ECLI:CZ:NSS:2004:5.A.104.2002
sp. zn. 5 A 104/2002 – 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Antonína Koukala a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce
Ing. J. L., proti žalovanému Ministerstvu obrany, (Personální sekce) se sídlem Tychonova
1, Praha 6, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 7. 2002 čj. 421/3-181-O/2002-
7542 a čj. 421/3-181-P/2002-7542
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 7. 2002 čj. 421/3-181-O/2002-7542 „nebylo
vyhověno“ odvolání žalobce proti rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení
ze dne 7. 6. 2002 ve věci přiznání odchodného a toto rozhodnutí, jímž bylo žalobci přiznáno
odchodné ve výši 198 696 Kč, bylo potvrzeno s odůvodněním, že pro nárok na odchodné a
jeho výši byla žalobci započtena doba a činné služby vojáka v délce dvaceti ukončených roků,
přičemž za dvacet let činné služby náleží odchodné ve výši šestinásobku průměrného
měsíčního platu. Žalovaný dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že výše průměrného
měsíčního hrubého výdělku byla stanovena podle ustanovení §143 odst. 3 zákona č.
221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích
z povolání“) za rozhodné období prvního čtvrtletí roku 2002 na částku 33 116 Kč; odměna ve
výši 23 000 Kč, kterou žalobce požadoval zahrnout do průměrného měsíčního hrubého platu
za rozhodné období, však byla žalobci zúčtována k výplatě až v dubnu 2002, tedy mimo
rozhodné období, jímž bylo v případě žalobce první čtvrtletí roku 2002. Bylo konstatováno,
že průměrný měsíční hrubý plat žalobce byl vypočten v souladu s právní úpravou platnou
v rozhodné době, přičemž na započtení uvedené odměny do průměrného měsíčního hrubého
platu rozhodného pro výpočet výsluhových náležitostí není právní nárok.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 7. 2002 čj. 421/3-181-P/2002-7542 „nebylo
vyhověno“ odvolání žalobce proti rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení
ze dne 7. 6. 2002 ve věci přiznání výsluhového příspěvku a toto rozhodnutí, jímž byl žalobci
přiznán výsluhový příspěvek ve výši 11 922 Kč měsíčně, bylo potvrzeno s odůvodněním
totožným s výše uvedeným rozhodnutím.
Proti těmto rozhodnutím podal žalobce odvolání – správně opravný prostředek –
k Vrchnímu soudu v Praze, v němž uvedl, že předmětem jeho odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně byla skutečnost, že do průměrného měsíčního hrubého platu
za období rozhodné pro výpočet odchodného a výsluhového příspěvku, tj. za první čtvrtletí
roku 2002, nebyla započtena odměna ve výši 23 000 Kč za práci v prvním čtvrtletí roku 2002,
ačkoliv v daném případě bylo rozhodným obdobím právě první čtvrtletí roku 2002 a jedná
se tedy o výdělek za toto období, do něhož podle názoru žalobce náleží nejen mzda,
ale i odměna za toto období, jež se posuzuje jako mzda. Uvedená odměna byla zúčtována
a zveřejněna v rozkaze jako „odměna za práci vykonanou v prvním čtvrtletí“, i když byla
fyzicky vyplacena žalobci až 30. dubna 2002. Žalobce dále namítá, že podle ustanovení §154
odst. 1 zákona o vojácích z povolání rozhoduje o odvoláních proti rozhodnutím ministerstva
ministr; vzhledem k tomu, že k takové situaci podle názoru žalobce došlo, domnívá
se žalobce, že žalobou napadená rozhodnutí lze považovat za neplatná. Nezúčtování odměny
ve výši 23 000 Kč v rozhodném období považuje žalobce za pochybení žalovaného, které sám
coby zaměstnanec nemohl ovlivnit. Proto žalobce navrhuje upravit u obou rozhodnutí výši
průměrného měsíčního hrubého platu na částku 40 782 Kč (započítáním poměrné části
uvedené odměny za první čtvrtletí roku 2002 k průměrnému měsíčnímu hrubému platu
podle podkladů RFO 601 Praha) a současně s tím pozměnit výši přiznaného odchodného
a výsluhového příspěvku.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě sdělil, že rozhodným obdobím je v případě
žalobce první čtvrtletí roku 2002, neboť jeho služební poměr skončil dnem 31. 5. 2002.
Žalobcův průměrný měsíční hrubý plat za kalendářní rok 2001 byl nižší než průměrný
měsíční hrubý plat zjištěný z příjmů žalobce za první čtvrtletí roku 2002, a proto byl
pro výpočet výsluhových náležitostí žalobce použit výhodnější průměrný měsíční hrubý plat
zjištěný z příjmů za první čtvrtletí roku 2002. Vzhledem k tomu, že odměna ve výši
23 000 Kč, jejíhož započtení do rozhodného období prvního čtvrtletí roku 2002 se žalobce
domáhá, byla podle mzdového listu žalobci zúčtována s platem za měsíc duben 2002,
tedy mimo rozhodné období, jímž je v daném případě leden až březen roku 2002 a vzhledem
ke skutečnosti, že předmětná odměna byla žalobci zúčtována k výplatě až v měsíci
dubnu 2002, není zde podle názoru žalovaného právní opory pro její zahrnutí do příjmů za
první čtvrtletí roku 2002. S ohledem na shora uvedené nepovažuje žalovaný žalobu na
přezkoumání uvedených rozhodnutí za opodstatněnou.
Ze správního spisu, který soudu předložil žalovaný, vyplynuly následující podstatné
skutečnosti:
Dne 7. 6. 2002 bylo Vojenským úřadem sociálního zabezpečení vydáno rozhodnutí o
přiznání výsluhového příspěvku, jímž byl žalobci přiznán podle ustanovení §132 zákona o
vojácích z povolání od 1. 6. 2002 výsluhový příspěvek ve výši 11 922 Kč měsíčně, přičemž
bylo uvedeno, že výše průměrného měsíčního hrubého platu rozhodná pro výpočet výše
výsluhového příspěvku byla stanovena v souladu s ustanovením §143 odst. 3 zákona o
vojácích z povolání na částku 33 116 Kč.
Dne 7. 6. 2002 bylo Vojenským úřadem sociálního zabezpečení vydáno rozhodnutí,
jímž bylo žalobci podle ustanovení §140 zákona o vojácích z povolání přiznáno odchodné ve
výši 198 696 Kč. Výše průměrného měsíčního hrubého platu rozhodná pro výpočet výše
výsluhového příspěvku byla stanovena v souladu s ustanovením §143 odst. 3 zákona o
vojácích z povolání ve výši 33 116 Kč.
Dne 24. 6. 2002 podal žalobce proti uvedeným rozhodnutím v zákonné lhůtě odvolání,
jehož důvodem byla výše výpočtu průměrného měsíčního platu podle §143 odst. 3 zákona
o vojácích z povolání, když podle napadených rozhodnutí byl použitý průměrný měsíční
hrubý plat vypočten ve výši 33 116 Kč, přičemž však podle zpracovaného Podkladu
pro výpočet náležitosti po skončení služebního poměru RFO 601 Praha ze dne 28. 5. 2002
byla žalobci výše průměrného měsíčního hrubého platu stanovena na částku 35 413 Kč a dále
do průměrného měsíčního hrubého platu nebyla započtena odměna za práci v prvním čtvrtletí
roku 2002 ve výši 23 000 Kč, ačkoliv, vzhledem ke skutečnosti, že se jednalo o odměnu
za práci vykonanou v prvním čtvrtletí roku 2002, tato odměna do výše průměrného měsíčního
hrubého platu započtena být měla. Žalobce navrhl upravit u obou rozhodnutí výši průměrného
měsíčního hrubého platu na částku 43 225 Kč a současně s tím pozměnit výši přiznaného
odchodného a výsluhového příspěvku.
Dne 7. 6. 2002 byla žalovaným Ministerstvem obrany – personální sekcí vydána
žalobou napadená rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutím správního orgánu prvního stupně
ve věci přiznání odchodného a ve věci přiznání výsluhového příspěvku.
Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla podle
ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), postoupena Nejvyššímu
správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního
s. ř. s. – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích
žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř .s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Podle ustanovení §143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání ve znění účinném v době
vydání přezkoumávaných rozhodnutí (znění účinné do 27. 6. 2002) je průměrný hrubý
měsíční plat stanovený podle zvláštního předpisu, tj. podle §17 zákona č. 1/1992 Sb., a je-li
to pro vojáka výhodnější, je průměrným hrubým měsíčním platem plat za kalendářní rok,
který předchází roku, v němž zanikl služební poměr.
Podle §17 zákona č. 1/1992 Sb. se měsíční hrubý plat zásadně zjišťuje z platů
ze služebního poměru vojáka za kalendářní čtvrtletí předcházející skončení služebního
poměru. Pokud jde o zápočet odměn poskytovaných za delší časové období podle ustanovení
§17 odst. 9 tohoto zákona provádí se zápočet jen těch odměn, které byly zúčtovány k výplatě,
a to poměrnou částí připadající na příslušné kalendářní čtvrtletí.
Ze shora uvedeného vyplývá, že do průměrného hrubého platu vojáka za příslušné
čtvrtletí lze započíst jen tu odměnu, která byla zúčtována v příslušném čtvrtletí, tj. zahrnuta
do hrubého platu v tomto čtvrtletí. Započítává se pak jen část odměny připadající na toto
čtvrtletí. Žalovaný proto postupoval v dané věci podle citovaného zákona , když nezapočetl
odměnu za zúčtovanou žalobci v měsíci dubnu 2002, tj. mimo rozhodné období.
Pokud by bylo pro žalobce výhodnější vypočítat průměrný hrubý měsíční plat
z hrubých platů zúčtovaných za kalendářní rok předcházející roku, v němž byl ukončen
služební poměr žalobce, k zápočtu odměny by též ze shodných důvodů nedošlo. Soud
poznamenává, že ani podle současného znění §143 odst. 3 o vojácích z povolání by nemohlo
k zápočtu odměny do průměrného hrubého měsíčního platu dojít, protože nyní se zásadně
tento plat zjišťuje z platů zúčtovaných v kalendářním roce předcházejícím skončení
služebního poměru, navíc lze nově odměnu započíst jen maximálně ve výši odpovídající
dvěma platům platu přiznaného vojákovi na počátku rozhodného kalendářního roku (§143
odst. 4 zákona o vojácích z povolání v současném znění).
Žalobce též namítl neplatnost napadených rozhodnutí, neboť podle jeho názoru měl
podle ustanovení §154 zákona o vojácích z povolání jako odvolací orgán rozhodovat ministr
obrany. Uvedená námitka žalobce není důvodná, neboť pokud jde o napadená rozhodnutí,
jedná se o věci, které jsou projednávány podle zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení §111
odst. 3 tohoto zákona je odvolacím orgánem služební orgán nejblíže nadřazený služebnímu
orgánu, který rozhodnutí vydal, obdobné ustanovení obsahuje §142 odst. 1 zákona o vojácích
z povolání, který stanoví, že výsluhový příspěvek, odchodné a úmrtné přiznává a vyplácí
příslušný orgán Ministerstva obrany, a že o odvolání proti rozhodnutí tohoto orgánu
rozhoduje toto ministerstvo. Současně je v §142 odst. 4 zákona o vojácích z povolání
stanoveno, že není-li podle tohoto zákona stanoveno jinak, platí pro organizaci a řízení
o výsluhových náležitostech a jejich výplatě podle tohoto zákona ustanovení zvláštních
právních předpisů a v poznámce k tomuto ustanovení se m.j. uvádí §110 až 112 zákona
č. 582/1991 Sb. Ustanovení §154 odst. 1, část věty za středníkem zákona o vojácích
z povolání stanovící, že o odvolání proti rozhodnutím Ministerstva obrany rozhoduje ministr
po vyjádření zvláštní komise, se s ohledem na uvedená speciální ustanovení týkající
se výsluhových náležitostí proto nepoužije. Žalovaný proto postupoval v souladu se zákonem
když o odvolání žalobce rozhodoval nadřízený služební orgán a nikoliv ministr.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud žalobu proti oběma rozhodnutím
žalovaného jako nedůvodnou podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání za podmínky souhlasu účastníků řízení (§51 odst. 1 s. ř. s.).
Úspěšnému žalovanému soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení,
neboť mu náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2004
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu