ECLI:CZ:NSS:2003:7.A.58.2001
sp. zn. 7 A 58/2001 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobců
Mgr. P. N., a Ing. Z. S., obou zastoupených advokátem JUDr. Milanem Kopčákem se sídlem
Tylova 16, 352 01 Aš, proti žalovanému Ministerstvu pro místní rozvoj se sídlem
Staroměstské náměstí 6, 110 15 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
12. 3. 2001, č. j. 4514/01/O-96/01,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobci domáhají zrušení shora označeného
rozhodnutí žalovaného Ministerstva pro místní rozvoj, kterým bylo zamítnuto odvolání
žalobců proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru územního rozhodování
(dále jen „Magistrát“) ze dne 18. 12. 2000, č. j. MHMP/129391/00/OUR/V/Kos, o umístění
stavby pěti bytových domů včetně komunikací a inženýrských sítí na blíže specifikovaných
pozemcích v k. ú. K. při ulici M. v P. 10.
Žalobci zejména namítají, že napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné, a to pro
rozpor s ustanoveními §3 odst. 1, 4, §34 a §59 odst. 1, 2 správního řádu a s ustanovením
§35 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
Žalobci argumentují tím, že k návrhu na vydání rozhodnutí o umístění předmětné
stavby, podanému dne 22. 12. 1999 Bytovým družstvem K., nebyly přiloženy žádné doklady,
a proto Magistrát navrhovatele podle ustanovení §35 odst. 3 stavebního zákona vyzval, aby
do 30. 3. 2000 své podání doplnil o taxativně vymezené doklady. K tomuto datu však
navrhovatel údajně nedoložil souhlas vlastníka jednoho z vlastníků pozemku –
společnosti S., a. s. a učinil tak až dne 31. 3. 2000. Podle přesvědčení žalobců měl proto
Magistrát podle ustanovení §35 odst. 3 stavebního zákona řízení zastavit, což však neučinil, a
rozhodnutí o umístění stavby odůvodnil tak, že všechny požadované doklady mu byly včas
dodány. Žalobci nesouhlasí ani s tvrzením žalovaného, obsaženým v odůvodnění napadeného
rozhodnutí, v němž je uvedeno, že žalobci mohli – v rámci pravomocně neskončeného řízení
o umístění stavby - podat návrh na obnovu řízení podle ustanovení §62 odst. 1 písm. a)
správního řádu, avšak že zákonnou lhůtu 3 měsíce zmeškali a že proto obnova řízení
nepřichází v úvahu.
Žalobci se proto domnívají, že oba správní orgány porušily zákon a navrhují proto
napadené rozhodnutí žalovaného zrušit.
Žalovaný ve svém vyjádření především tvrdí, že obě citovaná rozhodnutí byla vydána
v opakovaném územním řízení, přičemž v původním územním řízení měly být požadované
doklady navrhovatelem předloženy do 30. 3. 2000. Tyto doklady ve stanovené lhůtě doloženy
byly, a to včetně souhlasu společnosti S., který byl podepsán předsedou představenstva V. K.,
přičemž dodatečně byl dodán souhlas s jeho ověřeným podpisem.
Z těchto důvodů žalovaný shledává námitky žalobců proti správním rozhodnutím obou
stupňů neopodstatněnými a navrhuje žalobu zamítnout.
Protože věc nebyla Vrchním soudem v Praze skončena do 31. 12. 2002, byla dle
ustanovení §132 s. ř. s., postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení
podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního – tedy v řízení o
žalobách proti rozhodnutím správního orgánu.
Žalobci ve svém podání ze dne 25. 2. 2003 označili za osobu zúčastněnou na řízení
J. J., žalovaný v podání ze dne 19. 2. 2003 Bytové družstvo K. a Nejvyšší správní soud dále
shledal, že jako osoba zúčastnění na řízení připadá v úvahu rovněž Ing. J. K. Proto soud dne
17. 7. 2003 vyzval ve smyslu ustanovení §34 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“) označené subjekty k tomu, aby ve lhůtě 2 týdnů oznámily, zda budou
v této věci uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení s tím, že pokud tak ve stanovené lhůtě
neučiní, nelze se později práv osoby zúčastněné na řízení domáhat. Protože se žádný
z oslovených subjektů ve stanovené lhůtě k této výzvě nevyjádřil, Nejvyšší správní soud
zmíněné subjekty za osoby zúčastněné na řízení dále již nepovažoval.
Z příslušného správního spisu Nejvyšší správní soud především zjistil,
že A. A ČR, s. r. o. z pověření investora – Bytové družstvo K. podal Magistrátu dne
22. 12. 1999 návrh na zahájení územního řízení a vydání rozhodnutí o umístění stavby.
Magistrát dne 27. 12. 1999 vyzval navrhovatele k doplnění návrhu o blíže specifikované
doklady (včetně souhlasu všech vlastníků pozemků a staveb přímo dotčených stavbou)
a zároveň přerušil řízení do 30. 3. 2000 s tím, že nebude-li předmětný návrh ve stanovené
lhůtě doplněn, Magistrát řízení zastaví. Navrhovatel dne 30. 3. 2000 své podání požadovaným
způsobem doplnil. Ohledně souhlasu společnosti S. jsou součástí správního spisu dvě
obsahově identické listiny, z nichž vyplývá, že tato společnost jako vlastník dotčeného
pozemku souhlasí s navrženou stavbou, přičemž však jedna listina je opatřena nečitelným
podpisem a razítkem společnosti; druhá listina navíc obsahuje úřední ověření podpisu
(V. K.), k němuž došlo dne 31. 3. 2000.
Magistrát hlavního města Prahy, odbor územního rozhodování shora citovaným
rozhodnutím ze dne 18. 12. 2000 rozhodl o umístění předmětné stavby, když v odůvodnění
tohoto rozhodnutí uvedl, že všechny požadované doklady v četně souhlasu společnosti S. byly
doloženy dne 30. 3. 2000. Toto rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil napadeným
rozhodnutím žalovaný, když především uvedl, že otázkou včasnosti doložení souhlasu
společnosti S. se zabýval již ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 16. 8. 2000,
č. j. 14616/00-32/0-363/00, kterým zrušil původní územní rozhodnutí Magistrátu, avšak
z jiných důvodů, než uváděli žalobci. K zastavení řízení podle ustanovení §35 odst. 3
stavebního zákona nebyl dán důvod, neboť písemný souhlas předsedy představenstva firmy
S. byl doložen včas, o čemž svědčí doklad prezentovaný datem 30. 3. 2000. Jestliže tedy
žalovaný citovaným rozhodnutím zrušil původní rozhodnutí magistrátu z jiných důvodů, než
namítali žalobci, a neshledal důvod pro zastavení řízení, byl magistrát v novém rozhodování
vázán právním názorem žalovaného a pokud žalobci v průběhu nového řízení obstarali nový
doklad – notářský zápis osvědčující, že k podpisu souhlasu vlastníka (firmy S.) došlo až dne
31. 3. 2000, měli možnost podat návrh na obnovu řízení podle ustanovení §62 odst. 1 písm.
e) správního řádu, přičemž však lhůta 3 měsíců k podání tohoto návrhu již marně uplynula.
Navíc žalovaný zastává názor, že samotné prohlášení předsedy představenstva V. K. uvedené
v citovaném notářském zápise spolehlivě neprokazuje nepravdivost původního dokladu,
jelikož vzhledem k odstupu více než 7 měsíců od podepsání souhlasu se stavbou mohlo dojít
na straně V. K. k omylu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného Ministerstva pro
místní rozvoj v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není
důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zaměřil na otázku procesní povahy, spočívající
v tom, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl k právnímu názoru,
že za vzniklé procesní situace, kdy se již otázkou včasnosti doložení příslušných dokladů
zabýval ve svém dřívějším rozhodnutí, kterým byl správní orgán I. stupně vázán, měli žalobci
podat návrh na obnovu řízení podle ustanovení §62 odst. 1 písm. e) správního řádu, k jejímuž
podání však již marně uplynula zákonná lhůta. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje,
že návrh na obnovu řízení podle ustanovení §62 odst. 1 správního řádu je možno podat podle
některého z taxativně vymezených důvodů, jestliže je „řízení před správním orgánem
ukončené rozhodnutím, které je v právní moci“. Je tedy zjevné, že předpokladem podání
tohoto návrhu je kumulativní splnění dvou zákonných podmínek: pravomocnosti správního
rozhodnutí a ukončenosti správního řízení. V souzené věci však byla splněna pouze první
ze zmíněných podmínek, neboť původní citované rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 8. 2000
sice nabylo právní moci, nicméně protože tímto rozhodnutím žalovaný zrušil rozhodnutí
správního orgánu I. stupně, správní řízení nebylo ukončeno a bylo dovršeno až napadeným
rozhodnutím žalovaného. Proto se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s tvrzením žalobců,
že k postupu podle ustanovení §62 správního řádu nebyly v tehdejším stádiu řízení splněny
zákonné podmínky.
Nejvyšší správní soud se proto v dalším zaměřil na meritorní projednání žaloby.
Přitom shledal, že jediným uplatněným žalobním bodem je tvrzená opožděnost doložení
souhlasu jednoho z vlastníků dotčených pozemků, společnosti S.. K tomu je nutno především
uvést, že podle ustanovení §35 odst. 3 stavebního zákona neposkytuje-li předložený návrh
dostatečný podklad pro posouzení umístění navrhované stavby, vyzve stavební úřad
navrhovatele, aby návrh v přiměřené lhůtě doplnil potřebnými údaji nebo podklady a upozorní
jej, že jinak územní řízení zastaví. Nedoplní-li navrhovatel návrh na vydání územního
rozhodnutí požadovaným způsobem ve stanovené lhůtě, stavební úřad územní řízení zastaví.
V souzené věci je zřejmé, že samotný souhlas vlastníka pozemku (tedy jeho projevená
vůle) – společnosti S.– nebyl účastníky řízení rozporován. Sporným se proto jeví toliko
včasnost jeho doložení, kdy správní orgán I. stupně i žalovaný vycházeli z toho, že součástí
dokladů doplněných dne 30. 3. 2000 (tedy v poslední den stanovené lhůty) byl souhlas tohoto
vlastníka, byť bez úředně ověřeného podpisu, a že 31. 3. 2000 byl dodatečně doložen stejný
souhlas, tentokrát již i s úředním ověřením podpisu předsedy představenstva společnosti
V. K.. Oproti tomu žalobci tvrdí, že obě listiny byly doplněny až dne 31. 3. 2000, přičemž
toto tvrzení opírají o notářský zápis ze dne 17. 10. 2000, jehož obsahem je prohlášení V. K.,
že předmětný souhlas podepsal ve dvou vyhotoveních dne 31. 3. 2000 a na jednom
vyhotovení nechal úředně ověřit podpis.
Nejvyšší správní soud tak shledal, že podstatou podané žaloby je pouze zpochybnění
provedeného dokazování a jeho vyhodnocení oběma správními orgány. Podle ustanovení
§78 odst. 1 s. ř. s. je možno napadené správní rozhodnutí zrušit pro nezákonnost nebo pro
vady řízení. V souzené věci však nelze napadené rozhodnutí žalované považovat
za nezákonné, jestliže na základě zjištěné skutkové situace (podrobněji viz výše) žalovaný
dospěl k závěru, že předmětný souhlas společnosti S. byl doložen včas, neboť tento závěr
není v rozporu s obsahem správního spisu a nevyvrací jej jednoznačně ani citovaný notářský
zápis, s jehož obsahem se žalovaný vypořádal. Z obdobných důvodů Nejvyšší správní soud
neshledal v postupu správních orgánů ani vady řízení. Lze tedy uzavřít, že se žalovaný
napadeným rozhodnutím nedopustil libovůle, své právní závěry dostatečně a přesvědčivě
odůvodnil a že se pohyboval v mezích správního uvážení, které Nejvyšší správní soud
neshledal důvod s ohledem na podstatu souzené věci jakkoliv zpochybňovat. Jak totiž
vyplývá z ustálené správní judikatury, soud přezkoumá správní uvážení v tom směru, zda
nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 6 A 6/92, in: M. Mazanec, Soudní judikatura
ve věcech správních 1993-1997, Linde, 1999, str. 10 a násl.). V žádném z uvedených směrů
však soud ze strany žalovaného neshledal pochybení.
Proto Nejvyšší správní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (§78 odst. 7 s. ř. s.),
přičemž tak učinil se souhlasem účastníků řízení bez jednání (§51 odst. 1 s. ř. s.).
Žalobci, kteří neměli v tomto soudním řízení úspěch, nemají právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Protože Ministerstvu pro místní rozvoj náklady řízení nevznikly,
soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. 12. 2003
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu