ECLI:CZ:NSS:2003:4.AZS.39.2003
sp. zn. 4 Azs 39/2003-37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce A. K .,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalobce podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2003, č.
j. 46 Az 495/2003-17,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze výše označeným rozsudkem zamítl žalobu A. K. podanou proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 19. 3. 2003, č. j. OAM-321/LE-01-C08-2003, jímž
byla podle ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1995 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o
azylu) zamítnuta žalobcova žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná. Krajský soud po
přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že skutková zjištění, z nichž
rozhodnutí správního orgánu vycházelo, byla dostatečná, a že závěr vyjádřený v napadeném
rozhodnutí je v souladu se zákonem.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též jen stěžovatel) kasační stížnost pro
důvody, které by se daly podřadit pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb. (dále jen s. ř. s.), ačkoliv to žalobce výslovně neuvádí, neboť vytýká Krajskému soudu
v Praze nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, pokud neuznal
jeho důvody (zejména očekávané potíže s mafií na území Ukrajiny) jako dostatečné pro
vyhovění jeho žádosti o udělení azylu na území České republiky. Navrhoval, aby Nejvyšší
správní soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Současně žádal, aby mu pro řízení o kasační stížnosti byl přidělen advokát, neboť jako žadatel
o azyl nemá dostatek finančních prostředků k zastupování advokátem na základě plné moci.
V záhlaví kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že ji směřuje Nejvyššímu správnímu soudu
v Brně a zasílá prostřednictvím Městského soudu v Praze, pracoviště Praha 1, Hybernská 18.
Tomuto soudu také, jak vyplývá z adresy na obálce, v níž byla kasační stížnost odeslána, své
podání adresoval. K poštovní přepravě podání předal dne 23. 8. 2003 a Městskému soudu
v Praze bylo doručeno dne 26. 8. 2003. Naposledy uvedený soud, jak vyplývá ze spisu 14 Nc
1469/2003, odeslal stěžovatelovo podání soudu příslušnému, tedy Krajskému soudu v Praze,
dne 2. 9. 2003 – doručeno bylo dne 4. 9. 2003.
Krajský soud v Praze před předložením kasační stížnosti kasačnímu soudu učinil
opatření, za účelem zjištění předpokladů pro ustanovení zástupce stěžovateli, avšak zaslané
„prohlášení o osobních a majetkových poměrech“ se žalobci nepodařilo doručit, neboť jak
vyplynulo z vyjádření žalovaného, jakož i zprávy Policie ČR – ředitelství služby cizinecké a
pohraniční policie – evidenční odbor, ze dne 10. 10. 2003 opustil stěžovatel pobytové
středisko Červený Újezd dne 8. 8. 2003, z území ČR legálně nevycestoval a jeho současné
skutečné místo pobytu není evidenčnímu orgánu známo.
Kasační stížnost je podána opožděně.
Z obsahu spisu plyne, že rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2003, č. j. 46
Az 495/2003-17 byl stěžovateli doručen do vlastních rukou v úterý dne 12. 8. 2003, což
stěžovatel potvrdil vlastnoručním podpisem, jak vyplývá z obsahu připojené doručenky.
Napadený rozsudek obsahuje řádné poučení o lhůtě k podání kasační stížnosti, jakož i o
místu, kde je třeba kasační stížnost podat. V poučení napadeného rozsudku se totiž v souladu
s ustanovením §106 odst. 2 soudního řádu správního (s. ř. s.) správně uvádí, že proti tomuto
rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení a též se v něm
správně v souladu s ustanovením §106 odst. 4 s. ř. s. uvádí, že se podává k Nejvyššímu
správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Praze. Podle uvedeného ustanovení se
totiž kasační stížnost podává u soudu, který napadené rozhodnutí vydal; lhůta je zachována,
byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu. Podle §40 odst. 1 s. ř. s. lhůta
stanovená tímto zákonem, výzvou nebo rozhodnutím soudu počíná běžet počátkem dne
následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek. To neplatí o lhůtách
stanovených podle hodin. Podle odst. 2 téhož ustanovení, lhůta určená podle týdnů, měsíců
nebo roků končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil
počátek lhůty. Není-li takový den v měsíci, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto
měsíce. Podle ustanovení §40 odst. 4 téhož zákona je lhůta zachována, bylo-li podání
v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní
licence, anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li tento zákon jinak.
Jak již bylo výše uvedeno, napadený rozsudek byl stěžovateli do vlastních rukou
doručen v úterý dne 12. 8. 2003. Lhůta dvou týdnů k podání kasační stížnosti počala běžet ve
středu dne 13. 8. 2003 a skončila v úterý dne 26. 8. 2003. Uvedený den – úterý – se svým
označením shoduje s označením dne, který určuje její počátek, jímž je den doručení
napadeného rozsudku stěžovateli. Ve stanovené lhůtě podal stěžovatel kasační stížnost, avšak
nesprávně (vzdor správnému poučení Krajského soudu v Praze) ji adresoval a odeslal
Městskému soudu v Praze. Ustanovení §106 odst. 4 s. ř. s. však výslovně předepisuje, že
kasační stížnost se podává u soudu, který napadené rozhodnutí vydal, a že lhůta je zachována
též jen tehdy, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu. U naposledy
uvedeného soudu stěžovatel kasační stížnost nepodal a podal ji jen u Městského soudu
v Praze. Ten však není soudem příslušným, a proto ji správně postoupil soudu příslušnému,
jímž je Krajský soud v Praze. Kasační stížnost podaná sice ve lhůtě, ale u nepříslušného soudu
je však kasační stížností včasnou jen tehdy, jestliže tento nepříslušný soud ve lhůtě stanovené
pro podání kasační stížnosti tuto odešle soudu, který napadené rozhodnutí vydal, či
Nejvyššímu správnímu soudu. Jen tehdy by byla lhůta k podání kasační stížnosti zachována.
V opačném případě, tj. pokud nepříslušný soud tak učiní po uplynutí lhůty k podání kasační
stížnosti, nutno z citovaného ustanovení §106 odst. 4 dovodit, že lhůta zachována není a jde
tudíž o kasační stížnost pozdě podanou. Přitom nutno zdůraznit, že není povinností
nepříslušného soudu sledovat lhůtu pro podání kasační stížnosti proti rozhodnutí jiného
soudu. Sledování lhůty je povinností účastníka řízení, přičemž jeho pochybení, spočívající
v tom, že se neřídil správným poučením procesního soudu a odeslal své podání jinému
(nepříslušnému) soudu, lze přičíst jen k tíži tohoto účastníka.
O takový případ jde i v právě projednávané věci, neboť poslední den lhůty k podání
kasační stížnosti bylo úterý dne 26. 8. 2003 a v tento den byla kasační stížnost stěžovatele
doručena nepříslušnému Městskému soudu v Praze. Pokud by ještě tentýž den uvedený soud
kasační stížnost odeslal Krajskému soudu v Praze, byla by lhůta k jejímu podání zachována.
Městský soud v Praze však toto učinit nestihl a kasační stížnost odeslal až 2. 9. 2003, jak
vyplývá ze spisu 14 Nc 1469/2003; tomu ostatně odpovídá i datum doručení kasační stížnosti
Krajskému soudu v Praze – 4. 9. 2003. Stalo se tak nepochybně po lhůtě k podání kasační
stížnosti, která skončila v úterý dne 26. 8. 2003. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost
proti rozsudku Krajského soudu v Praze odmítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
jako opožděně podanou, aniž by se mohl zabývat důvodností kasační stížnosti, či důsledky
skutečnosti, že se Krajskému soudu v Praze nepodařilo žalobci pro toto řízení ustanovit
advokáta.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., neboť v případě
odmítnutí návrhu – kasační stížnosti – nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení o něm.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. 12. 2003
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu