ECLI:CZ:NSS:2004:3.AZS.324.2004
sp. zn. 3 Azs 324/2004 – 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: N. S.,
zastoupeného Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou se sídlem Černošice, Školní 1238, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 15 Az 449/2003 - 36 ze dne
10. 3. 2004,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Az 449/2003 - 36 ze dne
10. 3. 2004 se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) nadepsané
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla odmítnuta jeho žaloba,
jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-2735/CU-06-C10-2001 ze dne
19. 12. 2002. Rozhodnutím správního orgánu nebyl stěžovateli udělen azyl pro nesplnění
podmínek uvedených v ust. §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 325/1999 Sb.“). Zároveň žalovaný rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje
překážka vycestování podle ust. §91 téhož zákona. Soud usnesením žalobu stěžovatele odmítl
s odkazem na ust. §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Podle odůvodnění usnesení totiž stěžovatel podal
žalobu proti témuž rozhodnutí i u Městského soudu v Praze, který dne 5. 1. 2004 ve věci
rozhodl tak, že žalobu ve smyslu ust. §37 odst. 5 s. ř. s. odmítl. Toto rozhodnutí nabylo
právní moci dne 15. 1. 2004. Podle krajského soudu je nepochybné, že Městský soud v Praze
uvedeným rozhodnutím již v téže věci rozhodl, a proto jemu nezbylo než totožnou žalobu
ve smyslu cit. ustanovení odmítnout.
V kasační stížnosti stěžovatel dovozuje existenci důvodů podle ust. §103 odst. 1
písm. d) a e) s. ř. s. Napadené usnesení je podle stěžovatele nezákonné a současně
nepřezkoumatelné, a to z dále uvedených důvodů. Stěžovatel si není vědom toho,
že by žalobu proti rozhodnutí žalovaného podal jak u Krajského soudu v Ústí nad Labem,
tak u Městského soudu v Praze. Ačkoli tuto skutečnost vzal krajský soud za prokázanou,
není z odůvodnění patrné, o jaký důkaz toto zjištění opřel. Krajský soud v odůvodnění
svého rozhodnutí neuvádí označení rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým mělo být
rozhodnuto o téže věci, a z tohoto důvodu považuje stěžovatel napadené usnesení
za nepřezkoumatelné. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud má na mysli usnesení
Městského soudu v Praze č. j. 9 Az 87/2003 - 27 ze dne 5. 1. 2004, přičemž podle jeho názoru
z odůvodnění tohoto rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že stěžovatel u Městského soudu
v Praze žádnou žalobu proti rozhodnutí žalovaného nepodal. Jediné podání, které stěžovatel
omylem podal u Městského soudu v Praze, bylo doplnění žaloby. Žalobu, kterou měl
v úmyslu předmětným podáním doplnit, však stěžovatel podal u Krajského soudu v Ústí nad
Labem. Nezákonnost usnesení shledává stěžovatel v tom, že v jeho věci nebyly splněny
podmínky pro aplikaci ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když žádné rozhodnutí o věci dosud
nebylo vydáno ani Městským soudem v Praze, ani žádným jiným soudem. Stěžovatel
je přesvědčen, že rozhodnutím o věci dle cit. zákonného ustanovení se rozumí výhradně
rozhodnutí meritorní, tj. rozhodnutí o věci samé. Rozhodnutí o odmítnutí žaloby je podle jeho
názoru rozhodnutím procesním, kterým se nerozhoduje o věci samé, a proto nebylo na místě
žalobu stěžovatele s poukazem na uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze odmítnout.
Krajský soud navíc podle stěžovatele nesprávnou aplikací ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, resp. právo, aby jeho
záležitost byla soudem projednána. Stěžovatel podal podle svých slov v zákonné lhůtě
u věcně i místně příslušného soudu žalobu proti správnímu rozhodnutí a měl tak právo na to,
aby se soud jeho žalobními tvrzeními zabýval a napadené správní rozhodnutí přezkoumal.
Tím, že Městský soud v Praze vydal rozhodnutí o odmítnutí žaloby, ačkoliv žádná žaloba
u tohoto soudu nebyla podána, a následně i Krajský soud v Ústí nad Labem vydal napadené
usnesení o odmítnutí žaloby, založené na tom, že rozhodnutí Městského soudu v Praze
o odmítnutí žaloby považuje za rozhodnutí o věci, vznikla dle stěžovatele situace, za které
nebyla stěžovatelova žaloba věcně projednána ani jedním z uvedených soudů. Z uvedeného
důvodu stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dále stěžovatel požádal,
aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. Od roku 2002 totiž podle svých slov
žije ve společné domácnosti s paní S. H. a její dcerou a toto soužití považuje za trvalé.
Stěžovatel a jeho družka plánují společnou budoucnost i v rámci svazku manželského.
Vynuceným vystěhováním stěžovatele by došlo ke zpřetrhání vzájemných citových vazeb
mezi stěžovatelem, jeho družkou a její dcerou a toto vystěhování by tak mělo nepřiměřeně
tvrdý dopad do soukromého života stěžovatele a jeho blízkých. Na druhou stranu je stěžovatel
přesvědčen, že přiznání odkladného účinku se nedotkne práv nabytých třetími osobami a není
ani v rozporu s veřejným zájmem.
Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, že stěžovatel podal svůj návrh označený
jako žaloba dne 22. 1. 2003 k žalovanému, který ji dne 29. 1. 2003 postoupil Krajskému
soudu v Ústí nad Labem. Dne 27. 2. 2004 byl Krajskému soudu v Ústí nad Labem
doručen přípis Městského soudu v Praze, k němuž byla přiložena kopie jeho usnesení
č. j. 9 Az 87/2003 - 27 ze dne 5. 1. 2004, jímž byla podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnuta
jeho žaloba proti totožnému rozhodnutí žalovaného. Skutečnost, že Městský soud v Praze
uvedené usnesení přijal, byla Krajskému soudu v Ústí nad Labem sdělena dne 22. 1. 2004
a 12. 2. 2004 i přípisem žalovaného, resp. stěžovatele. Podle vyznačené doložky nabylo
uvedené usnesení č. j. 9 Az 87/2003 - 27 právní moci dne 15. 1. 2003.
Z vlastní evidence kasačních stížností Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal
kromě projednávané kasační stížnosti další kasační stížnost, jíž se domáhá zrušení
usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 Az 87/2003 - 27 ze dne 5. 1. 2004, jímž byla
odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-2735/CU-06-C10-2001 ze dne
19. 12. 2002. Ze soudního spisu vztahujícího se k tomuto případu Nejvyšší správní soud
zjistil, že stěžovatel dne 24. 1. 2003 k Městskému soudu v Praze doručil podání, označené
jako doplnění žaloby. Městský soud v Praze uvedeným usnesením odmítl stěžovatelovo
podání s odkazem na ust. §37 odst. 5 s. ř. s., neboť podání stěžovatele nebylo ve lhůtě
stanovené ve výzvě soudu doplněno a pro tento nedostatek nebylo možno pokračovat v řízení.
Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti přezkoumal zákonnost uvedeného usnesení
Městského soudu v Praze a vydal svůj rozsudek č. j. 2 Azs 121/2004 – 44 ze dne 4. listopadu
2004, kterým kasační stížnost zamítl. Jak totiž Nejvyšší správní soud zjistil, Městský soud
v Praze v situaci, kdy po obdržení stěžovatelova podání označeného jako doplnění žaloby
ověřil, že ve svých rejstřících takovou žalobu nemá evidovanou a její existence mu nebyla
stěžovatelem k výzvě prokázána, posoudil správně podání stěžovatele v souladu s ust. §41
odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“) ve spojení s ust. §64 s. ř. s. podle jeho obsahu, a to jako žalobu směřující
proti rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku dospěl k závěru,
že všechny podmínky stanovené v ust. §37 odst. 5 s. ř. s. pro odmítnutí podání stěžovatele
byly v daném případě splněny a že napadené usnesení Městského soudu v Praze nebylo
ani nicotné, ani nezákonné, a proto předmětnou kasační stížnost stěžovatele zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem z hlediska naplnění důvodů uplatněných v kasační stížnosti napadající toto usnesení
a dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele je důvodná.
Nejprve Nejvyšší správní soud posoudil námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. může být důvodem pro podání kasační
stížnosti nepřezkoumatelnost způsobená nesrozumitelností nebo nedostatkem důvodů.
Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu,
z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl
nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy,
kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl
rozhodnutím zavázán (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ads 58/2003 - 75
ze dne 4. 12. 2003). Na žádnou z uvedených skutečností stěžovatel ve své kasační stížnosti
nepoukázal a existenci takové skutečnosti nezjistil z vlastní iniciativy ani Nejvyšší správní
soud. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je pak založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom
jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady
lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny (srov. týž rozsudek Nejvyššího správního
soudu). Stěžovatel krajskému soudu v daném případě vytýká, že v rozhodnutí není
identifikováno rozhodnutí Městského soudu v Praze, jež bylo důvodem pro přijetí rozhodnutí
o odmítnutí žaloby. Nejvyšší správní soud z rozhodnutí sice zjistil, že v odůvodnění
rozhodnutí krajského soudu není rozhodnutí Městského soudu v Praze označeno spisovou
značkou, na druhou stranu je zde uvedeno, který soud předmětné rozhodnutí vydal, jaký byl
výrok tohoto rozhodnutí, který den bylo rozhodnutí přijato, skutečnost, že se toto rozhodnutí
týkalo přezkumu totožného správního rozhodnutí žalovaného, jakož i způsob, jakým
se krajský soud o přijetí předmětného usnesení dozvěděl. Za takových okolností bylo možné
z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu dostatečně určitě seznat důvody, pro které uvedený
soud přistoupil k vydání usnesení o odmítnutí žaloby, jaké důkazy byly použity a zda a jakým
způsobem byly rozhodující skutečnosti zjištěny. Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí
nad Labem tak podle Nejvyššího správního soudu netrpí nepřezkoumatelností pro
nesrozumitelnost ani pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Druhou námitkou uplatněnou stěžovatelem, jejíž důvodnost musel Nejvyšší správní
soud posoudit, je nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu, neboť podle přesvědčení
stěžovatele nebyly v daném případě splněny podmínky pro aplikaci ust. §46 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Nejvyšší správní soud se v prvé řadě neztotožnil s názorem stěžovatele,
že k Městskému soudu v Praze žádnou žalobu nepodal. Nejvyšší správní soud již ve svém
rozsudku č. j. 2 Azs 121/2004 - 44 ze dne 4. listopadu 2004 uvedl, že Městský soud v Praze
správně posoudil podání stěžovatele označené jako doplnění žaloby podle jeho obsahu
jako žalobu směřující proti rozhodnutí žalovaného a správně o tomto podání vedl řízení.
Uvedené zjištění však nic nemění na důvodnosti námitky stěžovatele, že podmínky pro vydání
usnesení o odmítnutí žaloby podle ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. v daném případě splněny
nebyly. Krajský soud návrh stěžovatele odmítl s tím, že soud (v tomto případě Městský soud
v Praze) o téže věci již rozhodl, tedy pro existenci překážky věci rozhodnuté. Podmínky
pro takové rozhodnutí jsou přitom dle Nejvyššího správního soudu dvě: totožnost
přezkoumávaného správního rozhodnutí a existence soudního rozhodnutí o něm. První
podmínka podle Nejvyššího správního soudu splněna byla. Z usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem a Městského soudu v Praze, jakož i z příslušných soudních spisů Nejvyšší
správní soud zjistil, že předmětem řízení v obou případech bylo podání, kterým se stěžovatel,
tedy jedna a tatáž fyzická osoba, domáhal soudního přezkumu správního rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM-2735/CU-06-C10-2001 ze dne 19. 12. 2002. V obou případech šlo
tedy o totožnou věc. Druhá podmínka pro vydání rozhodnutí o odmítnutí návrhu však podle
zjištění Nejvyššího soudu splněna nebyla. Překážku věci rozhodnuté totiž představují pouze
meritorní rozhodnutí v téže věci. Za meritorní rozhodnutí je v případě správního soudnictví
nutno považovat především rozsudky, a z usnesení pouze ta, kterými se rozhoduje ve věci
(§53 odst. 1 s. ř. s.). Meritorními rozhodnutími vydávanými soudem v řízeních vedených
podle dílu prvního, hlavy druhé, části třetí jsou rozsudky, jimiž se žaloba zamítá nebo jimiž se
rozhodnutí správního orgánu ruší pro nezákonnost nebo pro vady řízení a věc se vrací tomuto
správnímu orgánu k dalšímu řízení (§78 s. ř. s.), neboť v takových případech je skutečně
rozhodováno o meritu věci, tj. zda byla žaloba důvodná či nikoliv a zda napadené rozhodnutí
správního orgánu trpělo nezákonností nebo vadami řízení či nikoliv. Překážku věci
rozhodnuté naopak nepředstavují ta rozhodnutí, jimiž se o věci meritorně nerozhoduje proto,
že se návrh jako nepřípustný odmítá nebo pro nesplnění podmínek řízení. Mezi rozhodnutí,
jež překážku věci rozhodnuté nezakládají, je pak nutno podle Nejvyššího správního soudu
zařadit i rozhodnutí, jimž se odmítá „řízení“ podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. Rozhodnutí podle
cit. ustanovení, které v daném případě vydal Městský soud v Praze, bylo přijato právě
z důvodu, že o věci nelze rozhodnout, konkrétně proto, že návrh neobsahoval všechny
náležitosti, nebyl k výzvě soudu doplněn či opraven, a pro tuto skutečnost nebylo možno
v řízení o takovém podání pokračovat. V daném případě je tedy zřejmé, že Městský soud
v Praze ve věci nerozhodoval, neboť žalobu odmítl s odkazem, že návrh nebyl ve stanovené
době doplněn či opraven a tento nedostatek bránil věcnému rozhodnutí, a proto v řízení před
Krajským soudem v Ústí nad Labem nebyla překážka věci rozhodnuté dána. Pouze na okraj
Nejvyšší správní soud uvádí, že od zahájení řízení do doby právní moci usnesení Městského
soudu v Praze č. j. 9 Az 87/2003 - 27 ze dne 5. 1. 2004 existovala v řízení před Krajským
soudem v Ústí nad Labem překážka věci zahájené podle ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
neboť řízení před prvně jmenovaným soudem o téže věci bylo zahájeno dříve. Tato překážka
však právě právní mocí uvedeného usnesení odpadla, a tudíž Krajský soud v Ústí nad Labem
by již nemohl odmítnout žalobu stěžovatele ani z tohoto důvodu.
Nejvyšší správní soud tedy shledal naplnění důvodu kasační stížnosti podle ust. §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., a proto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. V tomto řízení je krajský soud v souladu s ust. §110 odst. 3
s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.
Vzhledem k neprodlenému rozhodnutí ve věci samé a rovněž s přihlédnutím k ust. §78b
odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., podle něhož se cizinci, který předloží doklad o podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum za účelem strpění pobytu,
nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti o přiznání odkladného účinku
podané kasační stížnosti.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s. Krajský
soud v Ústí nad Labem v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 4. listopadu 2004
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu