce aby nebylo vůbec zahajováno. Podmínky pro aplikaci §12 OdpŠk tedy v posuzovaném případě splněny nebyly.
10. Žalobce, který v závěru svého dovolání poukázal i na jednostrannost a logické nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku, proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
11. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podané dovolání není přípustné v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).
17. Ve zbývajícím rozsahu však dovolání přípustné je, neboť při řešení otázky za jakých okolností lze dospět k závěru, že osobě, která byla trestně stíhána na základě nezákonného rozhodnutí o zahájení tohoto trestního stíhání, nenáleží právo na náhradu tím způsobené nemajetkové újmy z důvodu aplikace §12 OdpŠk, se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle §12 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody nemá ten, a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.
20. V rozsudku ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4858/2015, na který žalobce v dovolání přiléhavě poukázal, Nejvyšší soud uvedl, že využití práva nevypovídat v trestním řízení může, v rámci řízení odškodňovacího, vést k závěru, že si poškozený zavinil trestní stíhání sám, to ovšem nikoliv bez dalšího. Zavinění si trestního stíhání nelze spatřovat pouze v okolnosti, že poškozený využil práva nevypovídat, ale vyžaduje se též, aby tento jeho postoj měl na průběh či zahájení trestního stíhání konkrétní vliv (např. za situace, kdy by poškozený měl k dispozici informace či důkazy, které by vedly k tomu, že by trestní stíhání nebylo zahájeno, respektive již zahájené trestní stíhání by bylo zastaveno). Ačkoliv může být způsob jednání přiměřený z pohledu jednoho odvětví práva, neznamená tato skutečnost nutně, že totéž jednání nemůže vyvolávat důsledky pohledem jiného právního odvětví. Sama skutečnost, že předpisy trestního práva procesního umožňují osobě (posléze obviněné) být relativně pasivní, tedy nevylučuje, že uvedený způsob jednání bude mít vliv na případné odškodnění škod a újem způsobených zahájením a vedením trestního stíhání. Tímto závěrem dovolací soud navázal na svůj rozsudek ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 517/2014, v němž shrnul závěry judikatury, jež se řešenou otázkou zabývala (jmenovitě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/1991, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 539/2002, rozsudku téhož soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2/2007, nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 148/2011, a nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 1856/07, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 57/2008).
21. Z této judikatury je patrné, že dovolací soud nepovažuje za vyloučenou situaci, v níž jednání osoby spočívající ve využití práva nevypovídat bude možné hodnotit jako zavinění si zahájení trestního stíhání, zároveň však platí, že předjímaná situace je spíše výjimečného charakteru. V souladu s judikaturou Ústavního soudu, kterou Nejvyšší soud v této souvislosti v uvedeném rozsudku ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 517/2014, zmínil, přitom závěr o aplikovatelnosti §12 odst. 1 OdpŠk není namístě, pokud by zavinění v rámci citovaného ustanovení – Ústavní soud zde hovoří o nutnosti chápání tohoto pojmu spíše ve smyslu „způsobení si“, respektive „zavdání příčiny“ – mělo být dokonce spojováno s formou nevědomé nedbalosti poškozeného, nebo v situaci, pokud by toto zavinění mělo být spatřováno v tom, že poškozený v pozici podezřelého a posléze obviněného využil všechny možné prostředky ke své obhajobě, mezi které zejména patří právo nevypovídat, jakož i právo nevypovídat pravdivě.
22. Ustanovení §12 odst. 1 OdpŠk je projevem v civilním právu obecně akceptované zásady (neminem leadere a prevence vzniku újmy) a z ní vyplývající povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škod. Jestliže tedy osoba, která věděla či mohla vědět o reálné možnosti zahájení trestního stíhání proti své osobě (resp. možnosti, že bude vzata do vazby, odsouzena či jí bude uloženo ochranné opatření), měla možnost jednat takovým způsobem, aby na ní nedopadly nepříznivé důsledky plynoucí ze zahájení a vedení trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), lze od ní spravedlivě požadovat, aby takovým způsobem jednala, a v opačném případě jí odepřít náhradu škod (újem) jí vzniklých. Uvedené platí navzdory skutečnosti, že trestní řízení je ovládáno principem oficiality. Nelze ovšem opomíjet skutečnost, že povinnost k předcházení vzniku škod není bezbřehá, a že s ohledem na ni nelze osobám v trestním řízení odpírat možnost jednání (resp. v konkrétních okolnostech případu nejednání), jež bylo legitimní s ohledem ke konkrétnímu postavení osoby. Zavinění si trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření) vlastní nečinností je tak představitelné například v situaci, kdy osoba (posléze v postavení obviněného) měla k dispozici informace, poznatky či důkazy, které, byly-li by orgánům činným v trestním řízení známy, zjevně by vylučovaly zahájení trestního stíhání proti této osobě (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), ale bez legitimního důvodu o nich orgány činné v trestním řízení neinformovala, ač si mohla být vědoma, že trestní stíhání proti ní může být zahájeno.
23. V posuzovaném případě odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, uzavřel, že žalobce si svým jednáním své trestní stíhání zavinil. Tento svůj závěr přitom odůvodnil konstatováním, že žalobce „odmítl vypovídat v souladu s jeho ústavně zajištěným právem, nicméně následně sám vědom si skutečností, které by mohly ovlivnit průběh celého trestního řízení, a to od jeho počátku, ponechal věc s ohledem na výsledky podané stížnosti proti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání do doby hlavního líčení (byť si již rozhodných skutečností byl nebo měl být vědom)“ – viz bod 37 odůvodnění napadeného rozsudku. Tento pouze obecně vyznívající závěr, který odvolací soud v další části téže pasáže odůvodnění pouze s drobnými obměnami ještě vícekrát zopakoval, však neobsahuje sdělení, jakou konkrétní skutečnost, o níž žalobce věděl, měl odvolací soud na mysli. Není z něj patrné ani to, kdy se žalobce o této skutečnosti dozvěděl, tedy zejména, zda již touto vědomostí disponoval v době, kdy svou výpověď v přípravném řízení odmítl, a zda se jednalo o informace takového charakteru, že by již v té době dovolatele zjevně vyjímaly z okruhu osob podezřelých. Dovolací soud přitom nepřehlédl, že součástí citovaného závěru odvolacího soudu je též alternativně nabídnutá varianta, podle které žalobce o zmíněné skutečnosti nevěděl, nicméně si jí „měl být vědom“. Tato druhá alternativa však v souladu s tím, co bylo uvedeno výše v souvislosti s nahlížením Ústavního soudu na případnou nevědomou nedbalost poškozeného vedoucí k zahájení jeho trestního stíhání důvod pro aplikovatelnost §12 OdpŠk na posuzovaný případ sama zpochybňuje, tím spíše, aby naplňovala znaky potřebné míry výjimečnosti, které musí využití tohoto zákonného ustanovení provázet.
24. Pakliže tedy odvolací soud žalobcův nárok z uvedeného pohledu náležitě nezhodnotil, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
25. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
26. Odvolací soud je nyní ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že v rozsudku ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, uvedl, že specifické okolnosti konkrétního případu spočívající v chování či jednání obviněného (obžalovaného), které nelze podřadit pod §12 OdpŠk, lze zohlednit při stanovení formy, případně výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a odst. 2 OdpŠk.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu