ECLI:CZ:NSS:2004:3.ADS.27.2003
sp. zn. 3 Ads 27/2003 - 125
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Antonína Koukala a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně K. B.,
zastoupené JUDr. Stanislavem Krejčím, advokátem se sídlem Vlhká 14, Brno, proti žalované
České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 24. 5. 1999, vedeného u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 33 Ca 234/1999, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 12. 8. 2002, č. j. 33 Ca 234/1999 – 74,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované označeným v záhlaví tohoto rozsudku zamítla žalovaná žádost
žalobkyně o plný invalidní důchod, neboť podle posudku lékaře Okresní správy sociálního
zabezpečení v Uherském Hradišti ze dne 14. 5. 1999 není plně invalidní, neboť z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné
činnosti pouze o 55 %. Žalobkyně v opravném prostředku podaném soudu podle právní
úpravy platné a účinné do 31. 12. 2002 popisovala své zdravotní obtíže a navrhla, aby soud
zrušil napadené rozhodnutí žalované a vrátil jí věc k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 8. 2002, č. j. 33 Ca 234/1999-74 potvrdil
rozhodnutí žalované a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku poukázal na to, že v přezkumném soudním řízení si vyžádal posudek
a doplňující posudky posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Podle posudku
této komise, jeho doplnění a dalším doplnění po zrušení původního rozhodnutí soudu soudem
odvolacím, není žalobkyně plně invalidní, protože příčina jejích kolapsových stavů netkví
v organické poruše a psychiatrický nález rovněž nepotvrdil závažnou duševní poruchu. K datu
vydání přezkoumávaného rozhodnutí ze dne 24. 5. 1999 nebylo příčinou dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně epileptické onemocnění, ale příčinou kolapsových
stavů je po opakovaném interním a neurologickém vyšetření vegetativní labilita. Soud
po provedení řady důkazů vzal za prokázané, že se u žalobkyně nejedná o plnou invaliditu,
jedná se o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, který nevyžaduje vytvoření zcela
mimořádných podmínek pro výkon soustavné výdělečné činnosti, ale snižuje její schopnost
soustavné výdělečné činnosti o 55 %. Vzhledem k tomu, že je třeba k přiznání plné invalidity
poklesu uvedené činnosti nejméně o 66 %, soud rozhodnutí žalované potvrdil a poučil
žalobkyni, že pokud se její zdravotní stav po vydání napadeného rozhodnutí zhoršuje,
je zapotřebí si podat novou žádost o plný invalidní důchod a v novém řízení mohou být
zhodnoceny případné další lékařské nálezy vydané po 24. 5. 1999, tj. po datu vydání
napadeného rozhodnutí žalované.
Vzhledem k tomu, že o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně
nerozhodl Vrchní soud v Olomouci do 31. 12. 2002, bylo odvolací řízení podle zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) zastaveno. Žalobkyně využila možnosti
dané jí ustanovením §129 odst. 3 s. ř. s. a podáním podaným na poštu dne 3. 1. 2003
(tj. v zákonné lhůtě do 31. 1. 2003) si podala kasační stížnost z důvodů nesprávného
zhodnocení důkazů a nesprávného právního hodnocení (§103 odst. 1 písm. a ) a b) s. ř. s.).
V kasační stížnosti žalobkyně namítá, že rozsudek krajského soudu
je nepřezkoumatelný, neboť na základě nepravdivého a nezákonného znaleckého posudku a
jeho dodatků (s jeho závěry žalobkyně v kasační stížnosti polemizuje) nebyl zjištěn skutečný
zdravotní stav žalobkyně a proto soud vydal nezákonný a nespravedlivý rozsudek. Žalobkyně
poukázala na to, že v souladu s čl. 30 Listiny základních práv a svobod měl soud v souladu
s přirozeným právem, které je součástí českého právního řádu, předběžně přiznat žalobkyni
přiměřené hmotné zabezpečení do doby než žalovaná zjistí skutečný zdravotní stav
žalobkyně. Žalobkyně též poukázala na to, že podle posudku ortopeda ze dne 24. 2. 2003 má
viditelnou ortopedickou vadu, která nebyla při posuzování stupně invalidity vzata v úvahu.
Závěr posudkové komise je podle žalobkyně zcela neobjektivní a komise je podjatá, protože
posudková komise je zřízena Ministerstvem práce a sociálních věcí, tedy ústředním orgánem
státní správy, který řídí činnost České správy sociálního zabezpečení. Z uvedených důvodů
žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Kasační stížnost žalobkyně není důvodná.
Stěžovatelka namítá, že krajský soud nesprávně právně zhodnotil danou věc (důvod
kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.), přičemž tento důvod spatřuje
v tom, že jí nebylo soudem přiznáno dostatečné zabezpečení do doby zjištění jejího
skutečného zdravotního stavu. Nejvyšší správní soud pak v absenci takového rozhodnutí
soudu žádné pochybení v právním hodnocení neshledal, neboť z žádného právního předpisu
taková možnost či povinnost pro soud nevyplývá. V ustanovení čl. 30 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod je zakotveno právo na přiměřené hmotné zabezpečení v případě
nezpůsobilosti k práci, tj. v případě této objektivně zjištěné nezpůsobilosti, nikoliv však
poskytování takového plnění tomu, kdo o něj žádá a u něhož nebyla dosud uvedená
nezpůsobilost objektivně zjištěna, nebo – což je případ žalobkyně – u něhož bylo zjištěno,
že není plně invalidní a tudíž nemá nárok na plnění jako ti, kteří byli plně invalidními
shledáni. Pokud se žalobkyně odvolává na přirozené právo, nelze ani z tohoto práva dovodit
nárok žadatelů o plný invalidní důchod, aby jim byla tato dávka (resp. jiné plnění
poskytované ze stejného důvodu) poskytována do doby, než bude zjištěno, zda jsou plně
invalidní. Přirozené právo je právem existujícím nezávisle na státu. Jde o soubor určitých
právních hodnotových principů nebo obecných právních norem se silným hodnotovým
významem (přirozené právo v objektivním smyslu) nebo na základě určitých axiologických
východisek zdůvodňované požadavky žádoucího chování (přirozené právo v objektivním
smyslu). Toto právo je chápáno jako neměnné – nehistorické. Představy o spravedlivém
a správném obsahu práva se však ukázaly nikoliv neměnné, nýbrž proměnlivé v proudu času.
V zavedených demokraciích našlo přirozené právo výraz i v právu psaném – pozitivním.
V dané věci je podle názoru Nejvyššího správního soudu právní úprava přiznávání invalidních
důchodů v souladu s přirozenoprávním chápáním pomoci osobám nezpůsobilým k práci.
Další stěžovatelkou uplatněný důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
tj. tvrzení, že podstata věci, z níž krajský soud vycházel, nemá oporu ve spisech a je s nimi
dokonce v rozporu, stěžovatelka spatřuje v tom, že podle jejího názoru jsou znalecké důkazy
provedené neobjektivní a nevystihují její skutečný zdravotní stav, který jí podle jejího názoru
nedovoluje pracovat. Nejvyšší správní soud vytýkaný rozpor neshledává. Krajský soud
vycházel v dané věci ze znaleckého posudku posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí a jeho doplňků, uvedená komise se dostačujícím způsobem vypořádala
s charakterem onemocnění žalobkyně. Krajskému soudu pak nelze vytýkat, že bez příslušných
medicínských znalostí nepolemizoval s – i podle názoru Nejvyššího správního soudu –
úplným a přesvědčivým závěrem znaleckého posudku uvedené posudkové komise, že bylo
spolehlivě prokázáno, že žalobkyně k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí žalované
podmínky plné invalidity ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 155/1995 Sb. nesplňovala
a pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti byl stanoven podle shora uvedených
právních předpisů na 55 %. V dalším Nejvyšší správní soud odkazuje na správné
a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí krajského soudu.
Pokud jde o námitky případné podjatosti posudkových komisí Ministerstva práce
a sociálních věcí, kteréžto ministerstvo „řídí činnost“ žalované, Nejvyšší správní soud
odkazuje na nález II. senátu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 1995 zn. II ÚS 92/95, jímž Ústavní
soud ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. neshledal jako protiústavní. S ohledem
na uvedený nález Ústavního soudu sama o sobě skutečnost, že zdravotní stav posuzovala
uvedená komise nemůže být proto důvodem úspěšné námitky podjatosti. Ničím nepodložené
tvrzení žalobkyně uvedené v kasační stížnosti o tom, že znalecké posudky postihují
žalobkyni, nejsou objektivní a řídí se subjektivním zájmem nepřiznat jí plný invalidní důchod,
samo o sobě nemůže zpochybnit závěr posudkové komise.
Jak již správně žalobkyni poučil krajský soud, pokud došlo po datu vydání
přezkoumávaného rozhodnutí žalované ke zhoršení jejího zdravotního stavu, je třeba, aby si
podala novou žádost o plný invalidní důchod. V novém řízení pak může být zohledněn
i žalobkyní v kasační stížnosti avizovaný nový znalecký posudek znalce ortopeda vydaný
po rozhodnutí krajského soudu, neboť Nejvyšší správní soud k tomuto posudku nemůže
přihlížet s ohledem na ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. podle kterého nelze v řízení o kasační
stížnosti přihlížet ke skutečnostem uplatněným po vydání napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že podle názoru Nejvyššího správního soudu je kasační stížností
napadený rozsudek krajského soudu správný, kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1 a 2 s. ř. s. tak, že úspěšná žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť
neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů nepřísluší a žalované v dané věci ze zákona
náhradu nákladů nelze přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2004
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu