ECLI:CZ:NSS:2004:4.AZS.278.2004
sp. zn. 4 Azs 278/2004 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: A.
H., zastoupená JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem v Praze 1, Na Příkopě 25, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schr. 21/OAM,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5.
2003, č. j. 7 Az 36/2003 - 29, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 25. 2. 2002, č. j. OAM-3387/VL-11-P16-2000, rozhodl žalovaný
tak, že řízení o udělení azylu se zastavuje podle §25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), neboť žalobkyně se ani přes opakovanou výzvu žalovaného
nedostavila k pohovoru.
Žalobkyně napadla citované rozhodnutí včas podanou žalobou s tím, že výzvu
žalovaného k pohovoru dne 12. 12. 2001 ani 22. 2. 2002 neobdržela, a tudíž se o výzvě vůbec
nedozvěděla. V místě, kde je hlášena k pobytu, se přitom zdržuje naprosto pravidelně.
V souvislosti s čl. II bod 1 zákona č. 519/2002 Sb., kterým byl novelizován zákon
o azylu, kdy věci, v nichž do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, t. j. do 1. 1. 2003, Vrchní
soud v Praze, který byl k vyřízení věci do té doby soudem věcně i místně příslušným,
nerozhodl o žalobě nebo o opravném prostředku proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
ve věcech azylu, převezme k dalšímu řízení a rozhodnutí krajský soud, v jehož obvodu byl
žalobce v den podání žaloby nebo žadatel o udělení azylu v den předložení opravného
prostředku Ministerstvem vnitra soudu hlášen k pobytu, přičemž ustanovení §132 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), se pro tyto případy nepoužije,
došlo k postoupení souzené věci Městskému soudu v Praze.
Posledně citovaný soud rozsudkem ze dne 14. 5. 2003, č. j. 7 Az 36/2003 - 29, žalobu
proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl, když k námitce žalobkyně, že výzvu
k pohovoru neobdržela, konstatoval, že tomu tak nepochybně nebylo v důsledku porušení
povinností žalovaného. V daném případě byla předvolání k pohovorům doručována
prostřednictvím pošty, která odpovídá především za zjištění, zda se adresát v místě bydliště
zdržuje. Se zřetelem k tomu, že pošta učinila závěr o tom, že se žalobkyně v místě doručování
v předmětném čase zdržovala, mohl být proto zvolen náhradní způsob doručení dle §24
odst. 2 správního řádu. Pokud se tedy žalobkyně o termínu pohovorů nedozvěděla z důvodů
nevyzvednutí uložených zásilek, šlo o překážku na její straně.
Proti citovanému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost, a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V podané kasační stížnosti
stěžovatelka poukazuje na to, že předvolání k pohovoru na 12. 12. 2001 a na 22. 2. 2002 byly
zaslány poštou na adresu uvedenou žadatelkou o azyl, ale nebyly doručeny v souladu
s ustanovením §24 odst. 2 správního řádu, protože nebyla ani místně příslušnou provozovnou
držitele poštovní licence ani obecním úřadem pro Prahu 6 vhodným způsobem vyrozuměna.
Podle stěžovatelky je v rozporu s logikou věci, aby prokázala, že o uložení písemnosti nebyla
vyrozuměna, ale v řízení nebylo prokázáno, že doručovatel splnil svou zákonnou povinnost
a stěžovatelku vhodným způsobem vyrozuměl. Správní orgán tedy pochybil, když považoval
doručované předvolání za doručené právem, přestože nezjistil, zda a jakým vhodným
způsobem byla adresátka jeho písemnosti vyrozuměna. Stěžovatelka se navíc k pohovoru
ve smyslu ustanovení §23 zákona o azylu nedostavila dvakrát, přičemž §25 odst. 1 písm. d)
zákona o azylu umožňuje zastavení řízení za předpokladu, že účastník řízení se bez vážného
důvodu opakovaně nedostavil k pohovoru. Vážný důvod k nedostavení se za pověřeným
pracovníkem ministerstva byl ve výše uvedeném pochybení v doručení a podmínka
požadovaná zákonem ve vícečetném nedostavení nebyla naplněna, protože v případě
opakování by se mělo jednat nejméně o 3 výzvy k pohovoru. S ohledem na uvedené
stěžovatelka navrhuje, aby soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, napadený
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Pro řízení o kasační
stížnosti žalovaný plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi
stěžovatelky učiněné ve správním řízení. Žalovaný proto považuje kasační stížnost
za nedůvodnou a navrhuje, aby byla zamítnuta a aby jí odkladný účinek nebyl přiznán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §24 odst. 1 zákona o azylu, ve znění platném v době doručování obou
písemností, se všechny písemnosti doručují účastníkovi řízení do vlastních rukou.
Pro doručování písemností pak bylo třeba postupovat v souladu s ustanovením §24 odst. 2
správního řádu, jak správně vysvětlil v odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze.
Podle ustanovení §25 písm. d) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže žadatel
o udělení azylu se bez vážného důvodu opakovaně nedostavuje k pohovoru (§23 odst. 2),
nebo neposkytuje informace nezbytné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci
a na základě dosud zjištěných skutečností nelze rozhodnout.
Jak Nejvyšší správní soud zjistil z obsahu správního spisu, stěžovatelka podala dne
10. 12. 2000 žádost o udělení azylu, přičemž ještě před tím, než jí bylo zasláno první
předvolání k pohovoru, v čestném prohlášení uvedla, že po dobu azylového řízení se bude
zdržovat na adrese L. 1019, P. 6. Na tuto adresu bylo zasláno dne 19. 11. 2001, a posléze i
17. 1. 2002, předvolání k pohovoru za účelem zjištění důvodů, pro které stěžovatelka
požádala o azyl. V obou případech se předvolání vrátila s tím, že adresát nebyl zastižen a
zásilku si nevyzvedl. Stěžovatelka nikdy netvrdila, že by se na uvedené adrese nezdržovala.
Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatelky ohledně jejího tvrzení,
že žalovaný považoval doručované předvolání za doručené právem, přestože nezjistil,
zda a jakým vhodným způsobem byla adresátka jeho písemností vyrozuměna.
Na doručenkách vrácených zásilek je uveden následující text: „Protože adresát, ačkoliv
se v místě doručení zdržuje, nebyl přes písemnou výzvu, která mu byla při prvním pokusu
o doručení této písemnosti zanechána v odevzdacím místě na uvedené adrese zastižen, byla
písemnost uložena na poště“. Vzhledem k tomu, že zákon o azylu ani správní řád neobsahuje
žádná pravidla o tom, jakou důkazní hodnotu má tato informace při prokazování
toho, že stěžovatelka byla o uložení zásilky informována, přistoupil zdejší soud na základě
odkazu obsaženém v ustanovení §64 s. ř. s. k aplikaci úpravy obsažené v občanském
soudním řádu (dále jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení §50e odst. 4 o. s. ř. je doručenka,
která obsahuje stanovené náležitosti, veřejnou listinou. Náležitosti doručenky jsou
přitom stanoveny v odst. 1 citovaného ustanovení, kdy doručenka musí obsahovat
a) označení soudu, který písemnost odevzdal k doručení, b) označení doručujícího orgánu,
c) označení doručované písemnosti, d) den doručení písemnosti nebo den uložení
písemnosti u soudu (pošty) anebo den, v němž bylo doručení písemnosti odepřeno, e) hodinu
a minutu doručení, byla-li vyznačena poznámka "přesný čas doručení", f) jméno
doručovatele, g) jméno a příjmení osoby, která písemnost převzala nebo která převzetí
písemnosti odepřela, h) podpis doručovatele, popřípadě též otisk úředního razítka
doručujícího orgánu, i) podpis osoby, která písemnost převzala. Nejvyšší správní
soud konstatuje, že doručenky obou zásilek obsahují veškeré relevantní náležitosti
ve smyslu §50e odst. 1 o. s. ř. Ostatně nedostatek náležitostí doručenek stěžovatelka
nenamítala. Podle ustanovení §134 o. s. ř. listiny vydané soudy České republiky nebo jinými
státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními
předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu,
který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno
nebo potvrzeno. Z uvedeného tak vyplývá, že žalovaný nemusel skutečnost řádného
ohlášení uložení zásilky stěžovatelce ze strany pošty prověřovat nebo dokazovat,
neboť tato skutečnost vyplývá přímo z dokumentu, který má povahu veřejné listiny.
Pokud stěžovatelka namítá, že nebyla o uložení zásilek informována, bylo by toto pochybení
(pokud k němu došlo) nutno přičítat poště, nikoli žalovanému. Žalovaný tedy nepochybil,
když považoval předvolání za doručená, byť se v daném případě jednalo o tzv. fiktivní
doručení, neboť stěžovatelka si uložené písemnosti nevyzvedávala (§24 odst. 2 správního
řádu).
K námitce stěžovatelky poukazující na minimálně trojí nedostavení se k pohovoru,
jež má založit právo žalovaného řízení o udělení azylu zastavit, se Nejvyšší správní
soud nevyjadřuje, neboť podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
nepřihlíží.
V dané věci tedy Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru,
že rozhodnutí Městského soudu v Praze není stiženo nezákonností, když žalobu stěžovatelky
jako nedůvodnou v souladu s §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka podala současně kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl,
neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. přednostně.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. 11. 2004
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu