ECLI:CZ:NSS:2004:1.AFS.47.2004
sp. zn. 1 Afs 47/2004-75
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce A. F.,
zastoupeného JUDr. Martinem Alešem, advokátem v Plzni, Houškova 30, 326 00 Plzeň,
proti žalovanému Finančnímu úřadu v Plzni, nám. Českých bratří 8, 306 16 Plzeň, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2003, čj. 66776/03/138942/1695, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2003, čj. 30 Ca
55/2003-38,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému advokátovi JUDr. Martinovi Alešovi se určuje
odměna za zastoupení ve výši 2558,50 Kč. Odměna bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 27. 2. 2003, čj. 66776/03/138942/1695, žalovaný zamítl
námitky žalobce podané proti exekučnímu příkazu ze dne 24. 1. 2003, čj.
17823/03/138942/1695. Toto rozhodnutí žalobce napadl žalobou u Krajského soudu v
Plzni, který ji rozsudkem ze dne 22. 10. 2003, čj. 30 Ca 55/2003-38, zamítl a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že žalobní
námitky směřovaly jednak do daňové kontroly, jednak do dodatečného vyměření daně.
Tyto výtky mohly být právně významné pouze v řízení o přezkum rozhodnutí Finančního
ředitelství v Plzni, kterými byla dne 26. 6. 2002 zamítnuta odvolání proti dodatečným
platebním výměrům. Ve stadiu vymáhání daňových nedoplatků postupem podle §73
zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též „daňový řád“, „d. ř.“) již
takové námitky nejsou právně relevantní.
Citovaný rozsudek žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl kasační stížností. Tvrdil, že
daňové řízení, jehož výsledkem bylo vydání dodatečných platebních výměrů, které jsou
předmětem daňové exekuce, nebylo řádně zahájeno a vedeno. Stěžovatel se totiž s
ohledem na svůj zdravotní stav daňového řízení nemohl účastnit. Dále tvrdil, že se krajský
soud nevypořádal s jeho žalobními námitkami, zejména upozorněním na trestný čin
ublížení na zdraví ředitele žalovaného. Dále poukázal na prodlevu mezi rozhodnutím
Finančního ředitelství v Plzni ze dne 26. 6. 2002 a exekučním příkazem ze dne 24. 1.
2003, která mu znemožnila podat žalobu již proti rozhodnutí Finančního ředitelství v
Plzni.
Ustanovený advokát stěžovatele ve stanovené měsíční lhůtě (§106 odst. 3 s. ř. s.)
kasační stížnost doplnil. Namítl vadu řízení spočívající v tom, že při zjišťování
skutkového stavu byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a soud, který ve věci rozhodoval,
měl napadené rozhodnutí pro tuto důvodně namítanou vadu zrušit. Zopakoval argumenty
stěžovatele a navíc namítl, že dodatečné daňové výměry neobsahovaly dostatečnou
specifikaci užitých pomůcek a jsou tedy nepřezkoumatelné. Správce daně stěžovatelovi
také měl podle §10 odst. 2 daňového řádu ustanovit zástupce, který by všechny podklady
požadované při daňové kontrole předložil.
Takovou kasační stížnost nelze věcně projednat a bylo třeba ji odmítnout.
Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto
rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení domáhá zrušení soudního
rozhodnutí. S výjimkami stanovenými soudním řádem správním je tato stížnost přípustná
proti každému takovému rozhodnutí. Jednu ze zmiňovaných výjimek obsahuje i §104
odst. 2 s. ř. s., který stanoví, že nepřípustná je kasační stížnost, která se opírá jen o jiné
důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s.
Požadavek na uplatnění některého z důvodů taxativně vypočtených v §103 odst. 1
s. ř. s. je přitom třeba vykládat v souladu se zásadou, že procesní právní úkon účastníka
řízení (zde: kasační stížnost) se posuzuje podle jeho obsahu. Na jedné straně tedy sice
postačí, že ze znění kasační stížnosti jsou seznatelné důvody, které zákonným kasačním
důvodům odpovídají a není rozhodující, že sám stěžovatel tyto důvody jednotlivým
ustanovením nepodřadil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004,
čj. 2 Afs 7/2003-50, publikované pod č. 161/2004 Sb. NSS). Na straně druhé ale
nepostačí, jestliže stěžovatel v kasační stížnosti pouze ocituje některé z písmen §103 odst.
1 s. ř. s., ale nekonkretizuje vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se soud podle
stěžovatele dopustil.
V posuzované věci krajský soud přezkoumával rozhodnutí o námitkách proti
exekučnímu příkazu. Námitky, které stěžovatel brojící proti rozhodnutí krajského soudu v
kasační stížnosti uvedl, nemířily ale vůbec proti fázi daňového řízení týkající se vymáhání
daňových nedoplatků (exekuce), ale směřovaly do samotné dříve proběhlé daňové
kontroly a do řízení vyměřovacího, již před časem skončeného vydáním dodatečných
platebních výměrů.
Námitkami, které stěžovatel uplatnil, by se ale soud mohl zabývat jen v řízení, kde by
předmětem soudního přezkoumání byly právě ony dodatečné platební výměry. Ty však
byly vydány - jak uvedeno - v červnu 2002, a stěžovatel je u správního soudu nenapadl
žalobou a jejich zrušení se včas nedomáhal.
Je-li u správního soudu napadeno rozhodnutí vydané v další fázi řízení (v řízení
exekučním), pak přirozeně soud může zkoumat jen samotnou existence titulu a vhodnost
zvoleného způsobu exekuce, poměr výše pohledávky k ceně exekucí postižené věci apod.,
navíc za podmínky, že stížnost tvrdí například, že exekuční titul neexistuje, zvolený
způsob exekuce není zákonem připuštěn, že cena postižené věci je v nepoměru k výši
pohledávky atp. Soud se ve fázi exekučního řízení nemůže zabývat skutečnostmi, které
nastaly před vydáním vykonatelného výkazu nedoplatků, tedy v řízení vyměřovacím.
Stížní tvrzení tedy vůbec nemířila do předmětu soudního přezkumu, a to ani poté,
kdy stěžovatelův advokát po výzvě soudu kasační stížnost doplnil (§106 odst. 3 s. ř. s.).
Byť tedy stěžovatel v doplnění kasační stížnosti namítl vadu řízení spočívající v tom,
že „při zjišťování skutkového stavu byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a soud, který ve
věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí pro tuto důvodně namítanou vadu zrušit“,
není tato námitka způsobilá být podkladem pro to, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu přezkoumal. Jde o námitku jen formální, opakující slova
zákona [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], ale bez věcného obsahu, vztahující se
k projednávané věci (rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu příkazu). Pouhé
zopakování zákonného textu bez věcného obsahu není důvodem kasační stížnosti.
Stížnost netvrdí, co vlastně bylo v daňové exekuci porušeno (případně která procesní
ustanovení nebyla dodržena). Obecně namítané vady nemůže ani Nejvyšší správní soud
na místě stěžovatele sám aktivně vyhledávat, protože vymezení rozsahu kasační stížnosti a
specifikace jejích důvodů leží na stěžovateli v důsledku dispoziční zásady, která ovládá
řízení o kasační stížnosti.
Stížní námitky zpochybňující vlastní daňová rozhodnutí z června 2002 se týkají jiných
rozhodnutí než těch, která stěžovatel napadal žalobou (napadena byla rozhodnutí o
námitkách proti exekučnímu příkazu). Takový důvod zákon nepřipouští, protože
ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. normuje, že námitky kasační stížnosti se musí vztahovat
k rozhodnutí, které bylo žalobou napadeno v řízení před krajským soudem. Brojí-li
stěžovatel kasační stížností proti rozhodnutí jinému (dodatečným platebním výměrům),
jde o jiné důvody kasační stížnosti než ty, které jsou v §103 uvedeny. Taková kasační
stížnost je nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Z vyložených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost pro nepřípustnost
odmítl [§104 odst. 4 s. ř. s., §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s.].
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením
§60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. listopadu 2004
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu