ECLI:CZ:NSS:2004:1.AZS.22.2004
sp. zn. 1 Azs 22/2004 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: M. M.,
zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Františkánská 7, 301 00
Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2003, čj.
OAM-1801/VL-11-C10-2003, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2003, čj. 28 Az 368/2003-22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 5. 2003 byla podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (zákon
o azylu) jako zjevně nedůvodná zamítnuta žalobcova žádost o udělení azylu.
Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 23. 4. 2003 žádost o udělení azylu,
kterou odůvodnil tím, že jeho družka není rozvedená, její manžel nesouhlasí s rozvodem
a Ukrajinu opustili z obav před vyhrožováním manžela přítelkyně. V protokolu o pohovoru
k žádosti o udělení azylu, který byl v souladu s §23 odst. 1 zákona o azylu proveden
dne 1. 5. 2003, žalobce rozvedl, že ve vlasti měli s družkou problémy s jejím manželem, který
odmítl souhlasit s rozvodem, vyhrožoval jim a fyzicky žalobce i jeho družku napadl. Když se
obrátil žalobce na policii a chtěl podat na manžela družky trestní oznámení, policie ho odmítla
přijmout a bylo mu řečeno, že si problémy mají vyřídit mezi sebou. Žalobce dále uvedl, že byl
nezaměstnaný a na Ukrajině nemohl najít práci. Žalovaný zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím,
že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žalobcovy žádosti o udělení azylu
jsou ekonomické a rodinné důvody, tedy důvody, které nelze podřadit pod taxativně uvedené
důvody pro udělení azylu v §12 zákona o azylu. Žalovaný se v odůvodnění rozhodnutí
zabýval též hodnocením, zda žalobce splňuje důvody pro udělení azylu podle §13 odst. 1 a 2
a podle §14 zákona o azylu a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Žalobou podanou Krajskému soudu v Hradci Králové dne 19. 6. 2003 se žalobce
domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného. Namítal procesní vady správního
řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, a to že se žalovaný jeho žádostí
nezabýval odpovědně a svědomitě a porušil tak ustanovení §3 odst. 3 správního řádu,
že v rozporu s §3 odst. 4 správního řádu nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nevedl
azylové řízení tak, aby posílil žalobcovu důvěru ve správnost jeho rozhodování a žalobce
rozhodnutí žalovaného nepovažuje za přesvědčivé, a koneč ně že žalovaný v rozporu
s §32 odst. 1 správního řádu nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci a za tím účelem
si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí. Žalobce též namítal, že žalovaný porušil
i ustanovení §12 a §91 zákona o azylu; žalobce má za to, že podmínky pro udělení azylu
splňuje a že se na něho vztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Podle žalobce žalovaný tím, že mu azyl podle §12 nebo §14 zákona o azylu neudělil
a ani na něho nevztáhl překážku vycestování, posoudil jeho žádost o azyl nesprávně.
Pokud jde o skutkové důvody, žalobce odkázal na svou žádost o udělení azylu, protokol s ním
sepsaný, a na ostatní spisový materiál žalovaného. V čem konkrétně měla spočívat namítaná
procesní pochybení žalovaného a tvrzená nezákonnost napadeného rozhodnutí žalobce
v žalobě blížeji neuvedl.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 12. 2003 žalobu zamítl. Ztotožnil
se bez výhrad s posouzením situace a odůvodněním napadeného rozhodnutí správního orgánu
a odkázal na jeho obsah. S odkazem na §12 zákona o azylu krajský soud uzavřel,
že skutečnosti žalobcem uváděné a spočívající ve snaze o legalizaci pobytu z důvodů
nevyřešených osobních problémů a ekonomických důvodů (nedostatek příležitosti zajistit
si vhodné zaměstnání) nelze pod důvody udělení azylu podřadit. Soud se rovněž zabýval
závěry žalovaného vyjádřenými v odůvodnění rozhodnutí o tom, že žalobce nesplňuje
podmínky pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu a shledal tyto závěry
souladnými se zákonem a pokud jde o namítané nevztažení překážky vycestování ve smyslu §
91 zákona o azylu na žalobce dospěl k závěru, že správní orgán, rozhoduje-li o zamítnutí
žádosti o azyl podle §16 zákona o azylu, není podle zákona povinen v takovém případě
posoudit a rozhodnout o takové námitce. Krajský soud uzavřel, že řízení před krajským
soudem nepřineslo žádné zásadní skutečnosti, v důsledku kterých by mohlo dojít ke změně
posouzení žalobcovy žádosti; žalobu proto jako bezdůvodnou zamítl.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační
stížnost, opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle stěžovatele
krajský soud (a stejně tak i žalovaný) nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda lze
na případ žalobce vztáhnout ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Žalobce
se ve své domovské zemi dostal do finančních potíží, nebyl schopen si zajistit legálním
způsobem prostředky pro svou obživu, pokud žádal o zajištění zaměstnání či sociálních
dávek, byl státními orgány odmítnut; podle žalobce tak byl dán důvod k udělení azylu
podle §12 písm. b) zákona o azylu, neboť žalobce patří do sociální skupiny nezaměstnaných,
kteří nemají žádné hmotné zabezpečení a domovský stát tuto situaci toleruje a podporuje.
Dále se stěžovatel dovolával kasačního důvodu obsaženého v §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. [formálně částečně označeného i jako důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
obsahově však mířícího k důvodu uvedenému v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Žalovaný
podle něho provedl nedostatečné dokazování; nepřihlédl přitom k velmi omezeným
možnostem stěžovatele coby žadatele o udělení azylu, jak prokázat pronásledování v zemi
původu. Krajskému soudu stěžovatel vytkl to, že nepřezkoumal dodržení procesních předpisů
ze strany žalovaného, což učinit měl, byť stěžovatel v žalobě poukazoval na vady správního
řízení jen v obecné rovině. Minimálně se měl zabývat tím, zda žalovaný ve správním řízení
provedl dostatečné dokazování a zda jeho rozhodnutí bylo dostatečně odůvodněno. Ze všech
uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem stěžovatel požádal o to, aby jeho
kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost se, s ohledem na zamítnutí kasační
stížnosti, stala bezpředmětnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
částečně nepřípustnou; ve zby tku ji pak zamítl jako nedůvodnou.
Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné
důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Žalobce v žalobě pouze obecně namítal nezákonnost závěru žalovaného o tom,
že žalobce podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu nesplňuje a neuvedl,
v jakých konkrétních právních důvodech měla tato nezákonnost spočívat, krajský soud
nepochybil, jestliže závěry konfrontoval s obsahem správního spisu a rozhodnutí žalovaného
shledal v souladu se zákonem. Uvádí-li stěžovatel až nyní v kasační stížnosti že splnění
podmínek pro udělení azylu v jeho případě spočívá v tom, že žalobce náleží ve své vlasti
k sociální skupině nezaměstnaných bez hmotného zabezpečení, u nichž tuto situaci stát
toleruje či podporuje, uvádí tak nové skutečnosti, k nimž Nejvyšší správní soud nemůže
přihlížet (§109 odst. 4 s. ř. s.). Tento důvod kasační stížnosti je tak podle §104 odst. 4 s. ř. s.
důvodem nepřípustným, neboť stěžovatel jej neuplatnil v řízení před krajským soudem,
ačkoliv tak mohl učinit.
Co se týče stížnostních námitek vytýkajících krajskému soudu, že náležitě nezkoumal
vady správního řízení a nezrušil správní rozhodnutí napadené žalobou, ačkoli žalovaný
své rozhodnutí založil na nedostatečném dokazování a ani je uspokojivě neodůvodnil,
Nejvyšší správní soud je neshledal důvodnými.
Na vady řízení před správním orgánem upozornil stěžovatel již v řízení před krajským
soudem; učinil tak však na standardním formuláři pro žalobce v azylových věcech,
který obsahoval pouze obecné výtky týkající se procesních pochybení žalovaného správního
orgánu v průběhu řízení o udělení azylu.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem v závěru, že neshledal v řízení
před žalovaným správním orgánem, které vyústilo v zamítnutí stěžovatelovy žádosti o udělení
azylu jako zjevně nedůvodné, vady, pro něž by měl napadené správní rozhodnutí zrušit.
Správní orgán vycházel v řízení ze stěžovatelovy žádosti o udělení azylu, doplněné ručně
psaným prohlášením o důvodech žádosti, a z protokolu o pohovoru provedeném v souladu
s §23 zákona o azylu. Z žádné z těchto písemností nevyplynulo, že by stěžovatel tvrdil
některý z důvodů pro udělení azylu; žalovanému tedy nevznikla povinnost provádět
dokazování ohledně existence některého z azylových důvodů taxativně vypočtených
v §12 zákona o azylu. Stěžovatelovo tvrzení o tom, že byl v zemi původu vystaven
výhružkám ze strany soukromých osob, může snad svědčit o stavu obecné kriminality
na Ukrajině; azylové řízení však neslouží k tomu, aby správní orgán snášel důkazy o míře
a povaze obecně kriminálních činů v zemích původu žadatelů o azyl – byť i byly zaměřeny
proti nim osobně a přispěly k jejich odchodu ze země – nýbrž ke zjištění či vyvrácení
existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Ani námitce vytýkající žalovanému nedostatečné odůvodnění rozhodnutí nelze
vyhovět. Žalovaný po provedení důkazů písemnostmi shromážděnými v řízení uzavřel,
že stěžovatel se nedovolával žádného z důvodů vedoucích k udělení azylu, a naopak potvrdil,
že o azyl požádal kvůli obavám z výhružek manžela jeho družky a řešení svých
ekonomických problémů spočívajících v nedostatku příležitosti zajistit si vhodné zaměstnání.
Žalovaný opřel své rozhodnutí o ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
neboť stěžovatelovy výpovědi nesvědčily o tom, že by mohl být v zemi původu vystaven
pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má (§12 zákona o azylu). Za takového stavu věcí pak nelze
rozhodnutí považovat za nedostatečně odůvodněné. Své důvo dy a svůj myšlenkový postup
pak v rozhodnutí náležitě popsal.
Nejvyšší správní soud tedy zhodnotil první stížnostní námitku jako nepřípustnou;
námitky vytýkající žalovanému nedostatečně provedené dokazování a nedostatečně
odůvodněné rozhodnutí pak shledal nedůvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné
jiné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. 4. 2004
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu