ECLI:CZ:NSS:2003:3.AS.24.2003
sp. zn. 3 As 24/2003 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudkyň JUDr. Marie Turkové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce P.
G., zastoupeného JUDr. MUDr. Martinem Kalistou, Ph.D., advokátem se sídlem Panská 1,
Praha 1, proti žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí
2, Praha 1, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2002, čj. MHMP-ZIV-68504-
183/2002/B, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Ca 684/2002, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2003, čj. 28 Ca
684/2002 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 8. 2002, čj. MHMP-ZIV-68504-183/2002/B bylo
zamítnuto odvolání žalobce (dále též „stěžovatel“) proti rozhodnutí živnostenského odboru
Úřadu městské části Praha 17 ze dne 16. 5. 2002 čj. SŘ/02/0456/r/Žeb., kterým bylo žalobci
podle ustanovení §58 odst. 3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“) zrušeno živnostenské oprávnění na
provozování koncesované živnosti „taxislužba“ a rozhodnuto, že platnost živnostenského
oprávnění zaniká dnem právní moci tohoto rozhodnutí. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný
uvedl, že živnostenské oprávnění bylo žalobci zrušeno na základě porušení ustanovení §21
odst. 2 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„silniční zákon“), §15 odst. 1 vyhlášky č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon o silniční
dopravě a dále pak ustanovení §15 odst. 1 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“) a článku 2 vyhlášky hlavního města
Prahy č. 24/2000, o maximálních cenách osobní taxislužby. Toto porušení bylo správními
orgány spatřováno v tom, že po provedené kontrolní jízdě zaměřené na dodržování cenových
předpisů provedené dne 2. 4. 2002 ve vozidle TAXI SPZ X řízeného žalobcem na trase
Malostranská – Hotel Diplomat byla kontrolním pracovníkům vydána ručně psaná stvrzenka,
na níž požadované údaje byly vyplněny nepravdivě, případně nebyly uvedeny vůbec a
stvrzenka vystavena na částku 600 Kč, přičemž za provedenou jízdu mohla být podle článku 2
vyhlášky hlavního města Prahy č. 24/2000 účtována maximální cena 120 Kč; došlo tedy
k neoprávněnému majetkovému prospěchu žalobce o 480 Kč. Bylo tedy konstatováno
porušení výše uvedených ustanovení a zdůrazněno, že požadování vyšší ceny než té, která je
v souladu s právním předpisem, je považováno za jedno z nejzávažnějších porušení zákona
o cenách, protože zde dochází k bezdůvodnému obohacení a úmyslnému poškození
zákazníka; zároveň došlo k porušení ustanovení §31 odst. 16 živnostenského zákona, podle
kterého je podnikatel při provozování živnosti povinen dodržovat povinnosti vyplývající
z tohoto zákona a zvláštních právních předpisů. Tvrzení žalobce o poruše na taxametru, které
žalobce použil až v odvolacím řízení, nezakládá důvod pro předražení jízdného o 480 Kč.
Skutečnost, že žalobce vydal ručně psanou stvrzenku a nikoliv výpis z taxametru by bylo
možné zohlednit pouze v případě, že by stvrzenka obsahovala všechny požadované údaje
a tyto byly vyplněny pravdivě, nikoliv však v situaci, kdy jízdné bylo pětinásobně předraženo
a ručně psaná stvrzenka neobsahovala náležitosti požadované vyhláškou č. 478/2000 Sb.
Falešné údaje na stvrzence svědčí podle žalovaného o úmyslu žalobce znemožnit či ztížit jeho
identifikaci pro případ, že by si cestující stěžoval, navíc taxametr nebyl podle výpovědi
pracovníka provádějícího kontrolu během přepravy vůbec zapnut.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2003 čj. 28 Ca 684/2002 – 45 byla
zamítnuta žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného s konstatováním, že žalovaný
posoudil věc po skutkové i právní stránce správně a bylo konstatováno, že rozhodnutí
žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku
uvedl, že podle ustanovení §58 odst. 3 zákona č. 455/1991 Sb. může živnostenský úřad zrušit
nebo v odpovídajícím rozsahu provozování živnosti pozastavit, jestliže podnikatel závažným
způsobem porušil nebo porušuje podmínky stanovené rozhodnutím o udělení koncese, tímto
zákonem nebo zvláštními právními předpisy. V daném případě žalovaný zhodnotil jednání
žalobce jako závažné porušení podmínek stanovených ve zvláštních předpisech, když
posoudil porušení jednotlivých ustanovení jak zákona o silniční dopravě a prováděcího
předpisu k tomuto zákonu, tak porušení zákona o cenách a porušení vyhlášky hlavního města
Prahy o maximálních cenách jízdného; ve svém souhrnu bylo shledáno porušení podmínek
stanovených zvláštními předpisy jako zvlášť závažné. Soud prvního stupně konstatoval, že
rozhodnutí o zrušení živnostenského oprávnění bylo vydáno nejen pro závažné porušení
zákona o silniční dopravě, ale i dalších právních předpisů, když ustanovení §58 odst. 3
živnostenského zákona obsahuje samostatné podmínky pro úvahu správního orgánu o tom,
zda určité jednání lze či nelze považovat za závažné porušení povinností vyplývajících ze
zvláštních předpisů.
Proti uvedenému rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě kasační stížnost, ve které
vyslovuje přesvědčení, že soud prvního stupně v řízení nesprávně posoudil právní otázku
a současně že skutková podstata uvedená v napadeném rozhodnutí, z níž správní orgán i soud
prvního stupně vycházely, nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu. Stěžovatel uvádí, že
živnostenské oprávnění mu bylo odebráno na základě tvrzeného porušení ustanovení §21
odst. 2 silničního zákona, §15 odst. 1 vyhlášky č. 478/2000 Sb., a ustanovení §15 odst. 1
písm. a) zákona o cenách a článku 2 vyhlášky hl. města Prahy č. 24/2000 v souvislosti
s ustanoveními §31 odst. 16 a §58 odst. 3 živnostenského zákona; uvádí, že proti tomuto
rozhodnutí podal žalobu, která byla rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta. Stěžovatel
dále sděluje, že jeho živnostenské oprávnění bylo zrušeno v souladu s ustanovením §58 odst.
3 živnostenského zákona, tedy že došlo k závažnému porušení nejen zákona o silniční
dopravě, ale i dalších předpisů. Stěžovatel uvádí, že soud prvního stupně nesprávně považoval
za prokázané rozhodnutí o porušení zákona o cenách, přičemž však zmínku o porušení zákona
o cenách v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nelze považovat za rozhodnutí podle
zákona o cenách, když citace porušeného ustanovení zákona o cenách byla podle sdělení
žalobce provedena až v rozhodnutí žalovaného. S ohledem na výše uvedené stěžovatel
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Současně stěžovatel požádal Nejvyšší správní soud podle §107 s. ř. s.
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalobce pouze plně odkázal na
předchozí obsáhlé vyjádření ke správní žalobě.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je
Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Proto se Nejvyšší správní soud
zabýval otázkou, zda krajský soud při rozhodování správně posoudil právní otázku a zda
skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, má oporu ve
spisech.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Vzhledem k tomu, že jedním ze stěžovatelem uváděných právních důvodů kasační
stížnosti je ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu
tohoto ustanovení. K tomuto ustanovení Nejvyšší správní soud konstatuje, že význam
nesprávného právního posouzení věci spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je
aplikován nesprávný právní předpis, nebo je aplikován správný právní předpis, který je však
nesprávně vyložen. Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí
Městského soudu v Praze při rozhodování o žalobě proti rozhodnutí žalovaného neshledal.
Soud prvního stupně se zabýval těmito otázkami a neshledal, že by žalovaný na zjištěný
skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že by aplikovaný správný předpis
nesprávně vyložil. Podle ustanovení §58 odst. 3 živnostenského zákona může příslušný
živnostenský úřad živnostenské oprávnění zrušit nebo v odpovídajícím rozsahu provozování
živnosti pozastavit, jestliže podnikatel závažným způsobem porušil nebo porušuje podmínky
stanovené rozhodnutím o udělení koncese, tímto zákonem nebo zvláštními právními předpisy.
Z dikce tohoto ustanovení plyne, že dříve, než správní orgán přistoupí ke zrušení
živnostenského oprávnění, musí posoudit porušení povinností vyplývajících ze zvláštních
zákonů jednáním podnikatele a určit, zda toto porušení je možné považovat za porušení zvlášť
závažné. Žalovaný i správní orgán prvního stupně věc v průběhu správního řízení posoudily
a v mezích správního uvážení, které jim umožňuje dikce ustanovení §58
odst. 3 živnostenského zákona shledaly, že prokázaná porušení silničního zákona o cenách
a prováděcích předpisů lze považovat za závažné porušení podmínek stanovených zvláštními
zákony, a podmínky pro odebrání živnostenského oprávnění podle citovaného ustanovení
splněny byly. Porušení silničního zákona, kterého se stěžovatel dopustil, znamená svým
charakterem velice závažné porušení tohoto právního předpisu, nejinak je tomu v případě
žalobcova porušení zákona o cenách. Soud prvního stupně správně shledal, že závažná
porušení dvou právních předpisů mohl být správním orgánem oprávněně vnímána jako důvod
pro zrušení živnostenského oprávnění podle ustanovení §58 odst. 3 živnostenského zákona.
Stěžovatel dále uvádí jako právní důvod kasační stížnosti §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že mohlo ovlivnit
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Stěžovatel uvedl
v kasační stížnosti takovou výtku směřující k řízení před správním orgánem, když uvedl, že
odkaz na porušení zákona o cenách byl proveden až odvolacím orgánem. K této výtce
Nejvyšší správní soud uvádí, že porušení zákona o cenách bylo konstatováno i v rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, kde je uvedeno, že požadování vyšší ceny než té, která je
v souladu s právním předpisem, je považováno ze jedno z nejzávažnějších porušení zákona
o cenách, neboť dochází k bezdůvodnému obohacení a poškození zákazníka.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost žalobce jako nedůvodnou zamítl podle
ustanovení §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci samé, nezabýval se
návrhem žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věta
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2003
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu