ECLI:CZ:NSS:2004:2.AZS.41.2003
sp. zn. 2 Azs 41/2003 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra
Příhody a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce:
V. H., právně zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem v Plzni,
Františkánská 7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o
kasační stížnosti žalobce proti usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. 59 Az 221/2003 - 24
ze dne 25. 7. 2003 a č. j. 59 Az 221/2003 - 22 ze dne 25. 7. 2003,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 59 Az 221/2003 - 24 ze dne
25. 7. 2003 a usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 59 Az 221/2003 - 22 ze dne
25. 7. 2003 se zrušují a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen stěžovatel) domáhá zrušení
nadepsaných usnesení Krajského soudu v Plzni. Usnesením č. j. 59 Az 221/2003 - 24 ze dne
25. 7. 2003, tento soud zastavil soudní řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
č. j. OAM-7516/VL-06-P16-2001, kterým bylo ve smyslu §25 písm. d) zákona
č. 325/1999 Sb. zastaveno řízení o udělení azylu. Krajský soud řízení zastavil s odkazem na
ust. §47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s ust. §33 zákona č. 325/1999 Sb., neboť nebylo možné
zjistit místo pobytu stěžovatele a tato skutečnost bránila nejméně po dobu 90 dnů rozhodnutí
ve věci. Jak vyplývá z usnesení soudu, žalovaný soudu dne 18. 3. 2002 sdělil, že stěžovatel
se zdržuje na adrese K. p. Č., okr. D.. Pošta v K. p. Č. zásilku určenou do vlastních rukou
stěžovateli dne 10. 4. 2003 vrátila soudu s oznámením,
že nebyla v úložní době vyzvednuta. Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční
policie Praha soudu 28. 4. 2003 sdělila, že stěžovatel má vydáno výjezdní vízum za účelem
udělení azylu platné do 4. 4. 2002, dosud nepožádal o vydání dalšího víza a jeho současný
pobyt není znám. Legální odjezd z ČR není evidován. Policie ČR, oblastní ředitelství služby
cizinecké a pohraniční policie Plzeň, oddělení cizinecké policie Domažlice soudu 9. 5. 2003
sdělila, že se dle místního šetření ze dne 6. 5. 2003 žalobce na ubytovně Z. v K. p. Č. již delší
dobu nezdržuje a jeho současný pobyt není znám. Stejnou zprávu ohledně stěžovatele tato
součást Policie ČR soudu doručila dne 16. 7. 2003. Z těchto okolností soud dovodil, že nelze
zjistit místo pobytu stěžovatele. Naplnění podmínky aplikace ust. §33 zákona č. 325/1999 Sb., podle něhož nemožnost zjistit pobyt musí bránit rozhodnutí ve věci nejméně 90 dnů, soud
shledává ve skutečnosti, že stěžovatel v žalobě neuvedl konkrétní námitky vůči napadenému
rozhodnutí ve smyslu §71 odst. 1 s. ř. s., výroky rozhodnutí, které žalobou napadá, a z jakých
skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky za neplatné nebo nicotné. Tato
skutečnost brání ve věci rozhodnout od 28. 4. 2003, kdy soud poprvé zjišťoval místo pobytu
stěžovatele. Z těchto důvodů soud řízení usnesením napadeným kasační stížností zastavil.
Usnesením č. j. 59 Az 221/2003 - 22 ze dne 25. 7. 2003, napadeným rovněž kasační
stížností, rozhodl Krajský soud v Plzni o ustanovení M. H., pracovnice Krajského soudu
v Plzni, opatrovnicí pro řízení. Opatrovnice byla soudem ustanovena dle ust. §29 odst. 3
o. s. ř. za použití ust. §64 s. ř. s., neboť soud z úřední činnosti zjistil, že pobyt stěžovatele
není znám.
Stěžovatel se domáhá zrušení obou usnesení krajského soudu. V kasační stížnosti tvrdí
důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. c), d) a e) s. ř. s. Pokud jde o kasační stížnost proti
usnesení o zastavení řízení, stěžovatel uvádí, že v době vydání usnesení neexistovaly zákonné
podmínky pro jeho vydání. Soud podle stěžovatele nedostatečným způsobem zkoumal místo
jeho pobytu. Stěžovatel v říjnu 2002 změnil místo svého pobytu, svůj pobyt ohlásil na
oddělení cizinecké policie Tachov a učinil o tom též oznámení v a. s. Č. Ú., pod které spadá.
Zákon o azylu dle stěžovatele nestanoví povinnost při změně místa pobytu odhlásit svůj pobyt
na oddělení cizinecké policie, kde byl doposud cizinec hlášen. Stěžovatel si je jist, že si svou
povinnost splnil, když jej v tom dokonce utvrdilo i to, že cizinecká policie prováděla na
ubytovně v Z. několikrát kontrolu ubytovaných a stěžovateli nikdy nic nevytkla. Soud dle
stěžovatele nevyčerpal všechny možnosti zjištění jeho pobytu, když nepožádal o zprávu P. s.
Č. Ú., přestože soudu bylo spolehlivě známo, že žalobce spadá pod toto středisko, a ačkoliv
právě toto středisko napadená usnesení stěžovateli doručilo. Dále se stěžovatel domnívá, že
soud mohl učinit dotaz na centrální složku cizinecké policie. Z toho stěžovatel dovozuje, že
soud nedostatečným způsobem zjišťoval splnění podmínek řízení, když bez přiměřených
důvodů spoléhal, že postačí zpráva oddělení cizinecké policie Domažlice. K usnesení o
ustanovení opatrovníka stěžovatel uvádí, že jej soud rovněž zkrátil na právu, aby jeho věc
byla projednána před soudem, když pro ustanovení opatrovníka nebyly splněny podmínky, a
to rovněž ze sh ora uvedených důvodů. S ohledem na výše uvedené stěžovatel žádá, aby
Nejvyšší správní soud napadená usnesení krajského soudu zrušil. Závěrem žádá stěžovatel
Nejvyšší správní soud, aby přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že proti rozhodnutí žalovaného,
kterým se zastavuje řízení o udělení azylu, podal stěžovatel 13. 6. 2002 k Vrchnímu soudu
v Praze opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu ust. §250l o. s. ř.
ve znění platném do 31. 12. 2002. V tomto podání stěžovatel označil jako místo svého pobytu
(bydliště) adresu Š. 266, T.. Poté, co věc ve smyslu ust. čl. II odst. 1 přechodných ustanovení
zákona č. 519/2002 Sb. převzal Krajský soud v Plzni, bylo místo, kde se stěžovatel zd ržuje,
poprvé zjišťováno dne 18. 3. 2002. Na infolince odboru azylové a migrační politiky
Ministerstva vnitra bylo soudu sděleno, že stěžovatel se zdržuje na adrese: ubytovna, K. p. Č.,
D.. Přípis soudu tam zaslaný byl držitelem poštovní licence vrácen s poznámkou, že zásilka
nebyla v úložní době vyzvednuta. Dále soud zjišťoval místo pobytu u Policie ČR – Ředitelství
služby cizinecké a pohraniční policie, která mu přípisem doručeným soudu 28. 4. 2003
sdělila, že poslední adresa pobytu stěžovatele je K. p. Č. č. 335, okres D.. K žádosti krajského
soudu o doručení zásilky odpověděla Policie ČR – oblastní ředitelství služby cizinecké a
pohraniční policie Plzeň, oddělení cizinecké policie v Domažlicích, že stěžovatel se na
uvedené adrese již delší dobu nezdržuje, jeho současný pobyt není znám, a z tohoto důvodu
nebylo možno zásilku doručit. Dne 16. 7. 2003 stejná organizační složka Policie ČR k dotazu
soudu sdělila, že stěžovatel je stále hlášen na výše uvedené adrese a změnu bydliště do
současné doby neoznámil. Dne 17. 9. 2003 bylo soudu žalovaným zasláno doplnění spisového
materiálu, ze kterého vyplývá, že dne 11. 6. 2003 žalovaný k žádosti stěžovatele udělil
souhlas se změnou místa stěžovatelova hlášeného pobytu, a to nově na adrese S., Z. 45. Ze
soudního spisu Nejvyšší správní soud dále zjistil, že krajský soud žádnou ze zásilek určených
stěžovateli nezasílal na adresu uvedenou stěžovatelem v opravném prostředku proti
rozhodnutí správního orgánu, když krajským soudem nebylo v průběhu soudního řízení
ani jinak zjišťováno, zda se stěžovatel na jím udané adrese skutečně zdržuje.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Plzni
č. j. 59 Az 221/2003 - 24, kterým se zastavuje řízení, v rozsahu důvodů uplatněných kasační
stížnosti a shledal, že kasační stížnost je důvodná.
Při rozhodování Nejvyšší správní soud přitom vycházel z právní úpravy podmínek
zastavení řízení ve správním soudnictví. Podle ust. §47 písm. c) s. ř. s. lze soudní řízení
usnesením zastavit, stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon. Takovým zvláštním zákonem
je v daném případě zákon č. 325/1999 Sb., který ve svém ust. §33 stanoví, že soud řízení
zastaví, jestliže nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení azylu (žalobce) a tato skuteč nost
brání nejméně po dobu 90 dnů rozhodnutí ve věci. Dále Nejvyšší správní soud při svém
rozhodování zohlednil ust. §71 odst. 1 písm. b) a ust. §71 odst. 5 cit. zákona, z nichž
vyplývá, že evidenci místa pobytu žadatelů o udělení azylu a azylantů vede jak Ministerstvo
vnitra, tak Policie ČR. Podle ust. §79 odst. 1 ve spojení s ust. §246c a ust. §250l odst. 2
o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2002 bylo povinnou náležitostí opravného prostředku proti
rozhodnutí správního orgánu mj. uvedení bydliště účastníků řízení.
Soud může zastavit řízení podle §33 zákona č. 325/1999 Sb. za kumulativního splnění
dvou podmínek, kterými jsou nemožnost zjistit pobyt žadatele a skutečnost, že tato nemožnost
zjistit pobyt žadatele o azyl brání nejméně po dobu 90 dnů rozhodnutí ve věci. Důvod
zastavení soudního řízení musí být spolehlivě prokázán, což znamená, že je třeba vyčerpat
všechny dostupné prostředky ke zjištění pobytu žadatele o azyl. Nejvyšší správní soud je toho
názoru, že krajský soud v daném případě dostatečným způsobem nezjistil, zda jsou splněny
podmínky aplikace cit. ustanovení, když nevyužil všechny možnosti zjištění místa pobytu
stěžovatele. Krajský soud se totiž nepokusil doručit zásilky na adresu Š. 266, T., kterou
stěžovatel označil v opravném prostředku (žalobě) proti rozhodnutí správního orgánu jako své
bydliště ve smyslu ust. §79 odst. 1 o. s. ř. a ani žádným jiným způsobem nezjišťoval, zda se
stěžovatel na této adrese nezdržuje. Lhůta 90 dnů podle ust. §33 zákona č. 325/1999 Sb., po
kterou musí nemožnost zjistit místo pobytu žadatele o azyl bránit rozhodnutí ve věci, tak ani
nemohla začít běžet. Na tom nic nemění skutečnost, že krajský soud, jak vyplývá ze spisu i
z napadeného usnesení, v průběhu soudního řízení zjišťoval místo hlášeného pobytu
stěžovatele u obou správních orgánů, které mají dle zákona č. 325/1999 Sb. vést evidenci
místa pobytu žadatelů o azyl, neboť tyto úkony jsou na místě teprve poté, co se nepodaří
doručit písemnost na adresu uvedenou v žalobě. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že
v řízení před krajským soudem nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení podle ust. §33
zákona č. 325/1999 Sb. ve spojení s ust. §47 písm. c) s. ř. s. Nejvyšší správní soud tak shledal
naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., napadené
usnesení Krajského soudu v Plzni pro vady řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Ve věci kasační stížnosti proti usnesení o ustanovení opatrovnice, zabýval se Nejvyšší
správní soud nejprve otázkou její přípustnosti. Podle ust. §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. je sice
kasační stížnost nepřípustná, pokud směřuje proti rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení
řízení, o takové rozhodnutí se však v dané věci nejedná. Ustanovením opatrovníka
se rozhoduje o významném procesním právu stěžovatele účastnit se osobně soudního řízení
či o právu na doručování veškerých listin stěžovateli. Nejde tu tedy o pouhé procesní opatření,
jímž se toliko reguluje postup soudu, ale o rozhodnutí o významném ústavním právu každého,
aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným
důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Nejvyšší správní soud vychází z
toho, že i tomuto právu je třeba poskytnout ochranu cestou kasační stížnosti při splnění
zákonných podmínek, a posoudil kasační stížnost směřující proti usnesení o ustanovení
opatrovníka jako přípustnou.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení krajského soudu, kterým
se stěžovateli ustanovuje opatrovnice, v rozsahu uplatněných důvodů a shledal, že kasační
stížnost je i ohledně tohoto usnesení důvodná.
Podle ust. §29 odst. 3 o. s. ř., které se pro řízení ve správním soudnictví v souladu
s ust. §64 s. ř. s. přiměřeně použije, může soud, pokud neučiní jiná opatření, ustanovit
opatrovníka mj. také účastníku, jehož pobyt není znám, neučiní-li jiná vhodná opatření.
I zde musí být důvod, pro který se účastníku řízení ustanovuje opatrovník, spolehlivě
prokázán, přičemž soud musí zejména vyčerpat všechny dostupné možnosti ke zjištění místa
pobytu účastníka řízení. Jak bylo výše Nejvyšším správním soudem podáno, krajský soud
v soudním řízení nezjišťoval, zda se stěžovatel zdržuje na adrese, kterou udal v opravném
prostředku. S odkazem na výše uvedené úvahy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ani
pro vydání usnesení o ustanovení opatrovníka nebyly splněny podmínky stanovené v §29
odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší správní soud shledal naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného
v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., spočívající v jiné vadě řízení před soudem, neboť tato
vada mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Napadené usnesení Krajského
soudu v Plzni o ustanovení opatrovníka proto bez dalšího zrušil.
V dalším řízení je Krajský soud v Plzni dle ust. §110 odst. 3 s. ř. s. vázán výše
uvedeným právním názorem. Zváží tedy, zda při znalosti místa pobytu žalobce se pokusí
odstranit vady žaloby postupem dle ust. §37 odst. 5 s. ř. s., či zda zvolí jiný postup a o žalobě
poté rozhodne.
Vzhledem k neprodlenému rozhodnutí ve věci samé nerozhodoval Nejvyšší správní
soud již o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti. O náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s. krajský soud v novém
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 16. 3. 2004
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu