ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.436.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 436/2019-184
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Fakultní nemocnice Brno, se sídlem v Brně, Jihlavská 340/20, identifikační číslo 65269705, zastoupené JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Špitálka 434/23b, proti žalované I. N., bytem XY, zastoupené Mgr. Danielem Chmelou, advokátem se sídlem v Brně, Kounicova 271/13, o 538.528,37 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 68/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2018, č. j. 70 Co 146/2017-149, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Daniela Chmely, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2017, č. j. 112 C 68/2016-82, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 538.528,37 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, v rozsahu žalobního požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,75 % z částky 538.528,37 Kč od 2. 3. 2015 do 24. 4. 2015 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že AAAAA (pseudonym) (dceři žalované) byla v době od XY (tj. od jejího narození) do 14. 5. 2012 v souvislosti s jejím předčasným narozením (porodem) poskytnuta zdravotní péče, která byla vyčíslena částkou 554.528,37 Kč, a že na tyto náklady bylo dosud uhrazeno 16.000,- Kč. Nezletilá AAAAA nebyla účastna na systému veřejného zdravotního pojištění, neboť nezískala právo trvalého pobytu na území České republiky narozením (a s tím související účast na veřejném zdravotním pojištění). S odkazem na §31 odst. 1 písm. a) zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a §41 odst. 1 písm. c) a §41 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen „zákon o zdravotních službách“), soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná jako rodič nezletilé AAAAA (a tedy její zákonný zástupce) odpovídá za náklady na zdravotní péči, které nejsou hrazeny z prostředků veřejného zdravotního pojištění.
Rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, č. j. 70 Co 146/2017-149, Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud akcentoval, že žalovaná a její dcera AAAAA (jedno z narozených dvojčat) jsou státními občankami Ukrajiny, přičemž nezletilá na rozdíl od žalované nebyla v okamžiku narození účastnicí veřejného zdravotního pojištění. Žalovaná na území České republiky pobývala na základě povolení k dlouhodobému pobytu od 21. 1. 2008 a dne 9. 4. 2013 jí bylo uděleno povolení k trvalému pobytu pro cizince. Nezletilá AAAAA se narodila předčasně ve 27. týdnu těhotenství spolu se svým bratrem (dvojčetem) BBBBB (pseudonym), tj. téměř 2 měsíce před plánovaným termínem porodu. Cituje ustanovení §23 odst. 4 písm. c), §24 a §30 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, §28 odst. 1, §38 odst. 1, §41 odst. 1 písm. c) a §45 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, §489, §558 a §853 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který na poskytnutou zdravotní péči v období od XY do 31. 3. 2012 aplikoval zákon o péči o zdraví lidu, a od 1. 4. 2012 do 14. 5. 2012 zákon o zdravotních službách. V řízení nebylo prokázáno, že by mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena jakákoliv smlouva. Podle odvolacího soudu při poskytování zdravotní péče se rozlišují situace, kdy je péče poskytnuta se souhlasem pacienta či jeho zákonných zástupců, přičemž souhlas je vždy vyžadován s výjimkou výkonů nutných k záchraně života (viz zákon o péči o zdraví lidu) a situace, kdy stav pacienta vyžaduje poskytnutí neodkladné péče (viz zákon o zdravotních službách) a zdravotní péče, která musí být pacientovi poskytnuta za jakýchkoliv okolností, tedy bez jeho souhlasu. Nezletilé AAAAA byla po celou dobu hospitalizace poskytována právě tvz. neodkladná péče ve smyslu §23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu, neboť šlo výlučně o nezbytné úkony směřující k záchraně jejího života a zdraví z důvodu jejího předčasného narození a podle §38 odst. 4 zákona o zdravotních službách. Právním důvodem poskytnutí zdravotní péče byla zákonná licence, tj. zákonná povinnost žalobkyně poskytnout zdravotní péči nezbytnou k záchraně života a zdraví nezletilé a to i proti vůli rodičů nezletilé, proto nemůže jít o závazek ze smlouvy, z náhrady škody (rodiče nezletilé neporušili žádnou povinnost) ani o bezdůvodné obohacení, neboť žalobkyně péči poskytla na základě zákonného důvodu. Žalobkyně byla povinna nezbytnou péči dceři žalované poskytnout v období do 31. 3. 2012 na základě §23 odst. 4 písm. c) zákona o péči o zdraví lidu a od 1. 4. 2012 do 14. 5. 2012 na základě §38 odst. 1 písm. c) a odst. 4 písm. b) zákona o zdravotních službách. K otázce pasivní legitimace k úhradě léčebné péče odvolací soud uzavřel, že zdravotní péče se cizincům podle §30 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu poskytuje bezplatně na základě mezinárodních smluv, bez přímé úhrady na základě veřejného zdravotního pojištění nebo komerčního (smluvního) zdravotního pojištění, nebo za přímou úhradu. Mezi Českou republikou a Ukrajinou není uzavřena žádná smlouva, která by zakládala právo na bezplatnou zdravotní péči, náklady na zdravotní péči o nezletilou není možné uhradit z komerčního zdravotního pojištění, neboť nezletilá AAAAA léčebnou péči akutně potřebovala, a žádná komerční zdravotní pojišťovna by ji nepojistila. Z tohoto důvodu zůstává jen možnost přímé úhrady. Podle zákona o péči o zdraví lidu je pasivně legitimované pouze dítě, povinnost úhrady nelze dovozovat z §31 odst. 1 písm. a) zákona o rodině. Lékařská péče byla poskytnuta bez souhlasu, neboť vzhledem ke stavu dcery žalované nebylo možné souhlas vyžádat a šlo o neodkladný výkon nutný k záchraně jejího života [§23 odst. 4 písm. c) zákona o péči o zdraví lidu]. Podle §41 zákona o zdravotních službách je již pasivně legitimován i rodič, pod podmínkou souhlasu s poskytnutím péče. Zdravotní péče byla dceři žalované poskytnuta bez jakéhokoli souhlasu a §41 zákona o zdravotních službách se na daný případ tedy nemůže vztahovat. Rodiče navíc nebyli předem informováni o ceně poskytovaných služeb. Při nutné a bezodkladné péči není souhlas třeba. Podle právní úpravy do 31. 3. 2012 (zákon o péči o zdraví lidu) byl pacient povinen péči uhradit bez ohledu na to, zda s ní souhlasil. Žalovaná však nebyla pasivně legitimována, neboť sama nebyla pacientkou. Podle zákona o zdravotních službách (tj. od 1. 4. 2012) je pacient povinen uhradit péči, se kterou udělil souhlas. Chybí zde však regulace situace, kdy souhlas není udělen, jako tomu bylo v tomto případě. Podle odvolacího soudu se jedná o mezeru v právní úpravě, neboť není řešena situace, kdo, za co a kolik má platit při bezodkladné péči. Analogie v tomto případě není přípustná, neboť při bezodkladné péči se nejedná o ryze soukromoprávní vztah, jelikož stát direktivně zdravotnickému zařízení nařizuje v konkrétních případech zdravotní péči poskytnout a pacientovi zase ukládá se této péči podrobit i proti své vůli. Tento nedostatek právní úpravy nelze překlenout rozšiřujícím výkladem nepříznivým pro pacienta. Nárok na zaplacení péče poskytnuté od 1. 4. 2012 do 14. 5. 2012 tak nemá oporu v hmotném právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má zato, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného práva, které nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.
Za takovou považuje v prvé řadě otázku, kdo má hradit péči za pacienta, který nebyl účasten veřejného zdravotního pojištění, a kterému byla poskytována nutná zdravotní péče bez jeho souhlasu podle §38 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., případně, zda je povinnost k úhradě takto poskytnuté zdravotní péče stanovena obecně závaznými předpisy, a zda je v případě neodkladné péče presumován souhlas pacienta. Není srozuměna se závěrem, že v období do 31. 3. 2012 bylo možno v případech tzv. neodkladné péče požadovat úhradu této péče přímo po nezletilém pacientovi (bez ohledu na to, zda došlo k udělení souhlasu nebo souhlas nebyl nutný) a to podle §23 odst. 4 a §30 zákona č. 20/1966 Sb. Nesouhlasí dále s tím, že po 1. 4. 2012 má sice pacient povinnost uhradit poskytovateli zdravotních služeb cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů, avšak jen těch, které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem, [viz §41 odst. 1 písm. c) zákona č. 372/2011 Sb.], a že ani analogií podle §853 obč. zák. nelze povinnost k úhradě zdravotní péče rozšiřovat i na péči poskytnutou pacientovi bez jeho souhlasu. Rozhodnutí odvolacího soud je zjevně nespravedlivé, koliduje s ustanoveními §2 a 3 obč. zák., neboť poskytovatelé zdravotních služeb mají zákonnou povinnost poskytnout nezletilému pacientovi (nezúčastněnému na systému veřejného zdravotního pojištění) bez jeho souhlasu neodkladnou péči nezbytnou k záchraně jeho života nebo zamezení vážného poškození zdraví, avšak ten není povinen za tuto péči zaplatit, což podle jejího přesvědčení odporuje dobrým mravům. Rozhodnutí odvolacího soudu nedává odpověď na otázku, kdo by tuto péči měl zaplatit. S přihlédnutím k ustanovení §48 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb. dovolatelka připouští, že nepojištěný pacient má právo na lékařskou péči, která ovšem nemůže být bezplatná; nelze po ni spravedlivě požadovat, aby ji hradila ona. Prosazuje názor, že podle §41 odst. 1 písm. c) a §41 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb. je žalovaná povinna solidárně s nezletilou AAAAA uhradit náklady poskytnuté nezbytné zdravotní péče. Podle dovolatelky poskytnutí zdravotní péče na základě tzv. zákonné licence a bez souhlasu pacienta je jinou právní skutečností, s níž je spojován vznik závazkového vztahu (§489 obč. zák.), přičemž ustanovení o závazcích, které vznikají ze smluv, se použijí přiměřeně i na závazky, vznikající na základě jiných skutečností upravených v zákoně, není-li zvláštní úpravy (§492 obč. zák.).
Dovolatelka předkládá dovolacímu přezkumu (posuzováno podle celého obsahu dovolání - §41 odst. 2 o. s. ř.) zároveň otázku hmotného práva, která podle jejího přesvědčení nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to, zda žalovaná v období od XY do 31. 3. 2012 měla jako zákonný zástupce nezletilé AAAAA povinnost uhradit náklady zdravotní péče. Není srozuměna se závěrem odvolacího soudu, že v tomto období měl povinnost platit za poskytnutou zdravotní péči pouze nezletilý pacient (nemocný) a nikoliv jeho rodiče na základě §31 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Má zato, že tzv. rodičovská zodpovědnost podle §31 odst. 1 písm. a) zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, zahrnuje nejen povinnost rodičů zajistit dítěti lékařskou péči, ale také povinnost za tuto péči zaplatit. Nebylo by totiž spravedlivé, aby náklady na péči neslo samo nezletilé dítě. Poukazuje na ustanovení §16a zákona č. 48/1997 Sb. upravující regulační poplatky, kdy povinnost k jejich úhradě zákon ukládá nezletilému pacientovi nebo jeho zákonnému zástupci. Byl-li by k úhradě zdravotní péče zavázán nezletilý, možnosti poskytovatele zdravotní péče získat plnění za takovou péči jsou nulové, neboť je zřejmé, že nezletilci nemají jak přijít k finančním prostředkům. Zjevná je situace u novorozenců, kteří se ihned po narození stávají dlužníky. S tímto odůvodněním žalobkyně navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout. Podle jejího přesvědčení povinnost k platbě za péči poskytnutou nezletilému dítěti nelze dovodit z §31 odst. 1 písm. a) zákona o rodině, neboť tam uvedená povinnost se nevztahuje k finančnímu plnění za poskytnutou péči. Absence výslovné povinnosti rodiče k platbě za poskytnutou péči vedla zřejmě k jejímu zavedení právě zákonem o zdravotních službách. Podle §41 odst. 1 zákona o zdravotních službách platí, že pacient je povinen uhradit cenu poskytnutých zdravotních služeb, které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem. Žádný takový souhlas však žalobkyně v řízení netvrdila ani neprokázala. Žalovaná naopak uvedla, že při přijetí do nemocnice se jí nedostalo žádné informace o povinnosti hradit poskytnuté služby, ani o výši úhrad, ani o rozsahu a druhu poskytnutých služeb. Použití analogie je v daném případě nemožné, neboť pak by v daném ustanovení postrádala smysl věta „… které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem “. Po žalované nelze spravedlivě požadovat rozpoznání případné povinnosti k platbě za situace, kdy ani právní odborníci nemají jasno o povinnosti platby, a kdy žalovaná není rodilou mluvčí, řádně přispívá do systému zdravotního pojištění, v České republice pobývala dlouho před porodem a pobývá na jejím území i nyní. Povinnost k přímé platbě žalovanou brání princip právní jistoty, podle něhož každé opatření zakládající práva nebo ukládající povinnost musí být jasné a přesné, aby vztahy řízené právem byly předvídatelné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání, které je přípustné, není důvodné.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v návaznosti na obsah spisu a aktualizovanou zprávu Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky, Oddělení pobytového správního řízení Jihomoravského kraje ze dne 20. 2. 2021, se podává, že žalovaná, státní příslušnice Ukrajiny, pobývá na území České republiky od 21. 1. 2008 na základě povolení k dlouhodobému pobytu s tím, že účelem jejího pobytu do 9. 4. 2013 byl výkon zaměstnání (§89 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti). Dne 9. 4. 2013 jí bylo uděleno povolení k trvalému pobytu podle §68 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, s platností do 9. 4. 2023. Nezletilá AAAAA se narodila dne XY předčasně ve 27. týdnu těhotenství, tj. téměř 2 měsíce před plánovaným porodem spolu se svým dvojčetem BBBBB (řízení o úhradu nákladů zdravotní péče poskytnuté nezletilému BBBBB je vedeno u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 69/2016). Účastnice řízení nezpochybnily, že zdravotní péče poskytnutá nezletilé AAAAA od okamžiku jejího narození do dne propuštění z nemocniční péče byla nezbytná k záchraně jejího života či zamezení vážného poškození zdraví. Otcem obou nezletilých a současně manželem žalované je V. B. (rovněž státní občan Ukrajiny), který na území České republiky pobýval legálně od 1. 8. 2011 do 31. 7. 2013 za účelem podnikání jako OSVČ. Povolení k trvalému pobytu mu bylo uděleno dne 8. 4. 2013. Nezletilé AAAAA bylo uděleno povolení k trvalému pobytu dne 22. 5. 2013 s tím, že v období od 12. 6. 2012 do 31. 7. 2013 měla uveden účel pobytu „RODINNÝ“. Rodiče nezletilé z titulu svého druhu pobytu na území České republiky byli účastni na veřejném zdravotním pojištění. Zpráva Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky, Oddělení pobytového správního řízení Jihomoravský kraj ze dne 11. 9. 2018, č. j. MV-39990-92/OAM-2018, potvrzuje, že žalovaná (viz podání jejího zástupce Mgr. Chmely ze dne 20. 8. 2018) do tří měsíců od narození dvojčat AAAAA a BBBBB podala žádost o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky (viz údaj ve zprávě ministerstva, že nezletilá měla v době od 12. 6. 2012 do 31. 7. 2013 povolen druh pobytu „rodinný“).
Z pohledu právního posouzení věci je rozsudek odvolacího soudu založen na dvou dovoláním zpochybňovaných závěrech:
- že za období od XY do 31. 3. 2012 není žalovaná pasivně legitimovaná k úhradě poskytnuté zdravotní péče nezletilé AAAAA, neboť osobní odpovědnost žalované za úhradu těchto nákladů jí nezakládá jako zákonnému zástupci nezletilé (rodiči) §31 odst. 1 písm. a) zákona o rodině,
- že za období od 1. 4. 2012 do 14. 5. 2012 jí tuto povinnost nelze uložit, neboť podle §41 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o zdravotních službách, má zákonný zástupce (žalovaná) povinnost uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů jen v případě, že zdravotní služby byly poskytnuty se souhlasem nezletilého pacienta (či jeho zákonného zástupce).
K otázce pasivní legitimace žalované v souvislosti s úhradou za zdravotní péči poskytnutou nezletilé AAAAA od XY do 31. 3. 2012.
Podle §23 odst. 2 zákona o péči o zdraví lidu, vyšetřovací a léčebné výkony se provádějí se souhlasem nemocného, nebo lze-li tento souhlas předpokládat. Odmítá-li nemocný přes náležité vysvětlení potřebnou péči, vyžádá si ošetřující lékař o tom písemné prohlášení (revers).
Podle §23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu, je-li neodkladné provedení vyšetřovacího nebo léčebného výkonu nezbytné k záchraně života nebo zdraví dítěte anebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům a odpírají-li rodiče nebo opatrovník souhlas, je ošetřující lékař oprávněn rozhodnout o provedení výkonu. Toto ustanovení se týká dětí, které nemohou vzhledem k své rozumové vyspělosti posoudit nezbytnost takového výkonu.
Podle §31 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění zákona č. 91/1998 Sb., (dále jen „zákon o rodině"), je rodičovská odpovědnost souhrnem práv a povinností a) při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, b) při zastupování nezletilého dítěte, a c) při správě jeho jmění. Při výkonu práv a povinností uvedených v odstavci 1 jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (odstavec 2).
V nyní souzené věci osobou, které byla poskytována nezbytná zdravotní péče nutná k záchraně života, byla nezletilá AAAAA jako „nemocná“ v pojetí zákona č. 20/1966 Sb. [srovnej §23 odst. 2, odst. 3 a odst. 4 písm. c)]. Právní vztah založený zákonem vzniká mezi zdravotnickým zařízením a nemocným (tj. povinnost poskytnout nezletilé léčebnou péči i bez souhlasu). Platí, že závazkový právní vztah se může dotýkat právní sféry jen těch, kdo jsou jeho účastníky, a v podobě vyplývající např. z jiných skutečností uvedených v zákoně (§489 obč. zák.), kterými byl založen.
Institut rodičovské zodpovědnosti, byť v sobě zahrnuje práva a povinnosti rodičů při péči o zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, a taktéž při zastupování a při správě jmění dítěte, neznamená, že do právních vztahů, v nichž nezletilé dítě vystupuje, na jeho místo jako subjekt práv a povinností nastupují jeho zákonní zástupci. I když rodičům náleží právo výkonu shora uvedených práv a plnění povinností, děje se tak z titulu oprávnění jednat za dítě. Nelze proto dovozovat, že při poskytování léčebné péče v souvislosti s porodem nezletilého dítěte je tato péče sice poskytována novorozenci, ale náklady na ni představují osobní závazek rodičů (stranou závazkového právního vztahu není nezletilé dítě, ale jeho rodiče). Proto nemůže být žalovaná jako matka nezletilé AAAAA pasivně legitimována k úhradě nákladů léčebné péče poskytnuté nezletilé v období od XY do 31. 3. 2012.
K otázce, zda lze za období od 1. 4. 2012 do 14. 5. 2012 uložit žalované (zákonné zástupkyni pacienta) povinnost zaplatit cenu poskytnutých zdravotních služeb představujících neodkladnou péči, nezbytnou k záchraně života nebo zamezení vážného poškození zdraví nezletilé.
Podle §38 odst. 4 písm. b) zákona o zdravotních službách ve znění do 13. 3. 2013, nezletilému pacientovi nebo pacientovi zbavenému způsobilosti k právním úkonům lze poskytnout neodkladnou péči bez souhlasu zákonného zástupce, jde-li o zdravotní služby nezbytné k záchraně života nebo zamezení vážného poškození zdraví.
Podle §41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách ve znění do 31. 12. 2013, pacient je při poskytování zdravotních služeb povinen uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů, které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem.
Podle §41 odst. 2 zákona o zdravotních službách ve znění do 31. 12. 2013, povinnosti podle odstavce 1 písm. c) a d) náleží zákonnému zástupci pacienta. Zákonný zástupce pacienta je povinen vytvořit podmínky pro splnění povinností pacientem podle odstavce 1 písm. a), b) a e). Povinnosti podle odstavce 1 písm. a) a d), je-li pacient hospitalizován, se pro zákonného zástupce pacienta použijí přiměřeně; povinnost podle odstavce 1 písm. b), c) a e) platí i pro zákonného zástupce.
Podle §48 odst. 3 zákona o zdravotních službách ve znění do 31. 12. 2013, poskytovatel nesmí odmítnout přijetí pacienta do péče podle odstavce 1 nebo ukončit péči o něj podle odstavce 2 písm. d) nebo e), jde-li o pacienta, kterému je třeba poskytnout neodkladnou péči, jde-li o porod nebo jde o zdravotní služby, které jsou nezbytné z hlediska ochrany veřejného zdraví nebo ochrany zdraví při práci, dále jde-li o krizové situace nebo výkon ochranného léčení nařízeného soudem, pokud jiný právní předpis nestanoví jinak.
V nyní souzené věci nelze přehlédnout konflikt dvou chráněných zájmů: práva na zaplacení nákladů na nezbytnou (nutnou) zdravotní péči poskytovatele zdravotních služeb a zprostředkovaně ochrany „zranitelné“ skupiny nezletilých dětí cizinců, jejichž rodiče jsou účastni na veřejném zdravotním pojištění, přičemž novorozenci z formálních důvodů účastni na veřejném zdravotním pojištění nejsou. Komerční zdravotní pojištění pro ně dostupné není, neboť v situaci, kdy se narodí předčasně, jsou komerčně nepojistitelní (pro zvýšené náklady na zachování jejich života a zabránění neodčinitelným zdravotním následkům předčasného porodu).
Nejvyššímu soudu je znám nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 2/15, jímž těsnou většinou nebyla shledána ústavně nekonformní právní úprava §2 odst. 1 a §3 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění zákona č. 261/2007 Sb. (návrh na jejich zrušení byl zamítnut). Ústavní soud vyšel z toho, že „ k porušení čl. 32 odst. 1 Listiny napadenými ustanoveními zákona o veřejném zdravotním pojištění dojít nemohlo. Skutečnost, že navrhovatelky nebyly zahrnuty do veřejného zdravotního pojištění, se totiž nijak neprojevila v jejich právu vést rodinný život a v právu na rodičovství, neboť do těchto práv nikdo žádným způsobem nezasahoval“ (bod 78 nálezu). Dále dodal, že „ právo na ochranu zdraví se dotýká celé řady oblastí fungování společnosti, které ve svém důsledku podmiňují úroveň zdraví jejího obyvatelstva. Subjektem odpovědným za zajišťování a naplňování práva na ochranu zdraví je stát, a je proto také na něm, aby za tímto účelem přijal adekvátní opatření. Činí tak vytvářením podmínek pro širokou dostupnost lékařské péče a zlepšováním všech stránek vnějších životních podmínek (bod 81 nálezu) součástí pozitivních povinností státu vyplývajících z čl. 31 věty prvé Listiny je i zajištění fungujícího systému ochrany zdraví dostupného každému, jenž v sobě zahrnuje i systém dostupné zdravotní péče (bod 82 nálezu) Ústavní soud (…) především konstatuje, že z (…) mezinárodních závazků České republiky neplyne povinnost zajistit cizincům bezplatnou zdravotní péči, nýbrž je pouze respektováno a garantováno jejich právo na ochranu zdraví, a to i ve smyslu vytvoření systému dostupné zdravotní péče. Bližší podmínky jejího poskytování jsou však přenechány vnitrostátní právní úpravě. (bod 85 nálezu) právo na ochranu zdraví ve smyslu článku 31 věty prvé Listiny je veřejným subjektivním právem náležejícím každému. Věta druhá poté - pouze pro občany - stanoví i právo na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění. Je tak zřejmé, že ústavodárce výslovně diferencuje mezi každým (tedy i cizincem či apatridou) na straně jedné a státními občany na straně druhé, kdy každému je zajištěno právo na ochranu zdraví, a nezadatelnou povinností státu je proto zajištění dostupné a efektivní lékařské péče. Proto také platí, že jde-li o porod, potřebu poskytnutí neodkladné péče či další výjimečné situace, je na úrovni zákona o zdravotních službách zakotvena povinnost poskytovatele zdravotních služeb přijmout a ošetřit i nepojištěnou osobu (§48 odst. 3 zákona o zdravotních službách). Zcela jinou otázkou je však její bezplatnost, která je ústavním pořádkem zaručena výslovně pouze státním občanům České republiky (bod 87 nálezu). Rozdílnost okruhu nositelů obou uvedených základních práv (rozuměj práva na bezplatnou zdravotní péči a práva na ochranu zdraví) je odrazem legitimního záměru ústavodárce poskytnout vyšší ochranu osobám, které jsou - z hlediska přerozdělování omezených finančních prostředků k zajištění zdravotní péče a zdravotních pomůcek - vůči státu ve zvláštním vztahu z důvodu jejich státoobčanského statusu. Z dikce článku 31 Listiny lze podle názoru Ústavního soudu dovodit, že právo na bezplatnou zdravotní péči podle věty druhé citovaného ustanovení lze považovat za úpravu speciální ve vztahu k obecně formulovanému právu na ochranu zdraví podle věty prvé citovaného článku. Záruky věty prvé totiž představují minimální standard práva na zdraví, jenž musí být garantován každému a jenž úzce souvisí s ústavně chráněnou hodnotou lidské důstojnosti (srov. článek 1 větu prvou Listiny) a s právem na život (čl. 6 odst. 1 Listiny). Speciální úprava práva na bezplatnou zdravotní péči tedy poskytuje vyšší standard základního práva státním občanům, avšak nevylučuje, aby obdobnou ochranu stát poskytl i některým dalším osobám, pokud to ovšem zákonodárce bude považovat z různých důvodů za žádoucí. Také proto ostatně ústavodárce výslovně stanoví, že práva uvedeného v čl. 31 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které ho provádí (viz čl. 41 odst. 1 Listiny) (bod 89 nálezu)“. Ústavní soud zdůraznil, že „[Z] obsahu napadených ustanovení §2 a 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění plyne, že rozhodující podmínkou přístupu k veřejnému zdravotnímu pojištění není existence státního občanství, nýbrž trvalého pobytu na území České republiky, resp. sídlo nebo trvalý pobyt zaměstnavatele, u kterého jsou tyto osoby zaměstnány. Je tak zřejmé, že základním dělicím kritériem ve skutečnosti není otázka existence státního občanství, nýbrž faktického sepětí jedince a státu v podobě pobytu či výkonu práce na jeho území (bod 97 nálezu).
Z disentního stanoviska sedmi ústavních soudců k výroku a k odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/15 se podává argumentace, podle niž „součástí jádra práva na zdraví je dostupnost zdravotní péče pro pacienty [nález sp. zn. I. ÚS 246/98 ze dne 17. 3. 1999 (N 43/13 SbNU 313), bod 46; nález sp. zn. Pl. ÚS 19/13 ze dne 22. 10. 2013 (N 178/71 SbNU 105; 396/2013 Sb.), bod 66]. V nálezu ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 3599/15 , bodu 31, Ústavní soud uvedl, že předpokladem reálného naplnění esenciálního obsahu práva na ochranu zdraví v jeho aspektu všeobecné dostupnosti zdravotní péče je i zajištění její dostupnosti finanční. Také ta proto musí být považována za součást podstaty a smyslu základního práva ve smyslu článku 31 věty prvé Listiny (bod 14. odlišného stanoviska). Děti nejsou vůbec schopny si zdravotní péči zajistit samy a nemohou se ani rozhodnout a odcestovat za zdravotní péčí. Ve srovnání s ostatními skupinami osob se tedy nacházejí ve zvlášť zranitelném postavení již z důvodu svého věku a omezené samostatnosti (bod 19 odlišného stanoviska) . Zvláštní zranitelnost těchto dvou skupin osob (rozuměj těhotných cizinek a dětí) explicite deklaruje sama Listina. Podle jejího ustanovení čl. 32 je zaručena zvláštní ochrana dětí a mladistvých (odst. 1) a zvláštní péče ženě v těhotenství (odst. 2) (bod 20 odlišného stanoviska). Ratio zákonného omezení osobního rozsahu systému veřejného zdravotního pojištění na občany České republiky, kteří splňují zákonem stanovené podmínky, a na některé další vybrané skupiny osob spočívá v ochraně finančních prostředků získaných od plátců pojištění tak, aby mohly být použity k úhradě zdravotní péče pojištěnců aktuálně čerpajících zdravotní péči. Cílem vyloučení některých skupin z tohoto systému je zabezpečit, aby ze systému nebyly odčerpávány finanční prostředky ve prospěch jiných než zákonem „preferovaných" skupin osob, a tím tak zajistit jeho ochranu před potenciálním zneužitím ze strany osob, které do systému nepřispívají , nemají vztah k České republice a nespadají ani do žádné chráněné skupiny . Ochranu ekonomického fungování systému veřejného zdravotního pojištění lze považovat z hlediska ústavněprávního za cíl legitimní, jenž může aprobovat vyloučení některých skupin z tohoto systému za situace, kdy jde o úpravu i v jiných ohledech proporcionální. Takto lze systém chránit například před případy tzv. „turismu za účelem čerpání zdravotní péče" ze strany osob nemajících žádný vztah k České republice, jež by účelově cestovaly na její území, aby využily místní zdravotní služby hrazené z veřejného zdravotního pojištění (bod 23 odlišného stanoviska). Disentní stanovisko si pak pod bodem 26 klade otázku, „zda újma na základním právu pro jednotlivce (rozuměj finanční dostupnosti zdravotní péče) není nepřiměřená ve vztahu k protichůdným veřejným zájmům (právu na ochranu veřejných finančních prostředků) , tj. zda u kolize mezi zájmem jednotlivce spadajícím pod dané základní právo a veřejným zájmem společnosti jako celku je nastavena spravedlivá rovnováha“ s tím, že „zákonná úprava v zákoně o pobytu cizinců nezajišťuje finanční dostupnost zdravotních služeb cizinců dostatečným (přiměřeným) způsobem“ (bod 27 odlišného stanoviska). Nelze přehlédnout situace, kdy se odpovědná matka sice rozhodne (smluvně - komerčně) pojistit a našetří si na to potřebné peníze, nicméně dojde k tomu, že porodí předčasně, než stihne pojištění uzavřít nebo než uplyne čekací doba pojištění. Přitom právě toto jsou situace, kdy porod i péče o novorozence jsou nejnáročnější. V takovém případě tedy matka ani rodina dítěte nic nezanedbaly, ale stejně pojištěny nebudou, což může vést právě ke statisícovým dluhům a být pro rodinu finančně likvidační a pro matku v době vážných zdravotních komplikací a strachu o předčasně narozené dítě může přidat další stresující okolnosti vedoucí k řadě návazných zdravotních a psychických problémů (bod 33 odlišného stanoviska) . Z důvodu blíže rozvedených „není komerční zdravotní pojištění dostatečným zajištěním finančně dostupné zdravotní péče“ (bod 35 odlišného stanoviska). Disentní stanovisko ústí v závěr, podle něhož „nelze rozumně vysvětlit nutnost odepření přístupu do systému veřejného zdravotního pojištění ve vztahu k dítěti, jehož rodič pobývá na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu a sám je v tomto systému pojištěn. Tím je totiž zcela opomíjena vazba mezi rodičem a dítětem, chráněná právem na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a ústavně garantovaná ochrana rodiny a rodičovství ve smyslu článku 32 Listiny. Máme za to, že je-li rodič účasten na systému veřejného zdravotního pojištění, musí existovat pro jeho dítě reálná šance, aby mohlo na tomto systému rovněž participovat či aby mu byla zajištěna jiná adekvátní alternativa účasti na tomto systému“ (bod 64 odlišného stanoviska).
V rozsudku ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2039/2015, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25/2018, Nejvyšší soud zdůraznil, že „každý cizinec pobývající na území České republiky musí být účastníkem systému veřejného nebo komerčního zdravotního pojištění. Při sjednávání komerčního zdravotního pojištění pojišťovna nejprve vyhodnocuje zdravotní stav klienta na základě lékařského vyšetření a následně rozhoduje o tom, zda ho pojistí (tento proces může trvat 2 - 3 měsíce). V praxi tak dochází k absurdním situacím, kdy komerční zdravotní pojištění je pro řadu migrantů nedostupné, ačkoliv jsou ze zákona povinni mít zdravotní pojištění sjednané, případně prokázat, že jsou schopni hradit výdaje na zdravotní péči. Komerční zdravotní pojišťovny totiž nejsou povinny pojistnou smlouvu uzavřít a činí tak zvláště v případech, kdy je zřejmé, že klient potřebuje pravidelnou a nákladnou lékařskou péči, nebo když se jedná o člověka staršího 70 let. Narodí-li se rodičům, kteří pocházejí ze zemí mimo Evropskou unii a nemají na území České republiky povolení k trvalému pobytu, na území České republiky dítě (terminologií zákona „narozený cizinec“), není v okamžiku narození pojištěné (mají-li rodiče povolení k trvalému pobytu, stane se dítě účastníkem veřejného zdravotního pojištění postupem zákonného zástupce podle §88 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Některé pojišťovny sice nabízejí jako produkt pojištění matky a nascitura a výdajů na základní poporodní péči, avšak nastanou-li poporodní komplikace a vyžaduje-li dítě intenzivní neonatologickou péči, toto pojištění se na pokrytí mimořádných výloh na péči o dítě nevztahuje. Rodiče jsou tak povinni sjednat narozenému dítěti komerční zdravotní pojištění. Přitom narážejí na dva problémy: dítě není pojištěné v relativně dlouhém období od narození do případného kladného vyřízení pojistné smlouvy (viz postup pojišťovny při sjednávání zdravotního pojištění výše), a pokud se narodilo se zdravotním postižením či závažným onemocněním, které vyžadují nákladnou zdravotní péči, pojišťovna je odmítne pojistit. V praxi jsou takové děti označovány jako tzv. „nepojistitelné děti“ (do této skupiny spadají např. rovněž děti zákonných zástupců, kteří v České republice pobývají léta na základě povolení k dlouhodobému pobytu, jsou zde zaměstnanci a jako takoví jsou účastníky systému veřejného zdravotního pojištění, do kterého pravidelně odvádějí pojistné, avšak jejich /zdravé/ narozené dítě se účastníkem systému veřejného zdravotního pojištění nestane).“
V nálezu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 623/20, Ústavní soud zdůraznil, „ že považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické. To však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité [srov. nález ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 428/06 (N 215/51 SbNU 673)] (bod 21 nálezu). Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně prohlásil, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Úkolem soudu v podmínkách materiálního právního státu je nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009 (N 232/55 SbNU 181)] (bod 22 nálezu).“
K ideji obecné spravedlnosti Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 2766/18, akcentoval, že „[P]ři snaze dobrat se práva v souladu s ideou spravedlnosti se tak soudy (nejen Ústavní soud) potýkají s nejednoduchým úkolem. Jak to pregnantně vystihl Gustav Radbruch, obecné blaho, spravedlnost a právní jistota jsou nejvyšší cíle práva, ale ne v příjemné shodě, nýbrž v příkrém rozporu vůči sobě navzájem: "Obecné blaho, spravedlnost a právní jistota vykonávají společnou vládu nad právem - nikoli v harmonii prosté napětí, nýbrž naopak v žitém vztahu napětí. Přednost některé z těchto hodnot před ostatními nelze určit z nějaké normy jim všem třem nadřazené - taková norma neexistuje -, nýbrž pouze prostřednictvím odpovědného rozhodování" (Radbruch, G. O napětí mezi účely práva, Wolters Kluwer, Praha, 2012, str. 114 - 115).“
Je nutné respektovat v prvé řadě normy obsažené v aktech ústavního pořádku a z nich vyvěrající základní principy právní, v nichž své místo docela samozřejmě zaujímají i obecné ideje spravedlnosti, dobré mravy v širším slova smyslu. Ukáže-li se ve světle okolností konkrétního případu, že lpění na doslovné aplikaci určitého ustanovení by ve skutečnosti vedlo k nevratnému poškození práv jedné strany, zejména pak na úkor strany druhé, je třeba od něj upustit a postupovat tak, aby k takové újmě nedošlo. Kterékoli ustanovení právního předpisu je totiž způsobilé přivodit újmu, je-li použito způsobem, který nešetří jeho podstaty a smyslu, popř. způsobem, který vede k popření subjektivních práv jako takových, možnosti jejich řádného výkonu a uplatňování (srov. nález ze dne 20. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 1860/12) .
Dovolatelka prosazuje názor, že povinnost žalované zaplatit náklady neodkladné (nutné či nezbytné) péče (tzn. bez výslovného souhlasu) vynaložené ve prospěch její dcery, by měla být uložena, tak jako kdyby šlo o náklady na zdravotní péči, k níž byl dán souhlas [§41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách]. Opačné řešení se dostává do rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Dlužno uvést, že jednání odporující dobrým mravům může být důvodem, pro nějž lze výkon práv (pro rozpor s dobrými mravy) odepřít, samo o sobě však nová práva nezakládá. Prostřednictvím argumentu rozporu jednání s dobrými mravy nelze konstituovat nové právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze toliko stávající právo omezit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94). Dovolatelka se domáhá uložení povinnosti k plnění tam, kde zákon o povinnosti uhradit náklady na neodkladnou péči, která byla pacientovi poskytnuta v rámci povinnosti poskytovatele zdravotních služeb poskytnout péči i nepojištěnému cizinci (§48 odst. 3 zákona o zdravotních službách), mlčí. S přihlédnutím ke čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá “ nelze uložit žalované povinnost k plnění, kterou nezakládá zákon. Nejvyšší soud souhlasí s argumentací odvolacího soudu, že není-li zákonem stanovena povinnost, nelze pacienta zavazovat ani za pomocí analogie ve smyslu §853 obč. zák.
Žalovaná (ani její manžel) neporušila žádnou povinnost, na kterou je vázána účast v systému zdravotního pojištění, společně s manželem žijí v České republice dlouhodobě legálně na základě platného povolení k pobytu, byli zde dlouhodobě zaměstnáni, přispívali do systému zdravotního pojištění, jehož byli sami účastníky, nemohli vzniklé situaci spojené s předčasným narozením sourozenců AAAAA, BBBBB zabránit, a fakticky bylo vyloučeno (se zřetelem na předčasný porod a postoj komerčních zdravotních pojišťoven k pojišťování již nemocných cizinců), aby nezletilé děti komerčně zdravotně pojistili.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak věcně správné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl naplněn. Řízení před odvolacím soudem není zatíženo vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 10.460,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 12. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu