ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2612.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2612/2021-223
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Z. T. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 5/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021, č. j. 70 Co 147/2021-191, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021, č. j. 70 Co 147/2021-191, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 2. 2021, č. j. 12 C 5/2020-146, potvrzen ve vztahu k částce 100 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 2. 2021, č. j. 12 C 5/2020-146, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
2. Takto rozhodl o požadavku žalobkyně, jež se zaplacení uvedené částky domáhala z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou utrpěla v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 137/2013.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil po provedeném dokazování a na základě shodných prohlášení účastníků řízení, tento soud popsal průběh posuzovaného řízení, a to z pohledu časové posloupnosti jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí. Zjistil přitom, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 24. 1. 2013, kdy se Společenství vlastníků XY obrátilo na Obvodní soud pro Prahu 3 se svou žalobou směřující vůči žalobkyni a požadující zaplacení částky 27 251 Kč s příslušenstvím z titulu dlužných nákladům na opravu a údržbu spravovaného majetku a plateb spojených s užíváním bytu žalobkyně. Tato žaloba byla žalobkyni doručena dne 1. 2. 2013. Na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2013 byla věc poté postoupena z důvodu věcné příslušnosti Městskému soudu v Praze. Tento soud zprvu žalobě vyhověl vydaným platebním rozkazem ze dne 21. 10. 2013, který byl však následně zrušen pro absenci jeho řádného doručení žalobkyni. Ústní jednání, která byla poté ve věci v průběhu roku 2014 nařízena, byla k žádosti žalobkyně odročena, načež žalobkyně neúspěšně žádala o ustanovení zástupce pro řízení. K souhlasnému návrhu obou stran sporu bylo řízení usnesením ze dne 11. 6. 2015 přerušeno podle §110 občanského soudního řádu, načež o jeho pokračování bylo rozhodnuto dne 6. 6. 2016. Dne 7. 12. 2017 Městský soud v Praze vyhlásil ve věci rozsudek, který byl na podkladě podaného odvolání poté zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2019 pro jeho nepřezkoumatelnost. Nový rozsudek ve věci byl vyhlášen dne 18. 6. 2020 s tím, že dne 10. 9. 2020 nabyl právní moci. Dále soud prvního stupně poukázal na zjištěný nemovitý majetek žalobkyně nacházející se v katastrálních územích XY, jakož i na skutečnost, že žalobkyně je členkou dvou bytových družstev vlastnících nemovitosti v katastrálním území XY. Svůj požadavek na vyplacení nárokovaného zadostiučinění žalobkyně předběžně uplatnila u žalované dne 9. 7. 2019.
4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace §1, §2, §13 odst. 1, §15 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná. V této souvislosti uvedl, že délka posuzovaného řízení, které ve vztahu k žalobkyni trvalo od 1. 2. 2013 do 10. 9. 2020, tj. 7 let a 7 měsíců, byla přiměřená a k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu soudu tudíž nedošlo. Tento závěr soud prvního stupně odůvodnil poukazem na skutečnost, podle které posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, z toho dvakrát u Městského soudu v Praze a jednou u Vrchního soudu v Praze, který nadto v úvodu řízení již rozhodoval i o věcné příslušnosti soudu. Jednalo se přitom o řízení složitější, neboť zatímco po skutkové i hmotněprávní stránce vykazovalo standardní složitost, vyšší složitost byla shledána ve vztahu k jeho stránce procesní. Žalobkyně se na délce řízení též podílela svými žádostmi o prodloužení lhůt a o odročení nařízených jednání. Význam posuzovaného řízení pro ni byl nadto velmi nízký, neboť jeho předmětem byla částka, jejíž výše nebyla vzhledem ke zjištěným majetkovým poměrům žalobkyně příliš významná. Žalobkyně též byla či je účastnicí mnoha dalších soudních řízení, což intenzitu újmy, kterou u ní délka posuzovaného řízení vyvolala, významně snížilo. Její procesní aktivita v těchto řízeních dle soudu prvního stupně současně svědčí o tom, že ani její vyšší věk tuto újmu v jejím případě nezvyšoval. Až na jeden průtah v délce 1 roku a 3 měsíců, který se v posuzovaném řízení vyskytl ve fázi odvolacího řízení, toto řízení bylo vedeno relativně plynule. Prvostupňový soud proto podanou žalobu zamítl.
5. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 49 375 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalované uložil povinnost tuto částku žalobkyni zaplatit, zatímco ve zbývající části tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud, který předně nepřisvědčil námitce žalované vycházející z tvrzení o podjatosti soudkyně, která věc před soudem prvního stupně rozhodla, vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná. Za správný označil rovněž závěr, podle kterého rozhodná délka posuzovaného řízení činila 7 let a 7 měsíců, což však odvolací soud oproti soudu prvního stupně zhodnotil jako dobu nepřiměřeně dlouhou. Poukázal přitom na výsledek odvolacího řízení vedeného před Vrchním soudem v Praze, které vyústilo ve zrušení v pořadí prvního rozsudku Městského soudu v Praze pro jeho nepřezkoumatelnost, tedy z důvodu závažné procesní vady. Ta přitom měla za následek prodloužení doby trvání řízení o dva a půl roku. Žalobkyni tedy nárok na přiměřené zadostiučinění za újmu tím způsobenou náleží, a to v penězích. Základní výši tohoto zadostiučinění pak odvolací soud stanovil jako součet částky 15 000 Kč za první dva roky trvání řízení a dalších částek 15 000 Kč za každý další rok tohoto trvání, čímž dospěl k částce 98 750 Kč. Vzhledem k vyšší procesní složitosti posuzovaného řízení, zohledňující jak počet soudních instancí, v nichž řízení probíhalo, tak i nutnost rozhodovat o věcné příslušnosti soudů a reagovat na četné procesní úkony účastníků, odvolací soud uvedenou částku následně snížil o 30 %. Podíl žalobkyně na délce řízení související s tím, že si na své adrese nepřevzala vydaný platební rozkaz a poté opakovaně žádala o odročení nařízených jednání či vznesla zcela nedůvodnou žádost o ustanovení zástupce pro řízení, v souvislosti s čímž žádala o prodloužení lhůty k předložení vyžádaných dokladů, a rovněž se připojila k návrhu na přerušení řízení, pak odvolací soud promítl do dalšího snížení základní částky, a to o 20 %. K opětovnému snížení základní částky, tentokrát o 10 %, dále odvolací soud přistoupil s poukazem na nižší význam posuzovaného řízení pro žalobkyni daný „nikterak vysokou částkou“, která byla jeho předmětem, a účastenstvím žalobkyně ve větším množství soudních řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud současně považoval za nutné do výše přiznaného zadostiučinění promítnout i vyšší věk žalobkyně a z něho naopak plynoucí zvýšení významu posuzovaného řízení pro ni, což učinil navýšením základní částky rovněž o 10 %. Zjištěný ojedinělý průtah v řízení pak dle odvolacího soudu není důvodem pro úpravu základní částky, neboť zbývající úkony soudy činily v přiměřených lhůtách. Celkem tedy odvolací soud základní částku finančního zadostiučinění snížil o 50 % na konečných 49 375 Kč. Ve vztahu k této částce s příslušenstvím proto cestou částečné změny rozsudku soudu prvního stupně žalobě vyhověl, zatímco ohledně zbytku žalobního požadavku shledal zamítavý výrok tohoto rozsudku jako věcně správný.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a kterou bylo též rozhodnuto o nákladech řízení, napadla žalobkyně včasným dovoláním.
8. Přípustnost podaného dovolání předně dovodila ze skutečnosti, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky průtahů v posuzovaném řízení. Tím, že do přiznaného zadostiučinění nepromítl skutečnost, že řízení bylo zatíženo zjevným průtahem v délce 1 roku a 8 měsíců, totiž rozhodl v rozporu se závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, a dále ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“). Od judikatury Nejvyššího soudu reprezentované rozsudkem ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, a ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, se pak odvolací soud odchýlil i tím, že při úvaze o výši zadostiučinění nezohlednil zmatečnost v pořadí prvního rozsudku, který byl v posuzovaném řízení vydán Městským soudem v Praze, byť se odvolací soud o ní ve svém rozhodnutí i sám zmínil.
9. Rozpor mezi napadeným rozsudkem odvolacího soudu a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu představovanou zejména jeho rozsudkem ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, žalobkyně spatřuje i v posouzení otázky proporcionality mezi kritériem postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení a jeho složitostí, když bez ohledu na závěr plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, nezohlednil, že v důsledku pochybení orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení došlo ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by tento orgán postupoval z procesního hlediska bezvadně. Pokud by odvolací soud postupoval správně, musel by totiž dojít k závěru o nutnosti navýšení základní částky z tohoto důvodu.
10. Za nesprávný dále žalobkyně označila závěr odvolacího soudu týkající se zhodnocení jejího podílu na celkové délce posuzovaného řízení, pokud je jí vyčítáno pochybení, jehož se při doručování platebního rozkazu dopustil soud tím, že tento platební rozkaz zaslal na jinou adresu, než na adresu trvalého pobytu žalobkyně. Tím se odvolací soud odchýlil od závěru, který Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020. Za dosud v judikatuře dovolacího soudu nevyřešené pak žalobkyně v této souvislosti označila otázky „zda okolnosti, které lze výlučně přičíst k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci mohou být přičítány současně postupu poškozeného“ a „zda je možné přičítat účastníku podíl na celkové délce řízení z důvodu jeho chování za situace, kdy postup rozhodujícího soudu je zjevně zmatečný“. Žádosti žalobkyně o odročení nařízených jednání pak ve srovnání s postupem orgánu veřejné moci měly na délku řízení vliv zcela marginální.
11. Dále žalobkyně podrobila kritice závěr odvolacího soudu týkající se složitosti posuzovaného řízení, jež dle jejího názoru neodůvodňovala snížení zadostiučinění o 30 %. Při řešení této otázky se měl odvolací soud rovněž odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010, a ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, když skutečnosti uvedené v těchto rozhodnutích, jež způsobují zvýšenou složitost věci, nebyly v posuzovaném řízení přítomny.
12. Dovolatelka je rovněž toho názoru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení otázky, zda skutečnost, že žalobkyně podala návrh na ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů, může být hodnocena snížením základní částky z důvodu složitosti řízení a zároveň i snížením základní částky z důvodu postupu žalobkyně v řízení. Tato otázka přitom dle jejího názoru dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.
13. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
14. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Úvodem je třeba uvést, že Nejvyšší soud setrvává na svém opakovaně judikovaném závěru, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání přitom nemůže založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje jen právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
20. Otázky související s jednáním žalobkyně v posuzovaném řízení přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládají. Její polemika s tím, zda skutečnosti, které odvolací soud v rámci tohoto kritéria zohlednil, byly výsledkem procesně neodpovědného postupu žalobkyně, jak konstatoval odvolací soud, nebo se naopak jednalo o pochybení soudu, totiž vychází ze zpochybnění skutkových zjištění, z nichž právní hodnocení odvolacího soudu vychází. V této části svého dovolání tedy žalobkyně uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být ani způsobilá k tomu, aby přípustnost dovolání podle zmíněného ustanovení odůvodnila.
21. Na řešení žalobkyní předkládané otázky, zda skutečnost, že v posuzovaném řízení podala návrh na ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů, se mohla současně odrazit jak ve snížení základní částky z důvodu složitosti řízení, tak i v jejím snížení z důvodu postupu žalobkyně v řízení, napadené rozhodnutí odvolacího soud nespočívá, pročež přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. tato otázka nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zatímco snížením základní částky zadostiučinění z důvodu složitosti posuzovaného řízení odvolací soud zohlednil jeho vyšší procesní náročnost způsobenou též nezbytností reagovat na větší počet procesních návrhů účastníků řízení, totiž odvolací soud do kritéria jednání poškozeného v průběhu tohoto řízení promítl (kromě skutečností, které se zmíněnou žádostí žalobkyně nesouvisely) nikoliv to, že žalobkyně žádost o ustanovení zástupce pro řízení vznesla, nýbrž zjištění o tom, že žalobkyně v souvislosti s touto žádostí, jež se posléze ukázala jako zjevně nedůvodná, žádala o prodloužení lhůty stanovené jí k předložení relevantních dokladů.
22. Podané dovolání není přípustné ani v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů odvolacího řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).
23. Ve zbývajícím rozsahu však dovolání přípustné je, neboť při řešení otázky složitosti posuzovaného řízení, postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení a otázky zhodnocení tohoto kritéria v relaci ke kritériu zohledňujícímu složitost posuzovaného řízení se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
26. Podle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
27. Z konstantní judikatury dovolacího soudu plyne, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). V rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, dále Nejvyšší soud uvedl, že z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci).
28. Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popřípadě i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Soudy by proto při posuzování kritéria složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV písm. a) Stanoviska], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu kritéria složitosti věci není možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení.
29. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud dále vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídal procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popřípadě v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
30. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, respektive soudu prvního stupně, ze kterých odvolací soud rovněž vycházel, je patrné, že posuzované řízení probíhalo celkem na dvou stupních obecné soudní soustavy, když v pořadí první rozsudek Městského soudu v Praze byl napaden odvoláním, o němž poté rozhodoval Vrchní soud v Praze. Tuto skutečnost však odvolací soud promítl do přiznaného zadostiučinění pouze v rámci hodnocení složitosti posuzovaného řízení, pro niž základní částku tohoto nároku nakonec snížil o 30 %, aniž však současně zohlednil své další zjištění, podle kterého byl zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze v odvolacím řízení zrušen pro svou nepřezkoumatelnost, přičemž toto procesní pochybení posuzované řízení prodloužilo o cca dva a půl roku. Při zvažování významu kritéria složitosti věci zahrnujícího okolnosti přičitatelné „k tíži“ poškozeného tak odvolací soud v rozporu s výše zmíněnou judikaturou dovolacího soudu odhlédl od skutečnosti svědčící o tom, že důvodem instančnosti posuzovaného řízení nebyla jeho složitost, nýbrž nesprávný postup samotného soudu, tedy okolnost, kterou lze přičíst výlučně k tíži státu. Závěr, který odvolací soud přijal ve vztahu k řešení otázky složitosti posuzovaného řízení, je tudíž nesprávný.
31. Ve vztahu k otázce postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části IV písm. c) Stanoviska uvedl, že tento postup „může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy řízení).“ Podle dovolacího soudu bude „porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).“
32. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, či jinou procesní nesprávností musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění, neboť důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako zvlášť závažná, když ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Zjištěná délka prodloužení posuzovaného řízení způsobeného nepřezkoumatelností v pořadí prvního rozsudku Městského soudu v Praze, do níž spadá i doba více než roční nečinnosti Vrchního soudu v Praze, přitom již takové závažné procesní pochybení zakládá. Navzdory tomu však odvolací soud uvedenou okolnost zmínil pouze při hodnocení vlastní přiměřenosti délky posuzovaného řízení, nikoliv však již při své úvaze o výši odpovídajícího zadostiučinění. Přitom platí, že i při určování výše přiměřeného zadostiučinění se vychází z těch samých kritérií, která jsou hodnocena při zvažování přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Nejde přitom o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům. Nelze proto bez dalšího odmítnout hodnocení zjištěné skutečnosti s odkazem na závěry týkající se posuzování přiměřenosti celkové délky řízení, aniž by soud vysvětlil, proč zjištěná skutečnost týkající se postupu soudu neměla též zásadní vliv na zvýšení nemajetkové újmy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 54/2016).
33. Pakliže tedy odvolací soud při své úvaze o vlivu postupu orgánu veřejné moci na výši konečného finančního zadostiučinění shora zmíněnou nepřezkoumatelnost v pořadí prvního rozsudku Městského soudu v Praze, a tím vyvolané procesní komplikace, opomenul, je jeho posouzení této otázky neúplné, a proto nesprávné.
34. V rozsudku ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, stejně jako v rozsudku ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, Nejvyšší soud konstatoval, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. Jinak řečeno, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci. Zatímco odvolací soud v uvedené souvislosti v napadeném rozhodnutí zmínil zvýšenou procesní složitost posuzovaného řízení, v rámci hodnocení podílu postupu orgánu veřejné moci na celkové délce řízení však již skutková zjištění svědčící o procesním pochybení způsobujícím prodloužení jeho délky nezohlednil. Absence odpovídajícího odrazu též tohoto zjištění ve vzájemném poměru, v jakém se na celkové délce řízení obě uvedená kritéria podílela, jak vyžaduje závěr vyslovený ve zmíněné judikatuře Nejvyššího soudu, přitom činí právní posouzení dotčené otázky odvolacím soudem rovněž neúplným, a tudíž nesprávným.
35. Nejvyšší soud proto z popsaných důvodů rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním dotčené části, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
36. Odvolací soud je nyní ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. V dalším řízení proto při své úvaze o přiměřené výši zadostiučinění přihlédne též k dosud opomenutým skutečnostem vztahujícím se k postupu orgánu veřejné moci v průběhu posuzovaného řízení, načež zváží, jak se tato okolnost do výsledného zadostiučinění promítne.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu