ECLI:CZ:NSS:2004:3.AS.53.2003
sp. zn. 3 As 53/2003 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Antonína Koukala a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci
žalobkyně Z. o. Č. S., zastoupené JUDr. Alešem Janů, advokátem, se sídlem Čelkovická 445,
Tábor, proti žalovanému Krajskému úřadu Středočeského kraje (odbor životního
prostředí a zemědělství), se sídlem Zborovská 11, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 16. 10. 2002, č. j. ŽpaZ/29 371/2002, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 5 Ca 3/2003, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 26. 8. 2003, č. j. 5 Ca 3/2003 - 36,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2003, č.j. 5 Ca 3/2003 - 36,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 13. 12. 2002 u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala
zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž jako odvolací orgán částečně změnil rozhodnutí
Okresního úřadu Kutná Hora ze dne 17. 7. 2002, č. j. ŽP/1921/02/Ko, když vydal souhlasné
stanovisko se zásahem do významného krajinného prvku – údolní nivy vodního toku S.
stavbou oplocení pozemku dle KN č. 219 v k.ú. R. a se stavbou zpevněné plochy na tomtéž
pozemku s podmínkou, že struktura současných břehových porostů bude zachována
a případné zásahy budou provedeny po projednání s orgánem ochrany přírody.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 8. 2003, č. j. 5 Ca 3/2003 - 36, žalobu
odmítl s tím, že se v dané věci jedná o přezkoumání rozhodnutí, které má charakter
rozhodnutí předběžné povahy, které je závazným podkladem konečného rozhodnutí a může
být soudem přezkoumáváno až v souvislosti s přezkumem konečného rozhodnutí (§75 odst. 2
s. ř. s.). Podle názoru soudu prvního stupně bylo proto třeba žalobu odmítnout
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť návrh je podle zákona nepřípustný (§68
odst. 1 písm. c) a §70 písm. a) s. ř. s.).
Žalobkyně se včasnou kasační stížností domáhá zrušení shora uvedeného usnesení
Městského soudu v Praze z důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť se
podle jejího názoru jedná o rozhodnutí konečné, které podléhá přezkoumání soudem
ve správním soudnictví proto, že se jím s konečnou platností řeší přípustnost zásahu
do konkrétního významného krajinného prvku. Není pak podle názoru žalované jisté,
zda bude vydáno ještě další rozhodnutí, protože např. v případě realizace stavebního záměru
se může jednat jen o pouhé ohlášení stavby podle §57 stavebního zákona.
Kasační stížnost žalované je důvodná.
Závazné stanovisko příslušného orgánu ochrany přírody k zásahu do významného
prvku podle ustanovení §12 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění
pozdějších předpisů, je správním rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., neboť tímto
aktem ze strany příslušného správního úřadu se autoritativně stanoví, zda určitou aktivitou
lze zasáhnout do konkrétního významného krajinného prvku. Na této skutečnosti nic nemění,
je-li k určité činnosti, v níž se má takový zásah realizovat, třeba ještě další rozhodnutí
podle zvláštních předpisů. Toto závazné stanovisko je samostatným správním rozhodnutím,
vydávaným na žádost adresáta a jemu směřovaným. Ve vztahu k předmětu posuzování
zásahu do významného krajinného prvku jde o rozhodnutí konečné, a to i v případě,
kdy k zamýšlenému zásahu je třeba dalších (navazujících) rozhodnutí podle zvláštních
předpisů (zde vodohospodářského orgánu jako speciálního stavebního úřadu). V takovém
případě dochází k typickému řetězení jinak samostatných správních rozhodnutí a zamýšlený
zásah lze realizovat výlučně v případě pozitivní podoby všech. Skutečnost, že předložení
dříve vydaného rozhodnutí je podmínkou vydání ještě dalších povolení podle jiných
zvláštních předpisů, a že toto další povolení musí reflektovat jeho obsah, v tomto případě jde
dokonce o absolutní závaznost pro akt navazující, nemůže nikterak omezit či dokonce
anulovat jeho vlastní přímé účinky, které má na základě právního předpisu. Nelze z toho
dovozovat nesamostatnou, podmíněnou, dočasnou či předběžnou povahu takového
stanoviska. V posuzovaném případě nemusí být v době vydání správního rozhodnutí a lhůtě
stanovené pro jeho případné napadení správní žalobou zřejmé, zda bude vydáván následný
správní akt či nikoliv. Jak správně uvádí žalobkyně, je to způsobeno např. institutem ohlášení
stavby podle stavebního zákona, při jehož aplikaci není vydáváno stavební povolení a
oprávnění stavbu realizovat vzniká ze zákona.
Protože závěr Městského soudu v Praze, že žalobu žalované je třeba odmítnout,
neboť napadá rozhodnutí správního orgánu předběžné povahy není správný (viz shora), je dán
žalovanou uplatněný důvod kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
podle kterého lze kasační stížností napadnout rozhodnutí krajského soudu z důvodu
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Nejvyšší správní soud vzhledem k důvodnosti
kasační stížnosti žalované proti usnesení Městského soudu v Praze podle ustanovení §110
odst. 1 věty prvé s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud prvního stupně též o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n ej s o u opravné prostředky přípustné (§53
odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 12. května 2004
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu