ECLI:CZ:NSS:2004:2.AZS.5.2004
sp. zn. 2 Azs 5/2004 – 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce: G. S.,
zastoupeného advokátem Mgr. Ervínem Perthenem, se sídlem Velké náměstí 135, Hradec
Králové, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 –
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2003, č. j. 24 Az 1649/2003 – 18
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen stěžovatel) rozsudek Krajského
soudu v Ostravě ze dne 30. 9.2003, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 23. 6. 2003, č. j. OAM-2493/VL-07-04-2003. Rozhodnutím
správního orgánu byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení azylu jako zjevně nedůvodná
podle ust. §16 odst. 1 písmeno g) zákona č. 325/1999 Sb. Správní orgán dospěl k závěru,
že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že byl ve své
vlasti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a neuvedl v případě návratu do
vlasti, žádnou konkrétní obavu, kterou by bylo možno považovat za odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo zastávání určitých politických názorů. Skutečnosti uváděné stěžovatelem, že se obává
svých bývalých obchodních partnerů arménské národnosti, pro které odmítl prodat konzervy
s prošlou záruční lhůtou a oni požadují zaplacení ušlého zisku a vyhrožují mu, nelze
považovat za pronásledování ve smyslu ust. §12 písmeno b) zákona o azylu, protože nebylo
motivováno rasou, náboženským vyznáním, příslušností k určité společenské skupině ani
zastáváním určitých politických názorů stěžovatele. Správní orgán neshledal důvody ani pro
udělení azylu podle ust. §13 odst. 1 a §14 zákona o azylu. Krajský soud v Ostravě
při posouzení věci vyšel z obsahu správního spisu, především ze záznamu o pohovoru
se stěžovatelem ze dne 7. 6. 2003, ve kterém stěžovatel uvedl, že vlast opustil v roce 1996
a od té doby se zdržuje na území ČR. Od 12. 9. 2002 byl trestně stíhán pro podezření
z loupežného přepadení, odsouzen však nebyl, rozsudek, ale není doposud pravomocný.
Stěžovatel byl informován, že bude vyhoštěn, a proto podal žádost o udělení azylu.
Z Ukrajiny odcestoval, protože měl problémy se svými obchodními partnery,
kteří požadovali, aby prodal konzervy s prošlou záruční lhůtou za 20 000 dolarů,
a když to odmítl, požadovali po něm náhradu škody a vyhrožovali mu bitím a ublížením jeho
bratrovi. V případě návratu na Ukrajinu se stěžovatel obává vyhrůžek svých bývalých
obchodních partnerů. Jmenovaný dále uvedl, že na Ukrajině neměl nikdy problémy
se státními orgány nebo policií. Doplnění důkazního řízení nenavrhoval. Na základě výše
uvedených skutečnosti dospěl Krajský soud v Ostravě k závěru, že stěžovatel neopustil
Ukrajinu z důvodů pronásledování za uplatnění politických práv a svobod nebo z důvodů rasy
náboženství nebo politického přesvědčení. Při řešení svých problémů s obchodním partnerem
se neobrátil na státní orgány Ukrajiny a v ČR se zdržoval nelegálně. O udělení azylu požádal
teprve tehdy, když se v souvislosti s trestním řízením dozvěděl o možném vyhoštění.
Stěžovatelem uváděné důvody nemají žádnou souvislost s jeho rasou, národností,
náboženstvím, příslušností k určité sociální skupině nebo zastávanými politickými názory.
Stěžovateli rovněž v případě návratu na Ukrajinu nehrozí žádné sankce za to, že požádal
v jiné zemi o udělení azylu. Kromě výše uvedeného pohovoru jsou důvody žádosti o udělení
azylu potvrzovány i v písemném prohlášení stěžovatele ze dne 25. 5. 2003. Krajský soud
v Ostravě se proto ztotožnil s právním hodnocením stěžovatelovy žádosti o udělení azylu tak,
jak je provedl správní orgán a dospěl rovněž k závěru, že žádost stěžovatele je zjevně
nedůvodná dle ust. §16 odst. 1 písmeno g) zákona č. 325/1995 Sb.
V kasační stížnosti ze dne 3. 11. 2003 doplněné dne 20. 11. 2003 stěžovatel namítal
zmatečnost řízení před krajským soudem spočívající v tom, že soud byl nesprávně obsazen,
dále namítal nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí
a v jiné vadě řízení před soudem. Dovozoval tedy důvody kasační stížnosti podle ust. 103
odst. 1 písmeno a), c), d) s. ř. s. Nezákonnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě spatřoval stěžovatel v následujících skutečnostech. Podle ust. §12 zákona
o azylu se azyl udělí cizinci, který má mimo jiné odůvodněný strach z pronásledování
z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině ve státě, jehož občanství má nebo ve státě jeho
posledního trvalého bydliště. Pro udělení azylu z uvedeného důvodu je tedy třeba,
aby u žadatele o azyl byly naplněny dvě základní podmínky. První podmínkou je odůvodněný
strach z pronásledování. Stěžovatel se domnívá, že tato podmínka je v jeho případě naplněna.
Podle ust. §2 odst. 5 zákona o azylu se za pronásledování považuje ohrožení života nebo
svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou
prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu
posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát
není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Dle názoru
stěžovatele mu nebyla orgány státu poskytnuta ochrana před vyhrožováním Arménci
v souvislosti s vymáháním peněz, naopak toto jednání bylo úřady trpěno. Druhou
podmínkou, kterou zákon o azylu vyžaduje, je odůvodněný strach z pronásledování
z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině. Stěžovatel má za to, že i tato podmínka
je u něj naplněna. Na Ukrajině náležel k sociální skupině lidí, kteří nemají vliv, moc a známé
ve státní správě, tedy mezi lidi, nad kterými nikdo nedrží ochrannou ruku. Právě pro
příslušnost k takové sociální skupině lidí bylo stěžovateli na Ukrajině vyhrožováno. Na tom,
že stěžovatel splňuje podmínky pro udělení azylu z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu,
nemůže nic změnit fakt, že o azyl požádal až po delším pobytu na území ČR, neboť tato
skutečnost je právně nevýznamná. Dále stěžovatel namítal, že v řízení rozhodl nesprávně
obsazený soud. Podle ust. §31 s. ř. s. platí, že krajský soud ve věcech správního soudnictví,
nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje ve specializovaných senátech složených z předsedy
a dvou soudců. Druhý odstavec citovaného ustanovení pak vypočítává taxativním způsobem
výjimky z obecného pravidla, tedy řízení, ve kterých rozhoduje specializovaný samosoudce.
Řízení o žalobě proti rozhodnutí ve věci azylu zde uvedeno není. Jestliže tedy v řízení před
Krajským soudem v Ostravě rozhodoval samosoudce, lze dovodit jeho zmatečnost. Dále
stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí žalovaného správního orgánu nemá náležitosti
správního rozhodnutí, neboť není podepsáno oprávněnou osobou. Dle jeho názoru takovéto
rozhodnutí nemůže mít právní účinky a vlastně se o správní rozhodnutí pro jeho neúplnost
nejedná. Podpis oprávněné osoby, která je na rozhodnutí správně včetně své funkce uvedena,
nemůže nahradit podpis třetí, blíže neidentifikované osoby uvedené pod odrážkou za
správnost. Podle správního řádu se účastníkům řízení doručuje přímo rozhodnutí a nikoliv
pouze jeho stejnopis. Doručované rozhodnutí proto musí mít všechny náležitosti uvedené
v ust. §47 správního řádu včetně vlastnoručního podpisu oprávněné osoby. Jelikož podle
názoru stěžovatele nejde o správní rozhodnutí, nemůže doručení napadené listiny mít žádné
právní následky. Otázku nulity správního rozhodnutí, tedy otázku, zda napadená listina je
či není správním rozhodnutím, je povinen soud řešit z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda
tato námitka byla či nebyla stěžovatelem v průběhu soudního řízení vznesena. Rozhodnutí
doručené účastníkům správního řízení bez podpisu oprávněné osoby nemůže vyjadřovat
vůli správního orgánu, a to i tehdy, jestliže je ve správním spise založeno rozhodnutí,
které oprávněnou osobou podepsáno je. V daném případě nemá stěžovatel právní jistotu,
zda napadené rozhodnutí správního orgánu vydala dle vnitřních předpisů žalovaného osoba
k rozhodování oprávněná nebo sekretářka či pracovnice kanceláře k rozhodování oprávněné
osoby, která se pod rozhodnutí podepsala. Právě podpisem oprávněné osoby dochází
dle názoru stěžovatele k legalizaci rozhodnutí a podpisem se stává rozhodnutí rozhodnutím,
které má být doručeno účastníku řízení. Stěžovatel tedy uzavírá, že správní orgán v daném
případě neprojevil dostatečným způsobem svou vůli a jeho rozhodnutí je tak nicotné.
Na základě výše uvedených skutečností stě žovatel navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu
v Ostravě a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti, neboť nutnost okamžitého vycestování z území
ČR by bylo pro něj nepřiměřeným zásahem do jeho osobních poměrů.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal žádost o udělení
azylu dne 25. 5. 2003. Jako důvod uvedl, že se nemůže vrátit na Ukrajinu,
protože má problémy s obchodními partnery – Armény, kteří v roce 1993, kdy byl majitelem
obchodní zprostředkovatelské firmy, po něm chtěli, aby v obchodě prodal zboží v hodnotě
asi 20 000 amerických dolarů s prošlou záruční lhůtou. Toto stěžovatel odmítl a jmenovaní
po něm požadovali náhradu za ušlý zisk, vyhrožovali jemu i jeho bratrům. Stejný důvod uvedl
pak stěžovatel i ve svém podání ze dne 2. 6. 2003 a v pohovoru k důvodům žádosti o udělení
azylu na území ČR, který byl se stěžovatelem sepsán v p. s. V. L. dne 7. 6. 2003. Při tomto
pohovoru stěžovatel dále uvedl, že důvodem pro podání žádosti o azyl byla skutečnost, že mu
hrozila deportace, neboť byl v ČR vyšetřován pro trestný čin. Stěžovatel zároveň potvrdil, že
se zmínil o všech příčinách žádosti o azyl. Doplnění důkazního řízení nenavrhoval. Ve spisu
je uložen originál napadeného rozhodnutí správního orgánu s razítkem a uvedením jména,
příjmení a funkce oprávněné osoby, avšak bez jejího podpisu. Rozhodnutí je podepsáno
nečitelně pouze v rubrice za správnost, porovnáním s podpisy na protokolu ze dne 7. 6. 2003
však lze zjistit, že podpis byl učiněn pracovnicí OAMP MV ČR J. R.. Zda je jmenovaná
oprávněna za ředitele OAMP MV ČR PhDr. T . H. podepisovat správní rozhodnutí, nelze ze
spisu zjistit. Krajský soud v Ostravě k této otázce žádná zjištění nečinil. Vyjádření ke kasační
stížnosti nebylo podáno.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu důvodů uvedených v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato je v jednom z bodů
důvodná. Nejzávažnější námitkou stěžovatele proti napadenému rozsudku je dovozovaná
zmatečnost řízení. Této námitce však nelze přisvědčit. Podle ust. §32 odst. 2 písmeno a)
zákona č. 325/1999 Sb. lze ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení rozhodnutí podat žalobu proti
rozhodnutí o žádosti o udělení azylu, jímž se tato žádost zamítá jako zjevně nedůvodná. Podle
ust. §32 odst. 5 citovaného zákona v řízení o žalobě podle odstavce 2 písmeno a) rozhoduje
specializovaný samosoudce. Z výše uvedeného vyplývá, že Krajský soud v Ostravě
při rozhodování ve věci byl obsazen ve shodě z výše citovaným ustanovením §32 odst. 5
zákona č. 325/1999 Sb.
Druhou nejzávažnější námitkou stěžovatele proti napadenému rozsudku je dovozovaná
nicotnost správního rozhodnutí, k níž měl soud přihlédnout z úřední povinnosti. Nicotnost
rozhodnutí spatřuje stěžovatel v absenci podpisu oprávněné osoby dle ust. §47 odst. 5 zákona
č. 71/1967 Sb. Ani v tomto bodu Nejvyšší správní soud názor stěžovatele do důsledku nesdílí,
stížní bod však považuje za zčásti důvodný. Nicotnost správního rozhodnutí způsobují
typicky takové vady, které spočívají např. v rozhodování absolutně nekompetentním orgánem
(viz. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1995, č. j. 7 A 129/1994),
rozhodování podle právního předpisu, který byl přede dnem rozhodnutí o odvolání bez
náhrady zrušen (viz. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 1994, č. j. 6 A 90/1993)
či absolutní nedostatek zákonem předepsané formy (viz. rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 22. 2. 2000, č. j. 5 A 26/1999). V daném případě není sporu o tom, že v napadeném
rozhodnutí správního orgánu chyběla jedna z náležitostí uvedených v ust. §47 odst. 5
správního řádu, který požaduje, aby byl v písemném vyhotovení rozhodnutí uveden také
orgán, který rozhodnutí vydal, přičemž toto rozhodnutí musí být opatřeno úředním razítkem
a podepsáno s uvedením jména, příjmení a funkce oprávněné osoby. Zde podpis označené
oprávněné osoby chybí a uveden je pouze podpis „za správnost“. Tuto vadu ovšem samu
o sobě nelze považovat za natolik intenzivní, aby založila přímo nicotnost správního
rozhodnutí. Za nicotné by toto rozhodnutí mohlo být považováno pouze tehdy, kdyby se
posléze ukázalo, že absence podpisu oprávněné osoby odráží fakt, že rozhodnutí bylo vydáno
zcela bez vědomí této oprávněné osoby.
Dříve tedy, než bude moci být učiněn závěr o případné nicotnosti správního rozhodnutí,
je třeba uvedenou otázku došetřit. Krajský soud se jí však nezabýval, ač tak učinit měl. Lze
totiž přisvědčit stěžovateli, že k případné nicotnosti správního rozhodnutí musí soud přihlížet
z úřední povinnosti. Jestliže se v daném případě vyskytly pochybnosti, zda napadené správní
rozhodnutí je podepsáno oprávněnou osobou a zda ve svém důsledku je projevem vůle
správního orgánu směřujícím k úpravě právního postavení stěžovatele, byl krajský soud
povinen učinit v tomto směru příslušná skutková zjištění. Vadný postup krajského soudu
v této otázce je naplněním důvodu kasační stížnosti dle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro
jinou vadu řízení před soudem, která mohla mít za násle dek nezákonné rozhodnutí ve věci
samé. Z výše uvedeného důvodu se již Nejvyšší správní soud nezabýval třetím stížním bodem
kasační stížnosti dovozujícím nesprávné právní posouzení otázky výkladu ust. §16 odst. 1
písm. g) zák. č. 325/1995 Sb.
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm krajský soud nejprve došetří, zda pracovnice OAMP
MV ČR J . R. je podle organizačního řádu či jiné vnitřní normy oprávněna podepisovat
správní rozhodnutí za ředitele uvedeného odboru PhDr. T. H.. V případě, že tomu tak není,
doloží vyjádření jmenovaného, zda rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 23. 6. 2003, č. j.
OAM-2493/VL-07-04-2003 bylo vydáno s jeho vědomím a je projevem vůle tohoto správního
orgánu. Podle výsledku doplněného dokazování poté o věci znovu rozhodne. V novém
rozhodnutí rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.). Pro
neprodlené rozhodnutí ve věci samé nerozhodoval již Nejvyšší správní soud o žádosti o
přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 21. dubna 2004
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu