ECLI:CZ:NSS:2004:3.AS.40.2003
sp. zn. 3 As 40/2003 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Věry Šimůnkové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci stěžovatelky A.
M., zastoupené JUDr. Jaromírem Heto, advokátem se sídlem ve Zlíně, Vodní 1972, za účasti
Celního ředitelství Olomouc, se sídlem v Olomouci, Blanická 19, v řízení o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2003, č. j. 22 Ca 302/2002 – 35,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2003, č. j. 22 Ca 302/2002 – 35,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Celního ředitelství Olomouc (dále jen „odvolací orgán“) ze dne
4. 6. 2002, zn. 3486/2002 – 01, bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí
Celního úřadu Zlín (dále jen „správní orgán I. stupně“ nebo „celní úřad“) ze dne 15. 2. 2002,
čj. 10-7534/2000, jímž byl stěžovatelce vyměřen celní dluh ve výši 571 117 Kč.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací orgán uvedl, že stěžovatelka podala dne 29. 9. 1998
písemné celní prohlášení k propuštění zboží - osobního automobilu Audi A8 - do režimu
volného oběhu s deklarací návrhu na úplné osvobození zboží od dovozního cla. K celnímu
prohlášení předložila mimo jiné fakturu ze dne 2. 3. 1997 na částku 35 000 DEM za nákup
zboží v SRN. Celní úřad celním výměrem ze dne 30. 9. 1998, č. j. 137260800563, propustil
osobní automobil do režimu volného oběhu s přiznáním nároku na úplné osvobození
od dovozního cla. Následně celní úřad ve spolupráci s celními úřady SRN zjistil,
že ve skutečnosti byl automobil zakoupen dne 15. 9. 1998 od jiného prodejce v SRN za kupní
cenu 72 000 DEM, takže automobil byl od dovozního cla osvobozen neoprávněně a v rozporu
se zákonem. Odvolání podané proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně stěžovatelka
zdůvodnila neexistencí a neplatností rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 30. 9. 1998
s tím, že absence takového titulu nemůže mít za následek vznik celního dluhu a jeho následné
vyměření. Žádné jiné námitky k zákonnosti rozhodnutí o vyměření celního dluhu nevznesla
a nezpochybnila ani hmotněprávní stránku věci. Odvolací orgán vycházel ze zásady
presumpce správnosti rozhodnutí celního úřadu a měl za osvědčené, že rozhodnutí
o osvobození od dovozního cla bylo vydáno na návrh stěžovatelky. Jde o rozhodnutí
pravomocné a stěžovatelce v rámci přezkoumání napadeného rozhodnutí o vyměření celního
dluhu nesvědčí dispoziční právo brojit proti předcházejícímu rozhodnutí. Protože důvody
odvolání uvedené stěžovatelkou jsou právně bezvýznamné a jinak rozhodnutí nenapadla,
odvolání zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, o které rozhodl Krajský soud
v Ostravě (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2003, č. j. 22 Ca 302/2002 - 35,
tak, že ji zamítl, neboť neshledal důvodnou žádnou z žalobních námitek (nicotnost rozhodnutí
vydaných dne 30. 9. 1998 o propuštění zboží do režimu volného oběhu a osvobození zboží
od dovozního cla a tvrzení, že stěžovatelka nemá postavení dlužníka).
Včasnou kasační stížností podanou podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení
a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro jinou vadu řízení, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí krajského
soudu, kterému předně vytýká procesní pochybení spočívající v porušení ustanovení
§49 odst. 1 s. ř. s. a ústavně zakotveného práva účastníka řízení obsaženého v čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť nebyla vůbec předvolána
k jednání na den 25. 6. 2003 a její zástupce byl předvolán k jednání na den 26. 6. 2003,
tedy na den, který následoval soudnímu rozhodnutí. Dovozuje proto, že byla zbavena
možnosti k celé záležitosti se u soudu v rámci dokazování patřičně vyjádřit. Stěžovatelka
krajskému soudu současně vytýká nesprávné posouzení právní otázky platnosti, právní moci,
resp. nicotnosti rozhodnutí o propuštění zboží do volného oběhu, neboť tato rozhodnutí
jí nebyla nikdy doručena a krajský soud nevycházel při dokazování z platné úpravy
o doručování uvedené v zákoně č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů. Stěžovatelka je přesvědčena, že nedostatek doručení rozhodnutí
způsobil, že rozhodnutí o propuštění zboží nenabylo nikdy právní moci. Zboží nebylo
tudíž nikdy pravomocně propuštěno do volného oběhu v tuzemsku a dnem jeho vývozu
do Bulharska byl ukončen i režim dočasného uskladnění, ve kterém se mohlo zboží do doby
jeho vývozu z tuzemska nacházet. Stěžovatelka dále tvrdí, že krajský soud nesprávně posoudil
skutkovou podstatu ustanovení §241 odst. 3 celního zákona a otázku, zda se mohla stát
dlužníkem podle ustanovení §241 odst. 1 písm. b) celního zákona. Z důvodů shora
nastíněných neměla ani důvod činit kroky, např. podávat mimořádné opravné prostředky.
Stěžovatelka rovněž zpochybnila závěr krajského soudu o tom, že rozhodnutí o propuštění
zboží jí muselo být doručeno, protože by jinak nemohla vozidlo přihlásit na Dopravním
inspektorátu, neboť vozidlo u tohoto orgánu nepřihlašovala a žádné rozhodnutí o propuště ní
zboží nepředkládala. Skutečností je, že manžel stěžovatelky, pokud by věděl, že vozidlo
jím dovezené pro jeho manželku podléhá clu a dani, nikdy by vozidlo do České republiky
nedovezl. Navrhla proto zrušení rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podané kasační stížnosti napadené
rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Podle ustanovení §43 odst. 1 s. ř. s., věty první, soud předvolává písemně
nebo při jednání přítomné ústně.
Podle ustanovení §49 odst. 1 s. ř. s. k projednání věci samé nařídí předseda senátu
jednání a předvolá k němu účastníky tak, aby měli k přípravě alespoň deset pracovních dnů.
Podle odst. 3 téhož ustanovení neúčast řádně předvolaných účastníků nebrání projednání
a skončení věci, nejsou-li důvody pro odročení podle §50 s. ř. s.
Ze spisu předloženého krajským soudem vyplynuly následující podstatné skutečnosti:
Dne 5. 6. 2003 byl dán kanceláři krajského soudu pokyn k písemnému předvolání
stěžovatelky (v původním řízení žalobkyně), jejího zástupce a Celního ředitelství Olomouc
(v původním řízení žalovaného) k jednání na den 25. 6. 2003 v 10.00 hod (č. l. 28). Z dokladu
o doručení (dodejky) založené v soudním spise vyplývá, že zástupci stěžovatelky byla
písemnost s předvoláním doručena do vlastních rukou dne 10. 6. 2003, téhož dne bylo
předvolání doručeno i žalovanému. Písemnost s předvoláním určená do vlastních rukou
stěžovatelky byla držitelem poštovní licence (poštou) vrácena krajskému soudu dne
27. 6. 2003, protože si ji adresátka po oznámení o jejím uložení v úložní desetidenní lhůtě
nevyzvedla. Z protokolu o jednání konaném dne 25. 6. 2003 (č. l. 30) vyplývá, že téhož dne
krajský soud ve věci rozhodl za přítomnosti pověřeného pracovníka žalovaného.
Podle úředního záznamu založeného na č. l. 32 se následujícího dne, tj. 26. 6. 2003,
ke krajskému soudu dostavil zástupce stěžovatelky, který předložil předvolánku
s vyznačeným datem konání jednání dne 26. 6. 2003 (č. l. 33).
Předeslat třeba, že s. ř. s. v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) jinou vadu řízení blíže
nedefinuje a nestanoví tak, které vady řízení před soudem mohou mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Je proto úkolem judikatury tento neurčitý pojem vyložit
s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem zjištěným v projednávané věci.
Nejvyšší správní soud je v dané věci nucen konstatovat, že ač bylo předvolání
zástupce stěžovatelky uskutečněno po formální stránce předepsaným způsobem v souladu
s ustanovením §42 odst. 5 s. ř. s. za použití ustanovení §64 s. ř. s. ve spojení s ustanovením
§45 a násl. o. s. ř. (písemnost obsahující předvolání k jednání byla doručena do vlastních
rukou zástupce stěžovatelky, na adresu jeho sídla) a byla rovněž dodržena i desetidenní lhůta
k přípravě na jednání stanovená v ustanovení §49 odst. 1 s. ř. s., vykazuje toto písemné
předvolání po obsahové stránce zásadní pochybení (nesprávně uvedený termín jednání),
které je právě takovou vadou řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé, neboť tímto zásadním a doloženým pochybením ze strany krajského soudu byla
stěžovatelka zkrácena v právu na spravedlivý proces vyplývajícím z ustanovení čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.,
ve znění protokolu vyhlášeného pod č. 243/1998 Sb. (dále jen „Úmluva“), čl. 90
a čl. 96 odst. 2 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a byla tak zcela zbavena
možnosti hájit svá práva před soudem prostřednictvím svého zástupce, kterého si právě
k ochraně svých práv zvolila.
Pochybení soudu mající za následek neúčast zástupce stěžovatelky na jednání,
při kterém došlo ke skončení věci, nemůže být zhojeno případným poukazem na možnost
stěžovatelky brojit proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, neboť na překážku
tomuto úsudku je právě ta skutečnost, že stěžovatelka nemohla v řízení před krajským soudem
v plné šíři uplatnit a využít zákonem jí daná práva účastníka řízení, mezi jinými i právo
na veřejné projednání věci, na kterém nadto (jak vyplývá ze spisu, č.l. 27) výslovně trvala,
když se zamýšleným záměrem soudu projednat věc bez nařízení jednání nesouhlasila.
Do popředí se v této konkrétní věci zjištěná vada řízení dostává především s ohledem
na právní úpravu vyplývající z přechodného ustanovení §130 odst. 1 s. ř. s., věty
před středníkem, podle kterého řízení podle části páté hlavy druhé o. s. ř. účinného
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, v nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí
účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního
tohoto zákona (§65 a násl. s. ř. s.). Nová právní úprava účinná od 1. 1. 2003 totiž přinesla
zásadní změnu spočívající v povinnosti provádět dokazování při jednání i ve věcech
správního soudnictví (§52 a §77 s. ř. s., s výjimkami vyplývajícími z ustanovení §51
a §76 s. ř. s.), čímž v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a nálezem Ústavního soudu ze dne
27. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99, uveřejněným pod č. 276/2001 Sb., značně rozšířila a posílila
práva účastníků řízení.
Nejvyšší správní soud dále nemohl odhlédnout od skutečnosti, že při jednání konaném
dne 25. 6. 2003 neměl krajský soud k dispozici doklad o řádném předvolání stěžovatelky
k jednání, neboť dodejka od písemnosti obsahující předvolání stěžovatelky k jednání byla
soudu vrácena až dne 27. 6. 2003, tj. dva dny po rozhodnutí o věci samé. Teprve tímto dnem
měl krajský soud doloženo, že stěžovatelka byla k jednání řádně předvolána za použití fikce
doručení (§46 odst. 4 o. s. ř. za použití ustanovení §64 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky
pro postup podle ustanovení §49 odst. 3 s. ř. s., neboť projednání a skončení věci při jednání
konaném dne 25. 6. 2003 bránil nedostatek v řádném předvolání zástupce stěžovatelky
k tomuto jednání, kteréžto pochybení je vadou řízení, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé způsobující nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu a plně
odůvodňující zrušení tohoto rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
S ohledem na shora uvedené nepovažoval Nejvyšší správní soud za potřebné zabývat
se dalšími stížními námitkami stěžovatelky , neboť tyto bude moci znovu uplatnit v řízení
před krajským soudem.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu je nezákonné
pro vadu řízení, proto rozhodnutí podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Věc současně
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, v němž je krajský soud podle odst. 3 téhož
ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu.
O náhradě nákladů ří zení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
krajský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. 10. 2004
JUDr. Radan Malík
předseda senátu