ECLI:CZ:NSS:2004:3.AS.19.2004:78
sp. zn. 3 As 19/2004 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce
TeliaSonera International Carrier Czech Republic, a. s., se sídlem Praha 3 - Vinohrady,
Slezská 844/96, zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem Praha 4,
Zelený pruh 95/97, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem
Jeremenkova 40a, Olomouc, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem
Olomouc, Riegerova 12, o přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu v Prostějově ze dne
17. 5. 2002 č. j. RR 181/2002 Ti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 30 Ca
230/2002, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
26. 2. 2003 č. j. 30 Ca 230/2002 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému, k rukám jeho advokáta,
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 2150 Kč, a to do patnácti dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2004
JUDr. Marie Součková, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení:
Alena Horychová
Vyvěšeno dne:
Svěšeno dne:
č.j. 3 As 19/2004 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce
TeliaSonera International Carrier Czech Republic, a. s., se sídlem Praha 3 - Vinohrady,
Slezská 844/96, zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem Praha 4,
Zelený pruh 95/97, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem
Jeremenkova 40a, Olomouc, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem
Olomouc, Riegerova 12, o přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu v Prostějově ze dne
17. 5. 2002 č. j. RR 181/2002 Ti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 30 Ca
230/2002, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
26. 2. 2003 č. j. 30 Ca 230/2002 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému, k rukám jeho advokáta,
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 2150 Kč, a to do patnácti dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím právního předchůdce žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozsudku
bylo zamítnuto odvolání žalobce (dále též „stěžovatel“) a potvrzeno rozhodnutí stavebního
úřadu Městského úřadu v Prostějově ze dne 25. 3. 2002 č. j. SÚ 997/02-Tom o zamítnutí
návrhu na zřízení věcného břemene podle ustanovení §91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb.,
o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„telekomunikační zákon“), pro stavbu „Tranzitní telekomunikační trasy“, úsek Vyškov-
Olomouc, provedenou již na pozemku parc. č. 366 v kat. území Dobrochov, jehož vlastníky
3 As 19/2004 - 80
jsou Josef Pilař a Anna Pilařová. V odůvodnění správní orgán druhého stupně uvedl, že stavba
byla provedena již před podáním návrhu, čímž došlo k zásahu do vlastnických práv vlastníků
pozemku dotčeného výše uvedenou stavbou; při posuzování návrhu tedy žalovaný vycházel
ze skutečnosti, že telekomunikační zařízení je již uloženo a k zásahu do vlastnických
práv majitelů nemovitostí fakticky došlo s tím, že telekomunikační stavbou provedenou
bez předchozí dohody nebo bez rozhodnutí o vzniku věcného břemene je nutno pokládat
za stavbu neoprávněnou, přičemž další postup upravuje §135c občanského zákoníku.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2003 č. j. 30 Ca 230/2002 - 21 bylo
rozhodnuto o odmítnutí žaloby proti uvedenému rozhodnutí Okresního úřadu v Prostějově
a konstatováno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; dále bylo
rozhodnuto o vrácení soudního poplatku ve výši 1000 Kč žalobci. V odůvodnění rozhodnutí
soud uvedl, že v daném případě se jedná o návrh na přezkoumání rozhodnutí, jímž správní
orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci s tím, že rozhodnutí
stavebního úřadu ve smyslu §108 a následujících zákona č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“),
je rozhodnutím orgánu moci výkonné o právní věci, která vyplývá z občanskoprávních
vztahů, neboť jde o rozhodnutí o majetkovém, vlastnickém právu v otázce upravené
občanským zákoníkem, tedy o soukromoprávní věci, projednávané ve správním řízení,
ve kterém žalobce jako účastník občanskoprávního vztahu žádá, aby bylo vydáno rozhodnutí
ve smyslu §109 stavebního zákona o vyvlastnění věci nebo o omezení vlastnického práva
jiného účastníka soukromoprávního vztahu. Vzhledem k uvedeným skutečnostem soud
prvního stupně konstatoval, že věc nemůže meritorně projednat a žalobu odmítl podle
ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. s tím, že žalobce poučil o možnosti podat ve lhůtě jednoho
měsíce od nabytí právní moci usnesení žalobu podle ustanovení §246 o. s. ř. Zároveň soud
prvního stupně řádně poučil účastníky řízení o možnosti podání kasační stížnosti.
Proti uvedenému usnesení podal žalobce v zákonné lhůtě kasační stížnost, ve které
vyslovuje názor, že vyvlastnění je svou povahou zásahem veřejnoprávním a jako takové
je institutem veřejného práva, když je prováděno výlučně ve veřejném zájmu, orgánem
veřejné moci a mimo sféru smluvní svobody charakteristickou pro vztahy soukromého práva,
když k vyvlastnění dochází po splnění zákonem stanovených podmínek i proti vůli
vlastníka pozemku a děje se tak nikoliv pouze v zájmu toho, kdo vyvlastnění navrhnul,
nýbrž nezbytnou podmínkou vyvlastnění je i jeho veřejný zájem. Podle názoru stěžovatele
pro posouzení, zda věc spadá do soukromého či veřejného práva, není určující konečný
výsledek resp. dopad rozhodnutí či jiného úkonu správního orgánu, nýbrž způsob, jakým je
tohoto výsledku dosahováno, a rovněž posouzení, zda je rozhodnutí činěno pouze v zájmu
účastníka řízení, či zda je jím sledován zájem veřejný. Stěžovatel má za zřejmé, že daná věc
by spadala do sféry soukromého práva v případě, že by stěžovatel jednal s vlastníkem
pozemku jako s osobou rovného postavení o zřízení věcného břemene dohodou, tato dohoda
by byla uzavřena a katastrální úřad by např. odmítl provést vklad takové dohody do katastru
nemovitostí. Byl-li však podán návrh na vyvlastnění – zřízení věcného břemene stavebním
úřadem podle §91 telekomunikačního zákona, spadá věc do sféry práva veřejného tím,
že je zde dán veřejný zájem na vyvlastnění, přičemž věcné břemeno může být zřízeno
autoritativně správním orgánem i proti vůli vlastníka pozemku, který na vyvlastňovacím
řízení již – právě s ohledem na zmíněný veřejný zájem - nemá rovné postavení
se stěžovatelem, tj. správní orgán zde nerozhoduje spor mezi dvěma účastníky v rovném
postavení, nýbrž především hájí veřejný zájem, pro který vyvlastnění povolí nebo nepovolí,
3 As 19/2004 - 81
přičemž v daném případě jsou splněny všechny podmínky požadované telekomunikačním
zákonem pro to, aby věcné břemeno bylo zřízeno. Podle názoru stěžovatele tedy soud prvního
stupně pochybil, když žalobu odmítl s tím, že se jedná o rozhodnutí správního orgánu
v soukromoprávní věci a namísto toho měl krajský soud postupovat podle ustanovení §130
s. ř. s. a žalobou se meritorně zabývat. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížností napadené usnesení zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s kasační
stížností napadeným rozhodnutím krajského soudu, neboť se domnívá, že dojde-li k realizaci
stavby, aniž by byl upraven vztah stavebníka k pozemku, a přesto dojde k realizaci stavby,
jde o stavbu na cizím pozemku, ke které je oprávněn vyvlastňovat pouze soud (ustanovení
§135c občanského zákoníku), a proto nelze žádat po správním orgánu, aby dodatečně zhojil
nezákonný zásah stavebníka do vlastnických práv vlastníka pozemku. Žalovaný vyslovil
své pevné přesvědčení, že tak závažný zásah do vlastnického práva, jakým je realizace stavby
na cizím pozemku, musí být proveden, teprve když je upraven vztah stavebníka k cizímu
pozemku. Avšak poté, co stavba již byla realizována, aniž by byl upraven vztah k pozemku,
jde o úpravu poměrů stavby na cizím pozemku, což je podle sdělení žalovaného výsostnou
záležitostí soukromého práva. Žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost žalobce byla
jako nedůvodná zamítnuta.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Proto se Nejvyšší správní soud
zabýval otázkou, zda krajský soud při svém rozhodnutí správně posoudil právní otázku
a zda rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby je zákonné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a mezích kasační stížnosti napadené
usnesení a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Rozhodování o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni ke stavbě na cizím
pozemku je rozhodováním o vlastnickém vztahu v otázce upravené občanským zákoníkem.
Věcná práva jsou evidentně právem soukromým a soukromé právo vyžaduje vyšší stupeň
soudní ochrany, než jaký mu může být poskytnut ve správním soudnictví. Proto zákonodárce
stanovil v §68 písm. b) s. ř. s., že žaloba ve správním soudnictví je nepřípustná, jde-li
o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci
správního orgánu. Dnem 1. 1. 2003 takové věci projednávají a rozhodují soudy v občanském
soudním řízení podle nové části páté občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 151/2002 Sb.). Tato nová právní úprava poskytuje soukromým právům větší ochranu, neboť soud
pouze neprovádí přezkum správního rozhodnutí s možností v případě zjištěné nezákonnosti
pouze takové rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k novému projednání,
ale je povolán k tomu, aby v případě, kdy dospěje k závěru, že o věci mělo být rozhodnuto
jinak, než rozhodl správní orgán, sám o věci rozhodl a nahradil tak rozhodnutí správního
orgánu. Na rozdíl od jedné řádné a jedné mimořádné soudní instance v rámci správního
soudnictví mají účastníci řízení k dispozici dvě řádné a jednu mimořádnou soudní instanci,
které rozhodují v plné jurisdikci, tedy vyšší stupeň soudní ochrany.
Nejvyšší správní soud tedy shledal, že Krajský soud v Brně postupoval správně,
když podle ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. žalobu odmítl, neboť žalobce se podanou žalobou
3 As 19/2004 - 82
domáhal přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné
pravomoci v soukromoprávní věci. Tímto rozhodnutím bylo řízení ve správním soudnictví
skončeno a soud prvního stupně řádně poučil žalobce o následcích tohoto odmítnutí
a o možnosti domáhat se novou žalobou rozhodnutí v občanském soudním řízení, v němž mu
bude náležet větší ochrana jeho soukromých práv.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobce jako
nedůvodnou zamítl podle ustanovení §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
Žalobce neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému, který měl ve věci
úspěch, soud přiznal podle §60 odst. 1 s. ř. s. náklady právního zastoupení, které mu v řízení
o kasační stížnosti vznikly, a to za dva úkony právní služby, spočívající v převzetí a přípravě
zastoupení a v sepsání vyjádření ke kasační stížnosti, odměna ve výši 2000 Kč [§7, §9 odst.
3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. a) a d) 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif] a náhradu
hotových výdajů ve výši 150 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 2150 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2004
JUDr. Marie Součková, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení:
Alena Horychová