ECLI:CZ:NSS:2004:4.AZS.34.2003
sp. zn. 4 Azs 34/2003-65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: S.
V., zastoupené JUDr. Karolem Hrádelou, advokátem se sídlem Praha 6, Českomalínská
516/27, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky
se sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2003, č. j.
8 Az 153/2003-28, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 18. 3. 2003, č. j.
OAM-10408/VL-10-K04-2001, nebyl žalobkyni udělen azyl podle §12, 13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb., a bylo
vysloveno, že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvedl, že dne 22. 10. 2001 podala žalobkyně žádost
o udělení azylu, v níž sdělila, že svou vlast opustila v říjnu 2001 z rodinných důvodů,
rozvedený manžel ji fyzicky a psychicky týral. V Arménii se na policii neobrátila a svou
situaci řešila odjezdem ze země původu. Vzhledem k tomu, že nepředložila doklady
osvědčující totožnost ani státní příslušnost, přijal správní orgán, který o udělení azylu
rozhodoval, jako dostatečné ke zjištění totožnosti čestné prohlášení žalobkyně ze dne
22. 10. 2001. V pohovoru, který byl s žalobkyní veden v jazyce arménském dne 25. 11. 2002,
žalobkyně potvrdila skutečnosti týkající se jejího odchodu z vlasti a vypověděla dále, že její
rozvedený manžel je závislý na narkotikách a za účelem jejich obstarání rozprodal veškerý
rodinný majetek. Problémy neustaly ani po roce 1998, kdy bylo manželství rozvedeno, neboť
nadále společně obývali dům, který je ve vlastnictví otce bývalého manžela. Se žádostí
o pomoc se na policii neobracela, neboť byla přesvědčena, že obvodní policista přijímá
úplatky právě od narkomanů. Žalobkyně neměla možnost se odstěhovat do jiného místa
v Arménii, neboť jejím podstatným zdrojem živobytí byl pozemek u domu, který rodina
obývala. Její plat knihovnice totiž činil v přepočtu přibližně jen 13 amerických dolarů,
z čehož nebyla schopna uživit rodinu. Navíc obě dospívající děti měly vůči svému
biologickému otci averzi a stěžovatelka odjezdem z Arménie chtěla předejít blížícímu
se střetu bývalého manžela se synem. Zdůraznila, že v případě návratu se obává reakce
ze strany bývalého manžela, který by jí byl schopen i zabít. Vypověděla dále, že ve vlasti
nikdy neměla problémy s policií či jinými státními orgány, nebyla politicky aktivní a nebyla
nikdy trestně stíhána.
Správní orgán, který žádost o udělení azylu posuzoval na pozadí informací, které
shromáždil v průběhu správního řízení ohledně situace v Arménii (především z obsahu zprávy
UNHCR z 6. 6. 2000) dospěl k závěru, že žalobkyně nesplňuje zákonné podmínky
pro udělení azylu podle §12 písm. a), b) zákona o azylu. Udělení azylu podle §13 odst.
1, 2 téhož zákona (za účelem sloučení rodiny) nepřicházelo u žalobkyně v úvahu a důvody
pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu nebyly po posouzení všech
okolností případu shledány. Správní orgán též konstatoval, že po zhodnocení výpovědi
žalobkyně a informací o zemi původu, nedospěl k závěru, že by žalobkyně náležela k osobám
ohroženým skutečnostmi, zakládajícími překážku vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu
a jejich existenci tedy v případě žalobkyně neshledal.
V podané žalobě, psané v českém jazyce, žalobkyně především vytýkala správnímu
orgánu nezákonnost rozhodnutí způsobenou tím, že nezjistil přesně a úplně skutkový stav
věci, čímž porušil povinnost mu danou §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb.
(správní řád), dále že důkazy, které si opatřil před vydáním rozhodnutí nebyly úplné a došlo
tak opětovně k porušení ustanovení §32 odst. 1 a dále §34 odst. 1 správního řádu
a rozhodnutí tak nevyplývá ze zjištěných podkladů, když v něm chybí logická vazba mezi
rozhodnutím a podklady pro ně. Vytýká mu dále, že nedostatečně objasnil důvody, které
ho vedly k vydání rozhodnutí a tím porušil povinnost stanovenou mu §47 odst. 3 správního
řádu. Navrhovala, aby Městský soud v Praze zrušil napadené rozhodnutí žalovaného a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedla dále, že odůvodnění svého tvrzení dodá soudu v nejbližším
možném termínu a současně požádala o ustanovení právního zástupce.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 6. 2003, č. j. 8 Az 153/2003-11 uložil
žalobkyni, aby ve lhůtě 14-ti dnů od doručení výzvy založila do spisu potvrzení o svých
majetkových a osobních poměrech za účelem posouzení podmínek pro ustanovení právního
zástupce. Současně s tímto usnesením zaslal formulář – potvrzení o majetkových a osobních
poměrech, které požadoval v tam uvedené lhůtě vyplněné vrátit. Žalobkyni se však uvedené
písemnosti nepodařilo doručit, neboť na udané adrese – ubytovna U n., U V. s. 317/2, P. 9 –
Vysočany, nebyla poštou zastižena a v úložní lhůtě si písemnost
na poště nevyzvedla.
Žalobkyně pak sama předložila dne 1. 7. 2003 doplněk žaloby, v němž znovu
poukazovala na nepříznivou ekonomickou situaci v Arménii a zejména pak na vysokou
nezaměstnanost žen (65 %) a s tím spojenou jejich diskriminaci. Znovu zdůrazňovala
neúnosnou situaci v rodině, kdy bývalý manžel rozprodal veškeré zařízení a jak k ní,
tak i k dětem se choval agresivně. Ve snaze předejít konfliktu mezi ním a synem řešila situaci
odjezdem z vlasti společně s dětmi, které jsou v současné době též žadateli o azyl. Uvedla,
že se na policii v zemi původu neobrátila z toho důvodu, že policie je zkorumpovaná
a nedokázala by ji ochránit. Pokud je jí vytýkáno, že se neobrátila o pomoc na jiné, např.
nevládní organizace, není jí jasné, jakou pomoc by jí tyto instituce mohly poskytnout, resp.
jaké jsou jejich kompetence. Ani správní orgán nepopisuje, jakým způsobem by se tato
pomoc mohla realizovat. K přestěhování se do jiné části země původu neměla přitom dostatek
finančních prostředků. Dále správnímu orgánu vytýká, že se nezabýval zjišťováním, jakým
způsobem funguje systém státní sociální podpory v Arménii. Má za to, že správní orgán při
svém rozhodování nevěnoval pozornost ani zjišťováním podmínek pro udělení azylu
ve smyslu §14 zákona o azylu, neboť v odůvodnění rozhodnutí nerespektoval povinnost
uvést, které skutečnosti byly podkladem pro zamítnutí této žádosti a jakými úvahami byl
správní orgán veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na jejichž základě
rozhodoval. Pouhým konstatováním, že na poskytnutí azylu není právní nárok, své povinnosti
nedostál. Žádala, aby soud zohlednil žalobkyní uváděné důvody a přihlédl též k tomu, že její
děti ve věku 20 a 17 let jsou žadateli o azyl na území České republiky. Navrhovala,
aby Městský soud zrušil napadené rozhodnutí správního orgánu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření k opravnému prostředku žalobkyně odkázal na obsah
správního spisu, zejména na rozhodnutí správního orgánu, které se zabývalo všemi tvrzeními
žalobkyní sdělenými v průběhu správního řízení. Poukázal na skutečnost, že jediným
důvodem žádosti žalobkyně o azyl byly její rodinné problémy, tedy obava před bývalým
manželem. Zdůraznil, že žalobkyně však neuvedla žádnou konkrétní obavu, kterou by bylo
možno považovat za odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu příslušných ustanovení
zákona o azylu a dále, že skutečnosti uvedené žadatelkou v žalobě, ani v předchozím průběhu
správního řízení, nemají příčinnou souvislost s její rasou, národností, náboženským vyznáním,
či příslušností k určité sociální skupině, politickým přesvědčením nebo politickými
aktivitami. Žalovaný zdůraznil, že v průběhu správního řízení byl objasněn důvod žádosti
o azyl, přičemž zjištěné okolnosti nebylo možno v žádném případě podřadit pod důvody
pro udělení azylu podle příslušných ustanovení zákona. Podle názoru žalovaného nebylo
žalobou zpochybněno rozhodnutí správního orgánu, kterým byla žádost o udělení azylu
zamítnuta, a proto navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.
Městský soud v Praze [poté, co zůstal neúspěšný jeho pokus o doručení další výzvy
k předložení potvrzení o osobních a majetkových poměrech žalobkyně, poučení žalobkyně
o obsazení soudu, který bude její věc rozhodovat a o možnosti vznést případně námitku
podjatosti soudců podle §8 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též jen s. ř. s.),
jakož i poučení o záměru soudu rozhodnout věc bez jednání (§51 s. ř. s.), usnesením ze dne
28. 8. 2003, č. j. 8 Az 153/2003-26], návrh žalobkyně na ustanovení zástupce zamítl
a rozsudkem z téhož dne č. j. 8 Az 153/2003-29 zamítl též žalobu a současně rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého usnesení o
zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce - s poukazem na ustanovení §35 odst. 7 s. ř. s. -
dospěl k závěru, že k ochraně zájmů žalobkyně není třeba, aby jí byl ustanoven zástupce,
neboť její opravný prostředek obsahuje zákonem požadované náležitosti, včetně
navrhovaného výroku rozsudku a žalobkyně tudíž svými vlastními úkony učinila vše,
co mohla podle právních předpisů učinit k ochraně svých práv, dostatečně kvalifikovaným
způsobem se obrátila na soud a v řízení před soudem není právní zastoupení žalobkyně
povinné. Nesplnila tudíž jednu ze zákonných podmínek k možnému ustanovení zástupce
a soud se za této situace nemusel již zabývat druhou zákonem stanovenou podmínkou –
splněním předpokladu pro osvobození od soudních poplatků, když žalobkyně se k usnesení –
výzvě soudu ze dne 3. 6. 2003, které jí bylo doručeno dne 20. 6. 2003 (nastala fikce doručení
podle §46 odst. 4 o. s. ř.) v soudem stanovené lhůtě nevyjádřila a nepředložila ani potvrzení
o svých majetkových a osobních poměrech.
V odůvodnění rozsudku k žalobním bodům uplatněným žalobkyní předeslal,
že se nezabýval výrokem podle §13 zákona o azylu (za účelem sloučení rodiny), neboť
žalobkyně o takový azyl vůbec nežádala. Nezabýval se ani výrokem podle §14 téhož zákona
(humanitární azyl) s odůvodněním, že soudu nepřísluší přezkoumávat, zda důvody
pro udělení humanitárního azylu zde byly či nikoliv, neboť na tento institut není právní nárok;
správní orgán se v případě žalobkyně zabýval podrobně její osobní situací, tj. jejími
rodinnými problémy, jakož i poměry v zemi její státní příslušnosti, a humanitární azyl
jí neudělil.
K námitce žalobkyně, že rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu
vycházelo z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a došlo tak k porušení ustanovení
§3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu, Městský soud v Praze uvedl, že žalobkyně tuto
obecně vznesenou námitku nezdůvodnila, zejména neuvedla, v čem spatřuje nedostatek
skutkových zjištění a v jakém směru správní orgán skutková zjištění učiněná v průběhu
správního řízení měl doplnit, popř. jaké důkazy měly být provedeny. K námitce směřující
do hodnocení důkazů správním orgánem uvedl, že se jí může zabývat jen v omezeném
rozsahu, neboť soud může žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit jen tehdy,
pokud správní orgán porušil zákon, popř. nedbal procesních předpisů takovým způsobem,
že to mohlo vyvolat nezákonné rozhodnutí. Soudu přísluší sjednat nápravu a napadené
rozhodnutí zrušit potom i v případě, namítá-li žalobce důvodně, že správní orgán vyšel
z podkladů nedostatečných a neumožňujících o věci řádně rozhodnout, popř. při získávání
těchto podkladů porušil zákon takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné
rozhodnutí, anebo že se při hodnocení důkazů dopustil zjevného – zejména logického –
pochybení. Takovou vadu, která by způsobila nezákonnost rozhodnutí však v daném případě
soud nezjistil. Pokud jde o námitku týkající se porušení ustanovení §47 odst. 3 správního
řádu, konstatoval soud, že při vypracování odůvodnění se ponechává správnímu orgánu
na vůli, jaký postup pokládá v konkrétní věci za nejvhodnější. Zpravidla, pokud jde
o skutkovou stránku, správní orgán nejprve vylíčí podstatu věci, a potom provede rozbor
důkazů a ostatních podkladů rozhodnutí; nicméně je možnost zvolit i uspořádání jiné
se zřetelem na povahu řešeného problému. Zásadně je třeba, aby byla dobře vystižena
podstata věci, aby odůvodnění nebylo zatěžováno údaji a úvahami bezvýznamnými,
a aby se tak stalo přesvědčivým. Soud ani v tomto ohledu neshledal žádné pochybení
správního orgánu. Zdůraznil současně, že mezinárodně právní ochrana formou poskytnutí
azylu je pouze ochrana subsidiární a je poskytována v těch případech, kdy jedinec nemůže ze
stanovených důvodů využít ochrany státu svého občanství. Azyl podle §12 písm.
a) zákona o azylu lze pak udělit cizinci, u něž bude zjištěno, že je pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod. V průběhu správního řízení nebylo prokázáno,
že žadatelka o udělení azylu je pronásledována z takovéhoto důvodu a nebo že by měla
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů v Arménii. Soud
dospěl k závěru, že správní orgán rozhodující ve věci neporušil ustanovení §12 písm.
a) a b) zákona o azylu, když dospěl k závěru, že žalobkyně nesplňuje zákonné podmínky
pro udělení azylu. Žalobu proto jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobkyně (dále též jen stěžovatelka) především
namítá, že napadeným rozsudkem a řízením mu předcházejícím byla porušena její základní
lidská a politická práva ve světle jejich aplikace dle mezinárodního práva. Především jde
o právo žalobkyně jako příslušnice národnostní menšiny Arménů žijících v České republice,
menšiny neslovanských osob, menšiny cizinců a menšiny osob neovládajících český jazyk.
Jejich práva jsou chráněna některými články Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listina“), přičemž postupem správního orgánu, jeho rozhodnutím, jakož i rozhodnutím
soudu byla tato práva porušena. Poukazovala na čl. 3 odst. 2 Listiny, podle níž má každý
právo svobodně rozhodovat o své národnosti a pokud má jinou národnost, než národnost
českou a nachází se oprávněně, byť třeba dočasně na území České republiky, je obyvatelem –
byť třeba i dočasným – České republiky a plně podléhá jurisdikci tohoto státu a stává
se příslušníkem národnostní menšiny zde žijící. Česká republika je v dané oblasti vázána
i Rámcovou úmluvou Rady Evropy o ochraně národnostních menšin. Podle čl. 24 Listiny
nemůže být nikomu na újmu příslušnost ke kterékoliv národnostní nebo etnické menšině.
Podle čl. 37 odst. 4 Listiny má každý, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání,
právo na tlumočníka. Tento výklad pokrývá celé jednání včetně jednání soudního,
a to ať v ústní či písemné formě. Stěžovatelka přitom výslovně uvedla při sepisu žádosti
o udělení azylu, že nehovoří česky. Proto jí bylo jednou správním orgánem umožněno
účastnit se jednání za účasti tlumočníka. Tuto skutečnost musel soud zjistit v okamžiku,
kdy mu bylo doručeno rozhodnutí žalovaného, kde je tato skutečnost podchycena. Soud však
přesto nesplnil povinnost uloženou mu ustanovením §18 odst. 2 o. s. ř. ustanovit stěžovatelce
tlumočníka vzdor zjištění, že taková potřeba vyšla najevo. Nerespektováním čl. 37 Listiny
byla jí fakticky odňata možnost domáhat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného
soudu a byla nucena si překládat do arménštiny příslušná rozhodnutí a výzvy za pomocí
různých osob, aniž by přesně chápala obsah rozhodnutí a požadavků. S ohledem na neznalost
jazyka a z toho vyplývající nepochopení rozhodných skutečností, žádala soud i o ustanovení
právního zástupce. Tuto její žádost však vyřídil soud tak, že jí zaslal výzvu pouze v českém
jazyce a znemožnil jí seznámit se s tím, co se po ní fakticky žádá; dokonce rozhodl,
že se žaloba zamítá v době, kdy jí ještě ani nebylo doručeno rozhodnutí soudu o tom,
že se zamítá návrh na ustanovení zástupce. Pokud by jí soud doručil rozhodnutí
o neustanovení zástupce dříve než přijal rozhodnutí ve věci samé, mohla se stěžovatelka
na Helsinském výboru či jinde pokusit zjistit, co jí soud píše a jaké věci má z notoricky
známých skutečností uvést. Jen tak by mohla vysvětlit nerovnoprávné postavení žen
v Arménii a jejich diskriminaci, kterou stát fakticky toleruje a podporuje, což bylo hlavním
důvodem jejího odchodu ze země původu a žádosti o udělení azylu v České republice.
Především skutečnost, že po rozpadu Sovětského svazu stěžovatelka odmítla ukončit svůj
pracovní poměr a nechat se vyživovat mužem a být tak v nerovnoprávném postavení s ním,
byla (zcela logicky v duchu národních a náboženských tradic) objektivním důvodem
hlubokého rozvratu manželství a zahájení její diskriminace ze strany státu. Manžel, který byl
narkoman, ji fyzicky napadal, avšak stát a jeho orgány neměly zájem stěžovatelku a její děti
před tímto jednáním chránit. Ocitla se tak v diskriminačním postavení ze strany státu. Ztratila
jakoukoliv možnost obživy proto, že hájila právo žen na rovnoprávné postavení a odmítala
se podřídit mužově autoritě, čímž došlo k ohrožení samotné její existence a členů její rodiny.
Místo zjišťování skutečného stavu se však žalovaný zajímal pouze o povrchní otázky,
aniž by zjišťoval její důvod pro udělení azylu. Téhož pochybení se pak dopustil i soud, když
pouze formálně konstatoval, že Arménie je suverénním demokratickým sociálním a právním
státem, což stěžovatelka nepopírá. Připomíná však, že i ve zprávách, které byly podkladem
pro rozhodnutí správního orgánu i soudu se uvádí, že zde stále existují problémy
s prosazováním demokracie, což dopadá i na případ stěžovatelky. Stěžovatelka se domnívá,
že rozsudek Městského soudu v Praze byl zatížen vadami, na něž pamatuje ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., které měly za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Již z obsahu správního spisu muselo být soudu známo, že stěžovatelka jako Arménka neumí
a ani nerozumí česky a tudíž jí měl být soudem ustanoven tlumočník, který již částečně
působil i ve správním řízení. Kromě výše uvedeného pochybení – odepření práva použít
mateřský jazyk – bylo stěžovatelce odepřeno právo jednat v řízení před soudem. Dne
7. 8. 2003 před rozhodnutím soudu o ustanovení zástupce jí byla doručena výzva předsedy
senátu, aby vyjádřila svůj případný nesouhlas s projednáváním věci bez nařízení jednání.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neumí česky, neměla možnost včas zjistit, že jí předmětná
výzva byla doručena a jaký je její obsah. Navíc předpokládala, že nejdříve soud rozhodne
o jejím návrhu na ustanovení zástupce, aby mohla v případě nevyhovění usilovat o poskytnutí
bezplatných právních služeb. Nemohla očekávat, že soud výzvu, kterou dle konstantní
judikatury Ústavního soudu České republiky soudy rozesílají nejenom účastníku řízení,
ale i jeho zástupci, zašle soud pouze účastníkovi, přestože ví, že o zástupce žádá. Oznámení
o uložení zásilky na poště nerozuměla. V důsledku toho ve stanovené lhůtě výzvu nepřevzala,
z čehož soud usoudil, že nastala právní fikce doručení podle §46 odst. 4 o. s. ř. V důsledku
této skutečnosti tak rozhodl bez nařízení jednání, čímž bylo žalobkyni odepřeno právo jednat
před soudem a hájit svá práva. Další vadou řízení před soudem je skutečnost, že došlo
k porušení ustanovení §35 odst. 7 s. ř. s., neboť postupem soudu, kdy neporozuměla
oznámení o uložení zásilky, nemohla prokázat skutečnost, že splňuje podmínky
pro osvobození od soudních poplatků a pro ustanovení zástupce. Nemohla tak zjistit,
že jí bylo doručeno usnesení soudu, v němž ji vyzýval k předložení potvrzení o majetkových
a osobních poměrech. Stěžovatelka očekávala, že bude mít možnost vyjádřit
se prostřednictvím ustanoveného zástupce k projednávané věci. Dále stěžovatelka uplatňuje
důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b), když má za to, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, a že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a soud zde měl důvod pro zrušení napadeného
rozhodnutí správního orgánu. Toto pochybení stěžovatelka zjistila až po přetlumočení
odůvodnění rozhodnutí správního orgánu, kde podchytila skutečnosti, které se nezakládají
na pravdě. Nepravdivost tvrzení skutečností se pak objevuje i v rozsudku Městského soudu
v Praze. Stěžovatelka pak znovu rozvádí podrobně rodinné důvody, které jí vedly k opuštění
vlasti tak, jak je již popsala v odůvodnění žaloby a při pohovoru před správním orgánem,
který byl proveden v jazyce arménském. Označuje za nepravdivé závěry správního orgánu,
že se nedomáhala pomoci před agresivním manželem (bývalým) u orgánů státu a že se
nesnažila 4 Azs 34/2003-71svou situaci řešit. Připomíná, že se s manželem rozvedla, což je
důkazem její snahy o řešení situace a když ani poté výhružky a fyzické útoky z jeho strany
neustávaly, žádala o pomoc policii. Vzhledem k tomu, že bývalý manžel s ní měl kontakty
(místní policie je zkorumpovaná, jak potvrzují i nezávislí pozorovatelé), neměla fakticky
možnost se bránit a domáhat ochrany od státu. Žalovaný se nezabýval ani otázkou
diskriminace žen, které byla po rozvodu manželství vystavena, kdy roli hrálo i silné postavení
církve a patriarchální vnímání rodiny, podle nichž se rozvedená žena ve společnosti stane
osobou opovrhovanou. Vyslovila přesvědčení, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle
§12 písm. b) zákona o azylu, jelikož za pronásledování ve smyslu uvedeného ustanovení
je třeba považovat též ohrožení života nebo svobody, tedy i psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou podporována nebo trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním
občanem. O takovou situaci šlo v jejím případě. Navrhovala, aby Nejvyšší soud podle
ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s. nařídil ve věci jednání a umožnil tak stěžovatelce hájit
svá práva, vyslechl jako svědky její děti a aby jí byl v souladu s §18 odst. 2 o. s. ř. ustanoven
tlumočník, a dále, jelikož stěžovatelka nemá dostatečné finanční prostředky na krytí právních
služeb, přičemž potřeba právního zástupce vyplývá přímo ze zákona, jí zástupce ustanovil,
když stávající zástupce bude nucen z uvedeného důvodu právní zastoupení ukončit.
S ohledem na procesní efektivnost, aby jí ustanovil zástupcem ex offo stávajícího právního
zástupce, s nímž se dokáže dohovořit. Navrhuje, aby napadený rozsudek Městského soudu
v Praze byl zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení a současně aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, v němž popírá oprávněnost jejího
podání a domnívá se, že jeho rozhodnutí ve věci azylu, jakož i rozsudek Městského soudu
v Praze, byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkazuje v tomto směru na obsah
správního spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatelky učiněné během správního
řízení a na správný závěr soudu, který v postupu správního orgánu neshledal nezákonnost.
Dodává, že převážná část značně obsáhlé kasační stížnosti stěžovatelky se týká porušování
základních lidských a politických práv stěžovatelky jako „příslušníka národnostní menšiny
Arménů“ v České republice a v dalším směřuje proti napadenému rozsudku a postupu soudu
proto, že úkony soudu a listiny jím vydané byly učiněny a sepsány pouze v úředním českém
jazyce. Pokud je správnímu orgánu vytýkáno, že stěžovatelka neměla možnost se ve své
mateřštině blíže seznámit se skutečnostmi, které jsou uvedeny v jeho rozhodnutí, odkázal
žalovaný na obsah protokolu o pohovoru se stěžovatelkou, který byl veden za přítomnosti
a tlumočení tlumočnice arménského jazyka a při němž byla stěžovatelce dána možnost
seznámit se s podklady, z nichž bude správní orgán při svém rozhodování vycházet. Tuto
možnost však stěžovatelka nevyužila. Žalovaný se ztotožnil s napadeným rozsudkem soudu
a pokud jde o obě děti stěžovatelky, které s ní přicestovaly do České republiky a jejichž
svědeckou výpověď stěžovatelka navrhuje, dodal, že obě děti jsou v postavení žadatelů o azyl
s podanými žalobami k Městskému soudu v Praze. Z toho důvodu není ze strany žalovaného
námitek proti přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, kterou však označil jako celek
i v jednotlivých námitkách za bezdůvodnou a jako takovou ji navrhl zamítnout.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřadní povinnosti. Neshledal, že by řízení před soudem bylo zmatečné nebo
bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé
a ani neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné [k tomu dále též blíže
v části týkající se posuzování důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d)]
ani neshledal, že jde o případ, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Po posouzení věci neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou.
Především nutno konstatovat, že stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje výslovně
důvod uvedený v §103 písm. d) a b) s. ř. s., a proto je třeba se nejdříve vyjádřit k dopadu
těchto ustanovení. Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze podat kasační stížnost z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé. Nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo
nedostatku důvodů stěžovatelka nenamítá, avšak vytýká soudu vady řízení, které mohly mít
za následek vydání nezákonného rozhodnutí. Především má za to, že stěžovatelce, jejíž
mateřštinou je jiný než český jazyk, měl soud ustanovit tlumočníka a že taková potřeba mohla
být soudu známa již proto, že tlumočník byl přizván již ve správním řízení. V důsledku tohoto
pochybení bylo stěžovatelce odepřeno jednat ve svém mateřském jazyce před soudem.
Namítá dále, že z téhož důvodu nemohla porozumět ani výzvám soudu k předložení potvrzení
o osvobození od soudních poplatků ani usnesení, jímž jí nebyl ustanoven pro řízení zástupce
a ostatně ani rozsudku ve věci samé. K tomu nutno uvést, že podle ustanovení §18 o. s. ř.
(použitého pro toto řízení podle §64 s. ř. s.) ustanoví soud účastníku, jehož mateřštinou
je jiný než český jazyk, tlumočníka, jestliže taková potřeba vyjde v řízení najevo. Nejvyšší
správní soud se domnívá, že v projednávané věci není splněna podmínka tohoto ustanovení,
neboť taková potřeba v řízení nevyvstala. Z obsahu spisu je patrno, že stěžovatelka podala
žalobu proti napadenému rozhodnutí žalovaného v českém jazyce a v něm perfektní češtinou
shrnula žalobní námitky a její žaloba nepostrádá ani návrh, jak má soud o věci rozhodnout
(domáhala se zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému správnímu orgánu
k dalšímu řízení). Stejně tak bezchybnou češtinou je sepsáno i podrobné odůvodnění žaloby,
v němž stěžovatelka podrobně vylíčila důvody svého odchodu z vlasti a důvody, které ji vedly
k podání žádosti o azyl a k nesouhlasu s rozhodnutím žalovaného. Městský soud v Praze
na základě těchto podání neměl důvody pochybovat o schopnosti žalobkyně porozumět
obsahu a významu rozhodnutí, jež svým opravným prostředkem napadla a zajistit si příslušný
kontakt se soudem v českém jazyce. K žádosti stěžovatelky o ustanovení zástupce pro toto
řízení zaslal jí usnesení, aby ve lhůtě 14-ti dnů od jeho doručení založila do spisu přiložené
a stěžovatelkou vyplněné potvrzení o jejich majetkových a osobních poměrech, což byl
předpoklad pro možnou úvahu soudu o potřebě ustanovit jí pro řízení zástupce ve smyslu §35
odst. 7 s. ř. s. Současně jí zaslal též poučení podle ustanovení §8 a §5 s. ř. s. o možnosti
vznést případnou námitku podjatosti soudců, kteří budou věc projednávat, jakož i výzvu
a poučení podle §51 odst. 1 téhož zákona, tj. výzvu k zaslání vyjádření o záměru soudu
projednat věc bez nařízení jednání. Pokud stěžovatelka tvrdí, že těmto výzvám a poučením
soudu pro neznalost českého jazyka neporozuměla a tím jí byla odňata soudem možnost
jednat před soudem v mateřském jazyce, neodpovídá její tvrzení skutečnosti. Stěžovatelka
totiž při doručování poštovní zásilky, která uvedené písemnosti obsahovala, nebyla zastižena
na adrese jí uvedené (u p. J. A. na ubytovně U v P.) a zásilka byla proto uložena na doručující
poště a stěžovatelka o tom byla písemně vyrozuměna s tím, že si má zásilku vyzvednout ve
stanovené úložní lhůtě (na poště byla uložena do 25. 6. 2003), jinak že může být považována
odesílatelem za doručenou uplynutím zákonné lhůty i v případě, že si poštovní zásilku
nevyzvedne, popř. odmítne její převzetí. Stěžovatelka si však v úložní lhůtě zásilku na poště
nevyzvedla a ta byla vrácena Městskému soudu v Praze jako nedoručená dne 27. 6. 2003. Dne
1. 7. 2003 došlo soudu písemné doplnění žaloby stěžovatelky, kde znovu uvedla, že se zdržuje
na adrese výše již uvedené. Proto Městský soud v Praze znovu zaslal na udanou adresu
stěžovatelce výše již zmíněná poučení a usnesení soudu, jakož i písemné vyjádření
žalovaného k žalobě, které mu mezitím došlo. Ani při doručování této písemnosti poštou dne
28. 7. 2003 nebyla stěžovatelka v místě doručení zastižena a písemnost si nevyžádala ani
v úložní lhůtě vzdor tomu, že byla uložena na poště až do 12. 8. 2003. Městský soud v Praze
proto právem vycházel z tzv. fikce doručení písemnosti ve smyslu §46 odst. 4 o. s. ř., tedy
z toho, že desátý den od uložení zásilky se pokládá za den doručení písemnosti, i když se
adresát o uložení nedozvěděl. V žádném případě nelze za vadu řízení před soudem považovat
to, že výzva pošty v místě doručení nezastižené stěžovatelce, nebyla psána v jejím mateřském
jazyce. Není v povinnostech ani možnostech soudu takovýto komfort účastníkům řízení
zajišťovat a rovněž z žádného právního předpisu nevyplývá, že by takovou povinnost měla
pošta. K tomu nutno uvést, že pokud se cizinec rozhodne žít na území státu, kde je úředním
jazykem jazyk jiný, než ten, jemuž rozumí, musí být srozuměn s tím, že komunikace, zejména
písemná, bude probíhat v jazyce úředním, v daném případě českém. Z toho musí ve vlastním
zájmu vycházet a zejména za situace, kdy v cizí zemi podá jakoukoliv písemnou žádost a
předpokládá písemný kontakt s orgány, které o ní rozhodují, je především jeho povinností
postarat se, aby alespoň na písemnou výzvu pošty reagoval a nenechal ji bez povšimnutí.
Nelze uvěřit, že by stěžovatelka, která byla schopna se se svými dětmi přepravit do České
republiky až z Arménie a která má středoškolské vzdělání (pracovala jako knihovnice) a která
byla schopna zajistit si podání žaloby v perfektní češtině, nepochopila, když obdržela výzvu
pošty, že je třeba vejít s poštou v kontakt. Její úvahy o tom, že jí soud tímto způsobem
znemožnil jednat před soudem jsou tudíž liché a důvod kasační stížnosti ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) nebyl Nejvyšším správním soudem shledán jako opodstatněný.
Stěžovatelka namítala dále nezákonnost rozhodnutí soudu i žalovaného správního
orgánu ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost
podat též z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních v řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro
nesrozumitelnost. Shodně s Městským soudem v Praze i Nejvyšší správní soud konstatuje,
že taková pochybení v postupu správního orgánu a v jeho rozhodnutí neshledal a je tudíž
názoru, že Městský soud v Praze neměl důvodu napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Nejvyšší správní soud sdílí právní závěry vyslovené v odůvodnění rozsudku
Městského soudu v Praze, především v tom, že u stěžovatelky nebyly splněny podmínky
pro udělení azylu ve smyslu §12 odst. 1 písm. a) a b) zákona o azylu, neboť podle tohoto
ustanovení lze azyl cizinci udělit jen tehdy, bude-li v řízení zjištěno, že cizinec
je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo prokázáno, že má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Takovým důvodem nejsou v žádném případě rodinné důvody stěžovatelky, tedy
obava před rozvedeným manželem. V průběhu správního řízení ani řízení před soudem
nebylo prokázáno, že stěžovatelka by byla pronásledována za uplatňování politických práv
a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů v zemi původu, tedy v Arménii. Skutečnost, že má obavu před rozvedeným manželem
a že situace v důsledku rozvodu manželství je pro ni i po ekonomické stránce velmi
nepříznivá, nelze chápat jako obavu z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu.
Stěžovatelka v řízení před správním orgánem uváděla, že své obavy před pronásledováním
ze strany manžela se nesnažila řešit, neboť měla za to, že policie v zemi jejího původu
a zejména v místě jejího tehdejšího bydliště je zkorumpovaná. Totéž opakovala
i v odůvodnění své žaloby. Nelze z toho dovodit, že by bez dalšího státní orgány v Arménii
podporovaly či tolerovaly chování soukromých osob vůči stěžovatelce a její rodině a nebyly
jí schopni zajistit přiměřenou ochranu, když stěžovatelka připouští, že se o takovou ochranu
vůbec nepokusila. Tvrdí to až v podané kasační stížnosti, avšak toto své tvrzení nijak
nedokládá, nehledě k tomu, že ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. jde o novou skutečnost, kterou
stěžovatelka před správním orgánem ani v žalobě neuplatnila a nemohlo být k tomuto tvrzení
tudíž přihlédnuto. Kasační námitka spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebyla rovněž shledána Nejvyšším správním soudem důvodnou, neboť jednak tuto vznesenou
námitku stěžovatelka nijak nezdůvodňuje, zejména neuvádí, v jakém směru nemá rozhodnutí
oporu ve spisech nebo s nimi bylo v rozporu, nebo že by při zjišťování potřebných skutečností
byl porušen zákon. Naopak shodně s Městským soudem v Praze je třeba konstatovat,
že správní orgán při svém rozhodování vyšel z dostatečných podkladů umožňujících o věci
rozhodnout, které konfrontoval s tím, co v řízení před správním orgánem uvedla stěžovatelka.
Nejvyšší správní soud rovněž neshledal, že by řízení před správním orgánem byl
při zjišťování skutkového stavu věci porušen zákon takovým způsobem, že by to mohlo
ovlivnit zákonnost rozhodnutí. Naopak nutno zdůraznit, že se stěžovatelkou bylo jednáno
v jejím mateřském arménském jazyce a ta měla možnost uvést veškeré důvody, které jí vedly
k podání žádosti o azylu. Tyto důvody pak správní orgán hodnotil ve světle informací
shromážděných v průběhu správního řízení ohledně situace v Arménii, především zprávy
UNHCR z 6. 6. 2000 a zprávy o dodržování lidských práv v Arménii za rok 2000, kterou
vydal Úřad pro demokracii, lidská práva a práci v únoru 2001. Správní orgán měl tudíž
soustředěn dostatečný podklad pro rozhodnutí a v jeho postupu nelze nalézt vytýkanou vadu,
pro niž by bylo třeba jeho rozhodnutí zrušit; nebylo rovněž zjištěno, že by jeho rozhodnutí
bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel má tudíž oporu ve spisech a pokud jde o stěžovatelkou
nově tvrzenou diskriminaci žen v Arménii, je nutno uvést, že ji poprvé uplatnila a blíže
rozvedla až v podané kasační stížnosti a jde tedy o nově uváděný kasační důvod, který
je nepřípustný ve smyslu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. Ostatně nutno podotknout, že její
tvrzení nemá oporu v opatřených výše již uvedených zprávách příslušných nadnárodních
organizací.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že Městský soud v Praze právem neshledal v postupu
správního orgánu pochybení a dospěl ke správnému závěru, že stěžovatelka podmínky
pro udělení azylu nesplňuje. Nebylo totiž prokázáno, že by stěžovatelka byla v zemi původu
pronásledována za uplatňování politických práv a svobod. Stěžovatelka nebyla členkou žádné
politické strany, nebyla politicky aktivní a správní orgán proto nemohl shledat ani důvody
svědčící o pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, či o odůvodněném
strachu z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti a příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu §12 písm.
b) zákona o azylu. Proto nebyl ani Nejvyšším správním soudem shledán důvod kasační
stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. opodstatněným.
Jen pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že první část kasační stížnosti
stěžovatelky, v níž poukazuje na povinnost českého státu dodržovat práva příslušníků
národních menšin žijících v České republice tak, jak to ukládají příslušná ustanovení Listiny
základních práv a svobod a dalších mezinárodních úmluv, k nimž se Česká republika
připojila, není při zkoumání zákonných podmínek pro udělení azylu rozhodná, neboť
rozhodné jsou skutečnosti týkající se země původu žadatele o azyl, i když samozřejmě
se Nejvyšší správní soud s nutností dodržování popsaných práv a svobod ztotožňuje.
S ohledem na zjištění, že stěžovatelka je na základě plné moci v řízení o kasační
stížnosti zastoupena advokátem a zastoupení nebylo dosud ukončeno, neshledal Nejvyšší
správní soud důvodu k navrhovanému postupu podle ustanovení §108 dost. 1 s. ř.s. a vydání
rozhodnutí o ustanovení zástupce stěžovatelce podle §35 odst. 7 s. ř. s., neboť stěžovatelka
je v tomto řízení zastoupena.
Nejvyšší správní soud ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl, když důvody tvrzené stěžovatelkou byly soudem I. stupně posouzeny
správně a další důvod, který uvedla až v kasační stížnosti je nepřípustný.
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti
přednostně, po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu a po studii obsáhlého
spisu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.
Protože stěžovatelka nebyla v řízení úspěšná a žalovaný, který naopak úspěšný byl, náklady
řízení neuplatňoval (ostatně Nejvyšší správní soud ani žádné jemu vzniklé náklady ze spisu
nezjistil), bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
O vrácení zaplaceného soudního poplatku, k němuž stěžovatelka v dané věci nebyla
povinna (§10 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů),
je příslušný rozhodnout Krajský soud v Plzni, neboť příslušnost v této věci je dána podle
§3 odst. 4 téhož zákona tak, že ve věcech poplatků za řízení o kasační stížnosti rozhoduje
krajský soud.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 26. 3. 2004
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu