ECLI:CZ:NSS:2004:4.AFS.18.2003:127
sp. zn. 4 Afs 18/2003- 127
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce:
MASOZÁVOD Krahulčí, a. s., se sídlem v Jihlavě, Farní 71/4, právně zast. JUDr. Kristýnou
Škampovou, advokátkou, advokátní kancelář v Brně, Pellicova 8a, proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 3. 2001, č. j. 6315/2000/FŘ/120, o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2003, č. j. 29 Ca 143/2001-65,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2003, č. j. 29 Ca 143/2001-65
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel (Finanční ředitelství v Brně) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Finančního
ředitelství v Brně ze dne 7. 3. 2001, č. j. 6315/2000/FŘ/120 a současně též zrušeno rozhodnutí
Finančního úřadu v Telči ze dne 7. 4. 2000, č. j. 7988/00/317970/3610. Žalovanému bylo
uloženo nahradit žalobci náklady řízení ve výši 4500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku
na účet JUDr. Kristýny Škampové, advokátky se sídlem v Brně, Pellicova 8a. Ve výroku
napadeného rozsudku krajský soud zamítl návrh žalobce na přiznání odkladného účinku
žalobě. Krajský soud v Brně přezkoumal napadená rozhodnutí správních orgánů v mezích
žalobního návrhu a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto
odvolání žalobce proti výše označenému rozhodnutí Finančního úřadu v Telči ze dne
7. 4. 2000 (dodatečný platební výměr č. 1000000001) o dodatečném vyměření daně z příjmu
právnických osob za zdaňovací období roku 1995 ve výši 4 130 340 Kč, podle zákona
č. 586/1992 Sb., trpí vadami řízení, které způsobují jeho nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí (§78 odst. 1 s. ř. s.). Zároveň zrušil i rozhodnutí správního
orgánu I. stupně, které napadenému rozhodnutí předcházelo podle §78 odst. 3 s. ř. s.
Zamítnutí návrhu na uznání odkladného účinku žalobě ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §130 odst. 1 s. ř. s. odůvodnil tím, že žalobce v průběhu řízení
prokazatelně nedoložil, že by výkon nebo jiné právní následky napadeného rozhodnutí
pro něho znamenaly nenahraditelnou újmu.
Stěžovatel – Finanční ředitelství v Brně nesouhlasil se závěrem krajského soudu,
že napadené rozhodnutí žalovaného trpí vadami řízení, které způsobují jeho
nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Vytýkal soudu nesprávné
právní posouzení věci, na němž napadený rozsudek spočívá a které pak vyvolává jeho
nezákonnost. Navrhoval Nejvyššímu správnímu soudu, aby vydal ve smyslu §110 s. ř. s.
rozhodnutí, kterým v rozsahu napadení – tj. v rozsahu výroku I. až III., rozsudek Krajského
soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhoval podle §107 s. ř. s.
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to zejména s ohledem na to, že soud svým
rozsudkem zrušil i prvostupňové rozhodnutí správce daně, aniž by z rozsudku byly patrny
jakékoliv důvody či okolnosti, které soud k tomuto závěru vedly. Právním účinkem takového
rozhodnutí soudu nastala situace, která ve vztahu k probíhajícímu daňovému řízení má
závažný důsledek, který může znamenat pro stěžovatele a tudíž i pro řádný výkon správy daně
nenahraditelnou újmu spočívající v nedobytnosti úhrady daňové povinnosti, o kterou
v předmětné věci jde. Následkem napadeného rozsudku odpadl totiž titul úhrady daňové
povinnosti s tím, že již uhrazené částky by měly být vráceny, eventuelně s nimi naloženo
ve smyslu zákona. V daném případě by mělo dojít k vrácení nezanedbatelné částky v řádech
několika miliónů. S ohledem na to, že daňový subjekt značně utlumil podnikatelskou činnost,
snížil základní kapitál z důvodů neuhrazených ztrát (viz výpis z obchodního rejstříku) je zde
podle stěžovatele důvodný předpoklad, že předmětnou daňovou povinnost nebude již reálně
možné vybrat – nebude reálná šance tyto nemalé finanční částky, které v důsledku právních
účinků stížností napadeného rozsudku soudu mají být daňovému subjektu vráceny, získat zpět
do státního rozpočtu. Právní následek napadeného rozsudku krajského soudu by takto
pro správce daně z hlediska naplnění cíle daňového řízení znamenal nenahraditelnou újmu.
Z hlediska veřejného zájmu pak stěžovatel dovozuje, že přiznání odkladného účinku stížnosti
by nebylo v rozporu s veřejným zájmem, ba naopak, vzhledem k ohrožení výběru daní
co by příjmu veřejných rozpočtů, by toto přiznání bylo v zájmu a na ochranu veřejného
zájmu. Nabytých práv třetích osob přitom nepřiměřeným způsobem přiznání odkladného
účinku nedotkne.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhoval kasační stížnost žalovaného
jako nedůvodnou zamítnout; k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
se výslovně nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud se při rozhodování této věci nejdříve zabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti; vycházel z ustanovení §107 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), podle něhož kasační stížnost nemá
odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Přitom
přiměřeně užije §73 odst. 2 – 4 s. ř. s. Podle §73 odst. 2 s. ř. s. soud přizná odkladný účinek
tehdy, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce
(stěžovatele) nenahraditelnou újmu a přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným
způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.
V daném případě shledal Nejvyšší správní soud žádost stěžovatele o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti důvodnou, a proto usnesením ze dne 5. 12. 2003,
č. j. 4 Afs 18/2003-116 přiznal kasační stížnosti odkladný účinek z důvodů v citovaném
usnesení blíže vysvětlených.
Kasační stížností se žalovaný (dále též stěžovatel) domáhal především zrušení
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2003, č. j. 29 Ca 143/2001-65, kterým bylo
zrušeno výše uvedené rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí Finančního úřadu v Telči
ze dne 7. 4. 2000, č. j. 7988/00-317970/3610. Stěžovatel má za to, že napadený rozsudek
je v rozporu se zákonem, přičemž tento rozpor spočívá v nesprávném posouzení právní otázky
soudem; současně namítá jeho nepřezkoumatelnost. Nesouhlasí se závěrem soudu,
že napadené rozhodnutí žalovaného trpí vadami řízení, které způsobují jeho
nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Tento právní závěr soudu
pokládá za nesprávný, mající za následek jeho nezákonnost. Žalovaný tvrdí, že skutkový stav
jím zjištěný byl úplný, a ostatně je poměrně obsáhle popisován i v odůvodnění kasační
stížností napadeného rozsudku. Soud napadenému rozhodnutí vytkl, že zde chybí uvedení
důkazů, které byly podkladem pro závěr žalovaného ohledně zastřených právních úkonů
a stejně tak, že v odůvodnění chybí řádné zhodnocení těchto důkazů. Ani s tímto závěrem
soudu žalovaný nesouhlasí, když je přesvědčen, že z obsahu spisu, a zejména z odůvodnění
přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného, lze jednoznačně konstatovat, že skutková zjištění
správce daně byla pro jeho závěry dostačující a jim odpovídající. Stejně tak dostačujícím
způsobem bylo v napadeném rozhodnutí vyjádřeno vyhodnocení důkazů včetně úvah, které
žalovaného k učiněným závěrům dovedly. Namítá, že soud vytýká přezkoumávanému
rozhodnutí jeho nedostatečnost, aniž by zdůvodnil, v čem konkrétně tato nedostatečnost
spočívá, co ještě měl správce daně dle názoru soudu navíc správně učinit. Rovněž
nespecifikoval, co v rozhodnutí žalovaného postrádá a co je pro jeho přezkoumatelnost
z hlediska dostatečnosti důvodů nezbytné. Ze závěru soudu tak nevyplývá, jaké vady by měl
žalovaný dále odstraňovat. Z rozhodnutí soudu není seznatelné, proč soud přistoupil
k aplikaci ustanovení §78 odst. 3 s. ř. s., když zrušil i rozhodnutí vydané správcem daně
v prvním stupni. Dodatečný platební výměr je rozhodnutím, které ve smyslu ustanovení §32
odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. nemusí obsahovat odůvodnění. Závěr soudu o jeho
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek odůvodnění je pak stěží pochopitelný a srozumitelný.
Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že se vypořádal v souladu s ustanovením §50 odst. 7 zákona
č. 337/1992 Sb. v rámci odůvodnění svého rozhodnutí o odvolání se všemi důvody v odvolání
žalobcem uvedenými, přičemž řádně odůvodnil i svůj závěr, že posuzované obchodní
transakce – oproti stavu formálněprávně proklamovanému – byly zastřeným postoupením
pohledávek, a tak došlo ke krácení daně jiným způsobem [formálněprávní stav provedení
obchodní transakce tak měl obejít dopady ustanovení §24 odst. 2 písm. s) a §25 odst. 1 písm.
z) zákona č. 586/1992 Sb. v tehdy platném znění]. Stěžovatel rovněž poukazuje na skutečnost,
že jeho závěry jsou totožné s právním názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích
vyjádřeným v rozsudku ze dne 28. 7. 1999, č. j. 10 Ca 114/99-33, přičemž soud posuzoval
skutkově totožnou transakci shodně (jednalo se i o stejnou společnost). Stěžovatel dále uvádí,
že on ani správce daně v I. stupni nezpochybnil realizaci uvedeného obchodního případu
z hlediska případného nedodržení či porušení obchodního zákoníku, nezpochybnil
ani principy či přípustnost smluvní tvorby cen v daném případě, jak mu vytýká žalobce.
Vzhledem k velmi výraznému a zjevnému nepoměru pořizovací účetní ceny obchodního
podílu hrazeného postoupením pohledávek a ceny, za kterou byl celý obchodní podíl obratem
prodán, bylo z hlediska daňového nutno prokázat důvod realizace takto vysoce ztrátové
transakce, co způsobilo tak radikální pokles ceny v tak krátkém časovém odstupu, resp.
co bylo transakcí skutečně sledováno. K prokázání těchto skutečností byl žalobce v rámci
kontroly řádně vyzván a ač bylo předložení takových důkazů dle §16 odst. 2 a §31 odst. 9
zákona o správě daní a poplatků žalobcovou povinností, žádné neposkytl. Takovým důkazem
není pouhé sdělení o změně struktury akcionářů a změně podnikatelského záměru. Důvodnost
postupu žalovaného dle §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. lze mimo jiné dovodit
i ze smlouvy, která byla uzavřena mezi žalobcem a společností Creditpol, a. s., jejímž
předmětem bylo navržení způsobu řešení likvidace nedobytných nebo těžce dobytných
pohledávek tak, aby se hodnota těchto pohledávek stala výdajem (nákladem) vynaloženým
na dosažení zajištění a udržení příjmů. V intencích uzavřené smlouvy postupoval žalobce,
když se snažil obejít ustanovení §24 odst. 2 písm. s) a §25 odst. 1 písm. z) zákona o daních
z příjmů a zahrnout hodnotu pohledávek do daňově účinných nákladů formou prodeje
obchodního podílu vytvořeného vkladem nedobytných pohledávek. K soudem vytknutému
neprovedení důkazu výslechem statutárního zástupce, který by, jak soud uvádí, „mohl být
v předmětné věci relevantní, o němž se žalovaný v odůvodnění nezmínil, ačkoliv protokol
o výslechu se nachází ve spise“, stěžovatel podotýká, že žalobce v podaném odvolání proti
platebnímu výměru žádný návrh či námitku k uvedené svědecké výpovědi neuvedl. Dodává,
že žalobou napadené rozhodnutí je rozhodnutím o odvolání proti rozhodnutí v daňovém
řízení. Ve smyslu ustanovení §50 odst. 3 a §50 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. odvolací
orgán přezkoumává napadené rozhodnutí pouze v rozsahu odvolacích námitek, to žalovaný
učinil a se všemi odvolacími důvody žalobce se řádně vypořádal. Nebyl proto důvod,
aby se žalovaný k této otázce vyjadřoval. Jestliže považoval soud daný výslech za natolik
pro věc relevantní, což z formulace slov „mohl být“ dovodit nelze, měl i jednoznačně
vysvětlit, proč se měl žalovaný právě tímto důkazem zabývat. Soud konstatuje, že neshledal
důvod ukládat správním orgánům případné provedení konkrétních důkazů s tím, že to má být
otázkou dalšího daňového řízení, ve kterém mají být odstraněny vytýkané vady. Jestliže tedy
soud ani neuloží správním orgánům provedení konkrétních důkazů či povinnost k doplnění
řízení a jeho výtka je pouhé obecné konstatování o nedostatečném odůvodnění postupu
dle §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., zůstává tak rozhodnutí soudu pro stěžovatele, který
by se jím měl řídit, zcela nejasné. Nesouhlasí zejména se závěrem soudu, že napadené
rozhodnutí je nepřezkoumatelné, když má naopak za to, že rozhodnutí poskytuje dostatečný
podklad pro to, aby je soud přezkoumat mohl.
Žalobce se v písemném vyjádření ztotožnil s právním názorem soudu; jeho rozhodnutí,
které je kasační stížností napadáno, považuje za správné. Zdůraznil, že ohledně prokázání
existence skutečností ve smyslu ustanovení §31 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb. nese důkazní
břemeno daňový orgán, což vyplývá jednak z výslovného znění citovaného ustanovení
a jednak z povinnosti správce daně podle §2 odst. 1 a §31 odst. 2 citovaného zákona. Žádné
ustanovení zákona o správě daní a poplatků neukládá daňovému subjektu prokazovat,
že stavem formálněprávním zastírá skutečný obsah správního úkonu; bylo tedy věcí
žalovaného a stejně tak správce daně I. stupně, aby prokázal, že v daném případě byl skutečný
obsah právního úkonu zastřen stavem formálněprávním. Dále se žalobce vyjadřuje k otázkám
opětovně provedené kontroly, kdy namítá překážku rei iudicatae.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Brně v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
V souzené věci stěžovatel namítá nezákonnost, spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti a nedostatku odůvodnění.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový
stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Kasační důvod podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů, popř. je zde jiná vada řízení před soudem,
mohla-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
V projednávané věci má Nejvyšší správní soud za to, že napadené rozhodnutí
krajského soudu není nepřezkoumatelné z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
avšak je přesvědčen, že je zde dán důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť
napadený rozsudek trpí nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení.
Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že přezkoumávané
rozhodnutí žalovaného obsahuje závěr, že z hlediska skutečného obsahu souvisejících
právních úkonů byl vstup žalobce do komanditní společnosti a následný prodej takto
získaného obchodního podílu dopředu naplánovanou a účelovou transakcí provedenou
se záměrem snížit základ daně a daňovou povinnost jiným způsobem ve smyslu §23 odst. 10
zákona o daních z příjmu, a že tímto formálním vložením pohledávek do komanditní
společnosti a následným prodejem získaného obchodního podílu došlo k zastřenému
postoupení nedobytných nebo obtížně vymahatelných pohledávek a ve své podstatě
k zastřenému odpisu pohledávek do nákladů. Žalovaný tedy na zjištěný skutkový stav
aplikoval ustanovení §2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, avšak podle názoru soudu
napadenému rozhodnutí chybí uvedení důkazů, včetně jejich řádného zhodnocení ve smyslu
§2 odst. 3 téhož zákona, které byly podkladem pro závěr žalovaného ohledně zastřených
právních úkonů žalobce. V případě, kdy finanční orgány přistupují k aplikaci odst. 7 téhož
ustanovení, je totiž jejich povinností uvést v rozhodnutí, která obsahují odůvodnění, nejen
jimi zjištěný, formálněprávním úkonem zakrývaný skutečný stav, ale i úvahy, které finanční
orgány k takovému závěru vedly, vč. označení a vyhodnocení důkazů, o které svá zjištění
opírají. To však podle názoru Krajského soudu v Brně správní orgány obou stupňů v daném
případě přezkoumatelným způsobem neučinily. Napadené rozhodnutí žalovaného
je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek skutkových důvodů a námitka žalobce, že v dané věci
jde o nesprávnou aplikaci ustanovení §2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků je tudíž
důvodná.
Tento závěr Krajského soudu v Brně o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí
žalovaného pro nedostatek důvodů však Nejvyšší správní soud nesdílí.
Zásada derogace účinnosti simulovaných právních úkonů obsažená v ustanovení
§2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. upřednostňuje skutkový stav před stavem
formálněprávním, což znamená, že správní orgán při zjišťování skutečností rozhodných
pro stanovení či vybírání daně nepřihlíží k zastřeným právním úkonům, které jsou formálně
upraveny tak, že se fakta představují odlišně od skutečnosti. Takto je správce daně povinen
postupovat ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 a ustanovení §31 citovaného zákona vždy,
tzn. nikoli jen tehdy, je-li takové posouzení v neprospěch daňového subjektu, ale také tehdy,
vede-li takové posouzení k jeho zvýhodnění. Tuto zásadu daňového řízení žalovaný
respektoval a v řízení se zaměřil na zjišťování skutečností, které nasvědčovaly tomu,
že žalobce mohl jednat v úmyslu simulovat právní úkon. Jeho postup zaměřený na zjišťování,
zda vstup žalobce do komanditní společnosti a následný prodej získaného obchodního podílu
byl simulovaným právním úkonem, měl oporu ve spise. Skutkový stav, z něhož žalovaný
vycházel a který je poměrně obsáhle popisován i v odůvodnění napadeného rozsudku,
je podle názoru Nejvyššího správního soudu náležitě popsán i v odůvodnění
přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného, včetně uvedení důkazů, které byly podkladem
pro jeho závěr. Z obsahu spisu i z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakých
důkazních prostředků správce daně I. stupně i odvolací daňový orgán při svém rozhodnutí
vycházely. Nelze říci, že by odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí chybělo zhodnocení
provedených důkazů, které vedly správní orgán k aplikaci ustanovení §2 odst. 7 zákona
o správě daní a poplatků. Z odůvodnění na straně 4 přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného
je naopak zřejmé, na základě kterých skutečností k učiněnému závěru dospěl, když
mj. odkazuje na žalobcem uzavřenou smlouvu se společností Creditpol, na stabilitu majetkové
situace komanditní společnosti v době, kdy se žalobce stal vlastníkem předmětného
obchodního podílu, apod. Nelze konstatovat, že neuvedení důkazu výslechem statutárního
zástupce v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného vyvolává nepřezkoumatelnost
tohoto rozhodnutí (nebo že k ní přispívá), když provedení tohoto důkazu žalobce v odvolacím
správním řízení ostatně ani nenavrhoval a z odůvodnění rozsudku soudu není zřejmé, v čem
měl být tento výslech relevantní. Správnímu orgánu pak nelze jen z tohoto důvodu vytýkat,
že neprovedl důkazy, které jej k učiněnému závěru vedly, ani že soustředěné důkazy řádně
nevyhodnotil. Naopak důkazy byly žalovaným vyhodnoceny v mezích jeho volného uvážení,
při němž nepřekročil zákonné meze. Při aplikaci ustanovení §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. správce daně nezkoumá vůli daňového subjektu ten či onen právní úkon a jím založený
právní vztah simulovat, resp. dostatek vážné vůle účastníků právního úkonu, kteří nemínili
uskutečnit to, co pouze předstírali. Podstatné ve věci je, zda řádně zjištěný skutkový stav
jednoznačně určil skutečný obsah vzniklého právního vztahu. Postupem žalovaného ani
správce daně I. stupně nebyla nikterak dotčena ani omezena práva žalobce, týkající
se svobody podnikání ani smluvní volnosti. Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší
správní soud v této souvislosti uvádí, že zásada smluvní volnosti, která je beze sporu
respektována v právních vztazích v rovině práva soukromého, nepřichází v úvahu v právu
veřejném. Pro stanovení veřejnoprávní daňové povinnosti není tak rozhodné, jaký smluvní
typ, který jako zdroj příjmu má být podroben zdanění, účastníci mezi sebou uzavřou ve sféře
pracovněprávní, obchodněprávní nebo občanskoprávní, tzn. ve sféře práva soukromého,
ale to, jak je obsah takového úkonu definován, v daném případě pro účely zdanění, v právu
veřejném. Zatímco předpisy soukromého práva umožňují subjektům zvolit si jakým právním
úkonem zamýšlený právní vztah založí, (zda bude např. uzavřena smlouva o postoupení
pohledávky, prodeji pohledávky apod.), veřejnoprávní předpisy nedávají již subjektům volbu
v tom, jakým způsobem příjem z uzavřeného právního vztahu mohou zdanit.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že nelze souhlasit se soudem I. stupně, že by žalovaný
svůj závěr učiněný v přezkoumávaném rozhodnutí řádně neodůvodnil a že by tudíž jeho
rozhodnutí trpělo vadami, které způsobují nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku
důvodů ve smyslu ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Odůvodnění napadeného rozhodnutí
žalovaného obsahuje vedle skutkových zjištění, důkazů a jejich hodnocení i úvahy, kterými
byl správce daně při svém rozhodování o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru
veden. Veškeré úvahy, které ostatně popsal krajský soud i v odůvodnění napadeného
rozsudku, jsou zde obsaženy a vyjádřeny v logických návaznostech na uvedená skutková
zjištění, z nichž žalovaný vycházel. Na rozdíl od krajského soudu tak Nejvyšší správní soud
neshledal rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, a proto
rozsudek krajského soudu podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a vrátil k dalšímu
řízení.
Rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správce daně v I. stupni, bylo zrušeno
pro nepřezkoumatelnost z důvodů nedostatku odůvodnění, tudíž jen z důvodů procesních.
Krajský soud se v rozsudku nezabýval správností aplikace příslušných ustanovení zákona
o dani z příjmu, tedy rozhodnutím o věci samé; nezkoumal, zda daňová povinnost (včetně její
výše) daňovému subjektu byla stanovena v souladu s ustanoveními zákona o daních z příjmů,
či nikoliv, a proto se ani Nejvyšší správní soud nemohl zabývat námitkami stěžovatele
(ani nemohl v tomto směru přihlédnout k příslušným vyjádřením žalobce), které směřují
k vlastní aplikaci ustanovení zákona o dani z příjmu na řešenou situaci. Důvodem ke zrušení
rozhodnutí správních orgánů obou stupňů byla jejich nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů, tedy pochybení procesního charakteru a napadený rozsudek se tudíž nezabýval
hodnocením hmotněprávní stránky věci. Proto ani Nejvyšší správní soud se jím nemohl
zabývat.
Ve smyslu ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. se proto Krajský soud v Brně bude v dalším
řízení řídit právním názorem Nejvyššího správního soudu v tomto rozsudku vysloveným a věc
projedná meritorně.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne krajský soud i v náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. 4. 2004
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu