ECLI:CZ:NSS:2004:4.AZS.47.2003
sp. zn. 4 Azs 47/2003-52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petr Průchy v právní věci žalobce: N. B.
H., zast. JUDr. Vlastimilem Kaplanem, advokátem, se sídlem v Horšovském Týně, Littrova 1,
okres Domažlice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad štolou 3,
170 34 Praha 7, pošt. schr. 21/OAM, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, ze dne 30. 9. 2003, č. j. 59 Az 276/2003-29,
a o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného Ministra vnitra ze dne 11. 12. 2002, č. j. OAM–2610/AŘ-
2001 bylo rozhodnuto o rozkladu žalobce podanému proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR,
č. j. OAM-1578/VL-08-ZA04-2001 ze dne 12. 4. 2001 tak, že napadené rozhodnutí
o neudělení azylu se ve smyslu §59 odst. 2 správního řádu potvrzuje a rozklad se zamítá.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí správní orgán uvedl, že Ministerstvo vnitra ČR
jako správní orgán prvního stupně neudělilo azyl s odůvodněním, že v řízení nebyly zjištěny
důvody pro udělení azylu podle §12, 13, 14 zákona o azylu, neboť v průběhu správního řízení
o udělení azylu bylo ujištěno, že důvodem podání žádosti je legalizace pobytu na území ČR.
Současně bylo vysloveno, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování podle
§91 citovaného zákona. Žalovaný správní orgán druhého stupně se ztotožnil s rozhodnutím
správního orgánu prvního stupně a dospěl k závěru, že žalobce nesplnil podmínku pro udělení
azylu podle §12 , 13, 14 a že se na žadatele nevztahuje překážka vycestování podle §91.
Konstatoval, že nejen samotná žádost, ale i podaný rozklad zcela jednoznačně potvrzují
účelovost tohoto podání.
V podané žalobě žalobce napadl v obecné rovině všechny výroky napadeného
rozhodnutí a řízení které jim předcházelo. Poukazoval na porušení ustanovení §3, 32, 33,
46 až 47 správního řádu, dále na porušení ustanovení §12 a 91 zákona č. 325/1999 Sb.
a navrhoval, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, rozsudkem ze dne 30. 9. 2003,
č. j. 59 Az 276/2003-29 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že vytýkaná porušení správního řádu uváděná
v žalobě nezjistil a že napadené rozhodnutí obsahuje veškeré náležitosti požadované
zákonem. Ve věci nebylo zjištěno pochybení, které by mohlo mít vliv na zákonnost
rozhodnutí. Krajský soud, stejně jako správní orgány obou stupňů, vycházel ze zjištění,
že jediným důvodem pro žádost o udělení azylu je snaha žalobce si v České republice vydělat
dostatečné finanční prostředky, aby jimi mohl podpořit svou manželku a děti žijící
v jeho vlasti, a pomoci v péči o vnuky, žijící na území České republiky. Soud konstatoval,
že žalobce nepředložil jiné důvody, souměřitelné s důvody uvedenými v §12 zákona
o azylu, a proto správní orgán správně dospěl k závěru, že podle §12 zákona o azylu nelze
žalobci azyl udělit. Soud pak dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení
azylu podle §13 a 14 téhož zákona. Ve vztahu k ustanovení §14 zákona uvedl,
že na udělení humanitárního azylu není subjektivního práva a je zcela na uvážení
správního orgánu, zda shledá „případ hodný zvláštního zřetele“, či nikoliv. Uvedl dále,
že soud je povinen přezkoumat pouze to, zda ohledně tohoto důvodu byl veden řádný proces,
a tato zákonná podmínka splněna byla. Soud dále dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil
ani v závěru o neshledání překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu a proto
nezbylo, než žalobu pokládat za nedůvodnou a jako takovou ji zamítnout podle
§78 odst. 7 s. ř. s. Soud ještě poznamenal, že v předmětném případě je sice stanovisko
zákona dosti tvrdé (právě s ohledem na to, za jakých okolností žalobce do republiky
přicestoval), pobyt žalobce však nelze řešit podle zákona o azylu, ale jen podle zákona
č. 326/1999 Sb. (o pobytu cizinců).
Ve včas podané kasační stížnosti žalobce (dále jen stěžovatel) se dovolával ustanovení
§14 zákona o azylu. Nesouhlasil se závěrem soudu, že posouzení této otázky je výlučně
v právní moci správního orgánu. Vyslovil názor, že jde o porušení jeho práv ve smyslu
Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod článku 4, podle něhož má každý právo na to,
aby jeho záležitost byla spravedlivě a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým
a spravedlivým soudem, kdy aspektem tohoto práva je princip rovnosti stran. Vyslovil
přesvědčení, že splňuje podmínky §14 zákona o azylu, neboť svou vlast opustil 23. 2. 1988
na základě mezinárodní smlouvy. Poté do roku 1993 pracoval v M. B. V ČR má
dvě děti, které jsou závislé na jeho pomoci. Namítal, že tyto skutečnosti by měly být vzaty
v úvahu při rozhodování o jeho žádosti. Konstatování, že jeho žádost je vedena toliko
ekonomickými důvody, je z tohoto pohledu zavádějící, i když svou váhu má. Stěžovatel dále
namítal, že stejně jako v podané žalobě je nadále přesvědčen o tom, že byl v dané
věci zkrácen na svých právech. V tomto směru odkazoval na ustanovení §33 odst. 2
a na ustanovení §46 správního řádu, která bylo podle jeho názoru porušena.
Navrhoval, aby napadené rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena
k novému projednání. Žádal rovněž o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že s rozsudkem soudu plně
souhlasí. K věci dále dodal, že článek 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod stanoví,
že nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví. Právo na spravedlivé projednání věci
soudem upravuje článek 6 této Úmluvy. Žalovaný souhlasil se závěrem, že soudu nepřísluší
přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody, či nikoliv, a že soud rozhodnutí
o humanitárním azylu přezkoumá pouze z hlediska dodržení příslušných procesních
předpisů. Považoval kasační stížnost za nedůvodnou a navrhoval její zamítnutí. Pokud
se týká dodatečně podaného návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
nesouhlasil s tímto návrhem a poukázal na to, že z evidenční karty cizinecké policie
je zřejmé, že stěžovatel již není (a ani nemůže být) ubytován v pobytovém středisku
Stráž pod Ralskem a není ani přihlášen k pobytu na žádné jiné adrese, proto jím uvedené
údaje v kasační stížnosti neodpovídají skutečnosti. Zřejmě z tohoto důvodu dosud nepožádal
ani o udělení víza za účelem strpění pobytu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 soudního řádu správního, vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává především toho, že splňuje podmínky
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. V tomto směru nutno zdůraznit, že jak soud,
tak i správní orgány obou stupňů, vycházely ze zjištění učiněných v azylovém řízení
přímo stěžovatelem. Z těchto zjištění vyplývá, že stěžovatel opustil v roce 1988 svou vlast,
kdy na základě mezinárodní smlouvy odjel pracovat do Československa. Do roku 1993
pracoval v podniku Škoda Mladá Boleslav a poté podnikal v oblasti obchodu. Tuto činnost
provozoval až do 30. 11. 2000, kdy mu nebyl prodloužen pobyt, protože podal pozdě žádost
o jeho prodloužení. Pokud se týká rodinných poměrů stěžovatele, sám uvedl, že ve Vietnamu
má manželku a tři děti, narozené v letech 1971, 1977, 1984, dále má dvě děti v České
republice, syna a dceru, o nichž však nic bližšího, stejně jako o jejich matce, nebylo zjištěno.
Dcera, která žije v ČR se vdala a má dvě děti. Stěžovatel v protokolu o pohovoru výslovně
uvedl, že do Vietnamu neodcestoval proto, že má v České republice dvě děti a že nemá
peníze na cestu. Žádal, aby zde mohl zůstat alespoň jeden rok, aby mohl pomáhat svým dětem
a podpořit i svou rodinu ve Vietnamu. Bezprostředním důvodem jeho žádosti bylo,
aby se pohyboval na území České republiky legálně. Na dotaz co by se stalo, kdyby se vrátil
zpět do Vietnamu, uvedl stěžovatel, že se domnívá, že by se nic nestalo. Bezprostředním
důvodem pro podání žádosti o azyl bylo to, že stěžovatel neměl platné doklady a nechtěl
v ČR pobývat nelegálně. Dále stěžovatel uvedl, že by chtěl několik let zůstat v ČR a podnikat
zde, aby získal peníze na cestu domů, a dále, aby mohl pomoci své rodině ve Vietnamu,
ale i dceři a vnukům žijícím v České republice. V podaném rozkladu proti rozhodnutí
správního orgánu výslovně uvedl, že žádá, aby mohl v České republice zůstat do 31. 12. 2001.
Z výše uvedeného zcela jednoznačně plyne, že důvody pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu nejsou dány, což ostatně stěžovatel v kasační stížnosti ani nenamítal.
Stěžovatel nebrojil ani proti výroku o neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 zákona o azylu,
takže nebylo třeba se touto formou azylu blíže zabývat.
K otázce humanitárního azylu podle ustanovení §14 zákona č. 325/1999 Sb.
je především nutno uvést, že tento důvod azylu je třeba vnímat jako výjimečný a zároveň
subsidiární. To znamená, že připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže není zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, a to v případě hodném zvláštního zřetele. V posuzované
věci však stěžovatel výslovně nenárokoval tuto formu azylu, a to ani v žalobě podané
ke krajskému soudu, kde kromě procesních ustanovení správního řádu namítal porušení
pouze ustanovení §12 a vyslovil názor, že minimálně splňuje podmínky pro vztažení
překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud však přesto
zvažoval, zda okolnosti uváděné stěžovatelem nejsou skutečnostmi odůvodňujícími úvahu
o důvodech zvláštního zřetele hodných ve smyslu §14 zákona o azylu, zejména pobyt
stěžovatele na území České republiky od roku 1988, který započal na základě mezistátní
smlouvy mezi Československem a Vietnamem, a snaha pomoci svým vnuků žijícím na území
České republiky, avšak dospěl k závěru, že tyto důvody samy osobě nejsou natolik
mimořádné, aby je bylo možno za důvody zvláštního zřetele hodné považovat. Nutno totiž
zdůraznit, že bezprostředním důvodem stěžovatel proto, aby podal žádost o azyl,
byla snaha po legalizaci pobytu v ČR. Přitom v podaném rozkladu, jak již bylo výše
uvedeno, stěžovatel poznamenal, že možnosti pobytu by chtěl využít pouze do 31. 12. 2001
a poté by se chtěl vráti t do Vietnamu. Pokud by tedy stěžovatel nezanedbal postup podle
zákona č. 326/1999 (o pobytu cizinců) a včas si zajistil prodloužení pobytu na území České
republiky, pak by zřejmě o azylovém řízení neuvažoval. Nejvyšší správní soud tedy dospěl
k závěru, že snaha po legalizaci pobytu v České republice poté, co nebyl prodloužen pobyt
na tomto území z důvodů pozdě podané žádosti o jeho prodloužení, není důvodem zvláštního
zřetele hodným ve smyslu §14 zákona o azylu, a to ani tehdy, žije-li stěžovatel na území
České republiky od roku 1988, kdy přicestoval do Československa na základě mezistátní
dohody, a v letech 1988 – 1993 pracoval na základě této mezistátní dohody ve Š. M.
B. Mimořádný důvod pak nelze spatřovat ani ve snaze pomoci svým vnukům žijícím v České
republice v situaci, kdy stěžovatel ve Vietnamu zanechal manželku a dnes již zletilé
tři děti.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že správní orgány ani soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že výrok o neudělení azylu
podle §14 zákona o azylu byl vydán v souladu se zákonem.
Pokud jde o stěžovatelovy námitky ve vztahu k porušení §33 odst. 2 a §46 správního
řádu, odkazuje Nejvyšší správní soud na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž krajský
soud konstatoval, že žalovaný měl možnost se vyjádřit jak k věci samé, tak i k důkazům,
včetně možnosti navržení dalších důkazů, a bylo mu též umožněno prostudovat si spis,
a to konkrétně dne 22. 3. 2001, jak vyplývá z protokolu o pohovoru k návrhu na zahájení
řízení o udělení azylu na území České republiky.
Nejvyšší správní soud k věci ještě podotýká (stejně jako žalovaný ve svém vyjádření
ke kasační stížnosti), že právo na spravedlivé projednání věci před soudem, jehož
se stěžovatel dovolává, upravuje článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, nikoliv článek 4, jak uvádí stěžovatel. Nejvyšší správní soud má za to,
že v přezkumném soudním řízení v posuzované věci byl uvedený článek 6 Úmluvy
respektován, neboť i výrok o azylu podle §14 zákona o azylu byl krajským soudem
přezkoumán v mezích zákonem stanovených a stejně tak byl posuzován Nejvyšším
správním soudem v řízení o kasační stížnosti.
Ze všech shora uvedených důvodů, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodů nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti roz hodl Nejvyšší správní soud tak, že žádnému
z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu, neboť stěžovatel nebyl v kasační stížnosti
úspěšný a žalovaný žádné náklady řízení neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
jemu vzniklé náklady nezjistil (§60 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 22. 1. 2004
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu