ECLI:CZ:NSS:2004:3.AFS.24.2003
sp. zn. 3 Afs 24/2003 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Věry Šimůnkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
stěžovatelky A. B., a. s. zastoupené JUDr. Luďkem Jiroušem, advokátem se sídlem
v Trutnově, Komenského 63, za účasti Finančního ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v
Hradci Králové, Horova 17, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2003, č. j. 31 Ca 149/2002 - 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2003,
č. j. 31 Ca 149/2002 – 15, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, jíž se domáhala přezkoumání
rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále jen „finanční ředitelství“)
ze dne 23. 9. 2002, č. j. 2970/170/2002, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu
v Trutnově ze dne 15. 4. 2002, č. j. 42025/02/268980/2098, jímž byl stěžovatelce stanoven
odvod neoprávněně použitých prostředků státního rozpočtu ve výši 102 000 Kč.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že předmětem sporu byla otázka,
zda stěžovatelce byla v souladu se zákonem stanovena povinnost vrátit část dotace poskytnuté
jí z prostředků státního rozpočtu na základě smlouvy uzavřené podle zásad vydaných
v souladu s rozpočtovými pravidly republiky. Podle názoru krajského soudu není pojem
použití prostředků státního rozpočtu totožný s pojmem účtování o nich a časové použití
rozpočtových prostředků zcela jednoznačně vymezuje ustanovení §11 odst. 1
zákona č. 576/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to tak, že tyto prostředky mohou
být použity pouze v příslušném rozpočtovém roce. Pokud by časové použití mělo být jiné,
pak by musely ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení být odchylky stanoveny obecně
závazným právním předpisem. Z hlediska pohybu prostředků poskytnutých ze státního
rozpočtu musí dojít k jejich reálné spotřebě, v tomto případě v r. 1999, jinak by byl popřen
smysl takové dotace. Závěr finančního ředitelství, že stěžovatelka podmínku časového použití
dotace nedodržela, když její část v r. 1999 nevyčerpala, označil krajský soud za správný,
a proto jí byla důvodně stanovena povinnost odvodu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnila důvod vyplývající
z ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“),
neboť krajský soud pochybil, když dovodil, že rozhodnutí finančního ředitelství je v souladu
se zákonem. Stěžovatelka namítala, že smlouvou o poskytnutí dotace ze dne 26. 11. 1999
jí byla přiznána dotace pro rok 1999 v celkové výši 463 738 Kč na schválené množství
motorové nafty ve výši 154 579,66 l. Kupní cena za toto množství motorové nafty činila
celkem 2 874 036,83 Kč. Ke dni 31. 12. 1999 stěžovatelka zaplatila svým odběratelům
za odebranou naftu celkem 2 250 177,60 Kč a je tedy nepochybné, že stěžovatelka přiznanou
dotaci v plné výši použila v roce 1999 na zaplacení motorové nafty svým dodavatelům.
Znamená to tedy, že přiznanou dotaci stěžovatelka v plné výši použila v příslušném
rozpočtovém roce. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že nemůže obstát právní názor
krajského soudu, podle kterého byla v daném případě porušena podmínka vyplývající
z obecně závazného právního předpisu, tedy že při čerpání přiznané dotace bylo porušeno
ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázalo na to,
že stěžovatelka uvádí totožné důvody jako v odvolání, k nimž se finanční ředitelství vyjádřilo
ve svém rozhodnutí. S názorem krajského soudu, jímž byla žaloba stěžovatelky zamítnuta,
se plně ztotožnilo.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatelka uzavřela dne 26. 11. 1999
s Ministerstvem zemědělství smlouvu o poskytnutí dotace pro r. 1999 na řešení dopadů
zvýšení spotřební daně za motorovou naftu v zemědělské výrobě, a to na 154579,66 l nafty
při sazbě podpory 3 Kč, takže celková částka činila 463 738 Kč. V průběhu kontroly
dodržování podmínek čerpání a použití dotací předložila stěžovatelka faktury o nákupu nafty
vystavené v době od 29. 7. do 14. 10. 1999 na celkové množství 155 795, přičemž v roce
1999 nebyly všechny faktury uhrazeny, neboť faktura č. 9908031 za nákup 17 000 l nafty
dne 2. 8. 1999 v částce 306 744,60 Kč byla uhrazena dne 3. 1. 2000 a faktura č. 9908851
za nákup stejného množství nafty dne 2. 9. 1999 v částce 317 114,60 Kč byla uhrazena
dne 30. 3. 2000.
Podle §11 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů mohou
být rozpočtové prostředky použity pouze v příslušném rozpočtovém roce, a to k účelům,
na které byly státním rozpočtem republiky určeny.
Podle výsledků provedené kontroly, jejichž správnost stěžovatelka ani v podané
kasační stížnosti nezpochybnila, sice stěžovatelka nakoupila v době od 29. 7. do 14. 10. 1999
takové množství nafty, na jaké jí byla dotace poskytnuta, ale z toho 3400 l zaplatila
až v r. 2000. Nákup nafty není použitím prostředků z poskytnuté dotace, když tyto měla
stěžovatelka stále ve své dispozici a teprve zaplacením faktur byly, resp. mohly být,
tyto prostředky použity. Stěžovatelka se v kasační stížnosti v podstatě pouze omezila
na konstatování, že krajský soud pochybil, když dovodil, že napadené rozhodnutí je v souladu
se zákonem a uvedla, že kupní cena za schválené množství motorové nafty činila celkem
2 874 036,83 Kč a ke dni 31. 2. 1999 zaplatila svým dodavatelům za odebranou naftu
2 250 177,60 Kč. Tyto údaje však jsou pro danou věc nic neříkající, protože z nich není vůbec
zřejmé, na nákup jakého množství nafty stěžovatelka v rozhodném období prostředky
z poskytnuté dotace použila. Vzhledem k tomu, že neprokázala zaplacení 3 400 l nafty
v r. 1999, nemohla vyčerpat poskytnutou dotaci v plné výši, když tato činila 3 Kč na 1 l nafty,
a proto jí byla důvodně uložena povinnost odvést částku 102 000 Kč do státního rozpočtu.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v projednávané
věci byly splněny podmínky pro stanovení odvodu neoprávněně použitých prostředků státního
rozpočtu, a proto kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou podle ustanovení §110 odst.1
s. ř. s., přičemž v souladu s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s. rozhodl ve věci bez nařízení
jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
podle kterého nestanoví-li zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. října 2004
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu