ECLI:CZ:NSS:2004:3.AZS.64.2004
sp. zn. 3 Azs 64/2004 – 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Antonína Koukala a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce
N. V. A., zastoupeného JUDr. Jiřinou Štilcovou, advokátkou se sídlem Čs. Armády 143,
Příbram, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se
sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí ministra
vnitra ze dne 9. 4. 2003, č.j. OAM-149/AŘ-2002, vedeného u Krajského soudu v Praze pod
sp. zn. 46 Az 591/2003, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 16. 12. 2003 č. j. 46 Az 591/2003 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízen o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ministra vnitra označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí byl zamítnut
rozklad žalobce (dále též „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne
12. 10. 2001 čj. OAM-2650/CU-02-C10-2001 o neudělení azylu z důvodu nesplnění
podmínek uvedených v ustanoveních §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“) a toto rozhodnutí potvrzeno s odůvodněním, že žalobcem uvedené
důvody žádosti o udělení azylu nejsou důvody pro udělení azylu na území České republiky
podle ustanovení §12 ani §13 zákona o azylu a současně nebyl shledán důvod
pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu; zároveň bylo rozhodnuto,
že se na jmenovaného nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2003 č. j. 46 Az 591/2003 - 37
byla zamítnuta žaloba proti uvedenému rozhodnutí ministra vnitra a rozhodnuto, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soud prvního
stupně uvedl, že většina z žalobcem tvrzených důvodů odchodu z jeho domovské země
byla natolik povšechná a nekonkrétní, že tyto nebyly shledány věrohodnými a proto tyto
skutečnosti nebylo možno považovat za důvody pro udělení azylu podle ustanovení §12
zákona o azylu. K důkazům o předvolání žalobce k výslechům na národní výbor za účelem
podání vysvětlení k propagaci očernění vlády soud prvního stupně uvedl, že tento důkaz
sice shledal věrohodným, nicméně tato skutečnost nepředstavuje dostatečný důkaz o tom,
že by žalobce byl skutečně orgány země původu pronásledován z důvodů uvedených
v ustanovení §12 písm. a) zákona o azylu nebo že by tato předvolání, která se navíc dále
neopakovala, neboť žalobce využil možnosti policistu uplatit, u něj mohla vyvolat
odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu.
Dále se soud prvního stupně vyjádřil k nenárokovosti institutu humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu. Pochybnosti žalobce o přesnosti tlumočení shledal krajský soud
nedůvodnými, neboť návrh na zahájení řízení o udělení azylu i průběh pohovoru k důvodům
žádosti o udělení azylu byl tlumočen tlumočníkem zapsaným v seznamu tlumočníků
u Krajského soudu v Ústí nad Labem, jenž vykonal slib podle zákona o znalcích
a tlumočnících. Soud prvního stupně závěrem shledal, že rozhodnutí podle §28 zákona
o azylu o neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu je zákonu odpovídající.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl a poučil žalobce
o možnosti podání kasační stížnosti.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že v řízení o udělení azylu i v řízení
před soudem prvního stupně došlo k nesprávnému posouzení právní otázky, když podle
stěžovatele byly jednoznačně prokázány důvody pro udělení azylu podle ustanovení §12,
§13 a §14 zákona o azylu, když stěžovatel jednoznačně osvědčil, že byl minimálně
čtyřikrát předvolán k výslechům na Národní výbor ve městě K. S., přičemž hlavním důvodem
předvolání bylo „vysvětlení k propagaci očernění vlády“. Soud prvního stupně pak podle
názoru žalobce pochybil, když tuto skutečnost nepovažoval za věrohodný důkaz
pronásledování žalobce ze strany státních orgánů v zemi původu nebo že neshledal,
že tato předvolání mohla v žalobci vyvolat odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu
§12 písm. b) zákona o azylu. Hlavním důvodem nepodřazení těchto skutečností
pod ustanovení §12 zákona o azylu pak podle názoru stěžovatele bylo to, že se stěžovatel
tomuto pronásledování mohl vyhnout i do budoucna pomocí podplácení. Stěžovatel
přitom nemá jistotu, zda by i v budoucnu poskytování úplatků zabránilo jeho dalšímu
politickému pronásledování a navíc v současné době není vzhledem ke své finanční situaci
schopen úplatky poskytovat. Absurdní je podle názoru stěžovatele rovněž výklad spočívající
v tom, že právě toto protiprávní chování stěžovatele spočívající v poskytnutí úplatku zakládá
neexistenci důvodu pro poskytnutí azylu podle §12 zákona o azylu. Z uvedených důvodů
stěžovatel navrhuje, aby roz hodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení; současně stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřelo oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že žalobou napadené rozhodnutí i rozsudek soudu
prvního stupně byly vydány v souladu s právními předpisy. Pro řízení o kasační stížnosti
pak odkazuje na vlastní podání stěžovatele, zejména jeho výpovědi a dále na vydaná
rozhodnutí. Závěrem ministerstvo vnitra navrhlo, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná
zamítnuta a nebyl jí přiznán odkladný účinek.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí soudu
prvního stupně a dospěl k závěru, že kasační stížnost žalobce není důvodná.
Prvním žalobcem uváděným důvodem kasační stížnosti je důvod uvedený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom,
že je na správně zjištěný skutkový stav aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě
je aplikován správný právní názor, který je však nesprávně vyložen. Nejvyšší správní soud
taková pochybení v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Praze neshledal. Krajský soud
v Praze při vlastním přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu správně
vyšel ze skutkového a právního stavu, jenž existoval v době rozhodování žalovaného
správního orgánu, a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí v rámci žalobních bodů.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu soud prvního stupně právní otázku
v předcházejícím řízení posoudil správně a stejně tak je výrok rozhodnutí soudu prvního
stupně, obdobně jako napadené rozhodnutí ministra vnitra, dostatečně odůvodněn. Nejvyšší
správní soud k námitce žalobce, že nebylo při rozhodování o udělení azylu zohledněno
několik předvolání stěžovatele na národní výbor, sděluje, že v řízení o udělení azylu
tato skutečnost zohledněna byla, avšak nebylo shledáno, že tím byl založen důvod pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu, neboť uvedené skutečnosti nebylo možné považovat
za pronásledování ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu a v řízení o udělení azylu nebylo
ani zjištěno, že postup policisty provádějícího výslechy mohl v žalobci způsobit odůvodněný
strach z pronásledování podle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu. Nejvyšší správní soud
k námitce žalobce, že důvodem neudělení azylu bylo protiprávní jednání žalobce spočívající
v uplácení výslech provádějících policistů, dále sděluje, že důvodem neudělení azylu
stěžovateli podle §12 zákona o azylu nebylo toto protiprávní jednání stěžovatele,
nýbrž skutečnost, že žalobcem uváděné skutečnosti nebyly podřaditelné pod žádný
ze zákonem o azylu taxativně vymezených důvodů pro udělení azylu na území České
republiky. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že důvod kasační stížnosti
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 7
s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení n epřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2004
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu