ECLI:CZ:NSS:2004:4.AFS.20.2003
sp. zn. 4 Afs 20/2003-160
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a
soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce: M. K., a. s., právně zast.
JUDr. Kristýnou Škampovou, advokátkou, advokátní kancelář v Brně, Pellicova 8a, proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného
ze dne 7. 3. 2001, č. j. 6314/2000/FŘ/120, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 5. 3. 2003, č. j. 29 Ca 142/2001-92,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2003, č. j. 29 Ca 142/2001-92
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel (Finanční ředitelství v Brně) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 7.
3. 2001, č. j. 6314/2000/FŘ/120 a současně též zrušeno rozhodnutí Finančního úřadu v Telči ze dne 7. 4.
2000, č. j. 7989/00/317970/3610. Žalovanému bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení ve výši 4500
Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet JUDr. Kristýny Škampové, advokátky se sídlem v Brně,
Pellicova 8a. Ve výroku napadeného rozsudku krajský soud zamítl návrh žalobce na přiznání odkladného
účinku žalobě. Krajský soud v Brně přezkoumal napadená rozhodnutí správních orgánů v mezích
žalobního návrhu a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání
žalobce proti výše označenému rozhodnutí Finančního úřadu v Telči ze dne 7. 4. 2000 (dodatečný
platební výměr) o dodatečném vyměření daně z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 1996
ve výši 4 753 320 Kč, podle zákona č. 586/1992 Sb., trpí vadami řízení, které způsobují jeho
nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí (§78 odst. 1 s. ř. s.). Zároveň zrušil i
rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které napadenému rozhodnutí předcházelo podle §78 odst. 3 s. ř.
s. Zamítnutí návrhu na uznání odkladného účinku žalobě ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §130 odst. 1 s. ř. s. odůvodnil tím, že žalobce v průběhu řízení prokazatelně nedoložil, že
by výkon nebo jiné právní následky napadeného rozhodnutí pro něho znamenaly nenahraditelnou újmu.
Stěžovatel – Finanční ředitelství v Brně nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že napadené
rozhodnutí žalovaného trpí vadami řízení, které způsobují jeho nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí. Vytýkal soudu nesprávné právní posouzení věci, na němž napadený
rozsudek spočívá a které pak vyvolává jeho nezákonnost. Navrhoval Nejvyššímu správnímu soudu, aby
vydal ve smyslu §110 s. ř. s. rozhodnutí, kterým v rozsahu napadení – tj. v rozsahu výroku I. až III.,
rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhoval podle §107
s. ř. s. přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to zejména s ohledem na to, že soud svým
rozsudkem zrušil i prvostupňové rozhodnutí správce daně, aniž by z rozsudku byly patrny jakékoliv
důvody či okolnosti, které soud k tomuto závěru vedly. Právním účinkem takového rozhodnutí soudu
nastala situace, která ve vztahu k probíhajícímu daňovému řízení má závažný důsledek, který může
znamenat pro stěžovatele a tudíž i pro řádný výkon správy daně nenahraditelnou újmu spočívající
v nedobytnosti úhrady daňové povinnosti, o kterou v předmětné věci jde. Následkem napadeného
rozsudku odpadl totiž titul úhrady daňové povinnosti s tím, že již uhrazené částky by měly být vráceny,
eventuelně s nimi naloženo ve smyslu zákona. V daném případě by mělo dojít k vrácení nezanedbatelné
částky v řádech několika miliónů. S ohledem na to, že daňový subjekt značně utlumil podnikatelskou
činnost, snížil základní kapitál z důvodů neuhrazených ztrát (viz výpis z obchodního rejstříku) je zde
podle stěžovatele důvodný předpoklad, že předmětnou daňovou povinnost nebude již reálně možné vybrat
– nebude reálná šance tyto nemalé finanční částky, které v důsledku právních účinků stížností napadeného
rozsudku soudu mají být daňovému subjektu vráceny, získat zpět do státního rozpočtu. Právní následek
napadeného rozsudku krajského soudu by takto pro správce daně z hlediska naplnění cíle daňového řízení
znamenal nenahraditelnou újmu. Z hlediska veřejného zájmu pak stěžovatel dovozuje, že přiznání
odkladného účinku stížnosti by nebylo v rozporu s veřejným zájmem, ba naopak, vzhledem k ohrožení
výběru daní co by příjmu veřejných rozpočtů, by toto přiznání bylo v zájmu a na ochranu veřejného
zájmu. Nabytých práv třetích osob přitom nepřiměřeným způsobem přiznání odkladného účinku
nedotkne.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhoval kasační stížnost žalovaného jako
nedůvodnou zamítnout; k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se výslovně nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud se při rozhodování této věci nejdříve zabýval návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti; vycházel z ustanovení §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen s. ř. s.), podle něhož kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej
však může na návrh stěžovatele přiznat. Přitom přiměřeně užije §73 odst. 2 – 4 s. ř. s. Podle §73 odst. 2
s. ř. s. soud přizná odkladný účinek tehdy, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
znamenaly pro žalobce (stěžovatele) nenahraditelnou újmu a přiznání odkladného účinku se nedotkne
nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.
V daném případě shledal Nejvyšší správní soud žádost stěžovatele o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti důvodnou, a proto usnesením ze dne 5. 12. 2003, č. j. 4 Afs 20/2003-149 přiznal kasační
stížnosti odkladný účinek z důvodů v citovaném usnesení blíže vysvětlených.
Kasační stížností se žalovaný (dále též stěžovatel) domáhal především zrušení rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 5. 3. 2003, č. j. 29 Ca 143/2001-65, kterým bylo zrušeno výše uvedené rozhodnutí
žalovaného, jakož i rozhodnutí Finančního úřadu v Telči ze dne 7. 4. 2000, č. j. 7988/00-317970/3610.
Stěžovatel má za to, že napadený rozsudek je v rozporu se zákonem, přičemž tento rozpor spočívá
v nesprávném posouzení právní otázky soudem; současně namítá jeho nepřezkoumatelnost. Nesouhlasí se
závěrem soudu, že napadené rozhodnutí žalovaného trpí vadami řízení, které způsobují jeho
nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Tento právní závěr soudu pokládá
za nesprávný, mající za následek jeho nezákonnost. Žalovaný tvrdí, že skutkový stav jím zjištěný byl
úplný, a ostatně je poměrně obsáhle popisován i v odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku.
Soud napadenému rozhodnutí vytkl, že zde chybí uvedení důkazů, které byly podkladem pro závěr
žalovaného ohledně zastřených právních úkonů a stejně tak, že v odůvodnění chybí řádné zhodnocení
těchto důkazů. Ani s tímto závěrem soudu žalovaný nesouhlasí, když je přesvědčen, že z obsahu spisu, a
zejména z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného, lze jednoznačně konstatovat, že
skutková zjištění správce daně byla pro jeho závěry dostačující a jim odpovídající. Stejně tak
dostačujícím způsobem bylo v napadeném rozhodnutí vyjádřeno vyhodnocení důkazů včetně úvah, které
žalovaného k učiněným závěrům dovedly. Namítá, že soud vytýká přezkoumávanému rozhodnutí jeho
nedostatečnost, aniž by zdůvodnil, v čem konkrétně tato nedostatečnost spočívá, co ještě měl správce
daně dle názoru soudu navíc správně učinit. Rovněž nespecifikoval, co v rozhodnutí žalovaného postrádá
a co je pro jeho přezkoumatelnost z hlediska dostatečnosti důvodů nezbytné. Ze závěru soudu tak
nevyplývá, jaké vady by měl žalovaný dále odstraňovat. Z rozhodnutí soudu není seznatelné, proč soud
přistoupil k aplikaci ustanovení §78 odst. 3 s. ř. s., když zrušil i rozhodnutí vydané správcem daně
v prvním stupni. Dodatečný platební výměr je rozhodnutím, které ve smyslu ustanovení §32 odst. 2
zákona č. 337/1992 Sb. nemusí obsahovat odůvodnění. Závěr soudu o jeho nepřezkoumatelnosti pro
nedostatek odůvodnění je pak stěží pochopitelný a srozumitelný. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že se
vypořádal v souladu s ustanovením §50 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. v rámci odůvodnění svého
rozhodnutí o odvolání se všemi důvody v odvolání žalobcem uvedenými, přičemž řádně odůvodnil i svůj
závěr, že posuzované obchodní transakce – oproti stavu formálněprávně proklamovanému – byly
zastřeným postoupením pohledávek, a tak došlo ke krácení daně jiným způsobem [formálněprávní stav
provedení obchodní transakce tak měl obejít dopady ustanovení §24 odst. 2 písm. s) a §25 odst. 1 písm.
z) zákona č. 586/1992 Sb. v tehdy platném znění]. Stěžovatel rovněž poukazuje na skutečnost, že jeho
závěry jsou totožné s právním názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích vyjádřeným v rozsudku
ze dne 28. 7. 1999, č. j. 10 Ca 114/99-33, přičemž soud posuzoval skutkově totožnou transakci shodně
(jednalo se i o stejnou společnost). Stěžovatel dále uvádí, že on ani správce daně v I. stupni nezpochybnil
realizaci uvedeného obchodního případu z hlediska případného nedodržení či porušení obchodního
zákoníku, nezpochybnil ani principy či přípustnost smluvní tvorby cen v daném případě, jak mu vytýká
žalobce. Vzhledem k velmi výraznému a zjevnému nepoměru pořizovací účetní ceny obchodního podílu
hrazeného postoupením pohledávek a ceny, za kterou byl celý obchodní podíl obratem prodán, bylo
z hlediska daňového nutno prokázat důvod realizace takto vysoce ztrátové transakce, co způsobilo tak
radikální pokles ceny v tak krátkém časovém odstupu, resp. co bylo transakcí skutečně sledováno.
K prokázání těchto skutečností byl žalobce v rámci kontroly řádně vyzván a ač bylo předložení takových
důkazů dle §16 odst. 2 a §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků žalobcovou povinností, žádné
neposkytl. Takovým důkazem není pouhé sdělení o změně struktury akcionářů a změně podnikatelského
záměru. Důvodnost postupu žalovaného dle §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. lze mimo jiné dovodit
i ze smlouvy, která byla uzavřena mezi žalobcem a společností C., a. s., jejímž předmětem bylo navržení
způsobu řešení likvidace nedobytných nebo těžce dobytných pohledávek tak, aby se hodnota těchto
pohledávek stala výdajem (nákladem) vynaloženým na dosažení zajištění a udržení příjmů. V intencích
uzavřené smlouvy postupoval žalobce, když se snažil obejít ustanovení §24 odst. 2 písm. s) a §25 odst. 1
písm. z) zákona o daních z příjmů a zahrnout hodnotu pohledávek do daňově účinných nákladů formou
prodeje obchodního podílu vytvořeného vkladem nedobytných pohledávek. K soudem vytknutému
neprovedení důkazu výslechem statutárního zástupce, který by, jak soud uvádí, „mohl být v předmětné
věci relevantní, o němž se žalovaný v odůvodnění nezmínil, ačkoliv protokol o výslechu se nachází ve
spise“, stěžovatel podotýká, že žalobce v podaném odvolání proti platebnímu výměru žádný návrh či
námitku k uvedené svědecké výpovědi neuvedl. Dodává, že žalobou napadené rozhodnutí je rozhodnutím
o odvolání proti rozhodnutí v daňovém řízení. Ve smyslu ustanovení §50 odst. 3 a §50 odst. 7 zákona č.
337/1992 Sb. odvolací orgán přezkoumává napadené rozhodnutí pouze v rozsahu odvolacích námitek, to
žalovaný učinil a se všemi odvolacími důvody žalobce se řádně vypořádal. Nebyl proto důvod,
aby se žalovaný k této otázce vyjadřoval. Jestliže považoval soud daný výslech za natolik pro věc
relevantní, což z formulace slov „mohl být“ dovodit nelze, měl i jednoznačně vysvětlit, proč se měl
žalovaný právě tímto důkazem zabývat. Soud konstatuje, že neshledal důvod ukládat správním orgánům
případné provedení konkrétních důkazů s tím, že to má být otázkou dalšího daňového řízení, ve kterém
mají být odstraněny vytýkané vady. Jestliže tedy soud ani neuloží správním orgánům provedení
konkrétních důkazů či povinnost k doplnění řízení a jeho výtka je pouhé obecné konstatování o
nedostatečném odůvodnění postupu dle §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., zůstává tak rozhodnutí soudu
pro stěžovatele, který by se jím měl řídit, zcela nejasné. Nesouhlasí zejména se závěrem soudu, že
napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, když má naopak za to, že rozhodnutí poskytuje dostatečný
podklad pro to, aby je soud přezkoumat mohl.
Žalobce se v písemném vyjádření ztotožnil s právním názorem soudu; jeho rozhodnutí, které je
kasační stížností napadáno, považuje za správné. Zdůraznil, že ohledně prokázání existence skutečností
ve smyslu ustanovení §31 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb. nese důkazní břemeno daňový orgán, což
vyplývá jednak z výslovného znění citovaného ustanovení a jednak z povinnosti správce daně podle §2
odst. 1 a §31 odst. 2 citovaného zákona. Žádné ustanovení zákona o správě daní a poplatků neukládá
daňovému subjektu prokazovat, že stavem formálněprávním zastírá skutečný obsah správního úkonu;
bylo tedy věcí žalovaného a stejně tak správce daně I. stupně, aby prokázal, že v daném případě byl
skutečný obsah právního úkonu zastřen stavem formálněprávním. Dále se žalobce vyjadřuje k otázkám
opětovně provedené kontroly, kdy namítá překážku rei iudicatae.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně
v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
V souzené věci stěžovatel namítá nezákonnost, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku
odůvodnění.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je
aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně
vyložen [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je pak dán
tehdy, jestliže rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů,
popř. je zde jiná vada řízení před soudem, mohla-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
V projednávané věci má Nejvyšší správní soud za to, že napadené rozhodnutí krajského soudu
není nepřezkoumatelné z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., avšak je přesvědčen, že je
zde dán důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť napadený rozsudek trpí nezákonností
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že přezkoumávané rozhodnutí
žalovaného obsahuje závěr, že z hlediska skutečného obsahu souvisejících právních úkonů byl vstup
žalobce do komanditní společnosti a následný prodej takto získaného obchodního podílu dopředu
naplánovanou a účelovou transakcí provedenou se záměrem snížit základ daně a daňovou povinnost
jiným způsobem ve smyslu §23 odst. 10 zákona o daních z příjmu, a že tímto formálním vložením
pohledávek do komanditní společnosti a následným prodejem získaného obchodního podílu došlo
k zastřenému postoupení nedobytných nebo obtížně vymahatelných pohledávek a ve své podstatě
k zastřenému odpisu pohledávek do nákladů. Žalovaný tedy na zjištěný skutkový stav aplikoval
ustanovení §2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, avšak podle názoru soudu napadenému
rozhodnutí chybí uvedení důkazů, včetně jejich řádného zhodnocení ve smyslu §2 odst. 3 téhož zákona,
které byly podkladem pro závěr žalovaného ohledně zastřených právních úkonů žalobce. V případě, kdy
finanční orgány přistupují k aplikaci odst. 7 téhož ustanovení, je totiž jejich povinností uvést
v rozhodnutí, která obsahují odůvodnění, nejen jimi zjištěný, formálněprávním úkonem zakrývaný
skutečný stav, ale i úvahy, které finanční orgány k takovému závěru vedly, vč. označení a vyhodnocení
důkazů, o které svá zjištění opírají. To však podle názoru Krajského soudu v Brně správní orgány obou
stupňů v daném případě přezkoumatelným způsobem neučinily. Napadené rozhodnutí žalovaného
je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek skutkových důvodů a námitka žalobce, že v dané věci jde o
nesprávnou aplikaci ustanovení §2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků je tudíž důvodná.
Tento závěr Krajského soudu v Brně o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaného
pro nedostatek důvodů však Nejvyšší správní soud nesdílí.
Zásada derogace účinnosti simulovaných právních úkonů obsažená v ustanovení §2 odst. 7
zákona č. 337/1992 Sb. upřednostňuje skutkový stav před stavem formálněprávním, což znamená, že
správní orgán při zjišťování skutečností rozhodných pro stanovení či vybírání daně nepřihlíží k zastřeným
právním úkonům, které jsou formálně upraveny tak, že se fakta představují odlišně od skutečnosti. Takto
je správce daně povinen postupovat ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 a ustanovení §31 citovaného
zákona vždy, tzn. nikoli jen tehdy, je-li takové posouzení v neprospěch daňového subjektu, ale také tehdy,
vede-li takové posouzení k jeho zvýhodnění. Tuto zásadu daňového řízení žalovaný respektoval a v řízení
se zaměřil na zjišťování skutečností, které nasvědčovaly tomu, že žalobce mohl jednat v úmyslu
simulovat právní úkon. Jeho postup zaměřený na zjišťování, zda vstup žalobce do komanditní společnosti
a následný prodej získaného obchodního podílu byl simulovaným právním úkonem, měl oporu ve spise.
Skutkový stav, z něhož žalovaný vycházel a který je poměrně obsáhle popisován i v odůvodnění
napadeného rozsudku, je podle názoru Nejvyššího správního soudu náležitě popsán i v odůvodnění
přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného, včetně uvedení důkazů, které byly podkladem pro jeho závěr.
Z obsahu spisu i z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakých důkazních prostředků správce
daně I. stupně i odvolací daňový orgán při svém rozhodnutí vycházely. Nelze říci, že by odůvodnění
přezkoumávaného rozhodnutí chybělo zhodnocení provedených důkazů, které vedly správní orgán
k aplikaci ustanovení §2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Z odůvodnění na straně 4
přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného je naopak zřejmé, na základě kterých skutečností k učiněnému
závěru dospěl, když mj. odkazuje na žalobcem uzavřenou smlouvu se společností C., na stabilitu
majetkové situace komanditní společnosti v době, kdy se žalobce stal vlastníkem předmětného
obchodního podílu, apod. Nelze konstatovat, že neuvedení důkazu výslechem statutárního zástupce
v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného vyvolává nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí (nebo
že k ní přispívá), když provedení tohoto důkazu žalobce v odvolacím správním řízení ostatně ani
nenavrhoval a z odůvodnění rozsudku soudu není zřejmé, v čem měl být tento výslech relevantní.
Správnímu orgánu pak nelze jen z tohoto důvodu vytýkat, že neprovedl důkazy, které jej k učiněnému
závěru vedly, ani že soustředěné důkazy řádně nevyhodnotil. Naopak důkazy byly žalovaným
vyhodnoceny v mezích jeho volného uvážení, při němž nepřekročil zákonné meze. Při aplikaci ustanovení
§2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. správce daně nezkoumá vůli daňového subjektu ten či onen právní
úkon a jím založený právní vztah simulovat, resp. dostatek vážné vůle účastníků právního úkonu, kteří
nemínili uskutečnit to, co pouze předstírali. Podstatné ve věci je, zda řádně zjištěný skutkový stav
jednoznačně určil skutečný obsah vzniklého právního vztahu. Postupem žalovaného ani správce daně I.
stupně nebyla nikterak dotčena ani omezena práva žalobce, týkající se svobody podnikání ani smluvní
volnosti. Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvádí, že zásada
smluvní volnosti, která je beze sporu respektována v právních vztazích v rovině práva soukromého,
nepřichází v úvahu v právu veřejném. Pro stanovení veřejnoprávní daňové povinnosti není tak rozhodné,
jaký smluvní typ, který jako zdroj příjmu má být podroben zdanění, účastníci mezi sebou uzavřou ve
sféře pracovněprávní, obchodněprávní nebo občanskoprávní, tzn. ve sféře práva soukromého, ale to, jak
je obsah takového úkonu definován, v daném případě pro účely zdanění, v právu veřejném. Zatímco
předpisy soukromého práva umožňují subjektům zvolit si jakým právním úkonem zamýšlený právní
vztah založí, (zda bude např. uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, prodeji pohledávky apod.),
veřejnoprávní předpisy nedávají již subjektům volbu v tom, jakým způsobem příjem z uzavřeného
právního vztahu mohou zdanit.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že nelze souhlasit se soudem I. stupně, že by žalovaný svůj závěr
učiněný v přezkoumávaném rozhodnutí řádně neodůvodnil a že by tudíž jeho rozhodnutí trpělo vadami,
které způsobují nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů ve smyslu ustanovení §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného obsahuje vedle skutkových zjištění,
důkazů a jejich hodnocení i úvahy, kterými byl správce daně při svém rozhodování o odvolání proti
dodatečnému platebnímu výměru veden. Veškeré úvahy, které ostatně popsal krajský soud i v odůvodnění
napadeného rozsudku, jsou zde obsaženy a vyjádřeny v logických návaznostech na uvedená skutková
zjištění, z nichž žalovaný vycházel. Na rozdíl od krajského soudu tak Nejvyšší správní soud neshledal
rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, a proto rozsudek krajského soudu
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správce daně v I. stupni, bylo zrušeno
pro nepřezkoumatelnost z důvodů nedostatku odůvodnění, tudíž jen z důvodů procesních. Krajský soud
se v rozsudku nezabýval správností aplikace příslušných ustanovení zákona o dani z příjmu, tedy
rozhodnutím o věci samé; nezkoumal, zda daňová povinnost (včetně její výše) daňovému subjektu byla
stanovena v souladu s ustanoveními zákona o daních z příjmů, či nikoliv, a proto se ani Nejvyšší správní
soud nemohl zabývat námitkami stěžovatele (ani nemohl v tomto směru přihlédnout k příslušným
vyjádřením žalobce), které směřují k vlastní aplikaci ustanovení zákona o dani z příjmu na řešenou
situaci. Důvodem ke zrušení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů byla jejich nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů, tedy pochybení procesního charakteru a napadený rozsudek se tudíž nezabýval
hodnocením hmotněprávní stránky věci. Proto ani Nejvyšší správní soud se jím nemohl zabývat.
Ve smyslu ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. se proto Krajský soud v Brně bude v dalším řízení řídit
právním názorem Nejvyššího správního soudu v tomto rozsudku vysloveným a věc projedná meritorně.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne krajský soud i v náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§
110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. 5. 2004
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu