ECLI:CZ:NSS:2004:3.AFS.32.2003
sp. zn. 3 Afs 32/2003 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: T. O.,
s. r. o. , zastoupen JUDr. Miroslavou Bartošíkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Karlovo
nám. 24, proti žalovanému: Finanční úřad Čáslav, se sídlem Čáslav, Žižkovo nám. 249,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
19. 8. 2003, č. j. 44 Ca 32/2003 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se včas podanou kasační stížností dne 9. 10. 2003 domáhal zrušení rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2003, č. j. 44 Ca 32/2003 – 47, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti nečinnosti správního orgánu. Žalobce v daňovém přiznání za zdaňovací
období květen 2002 vykázal nadměrný odpočet DPH ve výši 13 238 159 Kč. Toto daňové
přiznání předložil Finančnímu úřadu pro Prahu 10, který vydal dne 27. 6. 2002 výzvu
k odstranění pochybností podle §43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
v platném znění. Tato částka se vymykala obvyklým daňovým povinnostem žalobce,
nadměrný odpočet byl zjevně způsoben neobvykle vysokou výší přijatých zdanitelných plnění
se základní sazbou daně. Správci daně vznikly pochybnosti o správnosti a úplnosti podaného
daňového přiznání, a proto vyzval žalobce k vyjádření k pochybnostem o údajích uvedených
v řádcích daňového přiznání, které byly ve výzvě specifikovány a současně byl žalobce
vyzván o předložení ve výzvě vyjmenovaných dokladů, kterými by bylo možno pochybnosti
odstranit, a to při místním šetření, jehož termín měl žalobce sjednat. Dne 9. 9. 2002
se na Finanční úřad pro Prahu 10 dostavil statutární orgán žalobce a předložil doklady, jejichž
seznam je uveden v protokolu z tohoto dne, a z něhož je patrno, že bylo předloženo pouze
6 dokladů, jedná se o tyto doklady: záznamní povinnosti za období květen 2002, faktura
č. 2020006 ze dne 31. 8. 2002 vystavená K. a S. G. a. s. za prodej movitých věcí, kupní
smlouva o převodu vlastnického práva k souboru movitých věcí ze dne 24. 8. 2000 uzavřená
mezi K. a S. G., a. s. a žalobcem, předávací protokol ze dne 31. 8. 2000, smlouva o
postoupení pohledávky ze dne 7. 9. 2000 uzavřená mezi První západočeskou společností a. s.
a žalobcem, dohoda o úhradě závazku ze dne 12. 2. 2001 mezi První západočeskou
společností a. s. a žalobcem, a kupní smlouva ze dne 7. 10. 1999 uzavřená mezi K. F. a. s. a
K. a S. G. a. s. Téhož dne správce daně zaslal Finančnímu úřadu v Plzni dožádání podle §5
zákona č. 337/1992 Sb., ve kterém požádal o prošetření uskutečnitelného zdanitelného plnění
podle faktury č. 20200006 vystavené K. a SE. G. a. s. se žádostí o vyřízení dožádání v co
možná nejkratší době. Podle úředního záznamu učinil dne 11. 12. 2002 správce daně
u Finančního úřadu Plzeň telefonický dotaz na stav šetření ve věci výše uvedeného dožádání
a zjistil, že o součinnosti jsou žádány další finanční úřady, od kterých dosud odpovědi
nedošly, a dále se provádějí výslechy osob, které jsou ve vazbě.
Dne 13. 12. 2002 rozhodlo Ministerstvo financí podle §5 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. o delegaci místní příslušnosti ke správě všech daní žalobce s výjimkou uvedenou
v §1 odst. 1, bod 4, 6, 7 a 8 zákona č. 212/1992 Sb., na Finanční úřad Čáslav s účinností
od 1. 2. 2003. Finanční úřad pro Prahu 10 vydal dne 3. 1. 2003 rozhodnutí o ukončení
platnosti registrace žalobce k 31. 1. 2003 s tím, že bude poté zaregistrován u Finančního
úřadu Čáslav jako místně příslušného správce jeho daní. O této změně byl dne 6. 1. 2003
informován i Finanční úřad v Plzni. Finanční úřad pro Prahu 10 dne 6. 1. 2003 informoval
žalobce, že ve věci vytýkacího řízení provádí další šetření, a to bez jeho součinnosti s tím,
že po ukončení vytýkacího řízení bude vydán platební výměr. Dne 29. 1. 2003 se dostavil
zástupce žalobce na Finanční úřad pro Prahu 10 za účelem nahlížení do spisu, proti jehož
povolenému rozsahu podal odvolání.
Finanční úřad pro Prahu 10 zaslal dne 7. 2. 2003 spisový materiál týkající se sporné
daně na Finanční úřad Čáslav, který spis obdržel dne 12. 2. 2003. Tento finanční úřad
jako místně příslušný správce daně vydal dne 21. 2. 2003 nové osvědčení o registraci.
Dne 17. 3. 2003 učinil žalovaný vůči žalobci novou výzvu podle §43 odst. 1 zákona
č. 337/1992 Sb. k odstranění pochybností správce daně o správnosti, pravdivosti a průkaznosti
údajů uvedených ve sporném daňovém přiznání. Téhož dne žalobce podal proti žalovanému
žalobu k soudu. Po podání žaloby se dne 26. 3. 2003 konalo v provozovně žalobce v Čáslavi
místní šetření, které bylo předčasně ukončeno na žádost žalobce. Finanční úřad v Plzni
zpracoval dne 26. 3. 2003 odpověď na dožádání správce daně a Finanční úřad Čáslav
tuto odpověď obdržel dne 1. 4. 2003. Žalovaný provedl u žalobce další místní šetření v rámci
vytýkacího řízení k daňovému přiznání DPH za zdaňovací období květen 2002 ve dnech
16. 4., 20. 5., 3. 6., 2. 7., 4. 7. a 4. 8. 2003.
V projednávané věci zahájil Finanční úřad pro Prahu 10 dne 27. 6. 2002 vytýkací
řízení podle §43 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., podle něhož v případě pochybností
o správnosti, pravdivosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení
a dokladů daňovým subjektem předložených nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených, sdělí
správce daně tyto pochybnosti daňovému subjektu a vyzve jej, aby se k nim vyjádřil, zejména,
aby neúplné údaje doplnil, nejasnosti vysvětlil a nepravdivé údaje opravil nebo pravdivost
údajů řádně prokázal. Krajský soud dospěl k závěru, že vytýkací řízení podle tohoto
ustanovení zahájil správce daně zcela po právu, neboť měl oprávněné pochybnosti o úplnosti
podaného daňového přiznání žalobce, které se vymykalo jeho obvyklým daňovým
povinnostem, když nadměrný odpočet ve výši 13 238 159 Kč byl zjevně způsobem neobvykle
vysokou výši přijatých zdanitelných plnění se základní sazbou daně.
V dané věci nezačala běžet lhůta podle pokynu ministerstva financí D – 144,
kterým jsou stanoveny lhůty pro uzavření vytýkacího řízení, jednak proto, že žalobce zcela
nevyhověl výzvě správce daně, protože mu předložil pouze 6 dokladů a nikoliv veškeré
přijaté a vydané daňové doklady za předmětné zdaňovací období, a jednak proto,
že v průběhu vytýkacího řízení požádal správce daně Finanční úřad v Plzni o prověření
sporného daňového dokladu, a to sice faktury č. 2020006 ze dne 31. 8. 2002 vystavené K. a S.
G. a. s. Toto dožádání vyřídil Finanční úřad v Plzni dopisem ze dne 26. 3. 2003, který obdržel
žalovaný správní orgán dne 1. 4. 2003. Vzhledem k tomu, že při prověřování dožádaný
finanční úřad prováděl i výslechy osob umístěných ve vazbě a na šetření se podílel i další
finanční úřad, nelze dospět k závěru, že toto dožádání bylo vyřizováno neúměrně dlouhou
dobu.
Předpokladem úspěšnosti žaloby, jíž se žalobce domáhá ochrany proti nečinnosti
žalovaného ve smyslu §79 a násl. s. ř. s., je, že žalovaný správní orgán se v řízení dopouští
neodůvodněných průtahů, v jejichž důsledku věc není v zákonně stanovené lhůtě vyřízena.
Takové neodůvodněné průtahy v řízení však krajský soud u žalovaného a ani u předchozího
správce daně nezjistil a proto žalobu jako nedůvodnou podle §81 odst. 3 s. ř. s. zamítl.
Žalobce (stěžovatel) v kasační stížnosti podává kasační stížnosti podle ust. §103
odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. a odůvodňuje ji tvrzením o nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vadami řízení před správním
orgánem. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá podle stěžovatele v tom, že soud
nesprávně posoudil důvody zahájení vytýkaného řízení, běh a stavení lhůty pro vytýkací
řízení, podle zák. č. 337/1992 Sb. a pokynu D – 144 Ministerstva financí ČR,
č.j. 252/34589/1996, pro stanovení lhůt pro uzavření vytýkacího řízení, jakož i lhůtu
pro dožádání podle §5 zákona č. 337/1992 Sb. Dále pak soud nesprávně posoudil formální
a obsahové náležitosti výzvy podle §43 zák. č. 337/1992 Sb. Nesprávné právní posouzení
se rovněž týká výkladu dikce pokynu D – 144 uvedené v článku 1 písm. a), tj. veškerých
vyžadovaných podkladů. Stěžovatel má za to, že soud musí posuzovat lhůty pro vytýkací
řízení podle obecně závazných předpisů, není-li jich, podle interního předpisu Ministerstva
financí ČR, kterým jsou vázány územní finanční orgány, a nejsou-li tyto lhůty upraveny
ani v interním pokynu (lhůta k vyřízení dožádání), podle zásad, jimiž se řídí daňové řízení.
Jednou z těchto zásad je i zásada zachování práv a právem chráněných zájmů daňových
subjektů.
Podle zásady zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů měla být
posouzena lhůta k dožádání jinému finančnímu úřadu tak, aby nepřekročila přiměřenou
a obvyklou hranici, v níž je dožádaný finanční úřad schopen vzhledem k okolnostem
skutkového stavu a při zachování odbornosti a veškerého možného úsilí svých pracovníků
dožádání vyřídit, a to v rámci pokynem D – 144 stanovené tříměsíční lhůty pro ukončení
vytýkacího řízení.
Stěžovatel dále uvádí, že v žalobě mimo jiné namítal, že výzva k odstranění
pochybností o údajích v daňovém přiznání neobsahuje otisk úředního razítka a je tudíž
neplatná a dále, že výzva postrádá vylíčení konkrétních pochybností o správnosti, pravdivosti,
průkaznosti a úplnosti podaného daňového přiznání. Krajský soud se s těmito námitkami
nevypořádal a uzavřel, že v tomto řízení nepřezkoumává zákonnost výzvy. I kdyby Nejvyšší
správní soud dospěl ke stejnému názoru, jako Krajský soud v Praze, že absence úředního
otisku razítka nečiní výzvu neplatnou, je třeba posoudit, zda výzva byla v konkrétní situaci
učiněna po právu a zda obsah výzvy byl natolik konkrétní ve vztahu k vyžadovaným
dokladům, že stěžovatel byl schopen tuto výzvu splnit.
Na základě doložených dokladů správce daně musel nutně dospět k závěru,
že nadměrný odpočet ve výši 13 238 159 Kč vznikl v převážné části (13 200 000 Kč) z kupní
smlouvy uzavřené dne 24. 8. 2000 mezi prodávajícím K. a S. G., a. s., a stěžovatelem jako
kupujícím, přičemž předmětem plnění kupní smlouvy byl soubor věcí movitých. Podstata
celého problému vyúsťujícího v nevydání daňového výměru stěžovateli a v protahování
vytýkacího řízení tkví v tom, že druhý subjekt kupní smlouvy – prodávající, tj. K. a S. G.,
a. s., přiznal, ale ne v plné výši odvedl DPH. Proto správce daně stěžovateli nevydal daňový
výměr. Byť je tento postup obvyklou praxí správců daně, je třeba zdůraznit, že vázanost
neodvedení DPH prodávajícím na vrácení odpočtu kupujícímu, nemá oporu v zákoně, a toto
jednání správce daně kupujícího je jednáním obstrukčním a šikanozním, které je legalizováno
zahájením vytýkacího řízení. Argument žalovaného, že je názoru, že soubor věcí movitých
(určitý technologický celek) měl být prodán jako podnik nebo část podniku (neboť podnik a
jeho část se prodává bez DPH) je irelevantní a vychází z neznalosti práva správce daně.
Názor, že neupravené lhůty nemohou být neúměrně dlouhé vyjádřil i Ústavní soud
v ústavním nálezu IV.ÚS 146/2001 ze dne 28. 8. 2001, když uvedl, že v situaci, kdy nejsou
lhůty pro vyřízení věcí stanoveny zákonem, správní orgány jsou povinny vyřizovat věci
v přiměřené lhůtě, jinak jde o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Jestliže dožádaný finanční úřad odpověděl na žádost ze dne 9. 9. 2002 až 25. 3. 2003,
tj. až po 6 měsících, nebyla odpověď včasná a lhůtu 6 měsíců nelze považovat za lhůtu
přiměřenou. Jako argument nemůže obstát obecné a nedoložené tvrzení žalovaného,
že byly dožádány další finanční úřady, což není doloženo, a že byly prováděny výslechy osob
ve vazbě, což rovněž není doloženo.
Ke dni 31. 1. 2003 se změnila místní příslušnost finančního úřadu a nový správce
daně, který vstoupil do neukončeného vytýkacího řízení vystavil novou výzvu podle §43
zák. č. 337/1992 Sb. Není jasné, zda se jedná o zcela novou výzvu, jíž se zahajuje vytýkací
řízení nebo o takzvanou další výzvu v rámci již zahájeného vytýkacího řízení. Podle názoru
stěžovatele o novou výzvu jít nemohlo, neboť vytýkací řízení, jež bylo zahájeno
dne 27. 6. 2002 výzvou Finančního úřadu pro Prahu 10, a o další doplňující výzvu jít rovněž
nemohlo, neboť dne 9. 9. 2002 stěžovatel plně vyhověl výzvě ze dne 27. 6. 2002 a ve lhůtě
3 měsíců nebyl dříve příslušným finančním úřadem vyzván k doplnění. Tento závěr
lze dovodit i ze sdělení Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 6. 1. 2003, z něhož vyplývá,
že dne 9. 9. 2002 došlo k ověření dokladů, které byly podkladem pro daňového řízení k DPH
za období květen 2002 a že správce daně nemá žádné další požadavky na daňový subjekt
(stěžovatele). Ze všech uvedených důvodů se stěžovatel domáhá toho, aby Nejvyšší správní
soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze.
Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne 12. 11. 2003 uvedl, že kasační
stížnost vyznívá, jakoby všechny důkazní prostředky předložené stěžovatelem
byly nepochybné a nebylo třeba je v rámci vytýkacího řízení blíže ověřovat. Tak tomu
v daném případě není. Povinností žalovaného je tyto důkazní prostředky vyhodnotit
a nepostačují-li pochybnosti, vlastními důkazními prostředky zajistit, aby skutečnosti
rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji a není v tom
vázán jen návrhy daňových subjektů (§31 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb.). Stran svých zjištění
nese žalovaný důkazní břemeno (§31 odst. 8 zák. č. 337/1992 Sb.). Princip zachování práv
a právem chráněných zájmů daňových subjektů tak nemůže být upřednostňován na úkor
např. povinnosti správce daně jednat podle zákona, hodnotit důkazy v důkazním řízení,
zjišťovat skutečný obsah právních úkonů nebo jiných skutečností rozhodných pro správné
stanovení daně (§2 odst. 1, 3 a 7 zák. č. 337/1992 Sb.).
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí přezkoumal v souladu s ust. §109 odst. 2,
3 s. ř. s. v rozsahu důvodů, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti, tedy že by řízení před soudem bylo zmatečné nebo bylo zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé a ani neshledal,
že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, nebo že by šlo o případ, kdy je rozhodnutí
správního orgánu nicotné.
Po posouzení věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Především nutno konstatovat, že stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje výslovně
důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat pouze
z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že správně zjištěný
skutkový stav je podřazen nesprávné právní normě, případně je vybrána odpovídající právní
norma, avšak je nesprávně vyložena či aplikována. Nesprávné právní posouzení spatřoval
stěžovatel v tom, že krajský soud se nezabýval žalobními námitkami, které měl stěžovatel
namítat proti meritornímu rozhodnutí. Nedovozoval v přezkoumávané věci porušení právních
předpisů hmotného práva, nýbrž porušení procesního práva, tedy vadu podle §103 odst. 1
písm. d) s.ř.s.
Nejvyšší správní soud neshledal v takovém postupu krajského soudu pochybení,
když tento postupoval podle ust. §79 s. ř. s., podle něhož ten, kdo bezvýsledně vyčerpal
prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně
proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu
orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Správní orgán je nečinný,
pokud nekoná, přestože mu to zákon ukládá. Ust. §79 chrání účastníky řízení před nečinností
s důsledkem nerozhodování ve věci samé, nikoliv tedy před jinými procesními vadami
(např. orgán neoznámí účastníku správního řízení termín ústního jednání) nebo před
nezákonnými rozhodnutími z hlediska hmotného práva. V takových případech je prostředkem
obrany žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, ve které lze namítat i procesní pochybení.
Předmětem ochrany před nečinností správních orgánů je subjektivní veřejné právo
vyplývající z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, že každý se může domáhat
stanoveným postupem svého práva nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených
případech u jiného orgánu. Toto právo je široce koncipované, vždy však zahrnuje
také ochranu před nečinností. Listina i zákon předpokládají, že o nečinnost se bude jednat
tehdy, když správní řízení bylo zahájeno správním orgánem, ale orgán v řízení dále
nepostupuje. V těchto případech chrání zákon především před dlouhotrvající nejistotou
právního postavení osoby.
Nejvyšší správní soud neshledal v daném případě, že by žalovaný správní orgán měl
v řízení neodůvodněné průtahy nebo že by ve věci nekonal. Z tohoto důvodu dospěl k závěru,
že v daném případě krajský soud neporušil ust. §78 s. ř. s. Pokud jde o nesprávné posouzení
právní otázky soudem spočívající v tom, že nesprávně posoudil důvody zahájení vytýkacího
řízení, běh a stanovení lhůty pro vytýkací řízení podle zák. č. 337/1992 Sb. a pokynu
ministerstva financí D – 144, dále že nesprávně posoudil formální a obsahové náležitosti
výzvy podle §43 zák. č. 337/1992 Sb., Nejvyšší správní soud musel tyto námitky odmítnout,
neboť se jedná o námitky směřující k meritu věci, nikoliv však k posouzení nečinnosti
žalovaného správního orgánu. Naopak obsah námitek svědčí o tom, že žalovaný správní orgán
ve věci konal.
Pokud jde o námitku, že výzva k odstranění pochybností o údajích v daňovém přiznání
neobsahuje otisk úředního razítka a je tudíž neplatná a dále, že výzva postrádá vylíčení
konkrétních pochybností o správnosti, pravdivosti, průkaznosti a úplnosti podaného daňového
přiznání., Nejvyšší správní soud konstatuje, že řízení o žalobě na nečinnost správního orgánu
se nepřezkoumává zákonnost výzvy tohoto správního orgánu.
Pokud jde o kasační námitku týkající se vady řízení před správním orgánem podle
ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., stěžovatel nespecifikuje v čem by konkrétně měla tato vada
spočívat. Pokud jde o zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů, dospěl
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že daný případ, kdy nadměrný odpočet ve výši
13 238 159 Kč, se vymykal obvyklým daňovým povinnostem žalobce (stěžovatele) a byl
způsoben neobvykle vysokou výší přijatých zdanitelných plnění se základní sazbou daně,
byl správním orgánem vyřešen řádně a zodpovědně. Princip zachování práv a právem
chráněných zájmů daňových subjektů nemůže být upřednostňován na úkor principů ostatních,
např. povinnosti správce daně postupovat v řízení podle zákona, včetně hodnocení důkazů
v důkazním řízení, případně zjišťování skutečného obsahu právních úkonů nebo jiných
skutečností rozhodných pro správné stanovení daně.
Zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty v platném znění, v ust. §37a
stanoví, že pokud vznikne v důsledku vyměření nadměrného odpočtu vratitelný přeplatek,
vrátí se plátci bez žádosti do 30 dnů od vyměření nadměrného odpočtu. Za den vzniku
přeplatku v důsledku nadměrného odpočtu se považuje den vyměření. Ustanovení tohoto
zákona je nutno považovat za lex specialis vůči ust. §43 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb. Lhůta
pro vyměření DPH stanovená není a lhůta pro vrácení nadměrného odpočtu se odvíjí teprve
od okamžiku jeho vyměření. Současně správce daně musí respektovat základní práva
daňových subjektů. Vyměřovací řízení v předmětné věci nelze ukončit, protože přetrvávají
pochybnosti správce daně o správnosti daňového přiznání za zdaňovací období květen 2002.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že řízení je ze strany správce daně vedeno
bez zbytečných průtahů.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal v postupu a rozhodnutí Krajského soudu
v Praze stěžovatelem tvrzenou nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení ani vady řízení. Za této situace nepovažuje kasační
stížnost za důvodnou, a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60 odst. 1 s. ř. s.
a contrario. Žalobce nebyl v řízení úspěšný a žalovaný správní orgán, který naopak úspěšný
byl, náklady řízení neuplatňoval, (ostatně Nejvyšší správní soud ani žádné jemu vzniklé
náklady ze spisu nezjistil), a proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. 8. 2004
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu