ECLI:CZ:NSS:2003:7.ADS.46.2003
sp. zn. 7 Ads 46/2003 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Radana Malíka v právní věci stěžovatele
Ing. V. M., zastoupeného advokátem JUDr. Stanislavem Krejčím se sídlem Vlhká 14, Brno,
za účasti České správy sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2002 č. j. 22 Ca
39/2002 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Stát je povinen zaplatit JUDr. Stanislavu Krejčímu odměnu za zastupování v částce
325,- Kč. Tato částka bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu po právní
moci rozsudku.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 7. 1. 2003 odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 11. 10. 2002 č. j. 22 Ca 39/2002 - 20, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy
sociálního zabezpečení ze dne 23. 1. 2002 a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Stěžovateli byl tento rozsudek doručen 23. 12. 2002. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel podal odvolání dne 7.1.2003, tedy již za účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), posoudil je Nejvyšší správní soud ve smyslu §129
odst. 3 s. ř. s. jako kasační stížnost, která byla podána včas a oprávněnou osobou.
Stěžovatel v kasační stížnosti především namítá právně necitlivé posouzení věci.
Nesouhlasí s tím, že Česká správa sociálního zabezpečení zdůvodnila své zamítavé stanovisko
k jeho žádosti o úpravu starobního důchodu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), mimo jiné tím, že u něj došlo pouze
k převedení na jinou práci. Namítá, že u pracovníka se změněnou pracovní schopností,
jímž byl, bylo třeba podle příslušných ustanovení zákoníku práce souhlasu „závodního
výboru“; ten v jeho případě nebyl udělen. K tomu, aby jeho zaměstnavatel nemusel platit
náhradu za ztrátu na výdělku podle §195 odst. 2 zákoníku práce a náhradu za ztrátu
na důchodu podle §195a zákoníku práce, zvolil jinou cestu, při níž využíval špatný
poúrazový stav stěžovatele (následek jím nezaviněného pracovního úrazu) s možnou
a probíhající progresí trvalých zdravotních následků. Stěžovatel poukazuje na §2 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož zmírnění jiných křivd popřípadě spočívá v úpravách
v oblasti sociálního zabezpečení. Jeho případ splňuje §2 odst. 1 písm. c) zákona
č. 87/1991 Sb. Poukazuje dále na postup tehdejšího svého zaměstnavatele, který obešel jeho
zákonné nároky na náhradu za ztrátu na výdělku. V postupu svého tehdejšího zaměstnavatele
spatřuje porušování obecně uznávaných lidských práv. Zákon č. 87/1991 Sb. ze svého okruhu
vylučuje politicky perzekvované osoby se změněnou pracovní schopností, pro které bylo,
vzhledem k §50 zákoníku práce, obtížně splnitelnou, ne-li vůbec nesplnitelnou podmínkou
skončení pracovního poměru. Stěžovatel se domnívá, že zákon č. 87/1991 Sb. je v rozporu
s čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod;dovolává se rovněž čl. 19 Všeobecné
deklarace lidských práv. Stěžovatel navrhuje, aby napadený rozsudek byl zrušen.
Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil tyto podstatné skutečnosti:
Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 23. 1. 2002 zamítla
stěžovatelovu žádost o úpravu důchodu podle zákona č. 87/1991 Sb. pro nesplnění podmínek
§21 tohoto zákona. Nesplnění podmínek spatřovala v tom, že u stěžovatele nedošlo ke
skončení pracovního poměru, ale pouze k převedení na jinou práci.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek ke Krajskému soudu
v Brně. Poukázal na to, že celý svůj produktivní život, tj. 42 let, pracoval ve Š. z. B. n. p.
(dříve I. S., s. s., nyní Š. a. s.). Jako pracovník zde byl kladně hodnocen. Dne 30. 10. 1968
však utrpěl nezaviněný těžký pracovní úraz. Stal se částečně invalidním, měl změněnou
pracovní schopnost, byl nucen pracovat pouze na zkrácený pracovní úvazek. Náhrada za
ztrátu na výdělku mu nebyla uhrazována pod záminkou „politického postoje v roce 1968“.
Zaměstnavatel ho donutil, pod hrozbou ukončení pracovního poměru, aby souhlasil
s ukončením dosavadní pracovní smlouvy a s uzavřením pracovní smlouvy nové s poklesem
mzdy. Stal se „zajatcem podniku“, musel snášet nejrůznější křivdy, postihy a bezpráví.
Stěžovatel navrhl, aby jeho pracovní vztah s dřívějším zaměstnavatelem byl považován za
právně rovnocenný se skončením pracovního poměru pro ztrátu důvěry a pro politickou
perzekuci, kterou byla hrubě porušována obecně uznávaná lidská práva.
Česká správa sociálního zabezpečení se vyjádřila tak, že pracovní poměr stěžovatele
nebyl v rozhodném období let 1948 až 1989 ukončen. Proto nelze důchodový nárok
upravit ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. Není pochyb o tom, že stěžovateli vznikla postupem
jeho zaměstnavatele křivda, nelze ji však řešit navrhovaným extenzivním výkladem zákona
č. 87/1991 Sb. Proto je napadené rozhodnutí v souladu se zákonem.
Při jednání dne 11. 10. 2002 stěžovatel setrval na opravném prostředku a popsal
křivdy, které mu zaměstnavatel způsobil. Česká správa sociálního zabezpečení navrhla
potvrzení přezkoumávaného rozhodnutí. Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem tak,
jak je uvedeno výše. Rozsudek je odůvodněn tím, že u stěžovatele nebyly splněny zákonné
podmínky pro postup podle §21 zákona č. 87/1991 Sb. V rozhodném období u něj sice došlo
k těžkému pracovnímu úrazu, v jehož důsledku se stal osobou se změněnou pracovní
schopností a poživatelem částečného invalidního důchodu. Došlo u něj i k finančnímu
postihu, přičemž zaměstnavatel odmítl provádět jakákoli mzdová vyrovnání. Nedošlo
však u něj v rozhodném období ke skončení pracovního poměru za podmínek uvedených
v §21 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Krajský soud nezpochybnil, že v důsledku pracovního
úrazu došlo u stěžovatele k zásadním změnám v jeho profesní a ekonomické sféře, nicméně
případné oprávněné nároky nelze řešit aplikací zákona č. 87/1991 Sb.
Kasační stížnost není důvodná.
Především je třeba rozlišit nároky stěžovatele vyplývající ze zákoníku práce (náhrada
za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení, náhrada za ztrátu
na důchodu apod.) a nároky plynoucí z právních předpisů o důchodovém pojištění. V prvém
případě o nich rozhodují soudy v občanském soudním řízení; v druhém případě o nich
rozhoduje Česká správa sociálního zabezpečení a tato rozhodnutí byla a jsou přezkoumávána
soudy ve správním soudnictví. Krajský soud v Brně a Nejvyšší správní soud se tedy mohou
zabývat ve správním soudnictví pouze touto druhou skupinou.
Stěžovatel opírá svůj tvrzený nárok na úpravu důchodu ustanovením §21 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení se za neplatný považuje pro účely tohoto
zákona právní úkon, jímž došlo v rozhodném období (1948 – 1989) k skončení pracovního
nebo služebního poměru nebo členského vztahu k družstvu z důvodu politické perzekuce
nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Výčet důvodů,
jak je uveden v tomto ustanovení pod písmeny a) až e), je pouze demonstrativní,
protože zákon nemohl taxativně vyjádřit všechny případy, v nichž mohlo v dlouhém
„rozhodném období“ docházet ke skončení pracovního poměru z důvodu politické perzekuce
nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
U stěžovatele však ke skončení pracovního poměru v rozhodném období vůbec
nedošlo. Potvrzuje to sám v opravném prostředku, když uvádí, že u svého zaměstnavatele
pracoval celý svůj produktivní život, tedy 42 let. Zákon č. 87/1991 Sb. však spojuje možnost
úprav v důchodové oblasti pouze se skončením pracovního poměru v rozhodném období,
a to se skončením, které bylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího
obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Jestliže Krajský soud v Brně potvrdil shora uvedené rozhodnutí České správy
sociálního zabezpečení, bylo toto jeho rozhodnutí v souladu se zákonem. Nejvyšší správní
soud nehledal kasační stížnost důvodnou a podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. ji zamítl.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nepřiznal
mu soud právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Česká správa sociálního
zabezpečení právo na náhradu nákladů řízení nemá již vzhledem k §60 odst. 2 s. ř. s.
Krajský soud v Brně stěžovateli k jeho žádosti ustanovil usnesením ze dne 24. 2. 2003
č. j. 22 Ca 39/2002 - 52 advokáta JUDr. Stanislava Krejčího jako zástupce pro řízení
o kasační stížnosti, protože stěžovatel splňoval podmínky §35 odst. 7 s. ř. s. Podle téhož
ustanovení hotové výdaje a odměnu za zastupování v tomto případě platí stát. Soud proto
přiznal zástupci stěžovatele odměnu za jeden úkon právní služby (§11 odst. 1 písm. a)
vyhlášky č. 177/1996 Sb.) ve výši 250,- Kč (§9 odst. 2, odst. 3 písm. f) této vyhlášky)
a 75,- Kč náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3 téže vyhlášky). Částka 325,- Kč bude
JUDr. Stanislavu Krejčímu vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu po právní moci
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. 12. 2003
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu