ECLI:CZ:NSS:2004:4.AZS.1.2004
sp. zn. 4 Azs 1/2004-68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petr a Průchy v právní věci žalobce
Ing. P. A. T., zast. JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem v Českých Budějovicích, J. Š.
Baara 80, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt.
schr. 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích, ze dne 27. 6. 2003, č. j. 10 Az 73/2003 – 25, a o nároku na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 6. 3. 2003, č. j. OAM-9062/VL-11-P17-2001 rozhodl žalovaný
tak, že žalobci se azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), neuděluje, a že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Své rozhodnutí žalovaný odůvodnil tím, že žalobce v průběhu
správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr,
že vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod či se jiným způsobem
politicky angažoval. Po zhodnocení údajů sdělených žadatelem nedošel žalovaný k závěru,
že žalobce je ve smyslu §12 zákona o azylu pronásledován pro uplatňování politických práv
a svobod ani z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině
či pro své politické přesvědčení ve smyslu zákona o azylu či že mu takové nebezpečí hrozí
v případě návratu do vlasti. Vzhledem k tomu, že v daném případě nebyly splněny podmínky
pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle §13 zákona o azylu ani nebyly shledány
důvody k udělení humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona o azylu, žalobci azyl nebyl
udělen. Žalovaný dále nedospěl k závěru, že by žalobce náležel k osobám ohroženým
skutečnostmi zakládajícími překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti citovanému rozhodnutí podal žalobce opravný prostředek (žalobu), ve které
žalovanému vytýkal, že se dostatečně nezabýval důvody k udělení humanitárního azylu
ve smyslu §14 zákona o azylu. Uvedl, že v České republice žije již 21 let (v letech 1971 –
1977 jako student VUT v Brně, od roku 1988 jako tlumočník a vedoucí skupiny vietnamských
pracovníků na základě mezivládní dohody a posléze jako soukromý podnikatel). Po uzavření
manželství dne 10. 6. 1997 s občankou ČR paní D. B. mu byl udělen trvalý pobyt, který mu
však byl po rozvodu v roce 2000 odňat. Žalobce dále poukázal na to, že v ČR prožil
převážnou část svého produktivního věku, že je bezúhonný, má zde veškeré zázemí, zatímco
k zemi původu, kde už 15 let nebyl, již nemá žádnou vazbu. V případě nuceného návratu do
Vietnamu tak žalobci hrozí život bezdomovce. O vztahu se svou bývalou manželkou dále
sděluje, že je s ní v pravidelném telefonickém a písemném kontaktu. Podle tvrzení žalobce se
chce jeho bývalá žena k němu vrátit, přičemž on k ní má stále silný citový vztah a trvá u něho
zájem na obnovení jejich manželství. Vzhledem k tomu, že jeho bývalá žena žije v současné
době v Rakousku, žalobce by chtěl na ní v České republice počkat
a prohovořit s ní možnost obnovení manželství.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27 6. 2003, č. j.
10 Az 73/2003 – 25 opravný prostředek žalobce proti rozhodnutí žalovaného zamítl, neboť
podle názoru soudu žalovaný při svém rozhodování vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu
věci a vyvodil i správné právní závěry, s nimiž se soud ztotožnil. Skutečnost, že žalobce,
jak sám uvádí, vycestoval z Vietnamu na základě mezinárodní dohody, žije v České republice
bez přerušení 15 let, má zde zaměstnání, bydlení, hradí si zdravotní a sociální pojištění, není
důvodem pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu, neboť se jedná
o důvody vesměs ekonomické. Stejně tak nebyly dány důvody pro udělení azylu podle
§13 zákona o azylu, neboť žalobce není rodinným příslušníkem osoby, které by azyl byl
udělen. K aplikaci §14 zákona o azylu, tedy k možnosti udělit tzv. humanitární azyl, soud
uvádí, že na udělení tohoto azylu není právní nárok a je na posouzení správního orgánu,
na kolik konkrétní okolnosti uváděné žadatelem o udělení azylu posoudí jako okolnosti hodné
zvláštního zřetele. V daném případě se však soud ztotožnil s názorem žalovaného, který
žalobci humanitární azyl neudělil. Skutečnost, že žalobce žije v České republice 15 let,
ve Vietnamu nemá zajištěno bydlení, ani zdroj obživy, nepřestavuje podle názoru soudu
mimořádné a tudíž zvláštního zřetele hodné skutečnosti. V případě aplikace §91 zákona
o azylu týkajícího se překážky vycestování krajský soud konstatoval, že žalovaný postupoval
v souladu s citovaným zákonným ustanovením, když v případě žalobce neshledal existenci
překážek vycestování, neboť z informací o zemi původu a ani z údajů uváděných žalobcem
nelze učinit závěr, že by žalobce náležel k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími
překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal žalobce (dále
jen „stěžov atel“) včas kasační stížnost, ve které se domáhá přezkoumání napadeného
rozhodnutí zejména s ohledem na možnost dalšího podnikání v České republice. V doplnění
kasační stížnosti pak uvádí, že rozsudek krajského soudu je napadán z důvodu nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Jedná
se tedy o důvod pro podání kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a). Stěžovatel
upozorňuje na pochybení žalovaného, který při svém rozhodování nezohlednil Úmluvu
o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy uveřejněnou ve Sbírce zákonů
pod č. 209/1992 Sb. Podle čl. 8 odst. 1 této Ú mluvy má každý právo na respektování svého
soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence; podle odst. 2 tohoto článku státní
orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu
se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní společnosti, veřejné
bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházením nepokojům a zločinnosti, ochrany
zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Z citovaného článku tak stěžovatel
dovozuje, že k porušení práva na ochranu soukromého a rodinného života podle článku 8 této
Úmluvy dojde při ukončení pobytu obecně tehdy, pokud takový krok nesleduje legitimní cíle
podle čl. 8 a pokud není nezbytný v demokratické společnosti. Jestliže žalovaný nepostupoval
při správním uvážení při aplikaci §14 zákona o azylu v souladu se zmíněnou úmluvou,
tj. nezhodnotil její obsah jako důvody pro udělení humanitárního azylu, nesprávně posoudil
právní otázky, což je důvodem nezákonnosti daného rozhodnutí. Na základě uvedených
důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud vydal rozsudek, podle kterého
se napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zruší a věc se vrátí tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek
soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti žalovaný
plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel učinil
během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Soud neshledal v závěrech a postupu
správních orgánů nezákonnost ani vady řízení. Z výše uvedených důvodů považuje správní
orgán kasační stížnost za nedůvodnou a rovněž neshledává důvody k přiznání odkladného
účinku. S ohledem na uvedené žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání
odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá nezákonnost rozhodnutí Krajského soudu
v Českých Budějovicích spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Stěžovatel se přitom soustřeďuje především na dva okruhy otázek.
Předně vytýká krajskému soudu, že nerozhodl o možnosti stěžovatele pokračovat v podnikání,
ačkoli o to stěžovatel dopisem ze dne 5. 7. 2003 krajský soud žádal. Druhá výtka stěžovatele
pak směřuje proti právnímu hodnocení věci ze strany žalovaného, který dostatečně
nezohlednil obsah Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy,
zejména její čl. 8 týkající se práva na respektování rodinného a soukromého života.
K první námitce zdejší soud sděluje, že otázky spojené s možností podnikání cizinců na území
České republiky nejsou součástí řízení o udělení azylu. V rámci daného řízení
je úkolem správních, a posléze, v rámci případného přezkumu, i soudních orgánů zjistit,
zda žadatel o udělení azylu splňuje podmínky pro stanovené v §12 až 14 zákona o azylu
či nikoli. Nelze proto jít nad rámec tohoto řízení a zabývat se i otázkami, které s věcí přímo
nesouvisí, ačkoli soud nevylučuje, že případný úspěch či neúspěch stěžovatele v azylovém
řízení může mít podstatný význam i pro jeho záměr pokračovat na území České republiky
v podnikatelské činnosti.
K druhé námitce, týkající se pochybení žalovaného při právním hodnocení možnosti
udělení tzv. humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, soud poukazuje na znění
§109 odst. 4 s. ř. s., podle kterého ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží. Výjimkou z daného pravidla
je jednak postup podle §109 odst. 2, kdy Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem kasační
stížnosti; to neplatí, je-li na napadeném výroku závislý výrok, který napaden nebyl, nebo
je-li rozhodnutí správního orgánu nicotné, a jednak postup podle §109 odst. 3, kdy Nejvyšší
správní soud je povinen jít nad rámec tvrzených důvodů kasační stížnosti, bylo-li řízení
zmatečné /§103 odst. 1 písm. c)/ nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné
/§103 odst. 1 písm. d)/, jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Smysl a účel ustanovení §109 odst. 4 je třeba chápat na bázi systematického výkladu
soudního řádu správního, a to zejména ve spojení s §75 odst. 2 s. ř. s. Podle tohoto
ustanovení je krajský soud povinen přezkoumat výroky napadeného rozhodnutí správního
orgánu v mezích žalobních bodů. Dané ustanovení odráží dispoziční zásadu, kdy soud
nevyhledává pochybení správního orgánu sám, ale je vázán vymezením žalobních bodů.
Je povinností žalobce tvrdit skutečnost a navrhovat pro ně důkazy, na základě kterých
se domáhá zrušení rozhodnutí správního orgánu. Nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti
důkazní, tedy nedostatek procesní aktivity účastníka, má v řízení před správními soudy, stejně
jako v civilním řízení, za následek neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene. Rozsah
přezkumu napadeného rozhodnutí správního orgánu určuje tedy žalobce jak tím, že označí
část rozhodnutí (jeho výroky), proti kterým jeho žaloba směřuje, tak i tím, že vymezí důvody
(skutkové i právní), pro které má být rozhodnutí správního orgánu soudem přezkoumáno.
Smyslem omezení stanoveného v §109 odst. 4 s. ř. s. je zamezit situaci, kdy by Nejvyšší
správní soud rozhodoval o kvantitativně i kvalitativně bohatším návrhu stěžovatele,
než o jakém mohl rozhodovat soud v předchozím řízení. Z logiky věci přitom vyplývá,
že skutečnostmi, ke kterým zdejší soud nepřihlíží, je třeba rozumět možná pochybení
správního orgánu při hodnocení jak skutkové podstaty, tak právních závěrů. Při opačném
výkladu §109 odst. 4 s. ř. s. (ve spojení s §75 odst. 2 s. ř. s.) by totiž mohlo dojít k situaci,
kdy krajský soud by věděl o chybě, které se správní orgán při rozhodování dopustil,
ale nemohl by, z důvodu vázanosti rozsahem žalobních bodů, o něm rozhodnout, nicméně
by mohl důvodně očekávat, že o ní bude rozhodovat poté, co bude jeho rozhodnutí zrušeno
Nejvyšším správním soudem na základě námitek uplatněných v kasačních stížnosti.
Rozhodování krajského soudu by pak ztrácelo fakticky na významu, neboť, ad absurdum,
by případný stěžovatel nemusel uvést v žalobě prakticky žádný důvod, pro který rozhodnutí
správního orgánu napadá, a veškerou argumentaci si „schovat“ až pro kasační stížnost,
čímž by mohl dosáhnout efektivního prodlužování řízení před soudy jednajícími
a rozhodujícími ve správním soudnictví.
V projednávaném případě je tak, v návaznosti na uvedené, třeba přistupovat
k argumentaci stěžovatele týkající se pochybení žalovaného při odůvodnění odmítnutí udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Stěžovatel již v žalobě namítl, že žalovaný
se dostatečně nezabýval důvody k udělení humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona
o azylu, když nevzal v úvahu ekonomickou situaci v jeho rodné zemi (Vietnamu), jakož i fakt,
že v České republice žije již řadu let, je v našich podmínkách dostatečně etablován
a v současnosti má slibné vyhlídky na obnovení soužití se svojí bývalou manželkou. V podané
kasační stížnosti sice tuto argumentaci opakuje, nicméně hlavní výtka stěžovatele pak směřuje
proti právnímu hodnocení věci ze strany žalovaného, který dostatečně nezohlednil obsah
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy, zejména její čl. 8 týkající
se práva na respektování rodinného a soukromého života. Vzhledem k tomu, že pochybení
žalovaného, který podle názoru stěžovatele opomněl při svém rozhodování aplikovat danou
úmluvu, nebylo obsažené v žalobě, jedná se o skutečnost, kterou stěžovatel uplatnil až poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto k této námitce nepřihlédl
a její oprávněností se vůbec nezabýval. Pokud jde o námitky uplatněné stěžovatelem
již v žalobě proti rozhodnutí žalovaného, Nejvyšší správní soud sdílí právní závěry vyslovené
v odůvodnění rozsudku krajského soudu, podle kterého skutečnost, že žalobce žije v České
republice 15 let, ve Vietnamu nemá zajištěno bydlení, ani zdroj obživy, nepřestavuje podle
názoru soudu mimořádné a tudíž zvláštního zřetele hodné skutečnost i. Na humanitární azyl,
jak ostatně vyplývá i z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, není právní nárok
a je plně v dispozici správního orgánu, zda okolnosti prokázané v průběhu správního řízení
posoudí jako okolnosti mimořádné a tudíž zvláštního zřetele hodné ve smyslu §14 zákona
o azylu.
V dané věci tedy Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru,
že krajský soud nepochybil, když důvody uvedené v žalobě stěžovatelem neshledal
zákonnými jako důvody pro udělení azylu ve smyslu §12 až §14 zákona o azylu
Stěžovatel podal současně kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl,
neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. přednostně.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. 3. 2004
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu