ECLI:CZ:NSS:2004:2.AFS.45.2004
sp. zn. 2 Afs 45/2004 - 114
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Petra Příhody a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce J.P.,
zastoupeného Mgr. JUDr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2,
Mikovcova 10/476, proti žalovanému Ministerstvu financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
23. 10. 2003, č.j. 45 Ca 40/2003 - 68, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 9. 2004,
č. j. 45 Ca 40/2003 - 108,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jeho žaloba
proti třem rozhodnutím Finančního úřadu v Benátkách nad Jizerou ze dne 3. 11. 2000,
a to dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty č. j. 22165/00/049971/3857,
dodatečnému platebnímu výměru č. j. 22160/00/049971/3857 č. 1000000205, jímž byl
stěžovateli stanoven základ daně a vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1996
a dodatečnému platebnímu výměru č. j. 22162/00/049971/3857 č. 1000000206, jímž byl
stěžovateli stanoven základ daně a vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1997.
Krajský soud žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále též „s. ř. s.“), neboť žaloba směřující proti prvoinstančním rozhodnutím
správního orgánu je podle §68 písm. a) s. ř. s. nepřípustná. V napadeném usnesení krajský
soud rovněž uvedl, že ze správního spisu zjistil, že stěžovatel podal proti uvedeným
prvoinstančním rozhodnutím včas odvolání, o nichž rozhodl druhoinstanční orgán
(Finanční ředitelství v Praze), z toho v jednom případě před podáním žaloby. Krajský soud
proto posuzoval, zda žaloba, pokud jí žalobce v jednom případě fakticky napadl
druhoinstanční rozhodnutí, je projednatelná; i v tomto případě však dospěl k závěru,
že je třeba žalobu odmítnout, tentokrát podle §46 odst. 1 písm. b s. ř. s., neboť žaloba
proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 30. 1. 2002, č. j. 9298/01 - 130,
jímž bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané
hodnoty, je podána opožděně. Naopak žaloba proti rozhodnutím Finančního ředitelství
v Praze ze dne 26. 9. 2002, č. j. 5248/02 - 110 a č. j. 5249/02 - 110, jimiž bylo rozhodnuto
o odvoláních stěžovatele proti napadeným dodatečným platebním výměrům na daň z příjmů
fyzických osob za rok 1996 a rok 1997, by byla podána předčasně.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti namítá, že dne 21. 5. 2002 podal
k Městskému soudu v Praze podle tehdy účinného zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád (dále též „o. s. ř.“) určovací žalobu, kterou se domáhal určení neplatnosti tam uvedených
platebních výměrů. Podle stěžovatele jde o žalobu na určení neplatnosti (zrušení) platebních
výměrů, které podle §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., čl. 14 Ústavy České republiky
a §2 odst. 3 zákona č. 3/1993 Sb., neměly náležitosti stanovené citovanými zákony. Žaloba
směřovala proti České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, tedy proti
státnímu a nikoli správnímu orgánu a podle tehdy účinného občanského soudního řádu
byl tak, podle názoru žalobce, věcně i místně příslušný ve věci rozhodnout Městský soud
v Praze, neboť žalovaný má sídlo na území hl. m. Prahy. Tento soud tak měl podle
§11 odst. 1 a §103 a násl. o. s. ř. ve znění tehdy účinném posoudit, zda se jedná o věc
správní, občanskoprávní či jinou a podle toho také postupovat. Pokud pak městský soud
dospěl k závěru, že není věcně příslušný, měl věc postoupit soud u příslušnému a nikoli
ji předkládat Vrchnímu soudu v Praze k posouzení věcné příslušnosti. Stěžovatel rovněž
upozorňuje na to, že §8a o. s. ř. ve znění tehdy účinném neměl být v dané věci vůbec použit,
neboť k žádnému sporu o pravomoc mezi soudy a orgány státní správy nedošlo. Podle
stěžovatele Vrchní soud v Praze z neznámých důvodů a neznámo kdy věc postoupil
Nejvyššímu správnímu soudu, aniž by o této skutečnosti stěžovatele informoval. Nejvyšší
správní soud pak usnesením vydaným 19 měsíců po podání žaloby věc postoupil Krajskému
soudu v Praze. Stěžovatel zdůrazňuje, že prodlení soudů nemůže být stěžovateli na újmu.
Soudy, aniž by stěžovateli poskytly jakákoliv poučení podle §5 a §32 odst. 3 o. s. ř.,
zkoumaly 19 měsíců věcnou příslušnost. Podle stěžova tele pak tím, že nabyl účinnosti s. ř. s.,
došlo ke zhoršení jeho právního postavení, což je podle něho v rozporu se základními
pravidly každého právního státu, neboť nikdy nemůže dojít ke zhoršení právního postavení
účastníka řízení v důsledku změny zákona. Pokud jde o napadené usnesení Krajského soudu
v Praze, tak stěžovatel nesouhlasí s tím, že tento soud žalobu formálně zamítl (pozn. soudu:
krajský soud žalobu stěžovatele nezamítl, nýbrž odmítl), aniž by věc meritorně řešil,
neboť stěžovatel měl být pou čen podle tehdy účinného o. s. ř. Stěžovatel rovněž konstatuje,
že zůstává otázkou, zda byl Krajský soud v Praze věcně příslušný či nikoli. Dále též namítá,
že současně se žalobou byl podán návrh na vydání předběžného opatření podle §74 odst. 4
věta druhá o. s. ř. a o tomto předběžném opatření mělo být rozhodnuto nejpozději do 7 dnů
poté, co byl návrh podán. Krajský soud však o něm rozhodl až po 19 měsících. Tento postup
soudu je v rozporu nejen s citovaným ustanovením o. s. ř., ale také se základními ústavními
zákony tohoto státu. Stěžovatel také poukazuje na §58 odst. 1 o. s. ř. a uvádí, že kdyby soud
postupoval v souladu s tímto ustanovením, byla by žaloba podána včas. Co se týče
nepřípustnosti žaloby proti prvoinstančním rozhodnutím správního orgánu, stěžovatel uvádí,
že ze zákona o správě daní a poplatků nevyplývá, zda jsou finanční úřady správní orgány
ve smyslu zákona o správním řízení. Podle stěžovatele je tak základní otázkou, zda náš právní
řád umožňuje podání určovací žaloby na určení neplatnosti dodatečných platebních výměrů.
Protože s. ř. s. nevylučuje podpůrné užití o. s. ř., měl soud rozhodnout o této určovací žalobě
podle o. s. ř. ve znění tehdy účinném a nikoli jako o žalobě ve správním soudnictví.
Uvedeným postupem, kdy soudy stěžovatele nepoučily o jeho procesních právech a byly
ve značné časové prodlevě, tak byla stěžovateli odňata možnost přístupu k soudu
a spravedlnosti. Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil
jak napadené usnesení Krajského soudu v Praze, tak shora uvedené platební výměry a rovněž
rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze.
Ministerstvo financí ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvedlo, že se necítí
být v řízení o žalobě pasivně legitimováno, neboť rozhodnutí, která jsou žalobou napadána
vydal v prvním stupni Finanční úřad v Benátkách nad Jizerou a ve druhém stupni
pak o platebních výměrech rozhodovalo Finanční ředitelství v Praze. Dále nesouhlasí
s tvrzením stěžovatele, že Ministerstvo financí není správní orgán a poukazuje přitom
na čl. 79 Ústavy České republiky a odbornou literaturu. Rovněž oponuje stěžovateli v tom,
že by snad daňové řízení nemělo být správním řízením. Podle Ministerstva financí je daňové
řízení, které vyžaduje zvláštní autonomní procesní úpravu, jednoznačně správním řízením
sui generis. Platební výměr pak je rozhodnutím, které zakládá, mění nebo ruší práva
a povinnosti fyzických nebo právnických osob a je tak zcela zřejmé, že jak platební výměry,
tak rozhodnutí Ministerstva financí, jsou rozhodnutími správního orgánu a pokud splňují
i ostatní podmínky uvedené v s. ř. s., respektive v o. s. ř. jsou přezkoumatelná podle předpisů
o správním soudnictví. Závěrem dodává, že nespatřuje důvod, aby stěžovatel navrhoval
zrušení rozhodnutí Finančního úřadu v Benátkách nad Jizerou, když kasační stížností
výhradně napadá procesní postup soudů a nikoli věcnou podstatu sporu.
Nejvyšší správní soud se tak nejprve musel vypořádat s námitkou Ministerstva financí
týkající se jeho účastenství v daném řízení. Namítá-li Ministerstvo financí, že není v daném
řízení pasivně legitimováno, lze s ním s ohledem na věcný obsah žaloby souhlasit. Podle §33
odst. 1 s. ř. s. jsou účastníky řízení ve správním soudnictví navrhovatel (žalobce) a odpůrce
(žalovaný) nebo ti, o nichž to stanoví tento zákon; odpůrcem (žalovaným) je ten o němž
to stanoví zákon. Ustanovení §69 s. ř. s. pak stanoví, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu, je žalovaným ten správní orgán, který rozhodl v posledním stupni,
nebo správní orgán na který jeho působnost přešla. Shodně pak byla pasivní legitimace
upravena v §250 odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002, tedy zákona účinného
v době podání žaloby. V dané věci stěžovatel v žalobě označil jako žalovaného
Českou republiku - Ministerstvo financí a brojil proti rozhodnutím Finančního úřadu
v Benátkách nad Jizerou. Podle výslovného znění zákona však žalovaným mělo být jednak
Finanční ředitelství v Praze, které rozhodlo o odvolání stěžovatele proti jednomu
z napadených platebních výměrů a rozhodlo tak v posledním stupni (tedy vydalo konečné
rozhodnutí před podáním žaloby a toto rozhodnutí mělo být žalobou napadeno), jednak
ve vztahu k rozhodnutím, o nichž odvolací řízení dosud v době podání žaloby nebylo
ukončeno jím měl být Finanční úřad v Benátkách nad Jizerou (neboť i když nevydal
konečné rozhodnutí, jednalo se o poslední rozhodnutí vydané před podáním žaloby a jen jeho
rozhodnutí jí mohla být, byť neúspěšně, napadena). Vzhledem k tomu, že žaloba byla
odmítnuta pro nepřípustnost, má Nejvyšší správní soud za to, že soud neporušil zákon,
když nezkoumal otázku pasivní legitimace a když jako žalovaného v záhlaví usnesení označil
orgán, proti němuž byla žaloba žalobcem podána. Jinak řečeno, pokud nebyla žaloba
projednávána věcně a byla odmítnuta podle §46 odst. 1 s. ř. s., nemohlo tuto skutečnost
nesprávné označení žalovaného jakkoli ovlivnit. Ze stejných důvodů vedl kasační řízení
s označeným žalovaným i Nejvyšší správní soud. Navíc nelze přehlížet setrvávající tvrzení
stěžovatele, že nemínil podat správní žalobu, ale žalobu určovací, při níž je rozhodné
označení žalovaného v žalobě.
Důvodnost kasační stížnosti pak posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Ačkoli to stěžovatel výsl ovně neuvádí, lze jím uvedené důvody podřadit
pod §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy důvody spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu, když zejména namítá, že nepodal správní žalobu, nýbrž žalobu na určení
podle o. s. ř. Stěžovatel rovněž zpochybňuje postup soudů v dané věci, kterým se cítí být
zkrácen na svých právech. Uplatňuje tak také důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., tedy vadu řízení před soudem.
Nejvyšší správní soud tak musel nejprve posoudit charakter podané žaloby. Pokud
by se totiž skutečně jednalo o určovací žalobu, jak tvrdí stěžovatel, nemohla by být
projednána ve správní soudnictví podle s. ř. s., nýbrž v řízení občanskoprávním podle o. s. ř.
K tomu ze správního a soudního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 20. 5. 2002
k Městskému soudu v Praze podání nazvané jako „žaloba o určení neplatnosti platebních
výměrů na základě nesprávného úředního postupu, návrh na vydání předběžného opatření“.
Z obsahu tohoto podání pak lze dovodit, že jím stěžovatel brojí proti třem rozhodnutím
Finančního úřadu v Benátkách nad Jizerou ze dne 3. 11. 2000, a to dodatečnému platebnímu
výměru na daň z přidané hodnoty č. j. 22165/00/049971/3857, dodatečnému platebnímu
výměru č. 1000000205 a dodatečnému platebnímu výměru č. 1000000206. Všechna tato tři
rozhodnutí stěžovatel považuje za neplatná, neboť podle něho postrádají náležitosti uvedené
v §32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., konkrétně otisk úředního razítka se státním znakem
v souladu se zákonem. Podle odst. 7 citovaného ustanovení pak jsou uvedené dodatečné
platební výměry absolutně neplatné. Stěžovatel v žalobě proto navrhoval, aby soud vydal
předběžné opatření, kterým rozhodne o tom, že předmětné dodatečné platební výměry jsou
vůči stěžovateli do rozhodnutí soudu ve věci samé neúčinné a v návrhu výroku rozsudku
požaduje, aby soud určil, že ze strany žalovaného (České republiky - Ministerstva financí)
došlo k nesprávnému úřednímu postupu a že předmětné dodatečné platební výměry jsou
neplatné.
Vzhledem k tomu, že soud je povinen posoudit každý úkon podle jeho obsahu,
i když je nesprávně označen, (§41 odst. 2 o. s. ř., §64 s. ř. s.), zabýval se Nejvyšší správní
soud obsahem uvedené žaloby a dospěl k závěru, že stěžovatel, ať už svoji žalobu nazval
jakkoli, jednoznačně brojil proti rozhodnutím finančního úřadu, která považoval za neplatná
pro rozpor se zákonem. Podle §244 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002,
ve správním soudnictví přezkoumávaly soudy na základě žalob nebo opravných prostředků
rozhodnutí orgánů veřejné správy jimiž se zakládají, mění, ruší či závazně určují práva
nebo povinnosti fyzických či právnických osob, jakož i rozhodnutí orgánů veřejné správy
o osobním stavu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení přezkoumávaly s oudy zákonnost mimo
jiné rozhodnutí orgánů státní správy, orgánů územní samosprávy, jakož i orgánů zájmové
samosprávy; pro tato rozhodnutí je používána legislativní zkratka „rozhodnutí správního
orgánu“. V dané věci stěžovatel brojil proti rozhodnutím Finančního úřadu v Benátkách
nad Jizerou, resp. proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze, které rozhodlo
v posledním stupni; přičemž jak finanční úřady, tak finanční ředitelství jsou beze vší
pochybnosti orgány státní správy. Rozhodnutí - dodatečný platební výměr,
pak je rozhodnutím, kterým je daňovému subjektu dodatečně stanoven základ daně
a vyměřena daň v určité výši, jedná se tak o rozhodnutí podle §244 odst. 1 o. s. ř. ve znění
účinném do 31. 12. 2002, které je podrobeno přezkumu ve správním soudnictví.
Naopak určovací žaloba je podle §80 písm. c) o. s. ř. žaloba, kterou se lze domáhat,
aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom právní
zájem. Určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu
postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, není
tak opodstatněná tam, kde právní vztah nebo právo byly již porušeny a kde je proto právním
prostředkem ochrany žaloba na plnění. Jedná se tak o druh žaloby v občanskoprávním řízení,
kterou se lze domáhat výhradně určení existence či neexistence práva nebo právního vztahu,
nikoli právní skutečnosti nebo dokonce určení neplatnosti správního rozhodnutí,
jako konkrétního správního aktu, který je výsledkem správního řízení. Typickým příkladem
určovací žaloby je například žaloba na určení vlastnického práva k movité či nemovité věci
nebo žaloba na určení neplatnosti smlouvy.
Stěžovatel se žalobou domáhal vyslovení neplatnosti dodatečných platebních výměrů
pro nedostatek jejich zákonných náležitostí. K tomu lze připomenout, že podle §32 odst. 7
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků byl a je oprávněn k ověření neplatnosti
platebního výměru správce daně, který rozhodnutí vydal. Pokud k ověření neplatnosti
správcem daně nedošlo, je otázka platnosti či neplatnosti platebního výměru přezkoumatelná
soudem v rámci žaloby směřující proti konečnému rozhodnutí vydanému v daném správním
(daňovém) řízení. Tedy určení neplatnosti dodatečných platebních výměrů (na základě
určovací žaloby) v době podání žaloby nepříslušelo soudům vůbec a posouzení jejich
platnosti soudem bylo možné jen v rámci správní žaloby. Lze tak uzavřít, že určovací žalobou
nelze požadovat určení neplatnosti rozhodnutí správního orgánu a že předmětná žaloba
je žalobou správní, přesto že tak není nazvána a v žalobním petitu je požadováno vyslovení
neplatnosti správních rozhodnutí. Jak plyne z obsahu této žaloby, stěžovatel jí napadá
rozhodnutí správního orgánu veřejnoprávní povahy, což je možné jen správní žalobou
ve správním soudnictví. Krajský soud v Praze tak nepochybil, když stěžovatelovu žalobu
posoudil podle jejího obsahu jako správní žalobu, na kterou se před nabytím účinnosti s. ř. s.
(tedy v době jejího podání) vztahovala část pátá o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002.
Podle §250b odst. 1 o. s. ř. v citovaném znění musela být žaloba podána do dvou měsíců
od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni a zmeškání této lhůty nelze
prominout (shodně v současné době §72 odst. 1 a 4 s. ř. s.). Námitka stěžovatele týkající
se pochybení soudu, když jej nepoučil o možnosti postupu podle §58 o. s. ř., je tak zcela
nepřípadná.
Předmětnou žalobou, podanou k poštovní přepravě dne 20. 5. 2002, stěžovatel brojil
proti rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, za situace, kdy proti žalobou napadeným
rozhodnutím podal rovněž odvolání ve správním řízení. Rozhodnutí Finančního ředitelství
v Praze ze dne 30. 1. 2002, č. j. 9298/01 - 130, jímž bylo zamítnuto odvolání proti
dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty, obdržel stěžovatel dne
11. 2. 2002. V této části, byť byla žaloba směřována proti rozhodnutí prvostupňovému,
konečné rozhodnutí v době podání žaloby existovalo, a proto byla žaloba přípustná a její vada
spočívající v označení prvostupňového rozhodnutí jako předmětu přezkumu byla
odstranitelná. Ovšem žaloba proti tomuto rozhodnutí byla podána po zákonem stanovené
dvouměsíční lhůtě, neboť ta uplynula dne 11. 4. 2002. V době podání žaloby by to byl důvod
pro zastavení řízení podle §250 odst. 3 o. s. ř. v cit. znění. Rozhodnutí Finančního ředitelství
v Praze ze dne 26. 9. 2002, č. j. 5248/02 - 110 a č. j. 5249/02 - 110, jimiž bylo rozhodnuto
o odvoláních stěžovatele proti dodatečným platebním výměrům na daň z příjmů fyzických
osob za rok 1996 a rok 1997, obdržel stěžovatel až dne 4. 10. 2002 a žaloba je tak podána
v době, kdy ještě o odvoláních nebylo rozhodnuto. Vzhledem k tomu, že žalobu bylo možno
podat až po vyčerpání řádných opravných prostředků proti konečnému rozhodnutí, které bylo
v právní moci (§247 odst. 2 o. s. ř. v cit. znění) a lhůta pro podání žaloby byla také vázána
na doručení rozhodnutí vydaného v posledním stupni, jednalo se o žalobu směřující proti
rozhodnutím prvostupňovým, nepravomocným - proto nepřípustnou. V době podání žaloby
by rovněž bylo na místě zastavení řízení podle §250 odst. 3 o. s. ř. v cit. znění. O žalobě bylo
krajským soudem rozhodováno až po účinnosti soudního řádu správního; podle
§130 odst. 1 s. ř. s. se řízení podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu účinného
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, v nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí
účinnosti tohoto zákona, dokončilo podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu
prvního tohoto zákona. Tak také krajský soud postupoval, když žalobu odmítl podle
ust. §46 odst. 1 písm. b, d) s. ř. s. Přitom nepřípustnost žaloby spatřoval v podání žaloby
proti dvěma rozhodnutím, u nichž nebyly vyčerpány řádné opravné prostředky
(§68 písm. a/ s. ř. s.) - k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 3. 2004, č. j. 3 Ads 58/2003 - 32: „Nevyčká-li žalobce rozhodnutí odvolacího orgánu
o řádném opravném prostředku a podá žalobu s konstatováním, že by odvolací orgán
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně stejně potvrdil, nenaplnil podmínku vyčerpání
řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem uvedenou v ustanoveních
§5 s ř. s. a §68 písm. a) s. ř. s.; žaloba je nepřípustná a soud ji odmítne.“ Opožděnost
shledal krajský soud u žaloby podané proti rozhodnutí, u něhož sice bylo konečné rozhodnutí
již vydáno, ale od jeho doručení uplynula zákonná lhůta k podání žaloby. Pokud bylo
argumentováno pouze lhůtou k podání žaloby podle s. ř. s., neprojevilo se to na zákonnosti
vydaného usnesení, neboť žaloba byla ve vztahu k danému rozhodnutí opožděná i podle
předpisů platných v době jejího podání. Nejvyšší správní soud tak nezjistil naplnění tvrzeného
kasačního důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť napadené rozhodnutí
Krajského soudu v Praze je vydáno v souladu se zákonem. Rovněž nelze stěžovateli
přisvědčit, že by změnou právní úpravy došlo ke zhoršení jeho právního postavení,
neboť jak výše uvedeno, dvouměsíční lhůta k podání žaloby, tak podmínka vyčerpání
přípustných řádných opravných prostředků byla stanovena i před účinností s. ř. s.
(§250b odst. 1 a §247 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002).
Pokud stěžovatel nesouhlasí s Městským soudem v Praze, který dospěl
k závěru, že v dané věci není věcně příslušný a proto věc předložil Vrchnímu soudu v Praze
k posouzení věcné příslušnosti, Nejvyšší správní soud neshledal v tomto postupu žádné
pochybení. Městský soud totiž postupoval podle §104a odst. 2 o. s. ř. (a nikoli podle
§8a o. s. ř., jak se mylně domnívá stěžovatel), který ukládal okresnímu a krajskému soudu
(Městskému soudu v Praze), v případě, že má za to, že není věcně příslušný, předložit věc
se zprávou svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náležela
do věcné působnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů. Vrchní soud pak rozhodne,
které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně
příslušný. V dané věci Městský soud v Praze postupoval zcela v souladu s uvedeným
ustanovením. Po té, co dospěl k závěru, že není věcně příslušný, vyzva l účastníky řízení
k vyjádření a věc předložil Vrchnímu soudu v Praze. Stěžovatel k této výzvě uvedl,
že s postupem městského soudu souhlasí a že ve věci došlo k záměně adresy soudu a za tuto
chybu se omlouvá. Jak vyplynulo ze soudního spisu s ohledem na charakter věci, byla tato
dne 25. 11. 2002 přiřazena správnímu úseku vrchního soudu. Dříve než vrchní soud o věci
rozhodl, nabyl účinnosti soudní řád správní a podle §132 uvedeného zákona byl dne
2. 1. 2003 spis postoupen k převzetí a dokončení Nejvyššímu správnímu soudu.
Podle citovaného ustanovení totiž nestanoví-li s. ř. s. jinak, věci správního soudnictví, v nichž
nebylo rozhodnuto do dne účinnosti tohoto zákona a v nichž byla dána věcná příslušnost
k řízení vrchním soudům nebo Nejvyššímu soudu, převezme a dokončí Nejvyšší správní soud.
Namítá-li stěžovatel, že vrchní soud pochybil, když jej o postoupení věci Nejvyššímu
správnímu soudu neinformoval, nelze s ním souhlasit. K postoupení věcí totiž docházelo
přímo ze zákona, aniž by k tomu bylo třeba konkrétního rozhodnutí soudu a vrchní soud nebyl
povinen o tomto postupu účastníky informovat.
Usnesením ze dne 27. 2. 2003, č. j. 6 A 165/2002 - 14 pak Nejvyšší správní soud
postoupil uvedenou věc Krajskému soudu v Praze, neboť dospěl k závěru, že v dané věci není
k řízení věcně příslušný. Pro založení věcné příslušnosti Nejvyššího správního soudu
k dokončení řízení v neskončených věcech bylo totiž rozhodující, zda byl k jejich projednání
a rozhodnutí před nabytím s. ř. s. věcně příslušný vrchní soud. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že tomu tak v dané věci nebylo. Vrchní soudy byly podle §246 odst. 2 o. s. ř.
ve znění účinném do 31. 12. 2002, věcně příslušné k přezkoumávání rozhodnutí ústředních
orgánů státní správy. V daném případě je sice jako žalovaný označeno Ministerstvo financí,
avšak žaloba směřuje proti rozhodnutím Finančního úřadu v Benátkách nad Jizerou. Uvedený
finanční úřad, který rozhodně není ústředním orgánem státní správy, se nachází v obvodu
Krajského soudu v Praze (§7 odst. 2 s. ř. s.) a proto byla věc podle §7 odst. 5 s. ř. s.
postoupena tomuto soudu. Nelze tedy se stěžovatelem souhlasit v tom, že soudy 19 měsíců
zkoumaly věcnou příslušnost, neboť žaloba byla doručena Městskému soudu dne 21. 5. 2002
a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o postoupení věcně příslušnému soudu nabylo
právní moci dne 18. 3. 2003, tedy necelých 10 měsíců po podání žaloby. Tato dlouhá časová
prodleva byla způsobena zejména reformou správního soudnictví a nabytím účinností nového
procesního předpisu (s. ř. s.), ale také postupem stěžovatele, který, ačkoli zastoupen
advokátem, zvolil nesprávný typ žaloby, nesprávně označil žalovaný správní orgán a podal
žalobu u nepříslušného soudu.
Stěžovatel dále namítá, že soudy pochybily, když o jeho návrhu na předběžné opatření
nerozhodly ve lhůtě stanovené §74 odst. 4 o. s. ř. věta druhá (pozn. soudu: stěžovatel má
zřejmě na mysli §75 odst. 4 o. s. ř., neboť o lhůtách k rozhodnutí hovoří právě toto
ustanovení). Nejvyšší správní soud však neshledal důvodnou ani tuto jeho námitku. Při jejím
posouzení soud vyšel z příslušných ustanovení o.s. ř. a s. ř. s. Podle §74 odst. 1 o. s. ř. může
předseda senátu před zahájením řízení nařídit předběžné opatření, je-li třeba, aby zatímně byly
upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen.
Podle odst. 3 téhož ustanovení je příslušným k nařízení předběžného opatření soud, který
je příslušný k řízení o věci, nestanoví -li zákon jinak. Ustanovení §75 odst. 4 o. s. ř.
pak stanoví povinnost rozhodnout o návrhu na jiné předběžné opatření (tedy předběžné
opatření nikoli podle §76a o. s. ř.) bezodkladně, nejpozději do 7 dnů po té, co byl návrh
podán. Jak vyplynulo ze shora citovaných ustanovení o. s. ř. je v řízení podle tohoto zákona
příslušným k rozhodnutí o předběžném opatření soud, který je příslušným k řízení o věci,
nestanoví-li tento zákon jinak. V dané věci tak byl příslušným k rozhodnutí o předběžném
opatření až Krajský soud v Praze, neboť tento soud byl příslušný rozhodnout o žalobě proti
napadeným rozhodnutím správního orgánu. Krajskému soudu v Praze byla věc postoupena
až dne 8. 4. 2003, tedy již za účinnosti s. ř. s., který má vlastní ustanovení týkající
se předběžného opatření a rozhodování o něm (§38 s. ř. s.). Toto ustanovení pak žádnou lhůtu
k rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření neobsahuje, neboť potřeba rozhodnout o návrhu
na předběžné opatření co nejdříve je vyjádřena v §56 odst. 1 s. ř. s., který stanoví, že soud
mimo pořadí věcí, v jakém k němu došly, vyřizuje přednostně mimo jiné návrhy na předběžná
opatření. S ohledem na komplexnost úpravy v s. ř. s., který obsahuje i požadavek rozhodovat
o návrzích na předběžná opatření přednostně, nelze v této věci použít ustanovení o. s. ř.
Za situace, kdy nepřichází v úvahu věcné projednání žaloby, ovšem nepřichází v úvahu
ani prozatímní úprava poměrů účastníků řízení, nehledě k tomu, že u žalob směřujících
proti daňovým rozhodnutím není vyloučena možnost přiznání odkladného účinku
(§38 odst. 3 s. ř. s.). Žádná ze stěžovatelem namítaných vad v řízení před soudem tak nebyla
shledána. Nejvyšší správní soud rovněž nezjistil žádné pochybení soudu týkající se poučování
stěžovatele. Důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak rovněž
neobstojí.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. 12. 2004
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu