ECLI:CZ:NSS:2004:2.AZS.54.2003
sp. zn. 2 Azs 54/2003 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra
Příhody a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce:
S.S., proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v
Pardubicích ze dne 27. 6. 2003, č. j. 52 Az 20/2003 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Dne 19. 8. 2003 žalovaný (dále jen stěžovatel) napadl včas podanou kasační stížností
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 27. 6. 2003,
kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí č. j.: OAM-3399/VL-14-P16-2001 ze dne 5. 4. 2002 a
věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Zrušeným rozhodnutím stěžovatele bylo zastaveno
řízení o udělení azylu ve smyslu §25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů, neboť se žalobce opakovaně nedostavil k pohovorům, ke kterým byl
předvolán, a na základě dosud zjištěných skutečností nebylo možné rozhodnout. Soud ve
svém rozsudku dospěl k závěru, že stěžovatel při svém rozhodování nerespektoval ust. §24
cit. zákona, neboť se nepokusil doručit obě předvolání k pohovoru žalobci do vlastních rukou
podle §24 odst. 1 zákona o azylu. Dále stěžovatel podle soudu při doručování nesprávně
postupoval dle §24 odst. 3 cit. zákona, neboť toto ustanovení lze použít až poté, kdy je
hodnověrně zjištěno, že se žalobce dlouhodobě nezdržuje v místě, kde je hlášen k pobytu.
V době vyvěšení prvého předvolání se žalobce podle údajů ve spise v místě hlášeného pobytu
zdržoval, ve druhém případě se nedá hovořit o dlouhodobé nepřítomnosti. Konečně je podle
soudu dodržení desetidenní úložné lhůty stanovené v §24 odst. 2 zákona o azylu soudem
nepřezkoumatelné, neboť doba uložení písemnosti, obsahující předvolání k pohovoru, není ve
spise uvedena. Na základě zjištění těchto pochybení krajský soud napadené rozhodnutí zrušil
pro vady řízení ve smyslu §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. bez jednání pro podstatné porušení
ustanovení o řízení před správním orgánem, neboť neuskutečnění pohovoru, který je podle §
23 zákona o azylu veden za účelem zjištění skutečného stavu věci, by mohlo mít, při porušení
zákonných ustanovení o doručování, za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvod uvedený v ust. §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí soudu. Stěžovatel uvádí, že soud byl veden nesprávným právním názorem, že
stěžovatel nepostupoval v případě doručení dle ust. §24 zákona č. 325/1999 Sb. Podle
stěžovatele sice žalobce potvrdil, že předvolání k pohovorům neobdržel, přiznal však, že
azylové zařízení v dané době svévolně opustil. Proto stěžovatel podle svého názoru po právu
postupoval podle ust. §24 cit. zákona a předvolání vyvěsil, protože se písemnost nepodařilo
doručit. Žalobce byl řádně hlášen v pobytovém středisku, které svévolně opustil a jiný jeho
pobyt nebyl a nemohl být znám, neboť žalobce neuvedl, kde se bude zdržovat. Proto nemohlo
být ani předvolání k pohovoru doručeno do vlastních rukou, jak se dle stěžovatele mylně
domnívá soud, a protože se písemnost nepodařilo doručit, postupoval stěžovatel dle ust. §24
odst. 2 cit. zákona. Neplatí rovněž argument soudu, že stěžovatel měl vyvěsit písemnost až po
hodnověrném zjištění, že se žalobce dlouhodobě nezdržuje v místě, kde je hlášen, neboť dle
stěžovatele o takový případ nešlo. Podle stěžovatele bylo v zájmu žalobce dostavit se k
pohovoru, řádně se zdržovat v místě ubytování, případně oznámit jiný svůj pobyt. S ohledem
na tyto skutečnosti navrhl stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu, aby rozsudek Krajského
osudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích zrušil a věc vrátil uvedenému soudu k
dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že souhlasí s tím, co bylo
uvedeno v rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatel se podle něj nepokusil doručit písemnosti
do vlastních rukou ve smyslu §24 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb. Ve vztahu k ust. §24 odst.
3 ve spojení s ust. §24 odst. 2 cit. zákona žalobce uvádí, že místo jeho pobytu bylo známo, a
to díky skutečnosti, že opakovaně odcházel na tzv. „propustky“. O možnost opuštění žádal na
formuláři, kde zároveň udával adresu, na které se bude nacházet. Tento dokument měli
pracovníci odboru (zřejmě odboru azylové a migrační politiky stěžovatele) k dispozici. I v
den, který stěžovatel považuje za den svévolného opuštění střediska, předal žalobce podle
svého vyjádření řádně vyplněnou žádost a pracovníci odboru se k ní vyjádřili. Mimo jiné
proto žalobce nesouhlasí s tvrzením v kasační stížnosti, že jiný jeho pobyt nebyl a nemohl být
stěžovateli znám. Fakt, kde se bude zdržovat, žalobce podle svého vyjádření uvedl, je
evidován ve spisech vnitřní administrativy střediska a je k dispozici i pracovníkům
stěžovatele (není však ve spise, který je ve věci žádosti o azyl veden).
Ze správního spisu stěžovatele Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení
řízení o udělení azylu byl žalobcem podán 14. 4. 2001 a pohovor k důvodům návrhu byl
proveden dne 10. 5. 2001 v p. s. K. n. O.. V rámci návrhu a pohovoru žalobce uvedl
důvody žádosti a vyjádřil se rovněž ke všem otázkám, jež jsou standardně žadatelům o azyl v
průběhu správního řízení stěžovatelem kladeny. Oba úkony byly provedeny v přítomnosti
ustanovené tlumočnice. Dále Nejvyšší správní soud ze spisu zjistil, že stěžovatel zaslal
žalobci dvě předvolání k pohovoru ve věci řízení o udělení azylu, přičemž v obou případech
nebyla písemnost doručena žalobci do vlastních rukou, nýbrž byla s odkazem na ust. §24
odst. 2 a 3 zákona o azylu uložena v azylovém zařízení a oznámení o uložení písemnosti bylo
vyvěšeno. V prvém případě se měl pohovor konat 22. 3. 2002 a oznámení o uložení
předvolání bylo vyvěšeno 7. 3. 2002 a sejmuto 21. 3. 2002, v druhém případě měl být
pohovor uskutečněn dne 4. 4. 2002 a oznámení o uložení předvolání bylo vyvěšeno
25. 3. 2002 a sejmuto 3. 4. 2002. Tyto informace vyplývají z úředního záznamu na uložených
písemnostech, avšak údaj o tom, ve kterém azylovém zařízení byly tyto písemnosti uloženy,
není vyplněn. Ve správním spise jsou uvedeny údaje o pohybu žalobce. Z nich vyplývá, že
žalobce několikrát svévolně opustil p. s. v K. n. O., kde byl hlášen. V době vyvěšení
oznámení o uložení prvého předvolání, tj. dne 7. 3. 2002, se žalobce dle evidence pohybu
zdržoval v p. s., a to od 8. 2. 2002 do 12. 3. 2002, kdy s. opustil. Do něj se pak dle údajů ve
spise opětovně navrátil dne 10. 4. 2002.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodu uplatněného
kasační stížností a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Podle §23 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb. je žadatel povinen se dostavit na předvolání
ministerstva vnitra k pohovoru. Dle §24 odst. 1 cit. zákona se písemnosti doručují do
vlastních rukou žadatele o udělení azylu. Podle §24 odst. 2 cit. zákona se písemnost, kterou
se nepodařilo doručit, uloží v přijímacím nebo pobytovém středisku, kde je žadatel o udělení
azylu hlášen k pobytu, nebo v ministerstvem určeném azylovém zařízení, je-li hlášen k pobytu
mimo azylové zařízení. Oznámení o uložení nedoručené písemnosti se vyvěsí v přijímacím
nebo pobytovém středisku na úřední desce. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do 10 dnů od
uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení
nedozvěděl. Podle ust. §24 odst. 3 cit. zákona se po hodnověrném zjištění, že se žadatel o
udělení azylu dlouhodobě nezdržuje v místě, kde je hlášen k pobytu, v případě, že místo jeho
pobytu není známo, provede doručení dle odstavce 2.
Podle §25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb. se řízení o udělení azylu zastaví, jestliže
se žadatel bez vážného důvodu opakovaně nedostavuje k pohovoru nebo neposkytuje
informace nezbytné pro spolehlivé zjištění skutkového stavu věci a na základě dosud
zjištěných skutečností nelze rozhodnout.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že stěžovatel je oprávněn podle §25 písm. d) cit.
zákona zastavit správní řízení o udělení azylu tehdy, jestliže žadatel o azyl se opakovaně
nedostavuje k pohovoru bez vážného důvodu a zároveň nelze na základě dosud zjištěných
skutečností rozhodnout. Obě tyto podmínky musejí být splněny kumulativně. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že ze spisového materiálu nelze jednoznačně učinit závěr, že by v
daném případě došlo k naplnění uvedených podmínek. Předně se musí jednat o opakované
nedostavení se k pohovoru bez vážného důvodu. Za bezdůvodnou, resp. bez vážného důvodu
může být neúčast žadatele o azyl u pohovoru považována jen v případě, že předvolání k
tomuto pohovoru bylo žadateli řádně doručeno. Z ust. §24 cit. zákona vyplývá, že k
doručení písemnosti uložením v pobytovém středisku může dojít a fikce doručení písemnosti
nastupuje pouze tehdy, když se nepodařilo písemnost doručit žadateli do vlastních rukou,
nebo v případě, že je hodnověrně zjištěno, že se žadatel dlouhodobě nezdržuje v místě, kde je
hlášen k pobytu a zároveň není místo jeho pobytu známo. Pokud se tedy žadatel o azyl
zdržuje v místě, kde je hlášen k pobytu, je třeba mu písemnosti doručovat do vlastních rukou,
přičemž uložit písemnost dle ust. §24 odst. 2 cit. zákona lze pouze tehdy, když doručení
písemnosti do vlastních rukou nebylo možné provést z jiného důvodu, např. proto, že žadatel
odmítl písemnost převzít.
Dle údajů ve spise bylo oznámení o uložení předvolání v případě prvého pohovoru
vyvěšeno v den, kdy se žalobce zdržoval v p. s., ve kterém byl hlášen k pobytu. V takovém
případě byl stěžovatel povinen doručit předvolání do vlastních rukou žalobce, a pouze v
případě, že by se mu to nezdařilo, mohl písemnost uložit v pobytovém středisku. Ze spisu
však jakkoliv nevyplývá, proč nebylo doručováno přímo do vlastních rukou žadatele či že by
se stěžovatel o doručení do vlastních rukou pokoušel a tento pokus se nezdařil. Za takových
okolností není možné předvolání k pohovoru považovat za řádně doručené ve smyslu ust. §24
zákona č. 325/1999 Sb. V daném případě není prokázáno, že se žalobce o konání pohovoru
dozvěděl. Skutečnost, že žadatel nebyl řádným způsobem předvolán, pak vylučuje možnost
považovat nedostavení se k pohovoru za nedostavení se bez vážných důvodů ve smyslu ust. §
25 písm. d) cit. zákona. Vzhledem ke skutečnosti, že předvolání k pohovoru bylo toliko dvojí
a řízení má být zastaveno pouze při opakovaném bezdůvodném nedostavení se k pohovoru,
nelze v případě odůvodněné nepřítomnosti alespoň u jednoho z nich uvedené ustanovení o
zastavení řízení aplikovat. Otázkou, zda měl stěžovatel v druhém případě hodnověrně zjištěnu
dlouhodobou nepřítomnost žalobce v místě, kde je hlášen k pobytu, a zda žalobcovo místo
skutečného pobytu bylo stěžovateli známo, se proto Nejvyšší správní soud dále nezabýval.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že další nezbytnou podmínkou zastavení
řízení dle ust. §25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb. je skutečnost, že na základě dosud
zjištěných skutečností nelze rozhodnout o žádosti o azyl. Z rozhodnutí stěžovatele ani ze
správního spisu však není zřejmé, proč stěžovatel dospěl k závěru, že bez dalšího pohovoru
nemá dostatek podkladů pro rozhodnutí samé, jestliže jeden standardní pohovor byl již
proveden. V odůvodnění jeho rozhodnutí je tato skutečnost pouze bez dalšího konstatována.
Vzhledem k tomu, že zastavení správního řízení bez vydání rozhodnutí ve věci samé znamená
zásadní zásah do práv účastníka řízení, musí být takové tvrzení v rozhodnutí správního orgánu
řádně odůvodněno a musí mít oporu v podkladech správního řízení obsažených ve správním
spise. Není-li tomu tak, je nutno i z tohoto důvodu považovat rozhodnutí správního orgánu za
vadné.
Nejvyšší správní soud tedy na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že žalobou
napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v daném případě skutečně trpělo vadami,
pro které je krajský soud důvodně zrušil. Ve správním řízení došlo k podstatnému porušení
ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé (§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.). Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění
důvodů kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a kasační stížnost proti
napadenému rozsudku proto podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o
kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobce měl ve věci
úspěch, prokazatelné náklady řízení o kasační stížnosti mu však nevznikly. Soud mu proto
náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.)
V Brně dne 17. 2. 2004
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu