ECLI:CZ:NSS:2004:2.ADS.16.2003
sp. zn. 2 Ads 16/2003 – 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobkyně M. H.,
zastoupené advokátem Mgr. Radkem Bechyně se sídlem Benešova 245, Kolín 2, proti
žalované České správě sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002 č. j.
41 Ca 106/2002 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala včas kasační stížnost proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002 čj. 41 Ca 106/2002 - 23, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí
žalované č. II ze dne 9. 4. 2002 a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. V kasační stížnosti (která je formulačně i obsahově totožná s odvoláním,
kterou v této věci žalobkyně podala, řízení o něm však bylo zastaveno podle §129 odst. 3
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – dále jen „s. ř. s“), stěžovatelka napadla shora
uvedený rozsudek v celém rozsahu, protože krajský soud dospěl na základě provedených
důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávně právně posoudil danou věc (§103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.). Stále sporným je období od 19. 12. 1991 do 31. 12. 1992. Je
nesprávné toto období nezapočítat, neboť spolupracující osoba je osobou samostatně
výdělečně činnou se všemi z toho plynoucími povinnostmi ohledně sociálního, důchodového
a zdravotního pojištění včetně oznámení o zahájení činnosti, podávání přehledů a placení
záloh. Je s podivem, že v tomto období nebyly po stěžovatelce vyžadovány zálohy na
nemocenské a důchodové pojištění, je však nesporné, že to zákon nevyžadoval. Stěžovatelka
přesto na konci zúčtovacího období odevzdávala přehledy o příjmech a výdajích osoby
samostatně výdělečně činné a dalších údajích, ze kterých vyplývá, zda mělo být pojištění
doplaceno či nikoli podle dosaženého zisku či ztráty. Nelze souhlasit s tvrzením napadeného
rozsudku, že tato doba nemůže být stěžovatelce započítána, protože se nejednalo o dobu
zaměstnání ve smyslu §8 zákona č. 100/1988 Sb., a stěžovatelka nebyla účastna na
důchodovém pojištění podle §6 tohoto zákona, nebyla přihlášena na účasti na důchodovém
zabezpečení a ani nebylo zaplaceno pojištění. Pokud totiž byly Okresní správě sociálního
zabezpečení předávány přehledy o příjmech a výdajích osoby samostatně výdělečně činné a o
dalších údajích, musela být stěžovatelka v evidenci Okresní správy sociálního zabezpečení a
musela být tedy přihlášena i k účasti na důchodovém zabezpečení. Krajský soud se nezabýval
obdobím od 1. 1. 1993 do 16. 4. 1994, kdy je již nerozhodné, zda platil zálohy manžel
stěžovatelky nebo ona. Toto období mělo být zcela jednoznačně započítáno.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil tyto podstatné skutečnosti:
Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2001 čj. 2 Cao 201/2000 - 16,
jehož stejnopis je součástí spisu Krajského soudu v Praze, a jímž byl potvrzen rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2000 čj. 41 Ca 235/99 - 37 ve znění opravného usnesení
ze dne 20. 6. 2000 čj. 41 Ca 235/99 - 48, se podává, že Krajský soud v Praze se obdobími,
která jsou uvedena v kasační stížnosti a která by měla být pro účely důchodového pojištění
zhodnocena jako doba zaměstnání, již zabýval. Stěžovatelce v těchto požadavcích nevyhověl
a své právní závěry řádně zdůvodnil. S těmito právními závěry se k odvolání stěžovatelky
ztotožnil Vrchní soud v Praze ve shora uvedeném rozsudku.
Krajský soud v Praze však shora uvedeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalované ze dne
18. 11. 1999 označené č. 2, a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Krajský soud přisvědčil
stěžovatelce, že jí starobní důchod náleží již od 13. 10. 1997 a že je povinností žalované jí
započítat dobu od 1. 9. 1957 do 31. 12. 1958.
Žalovaná proto vydala rozhodnutí ze dne 9. 4. 2002 – II, jímž stěžovatelce přiznala starobní
důchod v souladu se shora uvedenými rozsudky Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu
v Praze.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka opravný prostředek, jehož obsah byl
v podstatě totožný s obsahem kasační stížnosti.
Krajský soud v Praze rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku rozhodnutí žalované
potvrdil. V odůvodnění uvedl, že doba od 19. 12. 1991 do 31. 12. 1992 nemůže být
stěžovatelce započtena pro účely důchodového zabezpečení, neboť se nejednalo o dobu
zaměstnání ve smyslu §8 zákona č. 100/1988 Sb., stěžovatelka nebyla účastna
na důchodovém zabezpečení podle §6 téhož zákona, nebyla přihlášena k účasti
na důchodovém zabezpečení a ani nebylo placeno pojistné. Krajský soud poukázal na to,
že stěžovatelka nárok na započtení doby již bezúspěšně uplatnila a odkázal na rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2000 čj. 41 Ca 235/99 - 37 a na rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 13. 11. 2001 čj. 2 Cao 201/2000 - 16.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle §250j odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §250l odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném
do 31. 12. 2002 správní orgány byly vázány právním názorem soudu. Žalovaná tedy byla
povinna vydat nové rozhodnutí, v němž o starobním důchodu stěžovatelky rozhodla v souladu
s rozsudkem Krajského soudu v Praze a s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, jak jsou
citovány shora. Žalovaná byla vázána těmito rozsudky i v tom, že stěžovatelce nelze
pro důchodové účely započítat jako dobu zaměstnání období od 19. 12. 1991 do 31. 12. 1992
a období od 1. 1. 1993 do 16. 4. 1994. Rozhodnutí žalované tedy bylo vydáno v souladu
se zákonem a Krajský soud v Praze je podle §250q odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném
do 31. 12. 2002 potvrdil.
Vázanost právním názorem soudu může být prolomena jen v důsledku nových skutkových
zjištění, popř. v důsledku změny právní úpravy. V kasační stížnosti však nová skutková
zjištění tvrzena nejsou; opakují se v ní tatáž tvrzení, která již stěžovatelka dříve uplatnila
a s nimiž se soudy vyrovnaly.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. Stěžovatelka neměla
ve věci úspěch a žalované náhrada nákladů řízení nenáleží ze zákona.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2004
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu