ECLI:CZ:NSS:2003:7.A.149.2001:34
sp. zn. 7 A 149/2001 – 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce
Ringier ČR, a. s., se sídlem Domažlická 11, 130 00 Praha 3, zastoupeného JUDr. Helenou
Chaloupkovou, advokátkou, se sídlem Vodičkova 15, 110 00 Praha 1, proti žalovanému
Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, 160 68 Praha 6, proti
rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 30. 10. 2001, č. j. O 60903,
takto:
I. Žaloba se odmítá.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze se žalobkyně domáhala přezkoumání
zákonnosti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 30. 10. 2001,
č. j. O 60903, kterým se zamítá rozklad a napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2001
o zamítnutí návrhu na výmaz kombinované ochranné známky č. 170615 ve znění „ABC“
se potvrzuje.
Protože Vrchní soud v Praze ve věci do 31. 12. 2002 nerozhodl, převzal ji Nejvyšší
správní soud postupem §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.),
jako neskončenou věc právního soudnictví, v níž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním
soudům. Na tyto věci dopadá též přechodné ustanovení §130 s. ř. s., podle něhož se řízení
dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona, nejde-li však
o věci, o nichž má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení. V takovém případě
správní soud postupuje podle §68 písm. b) s. ř. s.
Občanský soudní řád stanoví, že v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují
soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných
a obchodních vztahů (§7 odst. 1 o. s. ř.) s tím, že pokud o nich podle zákona rozhodly jiné
orgány než soudy, soudy je v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují
za podmínek stanovených v části páté tohoto zákona (§7 odst. 2 o. s. ř.).
Podle §68 písm. b) s. ř. s. je žaloba ve správním soudnictví proti rozhodnutí správního
orgánu v soukromoprávní věci, vydaném v mezích zákonné pravomoci správního orgánu,
nepřípustná.
Při určování pravomoci (správního či civilního) soudu je tak třeba vždy posoudit
a jednoznačně rozhodnout, zda se v daném případě jedná o rozhodnutí správního orgánu
o veřejném subjektivním právu nebo o takzvanou soukromoprávní věc.
Reforma správního soudnictví s sebou přináší rozlišení míry a způsobu soudní
ingerence, jež se dotýká jednak případů, kdy správní soudy přezkoumávají rozhodnutí
správních orgánů o veřejných subjektivních právech, jednak případů, kdy obecný soud
je povolán k tomu, aby znovu projednal a rozhodl soukromoprávní věc, o níž na základě
zákona pravomocně rozhodl správní orgán.
Práva k ochranným známkám náleží k právům k duševnímu vlastnictví a jako takové
je třeba považovat je za práva soukromá. Tato práva jsou považována za tzv. jiné majetkové
hodnoty, které jsou předmětem soukromoprávních vztahů (§118 odst. 1 občanského
zákoníku). Jejich soukromoprávní charakter je deklarován rovněž na úrovni
mezinárodněprávní, konkrétně v preambuli Dohody o obchodních aspektech práv
k duševnímu vlastnictví, uzavřené jako nedílná součást Dohody o zřízení Světové obchodní
organizace. Tato byla sjednána dne 15. 4. 1994 v Marrakeši a v platnost vstoupila dnem
1. 1. 1995, a to i pro Českou republiku (sdělení MZV č. 191/1995 Sb.). Samo použití pojmu
vlastnictví ostatně svědčí o tradičním a ustáleném chápání těchto práv jako práv soukromých,
a to dokonce práv absolutních. Ochrana duševního a průmyslového vlastnictví je tak založena
na principu zabránění zásahu do absolutního subjektivního práva.
Práva z ochranných známek, která jsou chráněna podle §25 zákona č. 137/1995 Sb.,
je třeba považovat v zásadě za práva soukromá, a to nejen proto, že byla za taková výslovně
uznána signatáři Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, ale též
z důvodů teoretických. Je totiž namístě posuzování soukromoprávního či veřejnoprávního
charakteru věci na úrovni právního vztahu, resp. práva, jež je předmětem posuzované právní
normy; přitom je rozhodující charakter tohoto absolutního subjektivního práva, jež má být
v řízení o výmazu ochranné známky s pozdějším právem přednosti, které je, velmi podobné
řízení o námitkách, chráněno. Podle názoru soudu je třeba posuzovat vždy charakter
konkrétního právního vztahu, který byl předmětem rozhodování správního orgánu,
což reflektuje nejednoznačnou povahu jednotlivých právních předpisů (pokud jde o jejich
rozlišení na veřejnoprávní a soukromoprávní) a umožňuje lépe postihnout pravou podstatu
toho kterého vztahu či práva. Tento náhled podporuje i Evropský soudní dvůr, který, když
skutkovým okolnostem přisuzoval právní význam, preferoval rovněž nikoli pojem, nýbrž
relaci (věc Parke Davis, 6/72 Europemballage Co. SbSD 1073, 215).
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud respektoval pokyny ustanovení §46
odst. 2 s. ř. s. a žalobu odmítl s tím, že v poučení, které se žalobci poskytuje, je uvedeno,
jak má dále postupovat, aby jeho práva byla chráněna zákonem stanoveným způsobem,
tedy domohl se soudní ochrany.
O nákladech řízení pak soud rozhodl podle ust. §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, které bylo ukončeno odmítnutím žaloby.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3 s. ř. s.).
Žalobce může do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podat v této
věci žalobu podle části páté o. s. ř. k příslušnému okresnímu (obvodnímu) soudu.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu