ECLI:CZ:NSS:2004:2.AZS.70.2003
sp. zn. 2 Azs 70/2003 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra
Příhody a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně:
N. T. T., zastoupené opatrovnicí M. H., zaměstnankyní Krajského soudu v Plzni, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 59 Az 296/2003-20 ze dne
30. 5. 2003,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 59 Az 296/2003-20 ze dne 30. 5. 2003
se z r uš uj e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení
Odůvodnění:
Dne 12. 6. 2003 žalovaný (dále jen stěžovatel) napadl včas podanou kasační
stížností rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí
č. j.: OAM-12093/VL-20-C10-2001 ze dne 4. 9. 2002 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Zrušeným rozhodnutím stěžovatele nebyl žalobkyni udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, a současně bylo
vysloveno, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ust. §91
cit. zákona. Soud rozhodnutí stěžovatele zrušil pro vadu správního řízení, která spočívá
ve skutečnosti, že rozsudek, konkrétně jeho odůvodnění, je v rozporu s §47 odst. 3 správního
řádu a §27 a násl. zákona č. 325/1999 Sb., neboť neobsahuje žádné důvody, jež vedly tento
správní orgán k neudělení azylu dle §13 tohoto zákona. Toto porušení vede k soudní
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Jak soud ve svém rozsudku uvedl, žalobkyně
se od počátku správního řízení domáhala udělení azylu za účelem sloučení rodiny.
Předpoklady pro udělení tohoto typu azylu jsou stanoveny v §13 cit. zákona. Krajský soud
vyčítá napadenému správnímu rozhodnutí, že z jeho odůvodnění není možno zjistit,
jaký konkrétní důvod vedl stěžovatele k přijetí závěru o neudělení azylu ve smyslu §13
odst. 1 a 2 cit. zákona. Stěžovatel totiž v odůvodnění rozhodnutí jen doslovně ocitoval znění
§13 zákona o azylu a k tomu připojil obecné konstatování, že žadatelka o udělení azylu
nesplňuje důvody pro udělení azylu podle §13 cit. zákona. Naproti tomu stěžovatel vůbec
neuvedl, na základě kterých důkazů dospěl k uvedenému závěru, ani neprovedl jejich
hodnocení, jež vyústilo v závěr o neudělení tohoto azylu. Pro tuto vadu správního řízení vydal
Krajský soud v Plzni rozsudek, kterým napadené rozhodnutí dle §78 odst. 1, 4 s. ř. s. zrušil
a současně mu vrátil věc k dalšímu řízení.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvod uvedený v ust. §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Podle stěžovatele ust. §13 zákona č. 325/1999 Sb. upravuje přesně a jednoznačně
podmínky, které musejí být pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny splněny. V případě
žalobkyně, která ve správním řízení sama uváděla, že její rodiče žijí v České republice
již řadu let na základě povolení k dlouhodobému pobytu, a sama nebyla a není ani „manželem
azylanta“, „svobodným dítětem azylanta mladším 18 let“ a ani „rodičem azylanta mladšího
18 let“, se správní orgán omezil na pouhé konstatování, že žadatelka o azyl nesplňuje
podmínky pro udělení azylu podle §13 odst. 1, 2 cit. zákona. Za daného faktického i právního
stavu nenastupuje dle stěžovatele ani správní úvaha, zda se může jednat o případ hodný
zvláštního zřetele k udělení azylu za účelem sloučení rodiny. Stěžovateli se navíc jako
nesrozumitelný a nedostatečně zdůvodněný jeví závěr soudu o povinnosti správního orgánu
uvést důkazy a provést jejich hodnocení, když vysloví, že žadateli o azyl se neuděluje azyl
mj. pro nesplnění podmínek podle cit. ustanovení. Takové důkazy, kromě vlastního tvrzení
žalobkyně a jí případně sdělených údajů k rodinným příslušníkům, pokud by vůbec pobývali
na území České republiky, které si může správní orgán ověřit pouze v své evidenci žadatelů
o azyl, totiž dle stěžovatele ani neexistují. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň žádá soud, aby přiznal kasační stížnosti odkladný
účinek.
Ze správního spisu stěžovatele Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení
řízení o udělení azylu byl žalobkyní podán 11. 12. 2001. V návrhu žalobkyně uvedla,
že na území České republiky z rodinných příslušníků pobývají pouze její matka a otec.
Žalobkyně rovněž uvedla, že současně s ní nežádají o azyl žádní rodinní příslušníci. Dále
ze spisu vyplývá, že žalobkyně uzavřela 24. 5. 2002, tedy v průběhu správního řízení,
manželství s panem P. T.. Dne 9. 8. 2002 byl se žalobkyní proveden pohovor k žádosti o
udělení azylu, v rámci něhož žalobkyně vypověděla, že její rodiče pobývají v České republice
na základě povolení k dlouhodobému pobytu.
Dne 8. 9. 2003 Krajský soud v Plzni usnesením č. j. 59 Az 296/2003-42 ustanovil
žalobkyni opatrovnicí pro řízení o kasační stížnosti paní M. H., pracovnici Krajského soudu
v Plzni, neboť soud zjistil, že se žalobkyně nezdržuje na svém původním místě pobytu
v České republice, v C., H. 11, ani na své pozdější adrese v C., H. 11. Vzhledem k tomu, že se
soudu nepodařilo zjistit skutečné místo pobytu žalobkyně, ustanovil jí dle ust. §29 odst. 3 o.
s. ř. ve spojení s ust. §64 s. ř. s. opatrovnici, s níž je v řízení pokračováno.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodu uplatněného
kasační stížností a dospěl k závěru, že tato je důvodná.
Udělování azylu za účelem sloučení rodiny je upraveno v ust. §13 zákona
č. 325/1999 Sb. Podle něj rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle §12
nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny,
i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle
§12. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se pro účely sloučení rodiny rodinným příslušníkem
rozumí manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let nebo rodič azylanta mladšího
18 let. Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta je trvání
manželství před udělením azylu azylantovi. Náležitosti správního rozhodnutí i pro účely
správního řízení dle zákona č. 325/1999 Sb. jsou stanoveny v ust. §47 správního řádu.
Z ust. §47 odst. 3 správního řádu vyplývá, že v odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvede,
které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení
důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Dle ust. §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s. zruší soud rozhodnutí napadené žalobou pro vady řízení bez jednání
rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí.
Z ust. §13 zákona č. 325/1999 Sb. vyplývá, že azyl za účelem sloučení rodiny
se uděluje pouze v případech hodných zvláštního zřetele, a to toliko tehdy, jestliže žadatel
o azyl je rodinným příslušníkem azylanta ve smyslu odstavce 2 cit. ustanovení. Vymezení
pojmu rodinný příslušník je dáno v tomto ustanovení naprosto explicitně a neposkytuje
správnímu orgánu žádný prostor pro správní úvahu. Je-li tedy žadatel rodinným příslušníkem
azylanta a jde-li o případ zvláštního zřetele hodný, existuje na udělení azylu podle §13 právní
nárok. Zda se v dané věci jedná o případ hodný zvláštního zřetele, musí posoudit správní
orgán a jeho úvahy se nezbytně musejí promítnout do odůvodnění rozhodnutí. Avšak taková
úvaha může následovat teprve v okamžiku, kdy účastník řízení tvrdí, že je rodinným
příslušníkem azylanta ve smyslu §13 odst. 2 cit. zákona, na podporu svého tvrzení předkládá
nebo označuje důkazy a správní orgán tuto skutečnost nepochybně zjistí. Žalobkyně sice
ve správním řízení označila jako jeden z důvodů žádosti o udělení azylu přání žít a pracovat
s rodiči, tedy sloučit rodinu, avšak zároveň uvedla, že její rodiče se v České republice zdržují
na základě dlouhodobého povolení k pobytu. Žalobkyně tak v průběhu správního řízení
ani netvrdila skutečnosti svědčící tomu, že by splňovala podmínky pro udělení azylu
za účelem sloučení rodiny ve smyslu §13 cit. zákona a nepředložila či neoznačila v tomto
směru jakékoliv důkazy (§34 odst. 3 správního řádu). Již z údaje o datu narození u označení
účastníka řízení v záhlaví rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně není svobodným dítětem azylanta
mladším 18 let (§13 odst. 2 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb.). Ze správního spisu, zejména
z návrhu na zahájení řízení o udělení azylu, z protokolu z pohovoru k žádosti o udělení azylu
a z oddacího listu navíc rovněž nepochybně vyplývá, že žalobkyně není rodičem azylanta
mladšího 18 let, když v době rozhodování správního orgánu byla bezdětná, a rovněž není
manželkou azylanta, neboť v době rozhodování byla manželkou českého státního občana,
což je uvedeno v napadeném rozhodnutí. Jestliže z tvrzení žalobkyně ve správním řízení
a jí dodaných podkladů pro správní řízení jednoznačně vyplývá, že není rodinným
příslušníkem azylanta ve smyslu ust. §13 odst. 2 cit. zákona, není v řízení o udělení azylu
prostor pro úvahu správního orgánu, zda se v dané věci jedná o případ zvláštního zřetele
hodný, a postačí, když správní orgán v odůvodnění rozhodnutí konstatuje, že podmínky
pro udělení azylu podle §13 splněny nejsou. S ohledem na skutkové okolnosti pak takové
rozhodnutí splňuje náležitosti stanovené v ust. §47 správního řádu. Nejvyšší správní soud
tedy neshledal, že by žalobou napadené správní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů rozhodnutí, pro který Krajský soud v Plzni toto rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že důvody kasační stížnosti jsou naplněny,
a proto napadený rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V něm je krajský soud vázán výše uvedeným právním názorem. V dalším
řízení je pak třeba, aby se Krajský soud v Plzni zabýval věcně důvodností podané žaloby,
zejména otázkou, zda žalobkyně splňuje podmínky pro udělení azylu podle §13 zákona
č. 325/1999 Sb. Vzhledem k neprodlenému rozhodnutí ve věci samé Nejvyšší správní soud
již nerozhodoval o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud podle §110 odst. 2 s. ř. s. i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 16. 3. 2004
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu