ECLI:CZ:NSS:2004:3.ADS.2.2003:60
sp. zn. 3 Ads 2/2003 – 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Antonína Koukala a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně A.W.,
zastoupené JUDr. Pavlem Zouplnou, Smetanovo nábř. 7, Ostrava, proti žalované České
správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze
dne 10. 4. 2000 č. xxx vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 Cao 140/2001,
v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 2001, č.
j. 2 Cao 140/2001 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Opravným prostředkem ze dne 5. 5. 2000 podaným ke Krajskému soudu v Ostravě
se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne
10. 4. 2000, č. xxxx, kterým jí byla zamítnuta žádost o přiznání vyrovnávacího přídavku, resp.
rozdílu mezi vypláceným důchodem ze Slovenské republiky a důchodem, který by jí náležel
bez ohledu na Smlouvu mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení –
vyhl. č. 228/1993 Sb. (dále též ,,Smlouva“).
Usnesením
Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2000, č. j. 38 Ca 97/2000 - 7 byl opravný prostředek
žalobkyně odmítnut s odůvodněním, že vysvětlující dopis žalované ze dne 10. 4. 2000 není
správním rozhodnutím podle ust. §86 zákona č. 582/1991 Sb. o důchodové dávce podle ust. §
4 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., a není proti němu přípustný opravný prostředek podle ust.§
89 odst. 1 zák. č. 582/1991 Sb. a §250 l odst. 1 o. s. ř., o kterém by rozhodoval soud.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podala žalobkyně odvolání k Vrchnímu soudu
v Olomouci. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2000, č. j. 2 Cao
284/2000-13 bylo napadené usnesení krajského soudu zrušeno a vráceno Krajskému soudu
v Ostravě k dalšímu řízení. Podle názoru odvolacího soudu písemnost odpůrce ze dne
10. 4. 2000 je vzhledem ke svému obsahu rozhodnutím orgánu sociálního zabezpečení,
nikoliv jen písemným vyrozuměním nebo sdělením nebo informací o stavu věci. Rozhodnutí
odpůrce ze dne 10. 4. 2004 číslo 435 729 154/160 ve formě dopisu je přezkoumatelné soudem
podle části páté o. s. ř.
Krajský soud v Ostravě rozhodnutí žalované přezkoumal a rozsudkem ze dne 3. 4. 2001
č. j. 38 Ca 97/2000 - 24 potvrdil s odůvodněním, že žalobkyně nesplňuje podmínky nároku
na starobní důchod podle právních předpisů o důchodovém zabezpečení platných v České
republice, ani nárok na vyrovnávací přídavek, který není zakotven v těchto předpisech
jako důchodová dávka. Rovněž smlouva o sociálním zabezpečení uzavřená mezi Českou
a Slovenskou republikou nemá ustanovení, ze kterého by vyplýval nárok na vyrovnávací
přídavek ke starobnímu či jinému důchodu přiznanému a vyplácenému nositelem
důchodového zabezpečení jednoho smluvního státu od nositele důchodového zabezpečení
druhého smluvního státu.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dne 27. 4. 2001 odvolání. Vrchní soud
v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 11. 2001, č. j. 2 Cao 140/2001 - 38 rozsudek krajského
soudu potvrdil s odůvodněním, že na území České republiky žalobkyně nezískala žádnou
dobu zabezpečení a na území této republiky jí také nevznikl nárok na starobní důchod.
Námitka žalobkyně, že aplikací Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou a Slovenskou
republikou je v daném případě porušována všeobecně uznávaná zásada, že aplikací
mezinárodní smlouvy nemohou být dotčeny pro občana výhodnější vnitrostátní předpisy, není
v tomto případě důvodná. Aplikací této smlouvy nebyla dotčena práva žalobkyně podle
předpisů České republiky o důchodovém pojištění, protože žalobkyni podle předpisů České
republiky o důchodovém pojištění, tj. podle zák. č. 155/1995 Sb. nárok na starobní důchod
vůbec nevznikl. Současně Vrchní soud v Olomouci žalobkyni poučil, že proti tomuto
rozsudku je přípustné dovolání, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dne 15. 2. 2002 dovolání, ve kterém poté,
co popisuje současnou právní úpravu rozsahu a způsobu hodnocení dob důchodového
zabezpečení po rozdělení České a Slovenské federativní republiky, uvádí, že v roce 1997
přijal ministr práce a sociálních věcí České republiky jednostranné vnitrostátní opatření, podle
kterého je možné v rámci odstranění tvrdosti zákona přiznat k důchodům, pro jejichž výši
hodnotil slovenský nositel zabezpečení i dobu po roce 1992 tzv. vyrovnávací přídavek, resp.
rozdíl mezi důchodem vypláceným v české měně ze Slovenské republiky a důchodem, který
by náležel nebýt Smlouvy podle českých předpisů. Tato praxe je dle žalobkyně v souladu
s dále uvedenou judikaturou. Problém je však v tom, že Česká správa sociálního zabezpečení
a Ministerstvo práce a sociálních věcí nepovažují vyrovnávací příspěvek za dávku nárokovou,
ale rozhoduje se o jejím přiznání v řízení o odstranění tvrdosti podle nikde v obecně
závazných předpisech publikovaných, prakticky tajných kritérií, které mají ve své podstatě
diskriminační charakter. Dávková komise tak zakládá právní nejistotu ve věcech
důchodového zabezpečení a vydává zamítavá rozhodnutí, proti nimž nepřipouští opravný
prostředek k soudu, ač se evidentně jedná o rozhodnutí o důchodu. Výše důchodu, není-li
objektivně a předvídatelně vypočítaná, pak podstatně snižuje životní úroveň občanů, aniž je
vina na jejich straně. Jestliže tedy důchodce předpokládal, že mu bude vyměřen důchod
za dobu 40 roků zaměstnání v Československu a Česku, těžko se může smířit s důchodem
v podstatně nižší výši pobíraným ze Slovenské republiky za československou a případně
slovenskou dobu. Také pozdější valorizace důchodů jsou prováděny v závislosti na inflaci
ve státě, který důchod přiznal, což může být jiný stát, než ve kterém občan žije. Např. v roce
1996 byly české důchody zvýšeny dvakrát, na Slovensku jen jednou. Tyto nesrovnalosti dle
žalobkyně spolehlivě odstraňuje respektování základních principů mezinárodního smluvního
práva, mezi něž patří zásada, vyjádřena jednak v preambuli Evropských prozatímních dohod
RE o soustavách sociálního zabezpečení ve stáří, invaliditě a pozůstalých, jednak v článku
pět o tom, že mezinárodní smlouvou nemohou být dotčeny výhodnější nároky podle
vnitrostátních předpisů. Pokud by se měl tento problém řešit fakultativně odstraněním
tvrdosti, pak samotné snížení nároků jen v důsledku uzavření sociální smlouvy je tvrdé, nikoli
to, že žadatel pracoval před rokem 1993 více let na území českých historických zemí a pobírá
slovenský důchod. Nerovnosti mohou být odůvodněny i v důchodovém zabezpečení, nikoli
však samotným a jediným faktem, že stát, ve kterém občan trvale žije a jehož předpisům
podléhá a které musí dodržovat, uzavřel smlouvu, která přináší tomuto občanovi snížení jeho
důchodových nároků vnitrostátními předpisy zaručených. Žalobkyně dále namítá, že odvolací
soud postavil svůj právní názor o správnosti napadeného rozhodnutí mj. na tom,
že vyrovnávací přídavek není zvláštní dávkou, jejíž existence, podmínky přiznání atd.,
by musely být pozitivně upraveny ve smlouvě o sociálním zabezpečení nebo vnitrostátním
předpise. Vyrovnávací přídavek je dle názoru žalobkyně část důchodu, který by náležel podle
českých předpisů, kdyby neexistovala smlouva o sociálním zabezpečení. Pak by se doba
československá hodnotila jako doba česká, jak to stanoví ústavní zákon č. 4/1993 Sb.
Tomu, že vyrovnávací příspěvek existuje, nasvědčuje i dosavadní praxe Ministerstva práce
a sociálních věcí. Pod názvem ,,rozdíl“ je přiznáván buď na základě rozhodnutí soudu nebo
na základě rozhodnutí dávkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Praxe přiznání
vyrovnávacího příspěvku byla přijata na základě judikatury a trvala do počátku devadesátých
let. Rozdíl je tedy částkou, která vznikne odečtením slovenského důchodu vypláceného
důchodci v České republice v české měně od částky důchodu, který by náležel podle českých
předpisů nebýt smlouvy o sociálním zabezpečení. Přirozené právo, z něhož právo pozitivní
pramení, nemůže dovést k jinému závěru, než k jakému došel i Nejvyšší soud ČR ve svém
rozsudku sp. zn. 30 Cdo 120/1998: ,, Skutečnost, že stát uzavřel s jiným státem dohodu
o sociálním pojištění, nemůže být v žádném případě občanu na újmu v jeho důchodových
nárocích a nemůže ho proto krátit v jeho zákonných právech podle českých předpisů“.
Přiznání vyrovnávacího přídavku ve výše uvedeném případě považuje žalobkyně za věc
zásadního právního významu, proto se domnívá, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1
písm. c) a §241 odst. 2 o. s. ř. a navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR v dané věci připustil
dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 2001, čj. 2 Cao 140/2001-
38 a tento rozsudek zrušil a uložil soudu ve věci znovu jednat a rozhodnout.
Žalovaná se
k dovolání nevyjádřila.
Dnem 1. 1. 2003 nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“), jímž se mimo jiné řídí postup soudů, účastníků řízení a dalších osob ve správním
soudnictví. Podle tohoto zákona se postupuje i ve věcech správního soudnictví, v nichž bylo
podáno dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu o odvolání proti rozhodnutí krajského
soudu o opravném prostředku, o němž nebylo rozhodnuto 31. 12. 2002 (dále jen „neskončené
věci“).
V souladu s ustanovením §132 s. ř. s. neskončené věci, v nichž byla dána věcná
příslušnost Nejvyššího soudu, převzal a řízení v nich dokončí Nejvyšší správní soud. Dne
13. 1. 2003 byla tedy věc postoupena Nejvyššímu správnímu soudu
V souladu s ustanovením §129 odst. 4 s. ř. s. se v neskončených věcech řízení
o dovolání dokončí podle ustanovení o řízení o kasační stížnosti (část třetí hlava třetí díl první
s. ř. s.).
S ohledem na výše uvedené soud posuzuje podání žalobkyně (dovolání) podle
ustanovení s. ř. s. o kasační stížnosti, podání tedy musí splňovat obecné náležitostí podání
uvedené v §37 odst. 2 a 3 s. ř. s. i náležitosti kasační stížnosti uvedené v §106 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas (rozsudek byl doručen zástupci žalobkyně dne 7. 1. 2002 –
zjištěno z doručenky založené v soudním spise, dovolání bylo podáno dne 15. 2. 2002, tedy
ve lhůtě dle §240 odst. 1 o. s. ř.), jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná.
Žalobkyně je zastoupena advokátem. Domáhá se zrušení napadeného soudního rozhodnutí
v celém rozsahu.
Žalobkyně v dovolání (dále jen ,,kasační stížnost“) namítá důvody odpovídající ust.
§103 odst.1 písm. a) s. ř. s. a jeho rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109
odst. 2, 3 s. ř. s. vázán. Proto se zabýval otázkou, zda vrchní soud vycházel při svém
rozhodnutí z dostatečně zjištěného skutkového stavu, a zda na jeho základě učinil správné
právní závěry.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení předcházející jeho vydání
a neshledal kasační stížnost žalobkyně důvodnou.
Dle čl. 11 odst. 1 a 2 Smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním
zabezpečení se rozsah a způsob hodnocení dob zabezpečení řídí právními předpisy toho
smluvního státu, v jehož důchodovém zabezpečení byly tyto doby získány, a ustanovením
článku 20 této smlouvy. Vznikne -li osobě zúčastněné na důchodovém zabezpečení na území
obou smluvních států nárok na důchod v jednom či v obou smluvních státech pouze
s přihlédnutím k dobám zabezpečení získaným na vlastním území, poskytne takový důchod
příslušný nositel zabezpečení tohoto smluvního státu. Dle čl. 20 této smlouvy doby
zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky
se považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel
občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy
před tímto dnem.
Nejvyšší
správní soud po zvážení námitek žalobkyně dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí
Vrchního soudu v Olomouci netrpí vadami, které uváděla žalobkyně v kasační stížnosti a
Vrchní soud tedy postupoval správně, když rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nelze
přijmout námitku žalobkyně, že byla porušena zásada, vyjádřená i v judikatuře Nejvyššího
soudu, že skutečnost, že stát uzavřel s jiným státem dohodu o sociálním pojištění, nemůže být
v žádném případě občanu na újmu v jeho důchodových nárocích a nemůže ho proto krátit
v jeho zákonných právech podle českých předpisů. V dané věci žalobkyně získala dobu
zabezpečení v celém rozsahu ve Slovenské republice a nárok na důchod jí tedy vznikl ve
Slovenské republice pouze na základě dob zabezpečení získanými na území Slovenské
republiky. Nositel zabezpečení Slovenské republiky jí také starobní důchod přiznal. Na území
České republiky žalobkyně nezískala žádnou dobu zabezpečení a na území této republiky jí
také nevznikl nárok na starobní důchod. Pokud žalobkyně namítá, že získala doby
zabezpečení na území tehdy federální republiky, pak je třeba uvést, že tyto doby zabezpečení
je nutné z hlediska současné právní úpravy považovat za doby získané na území buď České
republiky, nebo Slovenské republiky. Nelze tedy poukazovat na skutečnost, že doby
zabezpečení byly získány na území společného federálního státu, a že došlo ke snížení nároků
stěžovatelky tím, že jí nyní poskytuje důchod Slovenská republika, když nebýt rozdělení státu
a uzavření výše cit. smlouvy o sociálním zabezpečení, byl by její důchod podle tehdy
platných předpisů vyšší. Stěžovatelka zdůrazňuje, že získala doby zabezpečení na území
federální, nikoli Slovenské republiky a cítí se být poškozena tím, že občanům, kteří získali
dobu zabezpečení na území téhož federálního státu, byl přiznán důchod vyšší jen pro to, že
kdy dni rozdělení České a Slovenské Federativní republiky m ěl jejich zaměstnavatel sídlo na
území Slovenské republiky. Dále namítá, že důchody byly v České republice valorizovány
dvakrát, ve Slovenské republice jen jednou apod. Tuto argumentaci však nelze připustit. Po
dni rozdělení České a Slovenské Federativní republiky se přiznávání starobního důchodu
řídilo stejným zákonem č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení. Nelze tedy přijmout
argument žalobkyně, že by takto došlo ke snížení jejích důchodových nároků, zvláště když
získala doby zabezpečení pouze na území Slovenské republiky. Co se týká poskytování
vyrovnávacího příspěvku, jehož se žalobkyně domáhá, ten nelze přiznat, pokud nemá jeho
poskytování oporu v zákoně nebo mezinárodní smlouvě.
S ohledem na skutečnost, že odvolací soud nepochybil, když rozhodnutí soudu 1. stupně
jako věcně správné potvrdil, Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost dle §110 odst. 1 jako
nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 2
s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný a právo žalované na náhradu nákladů řízení
je v posuzované věci ze zákona vyloučeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. února 2004
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu